• Analýzy
  • Dlouhé čtení
  • 26. října 2022

Ukrajinská ofenzíva u Chersonu se zastavila. Co se bude dít dál?

Frontová linie / Zdroj: Wikimedia Commons /
Frontová linie / Zdroj: Wikimedia Commons /
Autor
Meduza
Média jsou už pár týdnů plná zpráv o postupující úspěšné ukrajinské protiofenzivě v Chersonské oblasti. Situace na jihu Ukrajiny však není aktuálně růžová ani pro jednu stranu konfliktu. Jaká rozhodnutí by muselo Rusko učinit, pokud by si chtělo strategický region udržet? Nad jeho možnostmi se zamýšlí nezávislý server Meduza.

Sergej Surovikin. Obávaný generál s kriminální minulostí, který se stal novým velitelem takzvané „speciální vojenské operace“ ani ne před třemi týdny, vystoupil minulou středu se svým prvním projevem pro ruskou státní televizi. Jeho slova byla z velké části věnována situaci v Chersonské oblasti, kde den předtím místní okupační úřady nařídily evakuaci civilistů z pravého břehu Dněpru. Situace v regionu je podle Surovikina nadále obtížná, zásobování po mostech přes Dněpr je kvůli ukrajinské raketové palbě zastaveno. „Nelze vyloučit nejtěžší rozhodnutí,“ uvedl generál.

Místo frontálních útoků se ukrajinská armáda takticky zaměřila na ničení ruských muničních skladů a dalších strategických cílů.

Den po této nepříliš optimistické promluvě  vyhlásil ve všech zabraných regionech ruský prezident Vladimir Putin „stanné právo“. To mimo jiné umožňuje nucené vystěhování místních obyvatel.

Jak moc „obtížná“ je situace v okolí Chersonu?

Město (správní centrum stejnojmenného regionu) a několik okresů v jeho okolí leží na západním (pravém) břehu Dněpru. Na východním břehu se nachází většina nedávno anektované Chersonské oblasti, stejně jako hlavní zásobovací základny celého ruského vojenského uskupení na jihu Ukrajiny.

Tyto geografické reálie do jisté míry vysvětlují nynější obtížnou situaci předsunutého ruského uskupení, do níž se dostalo již v březnu. V té době se díky několika posíleným praporům výsadkářů, námořní pěchoty a motostřelců pobřežní obrany z Krymu, využívajícím zhroucení ukrajinské obrany, podařilo dobýt Cherson a postoupit:

  • na západ (na hranice města Mykolajiv);
  • na severozápad (k mostům přes řeku Jižní Bug u města Vozněsensk);
  • a na sever (na předměstí města Kryvyj Rih).

Hlavním směrem ofenzívy se stalo město Vozněsensk, odkud Moskva plánovala poslat vojska dále do Oděsy. Veškeré zásobování jednotek probíhalo přes několik mostů: Antonovský silniční most u Chersonu, sousední železniční most a dvojitý most (silniční a železniční) přes násep vodní elektrárny v Nové Kachovce, 50 kilometrů východně.

Čtěte také: Může mobilizace zvrátit průběh války? Jen když bude efektivní, a s tím má ruská armáda problém

Začátkem března už však bylo jasné, že ambiciózní ofenzíva na Oděsu zůstane spíše jen zbožným přáním Kremlu, než aby se stala skutečností. Ruské ozbrojené síly na ni zkrátka neměly dostatek sil. Nemohly v tomto směru rychle přesouvat zálohy a vojska tak byla nucena pomalu ale jistě ustoupit od nedalekého Mykolajiva, Vozněsenska a Kryvého Rihu k hranicím Chersonské oblasti. Tam (stejně jako na přilehlých územích v okolí města Snigirevka v Mykolajivské oblasti) začaly budovat obranu s dlouhodobým opevněním. Tu jim usnadňovaly i zdejší zeměpisné podmínky: holá step s řídkými lesními pásy, kde se případní útočníci neměli kam ukrýt. Značná část obranné linie se také opírala o řeku Inhulec.

Ukrajinská armáda se pokusila překročit řeku již v létě, utrpěla ovšem těžké ztráty. Útok ze strany Mykolajivu, kde nejsou žádné zásadní vodní překážky, skončil rovněž neúspěchem. Ruské letectvo a dělostřelectvo tehdy zasáhlo postupující jednotky ve stepi. Fronta se poté na dlouhou dobu zastavila, stabilizovala a ruští velitelé v červenci a srpnu přesunuli na pravý břeh Dněpru významné posily.

Systémy HIMARS jako stěžejní pomocník

Ukrajinci se ze svých chyb ale poučili a následně použili novou taktiku. Místo frontálních útoků na ruské pozice začali systematicky ničit jejich muniční sklady a logistiku. Tato strategie do srpna možná nebyla. Ukrajinská armáda totiž neměla v té době výkonné zbraně s dlouhým doletem a vysokou přesností. Obrat přišel koncem léta, kdy Kyjev obdržel „vymodlené“ raketové systémy HIMARS, které jsou schopny zasáhnout cíl až na 90 kilometrů, tedy daleko za frontovou linii.

Pyšní se rovněž vysokou přesností a možností vícenásobného odpalování. Ukrajinci jimi útočili především na strategické mosty. Raketové hlavice je sice zcela zničit nedovedly, ukrajinská armáda ale silnice a koleje na mostech vyřazovala z provozu rychleji, než je ruští inženýři stihli opravit. Od poloviny října proto byla zcela zastavena doprava na Antonovském mostě, dále už neexistovalo železniční spojení do Chersonu a přes přehradu vodní elektrárny v Nové Kachovce bylo možné přesouvat nákladní automobily pouze po chatrných provizorních mostech, které byly postupně také bombardovány.

Z těchto důvodů zajišťovaly v posledních měsících zásobování vojáků a civilistů na pravém břehu Dněpru trajekty a lodě. Ukrajinské ozbrojené síly se je pokoušely zasáhnout, ale jen se střídavými úspěchy: vysoce přesné rakety naváděné pomocí GPS totiž nejsou vhodné pro útoky na pohyblivé cíle. Přinejmenším v několika případech však byly vojenské trajekty poškozeny.

Hlavní problém lodní dopravy ve srovnání s mosty spočívá v její nízké kapacitě. V zabrané oblasti bylo potřeba zajistit zásobování několika set tisíc místních obyvatel. Ruské velení kapacity lodní dopravy navíc nemohlo zásadně zvýšit, nemělo k tomu dostatek plavidel. Rusové dokonce využili několik lodí od místních podnikatelů, které měly sloužit jako přechodný dopravní prostředek.

V důsledku toho nemohli Rusové ani výrazně zvýšit počet svých vojáků v regionu nad současných zhruba 30 tisíc. Pro větší množství příslušníků ozbrojených sil by už zkrátka nestačila munice, vojenské vybavení a potraviny. Jediné, co tak musela ukrajinská armáda za těchto podmínek udělat pro svůj úspěšný nástup, bylo sestavit početně výrazně větší uskupení, než bylo ruské.

Rusům už nepomůže v Chersonské oblasti ani navýšení vojáků. Nebudou je mít totiž jak zásobovat.

To se sice Ukrajincům na jednu stranu podařilo, avšak první měsíc ofenzívy (od konce srpna do začátku října) pro ně byl přesto spíše neúspěšný. Síly, které překročily řeku Inhulec, byly zastaveny ruskými ozbrojenými silami ve stepi a čelily neustále ostřelování dělostřelectvem a letectvem. Ukrajinci sice osvobodili několik vesnic a osad, ale nepodařilo se jim prorazit až k Dněpru.

Počátkem října se ukrajinskému velení již podařilo díky iniciativě (tj. možnosti vybrat si místo rozhodujícího útoku) a početní převaze najít slabé místo v ruské obraně. Úder byl veden podél Dněpru, kde obranu drželi motostřelci z Krymské brigády pobřežní obrany, vyčerpaní předchozími boji. Fronta byla posunuta o několik desítek kilometrů. Výsledkem bylo, že všechny ruské jednotky musely na severním úseku fronty ustoupit a vytvořit novou obrannou linii.

To byla ovšem situace na začátku měsíce. V posledních dnech či týdnech probíhají na této linii spíše lokální boje a ukrajinská armáda zde již čtrnáct dní nedosáhla žádných významnějších úspěchů.

Nadále se však zhoršuje i situace ruského uskupení. Iniciativu má nyní v rukou Ukrajina. Posílit uskupení ruských ozbrojených sil není aktuálně kvůli nedostatečnému zásobování možné. Situace Rusů zde proto z dlouhodobého hlediska vypadá beznadějně a nepomůže jim ani velká masa mobilizovaných mužů. Dříve nebo později budou ukrajinské síly zkrátka schopny provést úspěšnou ofenzívu (s použitím stejné taktiky jako na začátku října). Jediné, co může zachránit ruská vojska v Chersonu, je převzetí iniciativy ve válce jako celku, tedy zahájit velký útok na jiných frontách a odvrátit tak alespoň částečně pozornost Ukrajinců od Chersonu.

Jaká „obtížná rozhodnutí“ měl Surovikin na mysli?

1. evakuace vojsk z bojiště

Z vojenského hlediska by se jednalo o nejlogičtější rozhodnutí. Změnit poměr sil na pravém břehu Dněpru už není možné; ruské uskupení nebude v dohledné době  moci zaútočit na Mykolajiv a už vůbec ne na Oděsu. Nemá proto smysl, aby zde zůstávalo v polovičním obklíčení. Bojeschopné  jednotky z chersonské části fronty by proto mohly být použity k obraně levého břehu a přístupů ke Krymu, které jsou z vojenského hlediska mnohem důležitější. Ukrajinské ozbrojené síly by pak nebyly schopny překročit Dněpr a vytvoření obranné linie podél této velké řeky by Rusy stálo mnohem méně sil než boje ve stepi.

Čtěte také: Přinášíme první ukázku ze vznikající knihy Vojtěcha Boháče o cestě k ruské válce na Ukrajině

Takovému rozhodnutí ovšem brání ideologické důvody. Město Cherson představuje jediné regionální centrum, které bylo od počátku invaze obsazeno. Po anexi východní a jižní Ukrajiny se následně stalo hlavním městem jednoho z nových „regionů Ruské federace“. Z Chersonské oblasti měl být také částečně veden útok na Oděsu. Její dobytí bylo jedním z hlavních cílů Kremlu minimálně do konce léta. V případě ústupu z pravého břehu Dněpru by se ruské úřady už definitivně musely vzdát perspektivy na její dobytí.

Pokud by se Rusové uchýlili k jadernému útoku, mohli by zasáhnout podle odborníků nejspíš řídce osídlený východ Chersonské oblasti.

Vše nasvědčuje tomu, že tím „obtížným“ Surovikinovým rozhodnutím bude právě evakuace z pravého břehu, nejprve proruských obyvatel Chersonu a poté vojáků. Možná generál nelhal, když řekl, že prioritou velení jsou životy (loajálních) civilistů a příslušníků ruských ozbrojených sil, zvláště pokud neexistují vojenské prostředky k ochraně území.

2. evakuace civilního obyvatelstva, které je nyní třeba zásobovat – a následné zmenšení bojiště na velikost „pevností“ v Chersonu a Berislavi (naproti Nové Kachovce).

Takový plán by mohl částečně vyřešit problém se zásobováním: Pokud by zůstalo jen několik malých bojišť nejblíže Dněpru, mohli by být ze západního břehu evakuováni nejnáročnější „spotřebitelé“ – civilisté a část dělostřelectva. Zbytek by se pak rozmístil na východním břehu tak, aby mohl podpořit obranu v několika kilometrech od řeky na západním břehu. Obrana „pevnosti Cherson“ by navíc vyřešila hlavní politické dilema (neodstoupení tohoto správního centra Ukrajině). O tom, že by se Cherson měl stát „pevností“, hovořil i loutkový „šéf regionu“ Vladimir Saldo.

Takové řešení je však složité i z vojenského hlediska. Zásobování přes řeku pod palbou ukrajinského dělostřelectva bude ještě obtížnější, pokud vůbec možné. Ruské velení zatím dávalo přednost evakuaci vojáků právě z oblastí, kde nemohou být řádně zásobováni – z okolí Kyjeva, z Hadího ostrova nebo ze severu Charkovské oblasti v září – před bojem v obležených „pevnostech“ do posledního muže.

3. příprava na jaderný úder

Experti, kteří se věnují přistoupení k doktríně použití taktického jaderné zbraně ruským velením mají za to, že potenciálním cílem takového útoku může být buď neosídlená krajina nebo vojenské jednotky protivníka.

Západ Chersonské oblasti je řídce osídlená oblast, která je nyní zaplněna desítkami tisíc ukrajinských vojáků. Teoreticky by právě toto území mohlo být vybráno pro demonstrativní jaderný úder, jehož cílem by bylo buď eskalovat konflikt do takové míry, kterou by si nepřítel (Ukrajina a Západ) nemohl dovolit, anebo donutit nepřítele k deeskalaci konfliktu za podmínek přijatelných pro Kreml. Příprava na takový úder vyžaduje právě evakuaci obyvatelstva, aby se zabránilo „vedlejším ztrátám“.

Čtěte také: Mobilizace podle Lukašenka: Bojovat po boku Ruska, ale nestát se agresorem číslo 2

Je však velmi nepravděpodobné, že by právě toto bylo „obtížné řešení“, které měl Surovikin na mysli. Úder neslibuje žádné vojenské výhody a je mimořádně nebezpečný v politickém smyslu: místo deeskalace může Západ eskalovat – například zahájením silných konvenčních úderů proti ruské armádě na Ukrajině (o takové reakci na jadernou eskalaci západní experti nejčastěji veřejně diskutují). Použití jaderných zbraní tak naštěstí zůstává nejméně pravděpodobnou variantou konfliktu.

Z ruského originálu Будет ли российская армия удерживать Херсон? Рассказываем о трех вариантах «непростых решений», которые анонсировал (без конкретики) командующий российскими войсками в Украине publikovaného 19. října 2022 na serveru Meduza přeložila Eva Čeplová