Změní zájezd do země zničené válkou názory tří českých občanů, kteří doma vyjadřují prokremelské postoje? Nový dokument Velký vlastenecký výlet provokuje diváctvo k daleko složitějším otázkám.
Sál kina v Ústí nad Labem praská ve švech. Na plátně dobíhají titulky, světla se rozsvítí a diváci se za nepřetržitého potlesku zvedají. Několik z nich žmoulá v ruce vlhký kapesník a jejich oči jsou viditelně zalité slzami.
„Brečel jsem u toho několikrát, to se jinak ani nedalo,“ svěřuje se mi Petr. Mezi ostatními diváky je nepřehlédnutelný. Spolu se svou ženou dorazil na pondělní předpremiéru očekávaného filmu v tričku „Make Russia Small Again“.
Že na něj film zapůsobí očekával – konkrétní momenty, které s ním obzvlášť zatřásly, nejmenuje. „Celé mě to dojalo,“ říká a dodává, že celý filmový zážitek ještě musí vstřebat.
Podobně stručně odpovídají i další účastníci. Svorně ale doufají, že film co nejvíce lidí.
Když přejde humor
Petra, Nikola a Ivo. Tři postavy, tři naprosto odlišné charaktery i životní příběhy. Jedno je však spojuje: nevěří současnému politickému mainstreamu a děsí je „progresivismus“ a takzvaná zelená politika.
Jasno mají i ohledně války na Ukrajině. Tu podle nich vyvolal Západ svou „roztahovačností“, zatímco Rusko se jen brání jako „zvíře zahnané do kouta“.
Jejich cesty by se za normálních okolnosti patrně nikdy nezkřížily, teď se ale protnuly jen desítky kilometrů od ukrajinské frontové linie. Právě tam je přivezl v rámci snímku Velký vlastenecký výlet štáb režiséra Robina Kvapila.
Čtěte také: Vlastenci na výletě do války. Za dezoláty se označili sami, říká režisér Kvapil
Dostali tak šanci se o tamním dění přesvědčit na vlastní oči a své postoje případně přehodnotit.
„Odvezu do války ty, kteří konflikt zpochybňují… A budu doufat, že změní svůj názor,“ představuje zkraje dokumentu režisér Kvapil svůj ambiciózní cíl. Je ale možné někoho „předělávat“ a nenapáchat tím ještě víc škody, než užitku?
I tato otázka se v průběhu snímku nabízí. Zprvu se přitom nese v odlehčené atmosféře.
Trojice spolu se štábem nasedá do aut a vydává se směrem na východ. Nechybí, smích, vtipy, ani zpěv ruské hymny. Jak se ale blíží ukrajinská státní hranice, nálada se mění.
S přibližováním se bojové linii už historky o „ukronacistech“ utichají a místo nich přicházejí první ozvěny války: letecké poplachy a raketové i dronové útoky.
A bude hůř. Už za pár chvil totiž následuje surový střet s realitou. „Výletníci“ se procházejí po rozbombardovaných částech Charkova, zavítají do tamní podzemní školy, na masové pohřebiště v šest měsíců okupovaném Izjumu a třesou si rukama s přeživšími ruských úderů.
To vše doprovází neustálý zvuk sirén, přílety raket a rychlé úprky do krytu.
Kamery mezitím po celou dobu pečlivě zaznamenávají reakce protagonistů. Chvílemi budí dojem, že cestu do blízkosti frontové linie pojali jako velké „válečné dobrodružství“, jindy svými reakcemi vyvolávají údiv.
Scéna, kdy se jeden z aktérů prochází po rozbombardovaném Charkově a prohlašuje, jak mu tamní zdecimovaná ulice připomíná americké filmové kulisy, ve mně doteď vzbuzuje emoce i otazníky. I tahle dotyčného reakce však mohla být způsobem, jak se s tragédií války proloženou všudypřítomným nebezpečím v danou chvíli vyrovnat.
Čtěte také: Rusové sem znovu vtrhnou a teď dojdou až do Kyjeva, říká ukrajinský speciál
Petra, Nikola a Ivo navíc, jak film dobře zachycuje, bojují po celou dobu s vnitřní rozpolceností, kterou ale ne vždy přiznávají na kameru. V jeden okamžik se objímají s obětmi ruských útoků a nazývají je hrdiny, v další moment někteří z nich zpochybňují masové hroby v Izjumu.
Ačkoliv je cítit, že se tým režiséra snaží nevstupovat s účastníky do přímé konfrontace, o ostřejší výměny názorů nakonec nouze není.
Snímek totiž diváky nenechá vydechnout. Postupně graduje, nervozita sílí, emoce se vrší a vše završí překvapivý závěr. Podivuhodná stominutová jízda netradičních „turistů“ končí dřív, než by si leckterý divák přál.
Každý podle své empatie
Přehršel smíšených pocitů a otázek však zůstává. Člověk ze sálu odchází s pocitem, že je svět rozštěpenější, než si myslel. Rozdělení na „my“ a „oni“ a snaha trojici přesvědčit prostupuje nenápadně celým snímkem.
Zatímco pod „my“ se skrývají ti, kdo jsou na „straně dobra“, na té druhé se nacházejí „dezoláti“ – tedy ti „špatní a frustrovaní“, co prohráli v boji s ruskou propagandou a měli by se „polepšit“.
Čtěte také: Sto miliard na ty naše. Kdo doopravdy financuje ukrajinské vojáky?
Ani trojice protagonistů přitom nepředstavuje jednolitou názorovou jednotku. Každý z nich prožívá střet s realitou po svém a projevuje jiný stupeň empatie. Žádný navíc nezpochybňuje existenci konfliktu jako takového.
Co v aktérech „vlastenecký výlet“ nakonec zanechal, vědí reálně jen oni sami. Myšlenkové pochody se od sebevědomých proslovů do kamery mohou značně lišit. Ve skutečnosti však proměna ústřední trojice tolik důležitá není.
Snímek není jen o ní, nýbrž o velké části české společnosti, která z různých důvodů ztratila důvěru v náš systém i politický diskurz. A ne, nejedná se jen o frustrované zkrachovalce a nevzdělance, jak zaznívá v diskuzích – jeden z protagonistů se může pochlubit rozsáhlým udržovaným statkem, druhý má za sebou studium filozofie.
A právě tady pramení jedna ze slabin filmu: tvůrcům se nepodařilo dostatečně přenést příběhy hlavních aktérů do širšího kontextu. Následná debata by se totiž v ideálním případě měla vést o celé skupině nespokojených, kterou Petra, Nikola a Ivo reprezentují.
Zatím to vypadá, že se smrskne především na filmovou trojici, na níž si mainstream prstem ukáže, vysměje se jí a stvrdí si svou „morální převahu“.
Přestože má snímek oficiální premiéru teprve 21. srpna, o hlavních aktérech se už měsíc v článcích běžně píše jako o „dezolátech“. Stejná či obdobná nelichotivá označení zaznívají i na besedách a rozhovorech k filmu.
Už nyní se jeden z účastníků netají, že se kvůli výhružkám obává o svůj život a obrátil se proto na policii. Další pak prohlašuje, že se cítí být v médiích v posledních týdnech ustavičně dehonestován. Dá se přitom předpokládat, že ta hlavní sprcha výsměchu a nenávistných komentářů teprve přijde.
Důsledkem takových reakcí pak budou radikalizovanější a ve svých názorem utvrzenější „hrdinové“, než před natáčením.
