Ukrajinskou novinářku Viktorii Roščynu drželi Rusové déle než rok v detenci. Zažila mučení a nakonec ve vězení zemřela. Když její tělo vrátili ukrajinské straně, chybělo v něm několik orgánů. V nelidských podmínkách přitom Rusko drží až šestnáct tisíc civilistů.
Varování: Text popisuje extrémní násilí.
Viktorii Roščynu zajali ruští vojáci v létě roku 2023 nedaleko Záporožské elektrárny.
Reportérka zpravodajství Ukrajinská pravda do oblasti nevyrazila poprvé – na okupovaných územích předtím pracovala i přes značná rizika nejméně třikrát. S odhodláním popisovala dění v místech, odkud kvůli ruskému informačnímu záboru neproudily žádné informace.
V zajetí – bez obvinění nebo přístupu k právní pomoci – ji Rusové drželi zhruba rok. Zemřela loni v sedmadvaceti letech a o její smrti toho víme jen málo.
Jisté je, že byla držena v nelidských podmínkách a čelila nepředstavitelnému násilí a mučení. Až před několika měsíci vrátily ruské úřady tělo Viktorie Roščyny zpět na Ukrajinu.
K předávce těl zprostředkované Červený křížem došlo v únoru kdesi na odlehlé lesní cestě.
Ukrajinská strana převzala z kolony chladírenských nákladních vozů 757 mrtvých těl. Byly očíslované a v tabulkách ke každému z nich Rusové přiřadili jméno, místo a někdy i příčinu úmrtí. Ke každému – až na jedno.
Na konci seznamu stálo krypticky NM SPAS 757. Zkratky znamenaly „neznámý muž“ a „rozsáhlé poškození věnčitých tepen“. Tělo ale, jak se podařilo zjistit novinářskému kolektivu, nepatřilo muži – šlo o ostatky Viktorie Roščyny.
Investigativa deníku The Guardian a novinářstva z ukrajinských médií poodkrývá okolnosti její smrti – i nebezpečí, jakému jsou tamní reportéři a reportérky vystaveni.
Předběžné forenzní vyšetření na těle novinářky objevilo „četné známky mučení“. Na chodidlech měla popáleniny od elektrošoků, na bocích i hlavě odřeniny a zlomené žebro.
Podle zdrojů blízkých vyšetřování měla Viktoria i zlomenou jazylku. To je kost v krku, která může prasknout při škrcení.
Trumf v rukou Moskvy
Pravou příčinu úmrtí se možná nikdy nedozvíme. Když totiž Rusové tělo mladé ženy předali Ukrajincům, chybělo v něm několik orgánů. Mozek, oči a hrtan.
Podle výpovědí osoby, s níž chvíli sdílela celu v Melitopolu drženém Ruskem, se novinářka z výslechů vracela s modřinami i dalšími zraněními.
„Viděla jsem na jejím těle spoustu bodných ran, měla je na rukou i noze,“ vypovídá její spoluvězeňkyně v investigativní reportáži Poslední úkol Viky. S tou před necelými dvěma měsíci přišla média Slidstvo.info, Graty a Suspilne ve spolupráci s Reportéry bez hranic.
Podle dalšího nejmenovaného člověka, s nímž se setkala po přesunu do detenčního centra v Taganrogu u Azovského moře, ji po příjezdu zdrogovali neznámou látkou. V tamních místnostech určených k mučení byli věznění vystaveni waterboardingu, bití nebo elektrošokům.
Důsledkem všudypřítomného násilí a tlaku přestala Roščyna v Taganrogu jíst i to málo, co vězni dostávali: čtyři a půl polévkové lžíce na porci.
Nevyhlásila hladovku, prostě přestala přijímat jídlo. Její tělo dál chřadlo, váha se propadla ke třiceti kilogramům.
Začala mít problémy se srdcem a skončila na několik týdnů v nemocnici – s četnou ostrahou, což naznačuje, že ji Moskva vnímala jako vyjednávací trumf.
Po jejím návratu do detence následovalo období, kdy se zdálo, že ji Rusové vrátí živou. Směla jednou zavolat své rodině a její propuštění se snažil vyjednat i papež František.
Když ale loni 13. září došlo k výměně 49 vězňů, novinářka mezi nimi nebyla. Dodnes není jasné proč. O pár dní později zemřela.
Čtěte také: Už pro mě nejezdi, mami. Co říkají děti vrácené z ruského zajetí?
„Vika byla zcela odhodlaná riskovat svůj život na temných místech, kde nikdo nemůže dokázat, co se tam vlastně stalo. Riskovala, aby zjistila pravdu,“ říká pro Voxpot ukrajinská novinářka a bývalá kolegyně zabité reportérky Nastya Stanko.
Sama má s detencí zkušenost. V roce 2014, kdy Rusko anektovalo Krym, vyrazila do Luhansku, aby „ukázala obě strany války“.
„Zajali mě asi hodinu poté, co jsem do okupované oblasti přijela. Bylo to na začátku války a já nevěděla, jak tyhle věci fungují,“ vysvětluje s tím, že pro ukrajinské reportéry je práce na zabraných územích extrémně nebezpečná.
Ani vědomí vysokého nebezpečí ale o devět let později její tehdejší kolegyni Viktorii nezastavilo. Už v roce 2022 pobyla několik zní v zajetí ruské FSB, která ji zadržela právě na východě Ukrajiny.
„Když ji pustili, chtěla se tam ten samý den vrátit a pokračovat v práci,“ vypráví Stanko, která je i spoluautorkou dokumentu Poslední úkol Viky.
Televizní stanice Hromadske, kde tehdy obě působily, nakonec s Roščynou ukončila spolupráci.
„Žádný z editorů nechtěl jí ani dalším dovolit pracovat na okupovaných územích. Bylo to příliš riskantní a všichni se jí to snažili vymluvit. Říkali si, takhle třeba přestane,“ popisuje novinářka dění v redakci.
Roščyna ale v nebezpečné práci pokračovala na volné noze.
Hon na odbojné
Poslední rok života Viktorie Roščyny působí jako noční můra. Ukrajinská novinářka přitom není a nebyla jediná, kdo podobné hrůzy prožíval.
Podle odhadů je v Ruskem spravovaných detenčních centrech drženo až šestnáct tisíc Ukrajinců a Ukrajinek – a jak připomíná Serhij Tomilenko, prezident Národní unie ukrajinských novinářů, desítky z nich jsou zástupci a zástupkyně médií.
„V ruském zajetí je momentálně drženo nejméně jedenatřicet mediálních pracovníků. Jde o profesionální novináře i občanské žurnalisty, kteří zaznamenávali porušování lidských práv na okupovaných teritoriích,“ popisuje Voxpotu.
Naše práce je možná jen díky finanční podpoře členstva Voxpot Klubu. Děkujeme, že nám pomáháte dělat nezávislou novinařinu.
Jen v Melitopolu je takových osob včetně správce proukrajinského telegramového účtu v detenci drženo šest. Rusko na novináře a novinářky – zejména na okupovaných územích – cílí. Po zadržení pak řada z nich čelí vyfabulovaným obviněním ze špionáže, terorismu nebo členství v zakázaných organizacích.
„Spousta z nich je vystavena mučení, které z nich má dostat přiznání. To byl třeba případ Vladyslava Jesypenka, kterého mučili elektrošoky,“ přibližuje Serhij Tomilenko.
Novináře, který měl ruské i ukrajinské občanství, zadrželi Rusové na Krymu v roce 2021. Tamní soud ho poslal na šest let za mříže kvůli špionáži, což on sám, jeho zaměstnavatel i lidskoprávní skupiny odmítli jako smyšlené.
O několik měsíců později slyšel Jesypenko další obvinění, tentokrát z držení a přepravy výbušnin. Jeho trest nakonec úřady snížily na pět let.
„Moskva využívá detence jako psychologického nátlaku na komunity, které okupaci odolávají. Vysoký počet lidí z médií držených v Melitopolu odráží silný odpor, který ve městě panuje,“ říká Tomilenko.
Čtěte také: Láska za statisíce rublů. Jak fungují influenceři placení Ruskem
Kromě novinářů a novinářek drží Rusko v zajetí tisíce dalších nejrůznějších profesí: humanitární pracovnictvo, podnikatele, osobnosti komunální politiky nebo církve. Na mušce má prakticky kohokoliv, kdo se vzpírá invazi.
Každý je držen v některém z více než sto osmdesáti detenčních zařízení na okupovaných územích i uvnitř Ruské federace. A počty zpráv o válečných zločinech narůstají.
„Pokud se dnes bavíme o mírové dohodě, je zásadní vědět a chápat, s kým jednáme. Takový cíl si dala i Vika. Chtěla přinést zprávy o zločinech, které my ostatní neukážeme. Nejsme na to dost odvážní,“ uzavírá její kolegyně Nastya Stanko.
