Česká armáda dokáže vojáky snadno dostat na zahraničí mise i do jiných krajních situací, které si s sebou následně nesou celý život. Mnohem méně úsilí je věnováno tomu, aby se vojáci po návratu do civilu dokázali začlenit zpět do běžného života. Armáda tak za sebou nechává množství rozčarovaných i traumatizovaných vojáků, kteří postrádají další péči.
„Země, která si neváží svých válečných veteránů, si neváží sebe sama,“ zní citát bývalého ministra obrany Martina Stropnického, který si na letáčku mohou přečíst vojáci opouštějící českou armádu. Vojáci odcházejí ze známého prostředí, které o ně pečovalo třeba i desítky let. Přichází naopak do světa, kterému často nerozumí a on nerozumí jim. Váleční veteráni musí z vojenského módu zahraničních misí, přepnout na civilní mód. Ze strachu o životy na strach z prohry oblíbeného týmu. Z pomáhání lidem bez jídla na honbu za slevami v supermarketu.
Na misi jsem věděl, že když ho mám za zády, můžu mu věřit. Věřil jsem mu bezmezně. Tam jde stranou, že nemáš někoho rád. Je to jiný svět a cítíš se v něm dobře.
Psycholog Daniel Štrobl to v nedávném rozhovoru pro Voxpot přirovnal k dlouholetému pobytu ve vězení. Vysloužilec se ocitne v neznámém prostředí a přibývá podle něj veteránů, kteří přechod do civilu nezvládnou nikdy. Válečnému veteránovi Attilu Fabiánovi se to povedlo, ale osud mu přichystal jinou překážku. „Nikoho jsem nezajímal,“ říká.
Práce jako v armádě v civilu není
Attila Fabián se jako vojenský policista zúčastnil v devadesátých letech dvou misí v Iráku. Dohromady odsloužil patnáct let a po zamítnutém povýšení se v hodnosti nadporučíka rozhodl odejít. Myslel si, že s jeho zkušenostmi po něm v civilním sektoru skočí, ale opak byl pravdou. „Práci jsem nacházel těžce, to jsem nečekal,“ vzpomíná. Jeho manželka Ilona, která podle něj vždy stojí po jeho boku, konstatuje, že šlo o krátkodobé špatně placené práce. „A nabídka ze strany státu žádná,“ dodává. S manželkou se seznámili až po zahraničních misích a právě ona mu doslova zachránila život v civilním světě.
Dnes už je situace o něco příznivější a stát se snaží poskytnout veteránům lepší uplatnitelnost po odchodu z ozbrojených sborů. Vojákům, kteří sloužili nejméně pět let, nabízí rekvalifikace. Rekvalifikace nemohou být delší než tři měsíce a účast na nich je u každého vojáka posuzována několika kritérii. Například v roce 2018 bylo možné vybrat si z 31 rekvalifikačních kurzů. Personální oddělení zároveň podle některých diskutujících vojáků neumí informace o přechodu na civilní trh práce předat.
S tím může souviset i fakt, že váleční veteráni neví o výhodách, které jim jejich státem přiznaný status umožňuje využívat. Ve výzkumu z roku 2018 to vědělo ze 130 veteránů necelých sedm procent. Že může problém spočívat ve špatném předávání informací například od armádních personalistů, připustil i ředitel Komunitního centra pro válečné veterány (KCVV) v Brně Karel Černoch.
Čtěte také: Noční můry, děs i zadlužení. Čeští vojáci po misích končí bez pomoci na okraji společnosti
Stejně jako Fabián si nakonec po odchodu z AČR našel práci i Lukáš Kvapil, který opustil armádu v roce 2019. Po misích v Iráku, Afghánistánu a dvaceti letech služby našel místo u městské policie. „Pokud jsi schopný, tak si práci najdeš. Musíš trošku spolknout svoje vojenské ego a jít si za tím,“ radí. On sám osobně za personalistou šel a na možnosti se zeptal. „Ukázal mi kde, co a jak. Pak jsem ale musel být já ten aktivní a hledat si to sám“. Připouští ale, že po dlouhé době u armády může člověk zamrznout.
Problémům s nalézáním práce veteránům se věnuje také Sdružení válečných veteránů ČR (SVV). Podle místopředsedy sdružení Ladislava Sornase to patří dokonce k nejčastějším problémům, které řeší. „Pořád říkám, aby jim v armádě zvyšovali vzdělání. Vraťte chlapa, který věrně sloužil státu, do civilu s nějakou výhodou. Připravte mu práci ještě když je v armádě,“ popisuje výtky, které zasílá na Ministerstvo obrany. Jeden ze zakladatelů nadace REGI Base I. Hynek Čech k tomu říká, že nalézání práce je individuální a kdo chce, práci najde.
Mezi lety 2008 až 2017 využilo rekvalifikaci pouhých 31 procent vojáků, kteří z AČR odešli. Z finančního hlediska je zaměstnání potřebné zejména pro vojáky odcházejících z nižších hodností. Upozornil na to veterán Josef Slavík, který řekl, že existenční problémy budou mít zejména bývalí četaři, desátníci a rotní, kteří nemusí ani dosáhnout na výsluhu. Objevují se dokonce tvrzení, že armáda propouští tak, aby vojáci na výsluhy schválně nedosáhli.
Redakce požádala tiskové oddělení Ministerstva obrany o počty vojáků, kterým zanikl služební poměr v minulých letech i o aktuální míru využití rekvalifikačních kurzů. Do konce uzávěrky textu Voxpot odpověď neobdržel.
S nadšením tam, s problémy zpět
Fabián ani Kvapil nejeli na mise kvůli výdělku. Kvapil odjel na první misi v roce 2004, byl ženatý a brzy se měl stát otcem. „Mé přesvědčení a všech vojáků okolo bylo, že když napadli USA, tak můžou klidně napadnout i nás. A doma jsme žádné bomby a podobně nechtěli. Určitě jsme byli i vlastenci. Ty peníze jsou taktéž motivace, ale spíše jsem to bral jako bonus,“ popisuje Kvapil. „A když tam jsi, tak tě ta mise pohltí,“ dodává.
O vojáka na misi je postaráno. Armáda mu pere, vaří a říká co má dělat. „Na misi nemáš starosti s domácností, bereš peníze, nemusíš se o nic moc starat,“ popisuje Kvapil. To je ale vykoupeno obrovským psychickým tlakem, který na vojáky mise klade. Psycholožka Olga Dziaková ve své knize píše o tom, že i fyzické nároky mohou způsobit psychickou vyčerpanost, podrážděnost, nízkou sebekontrolu a vojáci mohou trpět frustrací a deprivací. Navíc je voják neustále vystaven smrti.
Odlišnost života na misi Kvapil ilustruje na příkladu soužití s člověkem, kterého v civilu nemůže vystát. „Na misi jsem věděl, že když ho mám za zády, můžu mu věřit. Věřil jsem mu bezmezně. Tam jde stranou, že nemáš někoho rád. Je to jiný svět a cítíš se v něm dobře.“
Z takového světa se voják vrací domů jiný. To vede k hádkám s partnery, nepochopení okolí a většímu uzavření se do sebe. Válečný veterán Martin Foltýn dokonce uvedl, že nadpoloviční většina vojáků přijde o svůj partnerský život. To potkalo i Kvapila, který krom rozvodu řešil i psychické problémy.
Na konci kariéry se rozhodl jít za vojenským psychologem. „Zachránilo mě to za pět minut dvanáct. Bez toho bych tady nebyl. Uvažoval jsem, že svůj život ukončím,“ svěřuje se. Následně chodil půl roku na sezení s terapeutem a z problémů se dostal. „Pokud chcete pomoct, tak musíte spolupracovat,“ vzkazuje kolegům.
Ti se totiž často bojí k psychologům jít. Podle Kvapila panuje v armádě domněnka, že návštěva psychologa znamená konec výjezdů na mise a brzký odchod z armády. Mnoho vojáků se snaží vyjíždět na mise opakovaně. „Nechci tvrdit, že je to droga, ale osvobodí tě to od problémů,“ uvádí jednu z motivací výjezdu na další mise Kvapil. Štrobl podotknul, že další a další mise znamenají čím dál větší odcizení se od civilu.
Po odchodu z armády s další péčí nepočítejte
Attilu Fabiánovi se vrací vzpomínka na osmý březen 1994. „Po setkání s místními v Sulejmánii jsme se s partou Čechů vraceli na ubikace. Byla už úplná tma a nejednou auto, které jelo proti nám, rozsvítilo dálkový světla a z bezprostřední blízkosti z něj na nás začal někdo střílet. Dva z našich to dostali. Jeden do lýtka a druhý do kyčle. Já měl prostřelené kalhoty a bundu,“ vypráví. „Od smrti jsem byl kousek,“ doplňuje.
Je možné že o devatenáct let později dohonil Fabiána stres z misí i vojenského života. Osmého března 2013 mu praskla aorta. „Bylo nám 51 let a nevěděla jsem co mám dělat,“ začíná popisovat následnou situaci jeho manželka. Začala proto se svým mužem bojovat o další čas. „Měl jsem sakra štěstí, že jsem měl takovou ženu,“ říká se slzami v očích Fabián.
Snahu jeho ženy o záchranu manželova života nepodpořila ani armáda ani ministerstva. „Nikdo nepřišel, nikdo nepomohl,“ konstatuje s klidem Fabianová. Jediné, co jim v té době od státu přišlo, bylo oznámení, že Fabiánovi již nebude vyplácena výsluha. Podle zákonů totiž nárok na výsluhu zaniká, je-li nižší než invalidní důchod. „Neptali se ani jak se mi daří a jestli žiju,“ popisuje.
Až v roce 2015 vznikl Vojenský fond solidarit (VFS), který si vytyčil za cíl vojákům s podobnými situacemi pomáhat. „Cílem VFS vždy bylo a stále je pomáhat a podporovat ty, kteří to nejvíce potřebují,“ píše ve Výroční zprávě VFS 2019 generálka Lenka Šmerdová, která VFS vede. Fabiánovi ale nepomohla.
VFS totiž dle svých stanov může pomáhat pouze činným vojákům. Veteránům, kteří již AČR opustili, pomoct nemůže. Proto také zamítli žádost manželů Fabiánových o příspěvek na aplikaci kmenových buněk. Pod Ministerstvem obrany existuje Odbor pro válečné veterány, kde je přímo Oddělení péče o válečné veterány. Ten se ale podle lidí, které Voxpot oslovil, věnuje spíše veteránům z druhé světové války a ty mladší opomíjí. „Odbor pro válečné veterány existuje, aby předstíral zájem a péči o veterány,“ shrnuje jeho existenci Sornas.
Předsedkyně Spolku vlčí máky Miroslava Pašková říká, že resort obrany poslední dva roky chápe důležitost problematiky novodobých válečných veteránů a doufá, že se jí snaží řešit. „Pozdě ale přeci,“ dodává. Poukazuje také na to, že odbor byl přehlcen agendou třetího odboje a na soudobé veterány mu nezbýval čas.
Fabiánová kontaktovala po doporučení známé nadační fond Regi Base. Ten z příspěvků zafinancoval aplikaci kmenových buněk, cvičení s exoskeletonem a další rehabilitační cvičení. „S Regi Base máme skvělé zkušenosti a odmítáme řeči, že nás používají jako reklamu a podobně,“ shodují se manželé Fabiánovi. Takovou zkušenost ale nemají všichni.
Válka mezi fondy
Nadační fond Regi Base I. vznikl v roce 2011 a na svých stránkách a Facebooku zveřejňuje své úspěchy a příklady pomoci. Přesto je terčem kritiky. Například sestra Jiřího Schamse, podle jehož přezdívky se fond jmenuje, se vůči chování Čecha vymezuje. Ve svém facebookovém příspěvku píše, že jeho chování bylo pro rodinu „velmi stresující a nepříjemné“. Naráží zejména na vyjadřováním Čecha v médiích. Podobně činí i rodina veterána Lukáše Hirky, která rovněž popisuje špatné jednání fondu. „Naše zkušenost byla natolik negativní, že jsme nefungující spolupráci přerušili,“ uvádí.
V tuzemsku fungují ale i další spolky jako již zmíněné SVV, které funguje od roku 1992 nebo Spolek Vlčí Máky zapsaný do rejstříku firem v roce 2014. A například ředitel KCVV Brno má s Regi Base zkušenosti pozitivnější.
Rozpory mezi subjekty, které pomáhají veteránům, ilustruje příklad právních tahanic o symbol vlčího máku. Ten si roku 2018 zapsal jako ochrannou známku právě nadační fond Regi Base a na několik ostatních institucí poslal právníky. Výzvu k jednání či upuštění od používání vlčího máku dostala například společnost Post Bellum nebo Spolek Vlčí Máky. Ministerstvo obrany nakonec podalo žádost o zneplatnění ochranné známky.
Regi Base argumentuje tento krok zneužíváním vlčího máku různými spolky a jednotlivci a v tiskové zprávě tvrdí, že nijak neomezuje lidi, kteří symbol nosí a pouze odstraňuje nepoctivý byznys. S ním má vedení fondu své zkušenosti, protože Čech byl v minulosti potrestán za šikanózní insolvenční návrhy.
Pašková označuje krok Regi Base za nevhodný. Uvádí, že pokud by si Regi Base registrovalo pouze jednu určitou podobu vlčího máku, bylo by to pochopitelné. „Jenže v dopisech jeho právníků, zaslaných třeba i našemu spolku, to prezentoval tak, že smí máky obecně nadále už prodávat jen on nebo si od nich máme zakoupit licenci,“ vysvětluje.
Nejednotnost a rozdílné jednání takových subjektů mohlo podpořit vytvoření několika fondů a míst pomoci samotnými vojáky v AČR. Existuje tak například Nadační fond speciálních sil generála Moravce, který založili elitní vojáci 601. skupiny speciálních sil nebo Komise pro rodinu u 102. průzkumného praporu. Oba zmínění se soustředí zejména na své příslušníky.
Bojovat a pomáhat se nezapomíná
Attila Fabián již prodělal druhou aplikaci kmenových buněk a neustále dochází na intenzivní rehabilitace. „Začínal jsem nyní s chůzí na 650 metrů a za měsíc jsem končil na 1 156 metrech,“ raduje se. To vše díky přispění Regi Base a za ohromné podpory a obětavosti jeho ženy Ilony. Na svou službu je stále hrdý a nezájem státu ho mrzí. „Bojuju!“ říká odhodlaně.
Lukáš Kvapil neprojevení vděku od státu necítí, stále je ale v kontaktu s terapeutem. Splnil si svůj sen a závodil na Rallye Dakar. Tam dostal trofej fair play za záchranu života kolegy, přičemž se vyčerpal natolik, že se nakonec sám vyboural. Návštěva psychologa a řešení problému tedy nakonec nezachránila život pouze jemu. V Česku Kvapil pociťuje nahlížení na vojáky skrz prsty. „V uniformě jsem šel max na ples, a i tam jsem cítil pohledy ostatních a připadal si jako exot,“ popisuje. „U nás je to rychle se z uniformy převléct a schovat ji,“ myslí si. On sám nedokázal pomáhání lidem opustit a nyní pracuje jako strážník.
