Ve Spojených státech se traduje, že nejzásadnější změny zavede každý prezident během prvních 100 dní své vlády. Bude to platit i u druhého volebního období Donalda Trumpa a co během své první stovky stihl tentokrát?
„Dnes večer jsme se sešli v srdci našeho národa, abychom oslavili nejúspěšnějších prvních sto dní vlády v historii naší země!“ chlubil se na sklonku dubna Donald Trump na mítinku v Detroitu.
Není vůbec pochyb, že Spojené státy za sebou mají jeden z nejdramatičtějších startů nového prezidentského období. Trump zároveň za sto dní navršil mnoho nesplněných slibů a přinejmenším rozporuplných politik.
Především chtěl rychle zasáhnout do dvou válek, do kterých jsou Spojené státy bytostně zapleteny: ukrajinská obrana proti ruské invazi a izraelské pokračující tažení v Gaze. Válku na Ukrajině sliboval ještě během předvolební kampaně ukončit během „čtyřiadvaceti hodin“. Lhůtu postupně prodlužoval a nakonec se začal vymlouvat, že původní výrok byl nadsázka.
Američtí vyjednavači se nicméně po sto dnech Trumpovy vlády nezdají být o nic blíže vyjednání míru než v den prezidentovy inaugurace. Naopak dokonce hrozí, že své snahy vzdají, přestože jejich mírové návrhy dávají ruské straně konfliktu takřka vše, co žádá.
V Gaze bylo na počátku Trumpova úřadování vyjednáno dočasné příměří. To se během několika týdnů rozpadlo a záhy se vše vrátilo do zajetých kolejí, za které Trump ostře kritizoval předchozí administrativu Joea Bidena – to znamená stovky mrtvých palestinských civilistů a mimo jiné i novinářů a zdravotníků.
Čtěte také: Vražda zdravotníků v Gaze. Izraelská armáda lhala o sanitkách
Trump chtěl také razantně změnit americkou obchodní politiku. Po několika varovných výstřelech v podobě navyšování cel pro geografické sousedy přišel s bezprecedentním navyšováním dovozních tarifů pro téměř všechny země světa – včetně několika neobydlených ostrovů.
Poté, co se jeho radikálního kroku, který Bílý dům nazval „Dnem osvobození“, zalekly nejen americké trhy, ale Trump své celní plány pozastavil.
Výjimkou jsou cla pro dovoz z Číny, které naopak Trump nadále navyšuje. I tady tvrdí, že s čínskou stranou jedná o ukončení obchodní války – nicméně čínští zastupitele průběh jednání ještě minulý týden popírali.
Čtěte také: Trump tvrdí, že jedná s Čínou o snížení cel. Čína o tom neví
Kromě celní politiky si Trump nejraději stěžuje na migraci do Spojených států. Jeho ostrá protimigrantská rétorika po jeho druhé inaguraci skutečně vedla k významnému propadu zaznamenaných pokusů o překročení amerických hranci nezdokumentovanými migranty.
Trump ale svým voličům sliboval i masové deportace těch, kteří už ve Státech jsou. K jejich deportacím v tuto chvíli nedochází – Trumpova administrativa naopak v množství deportovaných lidí pokulhává například za předchozí Bidenovou administrativou.
V žádném případě to však neznamená, že by se Bílý dům o odstraňování „nežádoucích“ jedinců ze Spojených států nesnažil bezprecedentními metodami.
Po několika šarvátkách s jihoamerickými zeměmi o přijímání deportovaných lidí ze Spojených států se Bílý dům domluvil se salvadorským autoritářským prezidentem Nayibem Bukelem, který pro účely schraňování části Trumpem deportovaných poskytl nechvalně proslulou věznici CECOT.
V kontextu propalestinských aktivistů se pak pro Bílý dům staly deportace silovým nástrojem, kterým vyvíjí tlak na americké univerzity. Zatímco se jeho agentury snaží deportovat aktivisty jako je například držitel trvalého pobytu Mahmoud Khalil, Trump chce univerzitám zaříznout federální granty, pokud se mu nepodvolí.
Čtěte také: Vůdce amerických studentských protestů zatčen. Bude deportován za názor?
Vzhledem k Trumpově širokému výkladu jeho pravomocí se americký prezident během prvních sto dní zpátky v úřadě neustále dostává do křížku s federálními soudy. Ty mu například zatrhly část deportací bez řádného procesu a nařizují vyjednat navrácení nepravomocně deportovaného muže nebo změnu výkladu ústavně garantovaného práva na americké občanství pro v zemi narozené děti.
Trump se své konflikty se soudní mocí snaží rétoricky mírnit a tvrdí, že je třeba respektovat soudní rozhodnutí. Mnoho jeho spolupracovníků tak ale nečiní.
John Roberts, předseda Nejvyššího soudu, kterému momentálně jednoznačně dominují konzervativní soudci, se už proto nezvykle ohradil vůči výpadům Trumpových republikánů proti jednotlivým soudcům.
Čtěte také: Úřední chyba, politické hry: USA ani Salvador nechtějí vrátit neprávem deportovaného
Bílý dům se ve svých četných soudních sporech snaží všemožně zdržovat a často se pohybuje na hraně ignorování soudních rozhodnutí. Od počátku roku tak americká média píší o možné ústavní krizi.
Kromě deportační politiky narážel Bílý dům nejčastěji na soudní moc především skrze činnost takzvaného „ministerstva vládní efektivity“ (Department of Government Efficiency, DOGE). Jeho vedením pověřil Trump nejbohatšího člověka planety Elona Muska – byť to následně Bílý dům u soudu několikrát popíral.
Musk a jeho spolupracovníci si skrze DOGE opakovaně vynucovali přístup do mnohdy velmi citlivých vládních systémů včetně platebních bran ministerstva financí.
Podobně jako před dvěma a půl lety, po akvizici sociální sítě, která se tehdy jmenovala Twitter, se Musk snažil masově propouštět federální úředníky. I do těchto snah zasáhly soudy a Musk teď říká, že raději federální správu opustí on. Jeho „ministerstvo“ nicméně nikam nemizí.
Čtěte také: Beranidlo jménem Musk. Trump s ním proráží brány federálních úřadů
Spoustu z těchto škrtů by chtěla Trumpova administrativa kodifikovat schválením legislativní cestou. Právě vyjednávání o novém rozpočtovém balíku v uplynulých týdnech zaměstnává obě komory amerického Kongresu. Republikáni tu ale disponují jen těsnou většinou jak ve Sněmovně, tak v Senátu, a shoda se jim hledá těžko.
Někteří by v rámci nového rozpočtu rádi škrtali výdaje včetně populárních sociálních a zdravotních programů. Kvůli tomu se ale už teď bouří mnozí jejich voliči. Jiní nesouhlasí s Trumpovou obchodní politikou či navyšováním federálního dluhu.
Hrstka konzervativců v čele s Trumpovým bývalým poradcem Stevem Bannonem nebo Trumpovým šéfem rozpočtové kanceláře Bílého domu Russelem Voughtem naopak místo škrtů tlačí prezidenta k navýšení daní pro nejbohatší Američany.
Pat na Kapitolu
Na Kapitolu letos prošlo jen minimum nových zákonů a Trump proto spoléhá na vydávání jednoho prezidentského dekretu za druhým. Podobně činil i ve svém prvním období a na dekrety se hojně spoléhali také demokraté Joe Biden a před ním Barack Obama.
Ve svém druhém období ale Trump vydává příkazy v rekordním tempu. I tady ho však může zpomalit několik faktorů: jednak zmíněné soudy a potom chaos ve vlastní administrativě, kterou v uplynulých týdnech zmítá série skandálů ministra obrany Pete Hegsetha.
Čtěte také: Pentagon v rozkladu. Začnou v Bílém domě padat hlavy?
Pomalu se probouzí i opozice ze strany demokratů. Ta byla v úvodu Trumpovy druhé vlády nepřipravena a zjevně ji i přes mnoho varovných signálů zaskočila razance jeho návratu.
Teď se demokraté postupně snaží kapitalizovat na skutečnosti, že se proti Trumpovi začíná obracet veřejné mínění v mnoha sférách – od obchodní politiky až po migraci a deportace, u kterých s ním ještě nedávno více Američanů souhlasilo.
Po loňských volbách bylo největší otázkou, jaký Trump se do Bílého domu vrátí: zkrotí Washington opět jeho nejradikálnější instinkty, nebo přinese slibovaný konec starých pořádků? Po první stovce dnů v úřadě je jasné, že je odhodlaný naplnit druhou variantu.
„Nic mě nezastaví,“ sliboval na mítinku v Michiganu. Vzhledem k chaosu, v jakém jeho politika aktuálně je, to však znělo spíše jako přání než příslib.
