Osobnostní charakteristiky a údajné vady Donalda Trumpa jsou stejně jako před čtyřmi lety zásadním tématem prezidentských voleb v USA. Olej do ohně těchto debat přilila i nedávno vydaná kniha neteře amerického prezidenta, ve které se vystudovaná psycholožka Mary Trump snaží mimo jiné rozkrývat vztah současného prezidenta s jeho otcem. V rámci mediálního pokrytí byl knize příkládán význam takřka na úrovni odborné diagnózy. Byť je tato praxe nálepkování psychologickými domněnkami a psychiatrickými diagnózami kritizována, Donald Trump není zdaleka prvním americkým prezidentem, který něčemu podobnému čelí.
V roce 1896 stály Spojené státy před prezidentskými volbami, jaké dosud nezažily. Poslední dekádu 19. století poznamenala v Americe hospodářská krize, v důsledku které se na povrchu takzvaného pozlaceného věku začínaly ukazovat praskliny. Kromě masivních stávek železničních dělníků kulminovala také politická činnost západních a jižanských farmářů bouřících se proti deflačnímu zlatému standardu, který je vrhal do dluhových pastí. Založili si proto nejprve svou Farmářskou alianci a po několika letech agitace a vzdělávání také svou vlastní People’s Party, Lidovou stranu. Její členové sami sebe nazvali populisty a stvořili tak slovo, které čekal během následujících sto let dramatický posun významu. Už s vyloženě negativní konotací bylo po zvolení Donalda Trumpa a vítězství brexitu v roce 2017 dokonce vybráno redakcí Cambridge Dictionary jako slovo roku.
Šílenec Bryan v čele lůzy
Populisté sice zaznamenali především na americkém západě celou řadu úspěchů, ale bylo jasné, že s federálními prezidentskými volbami to bude složitější. K jejich programu se ale začala přiklánět frakce demokratů, se kterou zvládli nominovat do voleb v roce 1896 mladého kongresmana Williama Jenningse Bryana. Sice jej nebylo možné označit za pravověrného populistu, nicméně i tak přijal za svou dostatečně velkou část populistického programu. „Neukřižujete lidstvo na kříži ze zlata,“ zvolal například v boji proti zlatému standardu na konventu Demokratické strany v Chicagu v létě roku 1896.
Jak republikáni, tak konzervativní křídlo demokratů byli v šoku. Z pohledu vládnoucích elit se Spojených států zmocnila nebezpečná hysterie, kterou bylo potřeba za každou cenu porazit. Všichni spojili síly proti Bryanovi a pomyslnému davu lůzy, která ho nesla na svých bedrech. „Veškeří podnikatelé z celé země podporují jednu stranu,“ podivoval se deník New York Sun. Podle časopisu The Nation zase stálo sjednoceno proti Bryanovi všech 15 dotázaných prezidentů amerických univerzit. Prapor všech těchto odpůrců nesl kandidát republikánů William McKinley.
S představou idylické historie amerických prezidentů vůči bláznivému Donaldu Trampovi si hraje i úvodní znělka minisérie Who Is America?
Kampaň mu vedl ohijský byznysman a významný republikán Mark Hanna. Ten udělal z McKinleyho kampaně nebývalý cirkus a poměřováno k aktuálnímu hrubému domácímu produktu i nejdražší americkou politickou kampaň dodnes. Republikáni za ni utratili dvacet až třicetkrát více než demokraté. Hanna osobně obešel největší podnikatele své doby a vyžádal si od nich významné příspěvky na kampaň, o kterých dokonce mluvil jako o de facto soukromé dani. Bryan musel být zastaven za každou cenu.
Vzhledem ke sjednocení bohaté Ameriky proti jeho kandidatuře není příliš překvapivé, že Bryan neměl na kampaň mnoho peněz. To ho ale nemohlo zastavit. Často cestoval obyčejnými vlaky v obyčejných kupé a svůj kufr si nosil sám. Všude, kam přijel, se shlukovaly davy. Tomu se republikáni snažili kontrovat všemi dostupnými prostředky, ať už to byli jejich vlastní řečníci, nebo štědře financované průvody. Podle historika Matthewa Josephsona nechal Hanna natisknout 120 milionů různých antipopulistických manifestů (v USA v té době žilo zhruba 80 milionů lidí). Samotný republikánský kandidát McKinley vedl svou kampaň jen z dálky, protože v té době se ještě stále považovala účast na vlastní kampani za cosi nízkého.
Při cestě zpět z Ameriky do Evropy se C. G. Jungovi bůhví proč rozležel názor na Roosevelta tak, že jeho slova pro London Observer vyzněly daleko varovněji, než jeho rozhovor pro New York Times.
Proti takovému ohrožení společenského řádu pochopitelně musely být nasazeny všechny možné prostředky. Byť byla tehdy tato disciplína ještě v plenkách, nenechaly na sebe dlouho čekat ani spekulace tehdejších psychologů. Jeden anonymní psycholog kvůli svým obavám dokonce napsal dopis do New York Times. „Slova i činy pana Bryana představují zarážející a znepokojivý důkazní materiál o tom, že jeho mysl není zcela zdráva,“ píše se v něm. „Nic není katastrofálnější než představa šílence v Bílém domě,“ pokračuje nejmenovaný psycholog. New York Times také otiskly reakci pod titulkem volně přeložitelným jako „Je Bryan šílenec?“. V něm se hned několik psychologů víceméně shodovalo, že Bryan skutečně je šílenec.
Podle některých nebyl šílenec jen Bryan, ale výrazem davové psychózy mělo být také celé Populistické hnutí. „Vše to bylo poblázněným fanatismem, ale dokud tu tato duševní porucha řádila, držela lid ve svém sevření stejně brutálním, jako kdejaký tělesný neduh,“ psal o populistickém vzedmutí William Allen White, vydavatel kansaského deníku Emporia Gazette. Za šílenství byla především označována jejich touha odpoutat se od zlatého standardu a nahradit jej standardem stříbrným. „Zavedení stříbrné měny samotnými Spojenými státy by pro nás vyústilo v katastrofické selhání,“ tvrdil republikán John Hay ve svém pamfletu Platform of Anarchy. Na této nemožnosti se podle něj shodovali všichni “inteligentní experti” z Ameriky, Anglie i Německa.
William Jennings Bryan vyobrazený silně anti-populistickým časopisem Judge jako populistický had, který se sytí demokratickou stranou. Zdroj: Wikimedia.
William Jennings Bryan volby v roce 1896 nakonec prohrál a jeho neúspěch rozštěpil do té doby bující lidovou stranu. V Bryanově porážce hráli rozhodně větší roli finanční prostředky republikánů, než nařčení, že je šílencem v čele poblouzněného hnutí. Populisté se postupně rozpadli, ale to neznamená, že vymizely jejich požadavky. Během následujících dekád byly zrealizovány takřka všechny požadavky, které byly s Populismem spojené: od regulace monopolů, přes přímou volbu senátorů a volební právo pro ženy až po daň z příjmu. Jenom jeden požadavek trvalo zrealizovat o něco déle a šlo přitom o ten nejzásadnější. Teprve Richard Nixon v roce 1971 definitivně opustil zlatý standard, který vázal cenu dolaru.
Rooseveltův mocenských komplex
Podobně jako v roce 1896 byly polarizované i prezidentské volby o 40 let později. Po prvních čtyřech letech v Bílém domě se ucházel o znovuzvolení Franklin Delano Roosevelt. Zatímco velká část řadových Američanů stála za svým prezidentem, který v jejich očích bojoval za jejich zájmy a dařilo se mu zemi postupně vyhrabat z hlubin hospodářské krize, politické a obchodní elity to viděly jinak. „Z jednoho pohledu to byla křížová výprava na ochranu svobody a ústavy. Z trochu jiného to byl pokus kdysi privilegovaných jedinců o návrat na výsluní,“ píše americký publicista Thomas Frank ve své letošní knize The People, No.
Ozvěny kampaně proti Williamu Jenningsovi Bryanovi byly jasné, jenže v tomto případě obávaný populistický kandidát už seděl v Oválné pracovně. Roosevelt představoval pro americké elity podobné zvrácení norem, jakým hrozil o čtyři dekády předtím Bryan. Kampaně proti oběma byly ostatně v mnohém podobné. Odpůrci Roosevelta založili spolek s názvem American Liberty League a jali se bombardovat americký elektorát proslovy a pamflety, které vykreslovaly úřadujícího prezidenta jako budoucího diktátora, který chce zamést s americkou ústavou. Historik Arthur Schlesinger Jr. odhadoval, že celé tři čtvrtiny deníků z velkých měst stály v opozici vůči Rooseveltovi. Roosevelt se ale po čtyřech letech v Bílém domě mohl chlubit svými úspěchy.
„Museli jsme bojovat s odvěkými nepřáteli míru – s byznysovými a finančními monopoly, se spekulací, s bezohledným bankovnictvím, s třídním antagonismem, se sekcionalismem, s těmi, co chtějí vydělávat na válce. Tito lidé začali považovat vládu Spojených států za pouhý přívěšek na svých vlastních záležitostech. Dnes už víme, že vláda v rukou organizovaných finančníků je stejně nebezpečná jako vláda organizovaného zločinu. Nikdy dříve za celou naši historii nebyly tyto síly tak sjednocený proti jednomu kandidátovi, jak je tomu dnes. Jsou jednomyslní ve své nenávisti k mojí osobě – a já jejich nenávist vítám,“ burácel Roosevelt několik dní před volbami v newyorské Madison Square Garden.
Rooseveltovi protivníci si to pochopitelně nemohli nechat líbit. Například Bainbridge Colbyho, který sloužil jako ministr zahraničních věcí v administrativě Woodrowa Wilsona, vyprovokovala prezidentova slova k reakci. I tady se objevila taktika jako vystřižená z kampaně proti Bryanovi. Ve svém proslovu, který vysílal rozhlas, se Colby vymezoval proti Rooseveltovu proslovu, který podle něj prezident pronesl „zmítán hysterickou záští“. Roosevelt a celý jeho program Nového údělu nemohl být ničím jiným, než výplodem šílence s diktátorskými ambicemi.
Ve svém odsudku si Colby nevystačil s vlastními dojmy, ale dovolával se autority v oboru. „Zrovna jsem se vrátil z Ameriky, kde jsem viděl Roosevelta. Vůbec nepochybujte o tom, že trpí naprosto ohromujícím mocenským komplexem jako Mussolini. Je naprosto diktátorského založení,“ citoval Colby slova věhlasného švýcarského psychiatra Carla Gustava Junga z rozhovoru, který vyšel o několik týdnů dříve v týdeníku London Observer. Colbyho proslov byl přetištěn deníkem Chicago Daily Tribune přímo v den voleb, 3. listopadu 1936.
Jung se s Roosveltem potkal pravděpodobně na Harvardu v září roku 1936 na oslavě 300 let od založení univerzity. Jung při této příležitosti dostal na univerzitě čestný doktorát a Roosevelt se účastnil jako absolvent. Sám švýcarský psychiatr podle všeho neměl ve svém názoru na Roosevelta úplně jasno a jeho náhled byl trochu komplikovanější, než jak to podával Colby. Ještě před odjezdem ze Spojených států dal krátký rozhovor New York Times. „Než jsem sem přijel, měl jsem takový dojem, jakého člověk snadno nabude při pohledu z Evropy, že Roosevelt je oportunista, dost možná s nestálou myslí. Nyní, když jsem ho viděl a slyšel mluvit na Harvardu, jsem přesvědčen, že je silným mužem. Je přímo velkolepou osobností,“ říkal Jung v newyorském hotelu Ambassador. „Možná proto ho tolik lidí nenávidí,“ měl dodat s úsměvem.
Bůhví proč se Jungovi při cestě zpět do Evropy rozležel názor na Roosevelta tak, že jeho slova pro London Observer vyzněly daleko varovněji. I tak Colby ve svém citátu pro rozhlas (možná záměrně) vynechal rozhovor, kde Jung Rooseveltovi kromě diktátorské povahy přičítá mimoděk k vrubu i „pronikavou a všestrannou mysli“.
Nutno také podotknout, že podobně váhavé a tedy chvílemi i pozitivní poznatky měl Jung i k italskému fašistovi Benitu Mussolinimu. Bainbridge Colby si s nuancemi však hlavu nedělal. Roosevelt byl šílenec, který zničí Spojené státy a musí být zastaven. Spíše než o Jungových politických názorech celá historka vypovídá právě o vrtkavosti psychologických poznatků na dálku a jejich dalšího přežvýkávání.
Roosevelt vyhrál volby roku 1936 drtivě – prohrál jen ve dvou státech – a Jungovy výroky na ně neměly přílišný vliv. Výrazněji se názory psychologů a psychiatrů podepsaly na jiné kampani o více než čtvrt století později v roce 1964.
Barry Divnoláska Goldwater
Rozcupování Nového údělu ze strany Ronalda Reagana si v půlce 60. let dokázal představit málokdo. Jedním z těch, kdo se o to pokoušeli, byl konzervativní republikánský senátor za stát Arizona a vášnivý pilot Barry Goldwater. Ještě v roce 1960 byl vycházející hvězdou převážně pro hrstku republikánů, kteří se pokoušeli vymazat Rooseveltův odkaz a o které měl republikánský prezident Dwight Eisenhower v 50. letech napsat, že „jejich počty jsou mizivé a jsou hloupí.“
Goldwater odmítal možnost kandidatury jak v roce 1960, tak zprvu i o čtyři roky později. Shodou okolností a výsledkem velké píle jeho podporovatelů ale najednou v roce 1964 stál jako nejsilnější kandidát na republikánské straně. Byť zpočátku neochotně nakonec kandidaturu přijal.
Není divu, že se mu příliš nechtělo. Při zpětném pohledu je snadné vidět v roce 1964 postupný začátek drolení Rooseveltsovského konsensu. V jeho době to však zdaleka tolik znát nebylo. Goldwaterem nenáviděný Nový úděl se zdál být na vrcholu popularity a navíc proti němu stál v boji o Bílý dům Lyndon Baines Johnson, který sebou nesl odkaz ani ne před rokem zastřeleného Johna Fitzeralda Kennedyho.
Goldwaterovi se dostalo zadostiučinění v roce 1980, kdy s velmi podobnou kampaní (vedenou mnohdy stejnými, o 16 let zkušenějšími lidmi) uspěl Ronald Reagan. V roce 1964 ale působil jako excentrický stařík a v očích velké části Ameriky především jako válečný štváč, který by byl schopný velmi snadnou sáhnout k použití jaderných zbraní.
Tým Johnsona přesně na tuto jeho slabinu útočil nechvalně proslulým televizním spotem známým jako Daisy Ad. Politická reklama z rukou kreativního genia Tonyho Schwartze prý šokovala i Johnsona. „Holy sh*t,“ měl prý zvolat když ji poprvé uviděl. Následně ho zaplavily telefonáty vyděšených a šokovaných diváků z celé země.
Přesně na tuto notu také hrál editor satirického časopisu fact: Ralph Ginzburg. Ginszburg už se dříve dostal do potíží se svým pornografickým časopisem Eros. Ten propagoval hromadnými poštovními rozesílkami tak bezskrupulózně, až si vysloužil pozornost Kongresu a tehdejšího ministra spravedlnosti Roberta F. Kennedyho. Zatímco se soudil kvůli časopisu Eros, založil právě časopis fact:, ve kterém otiskl kontroverzní článek o Goldwaterovi. Místo rozesílání pornografie poštou se Ginzburg tentokrát rozhodl obeslat psychiatry. Dostal se mu totiž do ruky průzkum, podle kterého byl Goldwater velmi populární mezi americkými doktory, ale výjimku tvořili právě psychiatři: 9 z 10 z nich byl republikánský senátor nesympatický.
Ginzburg vycítil příležitost, vyhandloval si přístup k seznamu adres Americké psychiatrické asociace a rozeslal svůj dotazník s jedinou otázkou: „Myslíte si, že má Barry Goldwater z psychologického hlediska na to stát se americkým prezidentem?“ A pak už jen čekal „Vzhledem k tomu, že mu odpovědělo jen 20 procent z dotázaných doktorů, žádný statistik by mu tento průzkum neuznal. Byl to spíš takový Rorschachův test, který ukazoval, co si celá řada vzdělaných, sofistikovaných profesionálů představí, když před ně někdo položí fotku Barryho Goldwatera,“ píše historik Rick Perlstein ve své knize Before the Storm.
Ginzburg byl ale z odpovědí nadšený. „Nemyslím si, že by proti němu měla svědčit dvě nervová zhroucení, která prodělal. Jeho chorá osobnostní skladba je na ale jeho skutečným psychologickým deficitem,“ psal mu jeden lékař. „Goldwater promlouvá k podvědomému sadismu a nevraživosti v průměrných lidských bytostech,“ mínil zase jiný. „Jedná se o osobnostní typ, který je přesně vystižen dalším leteckým generálem ve filmu Dr. Strangelove,“ odepsal třetí psychiatr odkazuje se ke Kubrickovu filmu, který vyšel v témže roce.
Celá anabáze měla zásadní dohru. Goldwater Ginzburga a časopis zažaloval a v roce 1969 mu soud přiřknul zásadní náhradu ve výši 75 tisíc dolarů. O několik let později stanul druhý Ginzburgův případ ohledně pornografického časopisu Eros dokonce před nejvyšším soudem. Editor si po kontroverzním rozhodnutí, které podle Ginzburgových zastánců pošlapávala jeho ústavní práva, odseděl několik měsíců ve vězení.
Především ale Americká psychiatrická asociace v roce 1973 přijala takzvané Goldwaterovo pravidlo. V rámci něho označuje za neetické, vyjadřuje-li se psychiatr k zdraví především veřejně známých osob v případě, že jednak dotyčného osobně nevyšetřil a jednak nemá povolení svůj posudek zveřejnit. Goldwaterovo pravidlo platí dodnes a přejaly ho i další lékařské asociace.
Snaha patologizovat prezidentské kandidáty tak zase na chvíli vymizela. Jak je ale vidět v posledních letech na případu Donalda Trumpa, velká spousta psychiatrů ho zase začíná být ochotna porušovat. Je pravděpodobné, že snaha vykreslit Donalda Trumpa jako šílence ovlivní listopadové volby? Jak v letech 1896 tak 1964 sice oba „šílení“ kandidáti prohráli. Za jejich neúspěchy ale stála spíše předčasnost jejich požadavků, které v případě Barryho Goldwatera dokonal Ronald Reagan, v případě Williama Jenningse Bryana právě Franklin Delano Roosevelt. Ten i přes to, že byl svými odpůrci označován za diktátorského šílence vyhrál v roce 1936 drtivě, poté ještě dvakrát znovu a naprosto proměnil Spojené státy.
