Nadcházející volby v Turecku nabízejí opozici historickou příležitost ukončit 21 let trvající vládu prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana. Na své straně má veřejnost, nespokojenou s rostoucí nezaměstnaností a chudobou, ale i s nezvládnutím následků ničivého zemětřesení. Dokáže však Kemal Kiliçdaroglu sjednotit všechny nespokojené Turky?
V polovině května se v Turecku uskuteční parlamentní a prezidentské volby. Kemal Kiliçdaroglu, hlavní vyzyvatel prezidenta Erdoğana, často na svém profilu na sociálních sítích hovoří z kuchyně svého domu. Jednoduché kuchyňské pozadí, které je v jeho projevech vidět, je v ostrém kontrastu s palácem prezidenta Erdoğana o 1150 pokojích. Opoziční leader svou kampaň staví na image čestnosti a skromnosti.
Při svém posledním „kuchyňském“ vystoupení ukázal divákům cibuli a řekl: „Pokud (Erdoğan) zůstane u moci, tato cibule v mé ruce může stát 100 lir! V současné době stojí 30 lir. Dostanu-li se k moci já, do země začnou proudit peníze a investice, měna posílí, zvýší se kupní síla a obnoví se demokracie.“
Soğan. pic.twitter.com/qzogy318D6
— Kemal Kılıçdaroğlu (@kilicdarogluk) April 9, 2023
Kiliçdaroglu je přitom často kritizován za to, že není charismatickým kandidátem jako Erdoğan. Od založení Republiky Mustafou Kemalem Atatürkem se turecká politická kultura vyznačuje oceňováním silných vůdců. Proto si mnoho nerozhodnutých voličů klade v souvislosti s Kiliçdarogluem otázku: „Má 74letý muž, který již celých 13 let hraje roli předáka opozice, opravdu schopnost vládnout velké zemi s vážnými ekonomickými a sociálními problémy?“
Výsledky průzkumu z března 2023 tuto nejistotu ilustrují. Kiliçdaroglu sice vede v žebříčku volebních preferencí o 2,6 % před Erdoğanem, zajímavé však je, že lidí, kteří si myslí, že protikandidát skutečně zvítězí, je pouze 42,9 %, zatímco vítězství současné hlavy státu považuje za pravděpodobné 47,6 %. To naznačuje, že ačkoli je většina turecké společnosti ochotna nahradit Erdoğanovu vládu novou, existují značné obavy ohledně Kiliçdarogluových vůdčích schopností.
Dlouhodobé nepříznivé strukturální podmínky i aktuální vzedmutí kritiky vlády hraje v nadcházejícím klání do rukou opozice.
Zmíněnou nedůvěru podtrhuje i fakt, že také nacionalistická strana IYI, hlavní alianční partner Kiliçdarogluovy mateřské strany CHP, se dlouho stavěla proti nominaci tohoto muže. Neshody přerostly v zásadní konflikt již během jednání na začátku března. Následně se obě strany dohodly, že Kiliçdaroglu bude společným prezidentským kandidátem aliance pod podmínkou, že dva populární starostové z CHP – z Istanbulu a Ankary – budou stát během kampaně po jeho boku a po nástupu opozice k moci budou jmenováni viceprezidenty.
Může Erdoğanovo 21leté panování skončit?
Přestože nadcházející volby v Turecku nebudou probíhat za zcela svobodných a spravedlivých podmínek, dlouhodobá nespokojenost společnosti s prezidentovým vládnutím nabízí opozici reálnou příležitost Erdoğana porazit. Během jeho úřadování v posledních pěti letech zažila země výrazný hospodářský pokles, který vedl k vysoké míře nezaměstnanosti a růstu chudoby.
K rostoucí frustraci voličů přispívají i problémy spojené s přílivem čtyř milionů syrských uprchlíků do země. Konečně neutěšenou situaci prohloubila i dvě katastrofální zemětřesení z počátku února. Podle oficiálních statistik si vyžádala 50 399 obětí a škody ve výši 103,6 miliardy dolarů, což odpovídá celé jedné osmině HDP Turecka v roce 2021.
Čtěte také: Nedostatek záchodů, hygieny a neskutečná přívětivost. Jak vypadá život při zemětřesení?
Erdoğanova vláda čelila ostré kritice za (ne)zvládání této živelné pohromy. Trnem v oku bylo zejména pomalé tempo záchranných operací (což později přiznal i sám prezident) a hypercentralizovaná struktura Úřadu pro řešení katastrof a mimořádných událostí (AFAD). Stejně tak rozhodnutí vládou podporovaného Červeného půlměsíce během krize prodat (namísto darovat) stany renomované civilní humanitární organizaci (AHBAP). Dlouhodobé nepříznivé strukturální podmínky i aktuální vzedmutí kritiky vlády tak hraje v nadcházejícím klání do rukou opozice.
Překážky na cestě k vítězství
Potenciální vítězství opozice ohrožují zejména dvě překážky. Za prvé, není zcela naplněna tolik potřebná podmínka její jednoty v postoji k protierdoğanovskému kandidátu.
Poté, co Kiliçdaroglua nominovala Aliance národa – koalice složená z jeho sekulární strany CHP, nacionalistické strany IYI a čtyř menších nábožensko-konzervativních stran – získal také podporu Aliance práce a svobody, která disponuje přibližně 11 % hlasů. Tento nadějný krok usmiřující ideologické rozdíly uvnitř opozičního tábora byl ale vzápětí podkopán, když z CHP přeběhl zarytý Kiliçdarogluův vnitrostranický odpůrce a bývalý prezidentský kandidát Muharrem Ince a založil vlastní stranu. Sám sebe pak nominoval jako dalšího uchazeče o prezidentské křeslo.
Incemu nelze upřít jistý potenciál rozdělit hlasy opozice. Má totiž určitou přitažlivost mezi protestními voliči, zejména mezi mladými lidmi (přibližně 5 %), kteří nejsou ochotni dát svůj hlas ani Kiliçdarogluovi ani Erdoğanovi. Stejně tak čtvrtý prezidentský kandidát, který se nedávno objevil a jenž podle průzkumů oslovuje 2,2 % voličů.
Vote support of candidates in the 1st Round of the CB election, according to Metropoll's April survey. pic.twitter.com/7FpGax8Fob
— Ozer Sencar (@ozersencar1) April 8, 2023
V této konstelaci, při účasti celkem čtyř prezidentských kandidátů, nemusí dva hlavní favoriti získat v prvním kole voleb zákonem předepsanou většinu hlasů. A ačkoli jsou Kiliçdarogluovi příznivci přesvědčeni, že Erdoğan může být poražen i ve druhém kole, existuje reálná možnost, že vládnoucí koalice nynějšího prezidenta získá většinu křesel v souběžně konaných parlamentních volbách.
Pokud pak Erdoğan vstoupí do druhého kola s poslaneckou většinou v zádech, bude pro Kiliçdaroglua mimořádně obtížné přesvědčit masy o reálnosti vyhlídek na jeho zvolení příštím tureckým prezidentem. Erdoğanovi podporovatelé budou moci naopak přesvědčivě argumentovat potřebou politické stability kolem jeho vedení.
Jelikož Turecko postrádá řadu demokratických atributů, s konáním druhého kola voleb roste riziko černých scénářů, včetně eskalace násilí.
Za druhé, Kiliçdarogluova kampaň v současné době poněkud selhává, pokud jde o vyburcování vlny naděje a vášně, nezbytné k mobilizaci nezaujatých a nerozhodnutých voličů pro první kolo voleb. Existuje ještě nemalá skupina protierdoğanovsky orientovaných Turků, kteří by dali hlas nějakému třetímu prezidentskému kandidátovi, tedy nikoli Kiliçdarogluovi.
Čtěte také: Švédové posílají do Turecka štědrou pomoc. Ani ta jim ale dveře do NATO otevřít nemusí
Tito voliči zatím zjevně nereflektují snahu Kiliçdarogluovy kampaně vykreslit volby jako mimořádnou a historickou šanci na změnu (k demokratičtějšímu) režimu. Jejich chování spíše odpovídá konvenční logice dvoukolové prezidentské volby, kdy si v prvním kole lidé obvykle vybírají svého preferovaného kandidáta, zatímco ve druhém kole volí toho, který jim vadí nejméně.
Vzhledem k tomu, že Turecko v současné době postrádá řadu atributů demokratického státu, zvyšuje se v případě konání druhého kola riziko různých nežádoucích scénářů, včetně eskalace násilí.
Opozici stále zbývá určitý čas na úspěšnou mobilizaci, zejména pokud bude její kampaň přinášet přesvědčivé poselství naděje a míru. V tomto úsilí však bude Kiliçdaroglu potřebovat zejména plnou veřejnou podporu populárních (a charismatičtějších) osobností opozice, jako jsou již zmínění starostové Istanbulu a Ankary a lídři klíčových opozičních stran.
Autorka je seniorní výzkumnou pracovnicí pražského Ústavu mezinárodních vztahů.
