Vstupem do politiky s minulostí plnou rasismu a hochštaplerství prokázal Filip Turek velkou kuráž. Teď je na Česku, aby ukázalo aspoň základní sebeúctu tím, že ho jako svého reprezentanta jasně odmítne.
Málokdo má tak rád pikantní historky jako diplomaté. Jejich prací je ostatně co nejpřesněji zjistit, kdo je člověk, který přijíždí nebo se kterým se mají oni nebo jejich nadřízení setkat a na čem by se dalo spolupracovat. Co má takový člověk rád, o čem by se s ním dalo povídat, na co by mohl slyšet.
Diplomacie je z velké části o osobní chemii. Jestli se vám s někým dobře baví nebo ne. Na takovém základu totiž vznikají společné plány a projekty.
Teď si představte moment, kdy si německý ministr zahraničí přečte před návštěvou toho českého zprávu, že oblíbeným tématem jeho protějšku je psaní českoněmeckých pohádek pod názvem „Tři vagonky pro Popelku,“ ideálně v Orlím hnízdě.
Jindy se švédská ministryně zahraničí dozví o jeho výlevech o historicky nadřazeném mužském pohlaví, případně že „popálené cikáně je polehčující okolnost“ zločinu.
Citáty budou samozřejmě provázet fotografie hajlování na různých místech nebo závodění v neonacistické zlaté helmě.
Opravdu nedokázala desetimilionová země vygenerovat nikoho lepšího?
Turek si může říkat jak chce, že to všechno byla klukovská hloupost. Na to se ho v diplomacii nikdo ptát nebude. V době, kdy výše uvedené dělal, mu nebylo patnáct let. Byl dokonce starší, než jsou dnes některé české poslankyně.
Filip Turek už sám sebe už nepřerámuje. Tohle je on – a historky, které ho provází, se do paměti vryjí pravděpodobně mnohem silněji, než cokoli, co bude schopný udělat jako šéf diplomacie. Zároveň když se jím vážně stane, tak ještě víc než sebe samého bude svými historkami reprezentovat hlavně Česko.
Nutně se nabízí otázka, jestli desetimilionová země na hranici Německa nebo Polska opravdu nedokázala vygenerovat nikoho lepšího, než rasistického vydavatele šarlatánských knih, vyšetřovaného za násilí vůči své partnerce, který není schopný dokázat ani existenci své bakalářské práce.
Šéfovat diplomacii není ve světě běžně bráno jako právo, které tu máme úplně pro každého, kdo si to zrovna usmyslí.
Stejně jako není rozumné jít na ples poté, co se vyválíte v septiku, není rozumné ani postavit na místo šéfa diplomacie člověka s minulostí Turka. Jestli si to není schopen uvědomit on sám ve chvíli, kdy na něj každých pár měsíců vyskočí závažná kauza z jeho minulosti, měl by si to uvědomit aspoň zbytek země.
Když už ne kvůli naší sebeúctě, tak z bezpečnostních důvodů. Člověk s kostlivcem za každou skříní je mimo jiné velmi snadno vydíratelný, což opět není nejlepší kvalifikace na ministra zahraničí.
V této chvíli by měl zkrátka někdo vzít Filipa Turka citlivě kolem ramen a říct mu, že svět nekončí tím, že nebude ministrem zahraničí. Dál přece může radit lidem s odčervováváním nebo porážet na motokárách teenagery. O tom je přece život. Minimálně ten dosavadní Turkův.
