• Analýzy
  • 3. května 2021

Ve Vrběticích se žádný teroristický útok nestal, tvrdit opak nás jen zmate

Úvodní obrázek: Kamikadze útok na americkou loď / Zdroj: Wikimedia Commons, JLanzer (CC 4.0) /
Úvodní obrázek: Kamikadze útok na americkou loď / Zdroj: Wikimedia Commons, JLanzer (CC 4.0) /
Autoři
 Vojtěch Bahenský / Aleš Karmazin
Došlo ve Vrběticích k terorismu, nebo k sabotáži? Ačkoli se může zdát, že není tak podstatné, jakými slovy média či politici událost pojmenují, opak je pravdou. Špatně zvolené výrazy mohou v otázkách bezpečnosti napáchat mnoho škod. Jak v Česku definujeme ruské a čínské hrozby a proč bychom si na to měli dávat pozor?

Výbuch muničního skladu ve Vrběticích byl aktem státního terorismu, vyjadřovala se řada politiků i médií těsně po zveřejnění informace, že v této události hráli roli ruští agenti. V pondělní 19. dubna v Událostech komentářích na ČT moderátor téměř přesvědčoval vicepremiéra Havlíčka, že se muselo jednat o státní terorismus ze strany Ruska. Následující den okolo poledne Seznam Zprávy zveřejnily status na Facebooku, podle kterého „premiér Babiš překvapil prohlášením, že nešlo o akt státního terorismu“. Nejen podle těchto médií se jednalo o jasnou věc. Za terorismus danou záležitost téměř souběžně označila i prohlášení poslanecké sněmovny a senátu.

Naopak například politolog Josef Kraus pro Seznam Zprávy správě vysvětloval, proč o akt státního terorismu nešlo. Podle něj v kauze Vrbětice chyběl nejzásadnější znak terorismu: jeho psychologický účinek. „To znamená, že něco zničit nebo někoho zabít není hlavním cílem činu, ale jen prostředkem, jak vyvolat atmosféru strachu,“ řekl Kraus. Je proto nutné poukázat na to, že přesné pojmenovávání hrozeb není jen zbytné akademické cvičení, ale nese v sobě zásadní informace. Jeho příjemci podle něj formují své představy o útoku, povaze pachatele, tedy nepřítele, a o adekvátní reakci.

Terorismus, podobně jako například válka, jsou velmi silnými, mobilizujícími a výrazně zabarvenými pojmy. Právě proto bychom s nimi měli nakládat odůvodněně. Pokud něco označíme za terorismus, říkáme tím, že se jednalo o promyšlený akt, jehož cílem bylo vyvolat strach nebo rozvrat ve společnosti či na politické scéně.

Pod vlivem silného pojmu terorismus sklouzla česká debata k důrazu na potrestání. Příliš se už neřeší, čeho přesně chceme vůči Rusku dosáhnout a jak změnit jeho chování. Odstrašení a obrana by měly být důležitějšími cíli české diplomacie než pocit zadostiučinění vyplývající z trestu.

Ve vypjaté chvíli, kdy se situace rychle vyvíjí a neustále přicházejí nové informace, je lehké sklouznout k přehánění, paušalizaci či využívání stereotypů. Ještě jednodušší je to v Česku tehdy, pokud se události týkají aktérů jako Rusko či Čína, kteří jsou původci hrozeb nejen pro ČR, ale i EU a jiné české spojence.

Jelikož jde o zásadní otázky, neměli bychom se se zjednodušováním spokojit a měli bychom jazykovému vymezení těchto událostí věnovat odpovídající pečlivost. Právě ta při referování o útoku ve Vrběticích chyběla. Pokusme se tedy stanovit a pochopit možná rizika, která plynou z nevhodně zvoleného jazyka v otázkách bezpečnosti.

Krůček k dezinformacím

Ledabylé (často silácké či skandalizující) pojmenovávání hrozeb vytváří prostředí, ve kterém se daří volnému nakládání s jazykem i fakty. Od toho je pak jen krůček k bulvarizaci, clickbaitům, misinformacím či přímo dezinformacím. Účelové nakládání s pojmy ve stylu „sice to není úplně pravda, ale mohla by být“ je živnou půdou pro informační chaos. Paradoxní přitom je, že právě dezinformace považujeme za jednu ze závažných hrozeb.

Politici jako Petr Fiala či Markéta Pekarová Adamová se těsně po odhalení kauzy Vrbětice předháněli v silných rétorických reakcích. „Ze strany Ruska jde o nepřátelský akt a nepřijatelné kroky. Vláda musí jednat razantně a ochránit občany ČR Nejde to nazvat jinak než akt nepřátelství a státního terorismu,“ napsal Fiala na svůj Twitter.

Používání výrazného jazyka upoutává pozornost a zvyšuje sledovanost. V době již probíhající předvolební kampaně a polarizované politické scény je snaha vytěžit ze situace maximum pochopitelná. Zároveň by ale na místě měla být i rozvážlivost. Pokud začneme s jazykem pracovat volně, neřkuli instrumentálně, přejímáme dezinformační postupy. Pouštíme se s dezinformacemi do boje na jejich domácím hřišti, kde nemůžeme vyhrát.

Přesné pojmenování bezpečnostní hrozby může navíc pomoci nalézt vhodnou odpověď. Samozřejmě to neznamená, že když například v kauze Vrbětice vyměníme označení „státní terorismus“ za „sabotáž“, okamžitě zjistíme, jak vůči Rusku jednat. Pokud ale na základě nesprávného označení chybně interpretujeme motivace a zájmy soupeře, zkomplikujeme si formulaci správné reakce.

Zrádnost pojmu asertivita

V rámci odezvy se můžeme pokoušet hledat odpověď na to, jak agresora potrestat, ale také jak ho odradit od budoucích podobných aktivit. O tomto se však v rámci české debaty o kauze Vrbětice nediskutuje. Možná i pod vlivem silného pojmu terorismus česká debata sklouzla k důrazu na potrestání. Naopak se příliš neřeší, čeho přesně chceme vůči Rusku dosáhnout a jak změnit jeho chování. Odstrašení a obrana by měly být důležitějšími cíli české diplomacie než pocit zadostiučinění a spravedlnosti vyplývající z trestu.

Obdobné problémy se objevují i v debatě o Číně. Její politika bývá často označována za asertivní. Takový popis je intuitivně správný (ostatně i autoři tohoto článku ho bezpochyby několikrát použili). Tento termín nevyvolává tolik emocí jako terorismus, ale i on může být zrádný. Z čínské asertivity se ve veřejné i akademické debatě stal populární pojem. V mnoha případech se ale za ním neskrývá bližší vhled do čínské strategie.

Čtěte také: Budoucnost s Ruskem: Zbavit se sentimentu, zatnout zuby a přestavět vztahy na nových základech

Proto nám nedává moc dobrou představu o tom, jak na čínské kroky reagovat. Posilováním arsenálu strategických (například jaderných) zbraní, zvyšováním zpravodajských kapacit, nátlakovou diplomacií, bezpečnostním dialogem, nebo posilováním mezinárodního práva? Odpověď na „čínskou asertivitu“ by se měla odvíjet od přesného porozumění povaze sporu či hrozby. Proto se vhodná odpověď může lišit podle toho, jestli reagujeme na čínské politické a právní změny v Hongkongu, čínskou špionáž, nebo na zvyšující se moc Číny ve strategicky důležité a zároveň sporné oblasti Jihočínského moře.

Řečeno obecněji, některá označení nám dokonce mohou dávat falešný pocit, že víme, co se děje. Pojmy, například i ty velmi populární a samozřejmé, poskytují kognitivní oporu, ale ne vždy nás musí přibližovat k vysvětlení situace.

Podpora stereotypů a xenofobie

Zatřetí, ze sociálně-vědních výzkumů víme, že jazyk hrozeb a bezpečnosti může být spojen i s dehumanizací nepřítele. Je to sice extrémní příklad, ale ne zase tak ojedinělý. Ještě častěji se mohou v kontextu bezpečnostních hrozeb objevovat stereotypizující a xenofobní pohledy. Z „asertivní politiky Číny“ se snadno může stát „žlutá hrozba“, což je právě příklad xenofobního pohledu, který má na Západě dlouhodobě zapuštěné kořeny. V českému kontextu pak vidíme, že se na kauzu Vrbětice nabalil rusofobní diskurz.

Zobecňující a silně významově zabarvené pojmy mohou takovým rasistickým tendencím velmi nahrát. Neznamená to, že bychom morálně hodnotící nebo emotivně nabitý slovník nemohli používat nikdy. To by snad ani nebylo možné. Ale především společenské autority jako politici, žurnalisté či akademici by měly o možných dopadech takových pojmů přemýšlet a vážit, kdy jsou na místě.

Z českých dějin víme, že hilsneriáda může vzniknout poměrně jednoduše. Právě tento příklad by mohl být mementem toho, že kombinace rasismu a obav z bezpečnostní hrozby je velmi výbušnou směsicí.

Často říkáme, že je třeba chránit naše liberálně-demokratické a civilizační hodnoty. Tyto hodnoty – například odmítnutí rasismu nebo důraz na demokratickou diskusi – se mohou někdy zdát jako druhořadé ve srovnání s okamžitým bezpečnostním zájmem a ochranou proti hrozbám. Někdy je možná opravdu důležité jednat především rychle a rázně. Ovšem stále bychom si měli být vědomi toho, že jazyk bezpečnosti a hrozeb je natolik silný, že si jím některé z vlastních hodnot může sami podkopat.

Aleš Karmazin je politolog působící na Katedře asijských studií Metropolitní univerzity Praha.

Vojtěch Bahenský je výzkumníkem Peace Research Center Prague Univerzity Karlovy a spolupracovníkem výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky.

Podívejte se také na naši reportáž o odminování východní Ukrajiny: