Masivní vojenská přehlídka v polovině srpna ve Varšavě měla demonstrovat polské ambice postavit nejsilnější armádu v Evropě, a také odradit Rusko od další eskalace na polských hranicích. Voxpot byl u toho.
Po polských silnicích se každý den i noc stahují k východní hranici země vojáci i armádní technika. Podle ministra obrany jich tam má dorazit během dalších měsíců až deset tisíc. Kupí se u ní i houfnice, tanky, obrněnce, vrtulníky nebo terénní čtyřkolky. V plánu je teď dokonce vybudování základny raketové brigády v Ořiši, města nedaleko od ruské exklávy Kaliningrad i od hranice Běloruska.
Zatímco do země od loňského začátku války přišlo přes hraniční přechody milion uprchlíků z Ukrajiny, pohraniční stráž na terénních čtyřkolkách v hlubokých lesích hledá uprchlíky z Afriky i Blízkého a Středního východu, kteří dokázali překonat pohraniční ostnatý plot. Polská vláda je označuje za hybridní hrozbu. Bělorusko jim má pomáhat s překonáním hranice, aby způsobilo rozkol v polské společnosti uzavřené vůči příchozím z neevropských zemí. Polští pohraničníci tvrdí, že od začátku roku zastavili už 19 tisíc lidí, kteří se snažili překročit hranici ve skrytu lesa mimo oficiální přechody. To nicméně není hlavní problém, který u hranice způsobuje obavy.
Už rok a půl probíhá za naší východní hranici brutální válka. Ruská agrese přinesla smrt, bolest a utrpení. Její konec je přitom v nedohlednu.
Ve Varšavě zatím vládne unavený letní klid. Přímo za posledními domy zdejšího starého města, kompletně zničeného během druhé světové války a po ní opět postaveného, se nicméně schází davy lidí. Někteří z nich poklidně mávají červeno-bílými vlaječkami, ženy mají sem tam ve vlasech květiny stejných barev, jiní mají polskou vlajku připnutou kolem krku jako plášť.
„Silná červeno-bílá“ se jmenuje i samotná událost, na které se všichni sešli. Pořádá ji polské ministerstvo obrany, k příležitosti výročí vítězství nad Rudou armádou na Visle v roce 1920 oslavuje polské vojáky. Když se rozhlédnu kolem sebe, přijde mi jako Čechovi nepochopitelné, že se v horku sešlo takové množství lidí, aby se dívali na vojáky. Může jich tu být i pár desítek tisíc.
„Jako tolikrát v naší historii, už zase jsme se objevili v nebezpečné době,“ rozléhá se hlas polského prezidenta Andrzeje Dudy.
„Už rok a půl probíhá za naší východní hranici brutální válka. Ruská agrese přinesla smrt, bolest a utrpení. Její konec je přitom v nedohlednu.“
Čtěte také: Polsko už brzy v čele Evropy? Jak válka urychlila mocenský vzestup Varšavy
Ne všichni jsou z projevu prezidenta nadšení. Někteří dál nepřítomně mávají, jiní vypadají, že by dali ve spalujícím horku přednost chladné vodě v řece opodál. Všichni ale trpělivě čekají.
„My Poláci jsme bez váhání podali pomocnou ruku Ukrajině. Je to i díky naší pomoci, že se Ukrajina ubránila a dodnes je schopná válčit,“ pokračuje Duda dál s tím, že právě proto je Polsko bezpečnějším místem.
Zahrádky restaurací ve starému centru prakticky na dohled odsud jsou mezitím plné turistů. Jen o několik minut cesty dál se u stánků s občerstvením kolem řeky opalují lidé v látkových lehátkách. Nerušený klid se ale mísí s obavami, jako když do horkého vzduchu zafouká vlažný vítr od řeky. V posledních měsících zafoukalo hned několikrát.
Nenechat Poláky vydechnout
V dubnu našla výletnice v lese v centrálním Polsku ruskou raketu, která sem zřejmě omylem přiletěla už o pět měsíců dříve. Polská protivzdušná obrana ji nedokázala zlikvidovat a když ji nedokázala armáda poté ani najít, tak o tom raději neinformovala veřejnost ani politické vedení země. O to větší pozdvižení způsobil její náhodný nález. V květnu se pak měl o něco blíž k Varšavě zatoulat zřejmě špionážní balón z Běloruska, po kterém se stále vede pátrání.
/1. The Polish Air Force Institute of Technology's preliminary findings are that it was a Russian Kh-55 cruise missile that was found in late April, near Bydgoszcz, Poland. – according to Polish RMF FM media. https://t.co/CS8txwrgkf pic.twitter.com/CuJZMvN8Pc
— Special Kherson Cat 🐈🇺🇦 (@bayraktar_1love) May 10, 2023
O něco později, 1. srpna, přes hranici přeletěly běloruské bojové helikoptéry. Běloruská i polská vláda nejprve odmítly, že by k incidentu vůbec došlo. Nicméně když začali lidé z příhraniční Bělověže zveřejňovat fotografie vrtulníků na sítích, polská vláda otočila a přiznala, že k události sice došlo, ale kvůli nízkému průletu nestihla nijak zareagovat.
Všechny tyto události působily jako omyl, provokace nebo zkouška polské schopnosti reagovat, a na začátku léta se pak objevila výzva nové úrovně. Po neúspěšném puči v Rusku se tisíce vojáků z Wagnerovy skupiny přesunuly do Běloruska a jejich šéf Jevgenij Prigožin světu v narážce na neschopnost ruské armády oznámil, že hodlá pomoct běloruské armádě stát se „druhou armádou světa“.
Lukašenko to během schůzky s Vladimírem Putinem komentoval slovy, že by mu měli být Poláci vděční, protože kdyby se o Wagnerovce nepostaral, v mžiku by zemí proběhli, kompletně zničili východopolský Řešov a hned táhli na Varšavu. „Neměli by mě kritizovat. Měli by mi poděkovat,“ smál se běloruský prezident.
Polsko si nestihlo ani vydechnout a už na konci prvního srpnového týdne začalo cvičení běloruských vojsk nedaleko Suvalského koridoru – necelých sto kilometrů dlouhé hranice mezi Polskem a Lotyšskem, která odděluje na jedné straně Pobaltí od zbytku NATO a na druhé Bělorusko a ruskou kaliningradskou exklávu. V těchto místech NATO dlouhodobě očekává provokace ze strany Ruska a trénuje scénáře, kdyby se koridor pokusilo Rusko obsadit.
Čtěte také: Odříznuté Pobaltí? Wagnerovci se pohybují u obávaného Suvalského průsmyku
Ve chvíli, kdy začne prezident mluvit o hrozbě wagnerovců trénujících běloruské síly v blízkosti Suvalského koridoru, vytrhne mě jeho řeč z vlastních myšlenek a zase se zaposlouchám. Provokace u polských hranic podle něj dokazují, že nezávislá a svobodná Ukrajina i Bělorusko jsou základním předpokladem bezpečí Polska.
Nerozumíte vůbec ničemu!
„Co na něj říkáte?“ ptám se tří kluků kolem osmnácti, kteří stojí vedle mě. Všichni prakticky zároveň pokrčí rameny, jakoby na to úplně neměli názor. Jeden pak zahoupáním dlaně naznačí, že tohle úplně není to, proč přišli.
Zeptám se, proč tedy. Odpovídají, že ne každý den se poštěstí vidět stíhačky F-35, raketomety HIMARS nebo tanky Leopard. Do armády se ale nechystají. A prý nehrají ani válečné počítačové hry. Prostě se jen přišli podívat. Prezident podle nich kvůli blížícím se volbám zbytečně protahuje začátek přehlídky. Letmý pohled kolem napovídá, že by s nimi dost lidí souhlasilo. Prezident je nicméně neúnavný.
„Jestli někdo nerozumí tomu, proč jsme se pustili tak aktivně do podpory Ukrajiny, tak se dá říct, že takový člověk zkrátka nerozumí naprosto ničemu,“ opře se do oponentů vládní politiky otevřených dveří pro ukrajinské uprchlíky a významné finanční i zbrojní pomoci.
Když mluví o tom, že obrana východní hranice Polska a tím pádem i východní hranice Evropské unie a NATO je jedním z hlavních důvodů existence polského státu, uvědomím si, že na mě jeho epická řeč působí. Připadám si jako ve velkofilmu ze 30. let. Následuje část o tom, jak Polsko v minulosti ubránilo Evropu před Ruskou komunistickou revolucí a na stráži kontinentu stojí i dnes. Podobný patos si u českých politiků nedokážu představit. V Polsku vždy líp věděli, jak voliče vtáhnout do velkého příběhu věčného boje dobra a zla.
A nemusí jít o boj Poláků proti Rusům. Prezident nepozorovaně přechází od slov o ruském nebezpečí k tomu, jakému nebezpečí vystavila před lety Polsko opozice, když dostala armádu do nebojeschopného stavu. To se s nástupem Dudy a potažmo vládní strany Právo a spravedlnost údajně změnilo.
Z projevu je stále víc znát, že zemi v polovině října čekají volby. Ukázka toho, že je země připravená se s pomocí moderních amerických, korejských i německých zbraní bránit, má být jedním z velkých dnešních trumfů.
Po jeho skončení se po nábřeží rozjedou desítky obrněnců, tanků, raketových systémů HIMARS i Patriot, pontonových mostů na kolech i ženijních minovacích vozidel. Chvíli po nich postupně nebem proletí přes tucet formací vrtulníků i stíhaček. Podobnou techniku jsem viděl naposledy koncem května kolem Kramatorsku na Donbase.
Podívám se do mobilu na Google mapy. Přes Kyjev a Charkov by to tam mělo být nějakých 1400 kilometrů, autem necelých 19 hodin. Kdyby všechny tyto zbraňové systémy nebyly na přehlídce v centru Varšavy, ale na frontě, mohlo by to obraně Ukrajiny dost pomoct, pomyslím si.
Zatímco tady z tanků salutují vojáci ve svátečních uniformách, o kus dál na východ na nich seděli od bláta a oleje umazaní kluci v maskáčích. Někteří jen o pár let starší, než ti, kteří se sem přišli podívat. Přemýšlím, jak daleko jsme od toho, aby se museli do zeleného obléct i oni. Zatímco v Česku mám běžně pocit, že válka je něco vzdáleného, v čem je potřeba napadené straně pomáhat, tady mám najednou pocit, že klepe na dveře takovou silou, že by je mohla za chvíli vyrazit.
„Myslíte si, že útraty na obranu jsou přiměřené?“ zeptám se pána kolem čtyřicítky, který stojí kousek ode mě. Polsko se s více než 4 procenty HDP na obranu totiž stalo druhou nejvíce zbrojící zemí v NATO.
„Žijeme v nebezpečné době,“ zopakuje slova prezidenta. „Když budeme připravení, k ničemu nemusí dojít.“
Obtáhnout Ukrajinkám auto klíčem
O pár hodin později sedím u piva v centru na rondu de Gaulla s Mateuszem, novinářem Gazety Prawne. Jestli mi něco zůstalo zapsané hluboko v hlavě z projevu prezidenta, byla to hlavně kritika těch, kteří se staví proti vládním výdajům na pomoc Ukrajině – lidí, kteří podle něj „nerozumí vůbec ničemu“.
„Není tu až tak moc lidí, kteří by byli proti pomoci Ukrajině, ale opozice před volbami nemůže vládu chválit, tak hledá argumenty, v čem vláda chybuje,“ vysvětluje Mateusz s tím, že nejvíc kritizované je nakupování drahých tanků a raketometů v době, kdy by byla více na místě obrana proti hybridnějším formám válčení – například kybernetickým útokům. Ne všem v Polsku také vyhovuje, že se země kvůli velkým zbrojním zakázkám zadlužuje. Od Koreji si Polsko na nákupy půjčilo v přepočtu už přes 500 miliard korun a výdaje na obranu blížící se ke 4 procentům HDP ekonomiku značně zatěžují.
„Já je za to nekritizuju, stejně nejspíš skončí velká část té techniky na Ukrajině, která právě tohle potřebuje,“ pokrčí rameny.
Čtěte také: „Převadeč počká v zakázané zóně.“ Jak probíhá pašování uprchlíků přes Bělorusko navzdory polské zdi
Pocit, že je třeba zvyšovat výdaje na obranu, sdílí v Polsku naprostá většina lidí. V půlce října zemi čekají volby a prakticky žádná síla nejde výrazně proti nastolenému trendu. Nejzajímavějším faktem spojeným s podporou Ukrajiny je, že zatímco muži ve své většině vítají i pomoc uprchlicím z Ukrajiny, proti jsou hlavně ženy.
„Proti mužům s iPhony byli zase hlavně muži,“ zasměje se Mateusz. Když jsme seděli o den dříve s kamarády v baru v Paláci kultury a vědy, jedna Ukrajinka mi povídala, kolikrát už měla ráno auto obtáhlé klíčem. Párkrát prý došlo i na vypuštění pneumatik. Před očima se mi teď objevila scéna, jak skupina mladých Polek v kuklách v noci vytahuje ve stínu stromů u parkoviště hřebíky z kabelek a objíždí s nimi auta s ukrajinskými espézetkami. O kus dál zatím jiné partyzánky vyfukují kola. Nad pivem se zasměju. Mateusz ale naváže tím, že to není úplně nereálné.
Podle průzkumu polského Centra pro výzkum veřejného mínění je sice podpora pomoci uprchlíkům z Ukrajiny vysoká napříč společností, nicméně u žen je odhodlání znatelně slabší – ve věkové skupině 18 až 24 let dokonce o třicet procentních bodů, kdy by prchajícím převážně Ukrajinkám pomohlo 77 procent mužů, ale jen 47 procent žen.
Nebojujeme malé boje
Uprchlice z Ukrajiny ani běženci z mimoevropských zemí nicméně v tuto chvíli nedokáží ani přes probíhající předvolební boj narušit poměrně pevné odhodlání stát za Ukrajinou.
„Je tu pocit vycházející z historické paměti, že Polsko představuje první linii obrany Evropy,“ vysvětluje mi v redakci v centru Varšavy šéfredaktor časopisu Visegrad Insight Wojciech Przybylski s tím, že když se nepodaří ubránit Ukrajinu, Poláci jsou přesvědčení, že válka čeká je.
„Dnes nejde žádná politická síla proti podpoře Ukrajiny. Žádná neřekne, že bychom se měli bavit s Ruskem,“ říká mi a doplňuje, že to vládě samozřejmě nebrání osočovat opozici z proruských kroků.
Příčinou má být hluboce zakořeněná politická kultura konspirace, která politickým stranám umožňuje podávat voličům velký příběh boje dobra se zlem, i když všichni chtějí to samé. „Celé to stojí na přesvědčení, že někde mezi námi se skrývá zrádce, který vždy půjde proti tomu, co je obecně považováno za národní zájem,“ popisuje Przybylski.
Úplně stejně útočí před volbami i opozice na vládu, protože podle ní jde na ruku Moskvě. Všechno ostatní je příliš malý boj. Přesto i když po říjnových volbách přijde k moci opoziční Platforma Obywatelska, žádná změna politiky vůči Ukrajině se podle něj očekávat nedá.
„Je důležité ukázat, že máme velkou sílu, abychom donutili Rusko a Bělorusko přemýšlet dvakrát, než vyeskalují situaci ještě víc, než to dělají dnes,“ vykládá Przybylsky s tím, že rozdíl není ani tak v tom, co jednotlivé části politického spektra chtějí dělat, ale jak velikášsky o tom mluví.
„Naše vláda ukazuje svaly ve chvílích, kdy například dopadnou raket na polské území, nebo když přes něj přeletí běloruské helikoptéry,“ popisuje. Není už ale podle něj schopná se s chladnou hlavou pustit do větší strategické koordinace s ostatními státy NATO, která by nám mohla pomoct v případě reálné strategické hrozby.
V říjnových volbách může bezpečností situace pomoct současné konzervativní vládě, zároveň ale podle Przybylskeho ukazuje i na to, jak je vedení země zmatečné. Zatímco přesvědčené utvrdí v tom, že je třeba stát za vedením země, nové voliče jí to zřejmě ani přes velikášské akce, jakou byla přehlídka vojsk, zřejmě nepřivede.
„Ať vyhraje jedna, nebo druhá strana, bude to mít v současné době dost těžké,“ hodnotí na závěr.
Přehlídka vojsk mezitím skončila a k východní hranici se stahují další a další vojáci i nově nakoupená technika. Ve druhé půlce srpna zároveň kočí dvouměsíční lhůta, kterou šéf wagnerovců Jevgennij Prigožin určil jako potřebnou ke zotavení svých vojsk po neúspěšném puči. Po ní se prý můžou vypravit do dalších akcí.
Polsko se dnes sice snaží ukazovat svaly ze všech sil, aby odradilo své východní sousedy od další eskalace na své hranici. I tak se tu cítíte válce nebezpečně blízko.
