K příležitosti aktuálních hlasování ve čtyřech ukrajinských oblastech v otázce připojení k Rusku vydáváme část kapitoly z právě vznikající knihy Všechny cesty vedou k válce šéfredaktora Voxpotu Vojtěcha Boháče. Referendum na Krymu proběhlo 16. března 2014 pod hlavněmi zbraní neoznačených vojáků, kteří se na poloostrově objevili na konci února a teprve několik měsíců po referendu se k nim přihlásil Vladimir Putin.
I když oficiální výsledky mezinárodně neuznaného hlasování říkaly, že při více než osmdesátiprocentní volební účasti hlasovalo 96 procent lidí za připojení k Rusku, situace na místě ukazovala, že jsou čísla značně nadsazená. Vše se navíc stalo v atmosféře, která nepřipouštěla žádnou debatu. Příznivci Ukrajiny byli od samého začátku zastrašováni a někteří likvidováni. Kniha vyjde na začátku listopadu a předobjednat si ji můžete na tomto odkaze.
***
Přistání na Simferopolském letišti je nakonec mnohem hladší, než jsem předpokládal. V letadle jsem seděl s reportérkou švédského rádia. Varovala mě, že mi na hranicích budou dělat problémy kvůli nálepce na podporu Majdanu na notebooku. Nedělají, všechno probíhá v klidu. Pasová kontrola trvá asi minutu, do batohu se mi nikdo nedívá. Všichni policisté na letišti mají ukrajinské uniformy, stejně jako pohraničníci. Vojáka nevidím žádného. Největší problém je najít taxikáře, který mě nenatáhne hodně, ale jen přiměřeně. Benzín hodně zdražil. Nakonec si beru staršího Arména.
„Co se tady vlastně děje?“ ptám se po cestě na koleje. Venku je tma a já pořád čekám, jestli zahlédnu létat po nebi rakety, uslyším zvuk bojů nebo aspoň uvidím cokoliv nečekaného. Krym je už několik dní na předních stránkách všech světových médií. Něco tu musí být vidět, říkám si.
Řidič odpovídá, že ve dne na mnoha místech potkám neoznačené vojáky a domobranu – obyčejné lidi s červenými pásky na paži. „Vojáků se bát nemusíš, ti nic nedělají. K domobraně se raději moc nepřibližuj, ať tě neprohledávají,“ vysvětluje a dodává, že to jsou dobří chlapi, jen trochu moc horliví. „Všichni jsou napjatí, je potřeba být ve střehu.“ Prý sem z Majdanu posílají bandity, aby destabilizovali Krym. Ptám se, jestli o tom ví něco víc. Říká, že ne, ale že se o tom povídá.
„Ti vojáci jsou ruští?“ zeptám se.
„Čert ví, čí jsou. Krymští určitě ne,“ pokrčí rameny.
„A domobrana?“
„To jsou místní. Většinou se chovají slušně,“ zhodnotí. Ve městě je teď podle něj více méně klid. Ukážu na řvavý černo-červený billboard u cesty. Je na něm přeškrtnutý obrázek člověka házejícího zápalnou láhev a vedle obrázku slogan „Krym hlasuje za stabilitu.“
„Je tu teď hodně takových?“
„Ano, všude,“ kývne řidič. „Za Krymské jaro, za Rusko, proti nacistům.“ vyjmenovává řidič. Brzdy projedeme kolem obrovského bílého billboardu s tulipány a nápisem Krymské jaro.
„Co si o tom myslíte vy?“
„Už se těším, až budeme v Rusku. Všechno bude levnější,“ prohodí vesele se silným arménským přízvukem. Nikdo prý nepochybuje, že do měsíce bude Krym ruský. Stejně to tak všichni chtějí. Zamyslím se, jestli nemohli dostat taxikáři zaplaceno, aby před přilétajícími novináři a různými mezinárodními pozorovateli pěli chválu na Rusko. Přeci jen jsou taxikáři první lidé, se kterými se tu člověk setká a hodně novinářů je ve svých reportážích cituje. Bylo by to poměrně levné pí-ár. Dojde mi ale, že už chytám zdejší konspirační myšlení, ve kterém jsou všichni za všechno placení. Je to svůdné. Cokoli se mi nezdá nebo to nechápu, můžu přisoudit vyšším silám. Rozhodnu se dál nekonspirovat, ponořím se do sedačky a užívám si jízdu. Krym mi už začínal chybět.
***
Kolem jedenácté večer jsem na kolejích. Všechno je tišší než obvykle. Bábuška není na vrátnici, tak si sedám do křesla, sahám po novinách k rozebrání a začtu se do článku na přední straně. Na fotce je nový krymský premiér Sergej Aksjonov, jak řeční na pódiu vyvedeném v ruských barvách.
„Naplní se historická spravedlnost. Krymčané o sobě budou sami rozhodovat. Spolu s Ruskem vystavíme svoji budoucnost!“ říká předseda vlády a zástupy lidí skandují: „Krym, Rusko!“ Kdo ví, proč že je najednou všechno tak jasné a radostné. Snad za to můžou zářící oči a přívětivé úsměvy Krymčanů, snad to, že konečně vysvitlo slunce.
Sám občas píšu s patosem, ale tenhle text mi přijde i na moje měřítka ve svém nadšení příliš agresivní. Cítím se, jako by mě tu někdo chtěl udusit sladkými růžovými maršmelouny.
„…Krym! Jaro! Rusko!…“ Skanduje nepočetný dav Simferopolských.
„Přestala jsem se bát! Všichni jsme se přestali bát!“
„Rusko! Rusko! Rusko!“
Společný hlas lidí je slyšet až na opačném konci města. Ve shromáždění vznikají malé skupinky lidí. A tady je jedna z nich – Ukrajinka, Rus a Tatar. Nehádají se. Dokonce ani neagitují za jednu nebo druhou variantu. Proč taky, když se všichni shodnou na jednom: Budoucnost Krymu, budoucnost jeho dětí, je jedině s Ruskem.
„Chci, aby moje děti žily na své zemi a mluvily svým rodným jazykem. A vím, že v Rusku nikoho ani nenapadne zakazovat nám mluvit tatarsky.“
Otřepu se a chvíli přemýšlím, na koho může něco tak prvoplánového fungovat. Pak si vzpomenu, jak kýčovitou hudbu si pouštím, když se cítím nanic.
Vtom přichází bábuška a vítá mě. Na kolejích moc lidí nezůstalo. „Všichni kvůli válce odjeli,“ říká ospale, jakoby se jí to ani moc netýkalo. „Ale oni se určitě vrátí,“ dodává hned a jde do své kabinky pro klíče od pokoje. Prohlédne si moje noviny. „Vždyť je jedno, jestli jsme Rusko nebo Ukrajina, hlavní je, že se tu nestřílí!“ usměje se a popřeje mi dobrou noc.
Koleje jsou tiché a tmavé, připadám si jako jediný člověk v celé obrovské devítipatrové budově. V mém pokoji v devátém patře je zima jako vždy. Na začátku zimy jsme s Přemyslavem koupili přímotop. Přemyslav byl můj spolubydlící, dva metry vysoký zarostlý pravoslavný Polák. Na Poláka poměrně neobvykle miloval Putina a jeho intervence proti svobodě slova a za konzervativní společnost. Neshodli jsme se prakticky v ničem, ale debatovali jsme hodně. Jednou mě u dveří pokoje překvapili svědci Jehovovi, které sem pouštěla jedna bábuška, sama taky jehovistka. Řekl jsem jim, že mě Bůh moc nezajímá, ale mám spolubydlícího, který si s nimi rád popovídá. Zavolal jsem Přemyslava, odešel si lehnout a pak dvě hodiny z postele poslouchal vypjatý souboj dvou pojetí víry. Skončil hlasitým bouchnutím dveří. „Proč jsi mi to udělal?“ ptal se mě pak Přemyslav nešťastně.
Přímotop, varná konvice a většina ostatního vybavení teď ale v pokoji chybí. Zabalím se do deky a píšu Přemyslavovi, kam všechno zmizelo.
„V sobotu jsem se rozhodl odjet, tak jsem to věnoval chrámu, ať to dají potřebným. Začíná válka,“ odpovídá mi obratem.
„Jsi idiot. Mohl jsi aspoň napsat. Dal bych to na jaře na charitu. Teď tu budu kvůli tobě mrznout, ani čaj si neudělám,“ vyčítám mu podrážděně.
„Ruská armáda přesunula stíhačky do Běloruska, v Charkově jsou tanky, po referendu začne válka. Měl bys taky zmizet,“ radí mi.
„Tady je to podchycené, Krym už je Rusko, nikdo se tomu bránit nebude. Válka bude možná na Ukrajině, ale ne na Krymu. Příště se zeptej, než něco uděláš,“ odhodím telefon na postel.
Nakonec se z postele zase zvednu a vyrazím do nonstopu u kolejí. Kupuju láhev místního koňaku a ptám se prodavačky, jak se dívá na současné události. „Mně se to nelíbí. Jsme Ukrajina, tak co tady mají co dělat ruští vojáci?“ V referendu bude asi hlasovat proti, ale ještě se nerozhodla. Pokývu hlavou a vrátím se zpět na koleje.
Zahřívám se tam koňakem a pročítám zprávy. Rusko odmítlo stáhnout své jednotky z Krymu s vysvětlením, že nejde o jednotky pod velením Ruska. Referendum o statusu poloostrova proběhne už za týden, 16. března. Na hranicích Krymu zazněly výstřely, když se do něj snažila vstoupit mezinárodní mise vojenských pozorovatelů. Ruští vojáci jsou stále agresivnější vůči ukrajinským jednotkám uvězněným na vlastních základnách. Za chvíli padnu pod peřinu a usnu.
Billboardy, které se objevily okamžitě po vyhlášení referenda vyvolávaly pocit bezpečí a stability z Ruska a fašistické hrozby z Ukrajiny. Zdroj: Vojtěch Boháč
***
Ráno si jdu prohlédnout město. Suverénně nejvíc lidí se shromažďuje kolem bankomatů, ze kterých vybírají hřivny. Někteří je hned spěchají směnit na rubly, jiní zas mají v plánu koupit bílou techniku, že se v ní drží hodnota líp než v nestabilních penězích. Ulice jsou stejně rušné jako jindy, jen se po nich teď procházejí lidé s červenými pásky na pažích a někdy drsným, jindy opilým výrazem. Národní fronta, domobrana, nebo jak se jim ještě říká. Desítky billboardů kolem cest různými hesly oznamují, že Krym hlasuje pro Rusko.
Z obchodu s telefony znenadání vybíhá Nasťa a mává na mě. „Počkej! Hned jsem tu,“ řekne a zaběhne zpátky do krámu. Zatím se venku rozhlížím. Město působí anonymně. V rozporu s reportáží v novinách se lidé neusmívají, spíš hledí do země. Všichni působí šedě. Ale tak to tu bylo vždycky.
„Za čtyři hodiny odjíždím s CBS do Doněcku, dělám jim fixerku. Pojď ke mně na čaj,“ pokyne mi Nasťa. Mám v plánu jen zajít do redakce, jinak mám celý den volný.
Sedíme nad černým čajem s heřmánkem a Nasťa povídá o tom, že pomáhá televizi CBS s hledáním kontaktů a oslovováním lidí. Je to prý skvělá práce, ale ve výsledku hrozně únavná. Novináři si pořád něco vymýšlejí a neustále mění plány. Andrej umí arabsky, tak teď dělá s Al Jazeerou, stejně jako Dima. Anna zase pomáhá reportérovi New York Times.
Kdo je proti Rusku, tomu už nezbývá než se projevovat na internetu. Když se lidi sejdou ve fyzickém světě, okamžitě je rozežene policie nebo domobrana. Vůdčí osobnosti protestu unášejí neoznačení domobranci. Nikdo přesně neví, kolik lidí zatím zmizelo, může to být něco kolem deseti. Panuje obrovský zmatek v tom, kdo se někam schoval sám a kdo byl schován neznámými, kterých je plné město.
Podle Nasti se teď můžou Rusku postavit jen Tataři. Je jich tu dvě stě tisíc lidí a o ruských metodách vědí své. Nicméně i ti se bojí. Když se naposledy několik z nich postavilo Sovětskému svazu, celý národ byl odsouzen za kolaboraci s fašisty a na půl století vyhnán do Střední Asie. Proto raději zaujali taktiku tiché resistence, kterou nikdo nemůže považovat za provokaci. Hlavně nedat Rusku záminku pro zopakování historie. Vladimir Putin jejich postoj schválil. Objevují se spekulace, že si je bude chtít získat na svou stranu a používat je k posilování dobrých vztahů s Tureckem.
„Nastěhuj se k nám, bude ti tu líp než na kolejích. Blíž k centru města, topení a teplá voda,“ nabízí mi Nasťa. Ukážu na pytle pohanky a sklenice zavařenin v rohu pokoje.
„Jste připravení na válku?“ zasměju se.
„Kdo vyrůstal v rozpadajícím se Sovětském svazu, má svoje instinkty,“ upře na mě s vážným výrazem modrošedé oči. Dostávám klíče, dopíjím čaj, vyrážím do města.
“Kde jsme my, tam je Rusko,” hlásá nápis den před referendem na provizorním checkpointu mezi Simferopolem a Sevastopolem. Zdroj: Vojtěch Boháč
***
Je středa, den večerního filmového klubu v Karmanu. Volám Máši, jestli se dnes promítá. „Karman už není. S Oljou a Ljošou jsme se odstěhovali do Kyjeva. Dlouho jsme o tom přemýšleli a teď někdo unesl několik našich kamarádů. Simferopol už pro nás není bezpečný. Až bude ruský, bude to ještě horší,“ řekne mi. Mám se ozvat, až přijedu do Kyjeva.
Aarona Peacecorps stáhli hned, jak se rozhořel Majdan. Pak odjeli Ayake a Davron, kteří tu pracovali pro OSN. Lenka, která tady pomáhala starým lidem přes německý vládní program, už je taky pryč. Odjeli i mí spolužáci Magda s Přemkem. Dima píše, že se přinejlepším dočasně ruší Language Exchange Club, protože by ho mohli považovat za příliš prozápadní.
Píšu Anně. Pracovala tu pod OSN na projektu rozvoje venkova, na podzim jsme spolu byli na horách.
„Stáhli nás ze Simferopolu. Je to tam pro nás teď nebezpečné,“ odpoví.
„A kam? Stavil bych se aspoň na kafe,“ navrhnu.
„Jsme v Ukrajině, ale nemůžeme nikomu prozradit kde přesně. Je to nebezpečné. Unesli mi několik kamarádů, kteří pořádali Euromajdan na Krymu. Nikdo neví, kde je jim teď konec.“
„Vrátíš se ještě?“
„Nevím. Bojím se.“ Sklesle vydechnu a sednu si na lavičku. Trochu se mi z toho všeho točí hlava. Zmizelo skoro všechno, co jsem tu měl rád. Vytáhnu z batohu noviny z kolejí a znovu si přečtu článek o tom, jak jsou všichni šťastní, že přichází Rusko.
Kdo ví, proč že je najednou všechno tak jasné a radostné.
Nedaleko ode mě stojí stánek s vlajkou Aksjonovovy strany Ruská jednota. Postává kolem něj několik starších mužů se svatojiřskými stuhami. Oranžovo-černý symbol carské, později sovětské a nakonec ruské armády spojuje v současném Rusku konzervativní, patriotické i nacionalistické proudy. Ve městě se rázem objevilo hodně lidí ve vojenském i lidí s tradičními kozáckými čepicemi. Jeden kolemjdoucí nese u pasu kozácký bič.
Rozhlížím se kolem a snažím se vstřebat novou realitu. Nakonec se zvednu z lavičky a vyrazím do redakce. Na Sovětském náměstí se z reproduktorů ozývá, že Ukrajinu ovládli fašisté a Krymem má na vybranou ze dvou možností: zákazem ruštiny a etnickými čistkami pod Ukrajinou, nebo stabilitou a prosperitou pod Ruskou federací. Obrazovky vedle reproduktoru doprovázejí výklad obrazy z hořícího Majdanu. Najednou se objeví fotky několika lidí označených za zrádce lidu. Je mezi nimi i Saša Dvorecká. Zůstávám stát jako opařený. Okamžitě jí volám.
„Jsi v pořádku? Vidím tě v Simferopole na seznamu zrádců.“
Saša je v pořádku, ale včera musela z Krymu odjet. „Věděla jsem, že už jdou přímo po mě,“ vysvětluje mi. Ve městě se začaly první objevovat plakáty s její fotkou a nápisem, že pracuje pro americké tajné služby. Na všech byla i její adresa a číslo bytu. „Nevím, jestli mě měli v plánu zlikvidovat, ale kdokoliv iniciativní se toho mohl chytnout a vyrazit to udělat na vlastní pěst.“ Kromě toho jí volala vyučující z univerzity, že za ní přišli lidi z domobrany vyzvídat, s kým se Saša ve škole kamarádila. Doma ji prý nenašli a chtěli zjistit, kde by se mohla schovávat. „Poradila mi, že bych měla co nejrychleji odjet.“
Poslední kapkou bylo, když se předevčírem ztratili aktivisté krymského Majdanu Andrej Šekun a Anatolij Kovalský. Jeli na nádraží vyzvednout ukrajinské symboly na oslavu narozenin Tarase Ševčenka. „Věděli jsme, že je zadržela policie. Ale na stanici na nádraží nám řekli, že je před chvílí odvezli na centrální policejní stanici.“ Na té jim policisté potvrdili, že tam Andrej a Anatolij skutečně byli, před chvílí si pro ně ovšem přišli lidi z Ruské jednoty. „Bylo mi jasné, že tohle je obrovský průser, když policie předává zadržené politické straně. V kanceláři Ruské jednoty se nám vysmáli, že jsme naprostí blázni, a že jestli chceme zůstat živí, ať okamžitě zmizíme.“ Dodává, že tam mluvila s Rusy, kteří se v místních poměrech moc nevyznali a místo aktivistky ji považovali za hloupou blondýnu. Pak se Saša s přáteli vrátila na policejní stanici potvrdit informaci o zadržení obou aktivistů a jejich předání proruským silám. Tam už se ale dozvěděli, že Šekuna ani Kovalského na stanici vlastně nikdy nikdo neviděl.
„Kam máš namířeno?“ ptám se, ale Saša mi to kvůli strachu o svou bezpečnost nemůže říct. Omluvím se za blbou otázku a popřeju hodně sil.
***
Kniha Všechny cesty vedou k válce vyjde na začátku listopadu. Předobjednat si ji můžete už teď na tomto odkaze.
