S novým rokem zanikla mezinárodně neuznaná Náhornokarabašská republika. Definitivně tak skončil přes 30 let trvající spor mezi Arménií a Ázerbájdžánem. O tom, zda na jižním Kavkaze zavládne mír, nebo se rozhoří ještě větší válka, jsme mluvili s arménským analytikem Stepanem Grigoryanem.
Desítky tisíc mrtvých a ještě více zraněných. Zdevastované domy i ulice a především bezbřehá nenávist na obou stranách konfliktu. Přes tři dekády spolu Arménie a Ázerbájdžán sváděly boj o Náhorní Karabach. Tento horský region je mezinárodně uznávaný jako součást Ázerbájdžánu, avšak až do loňského konce září jej většinově obývali etničtí Arméni. Ještě před pár měsíci to vypadalo, že vleklý spor doprovázený občasnými rozbuškami snad nikdy neskončí. A pokud ano, poteče při tom hodně krve.
Nakonec ale všechno dopadlo jinak. Rozhodující válka skončila dříve, než vůbec stihla začít. Baku zasadilo na konci září karabašským Arménům tak tvrdou ránu, že se neuznaný region do 24 hodin raději vzdal a přistoupil na všechny podmínky vítězného Ázerbájdžánu. Nato si přes sto tisíc tamních obyvatel začalo balit kufry a výbušnou oblast v rychlosti opouštět. K prvnímu lednu pak byly oficiálně rozpuštěny všechny náhornokarabašské orgány.
Jak se Arméni vyrovnali se ztrátou enklávy? Obávají se otevřené války se svým dlouholetým a silnějším rivalem? A proč mají pocit, že je Rusko oklamalo? O tom všem jsem si povídala s ředitelem arménského Analytického Centra pro globalizaci a regionální spolupráci Stepanem Grigoryanem.
Stepan Grigoryan:
Je předsedou správní rady Analytického centra pro globalizaci a regionální spolupráci, které mimo jiné i vypracovává odborná hodnocení k bezpečnostní situaci na jižním Kavkaze.
V letech 1998–2000 působil jako poradce ministra zahraničních věcí Arménie. Ještě předtím byl stálým zástupcem Arménie v Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB) a velvyslancem v Ruské federaci.
Víte, jak nyní po oficiálním zániku Náhornokarabašské republiky vypadá situace v regionu? Zůstali v Náhorním Karabachu vůbec nějací etničtí Arméni, nebo všichni odešli do Arménie?
Všichni, tedy zhruba nějakých 105 tisíc Arménů, odešli už v září. Nejdéle tam zůstala asi padesátka nemocných a starých lidí, ale i ti byli nakonec vyvezeni do Arménie. Moc Ázerbájdžánců se tam zatím nepřestěhovalo, tamní města a vesnice dnes zejí prázdnotou. Přitom zdaleka ne všichni Arméni byli připraveni Karabach opustit. Řada z nich tam plánovala zkusit žít dál – i pod Ázerbájdžánem. Pak ale ze strachu utekla. A to zejména kvůli ruským mírovým silám, které v Karabachu působily a měly dohlížet na bezpečnost.
Jak je mi totiž známo ze svědectví, ruští vojáci tehdy po zářijové bleskové operaci režimu Ilhama Alijeva (prezident Ázerbájdžánu, pozn. red.) obcházeli domy a vyprávěli místním, že se je chystají Ázerbájdžánci masakrovat. Lidé se pak v děsu rychle balili a hromadně odjížděli. Do konce září už byli všichni pryč.
Karabašští uprchlíci jako hrozba
Neměli v tomto ohledu Rusové trochu pravdu? Přece jen násilné střety mezi oběma národy se v minulosti skutečně odehrály.
Nemyslím si. Alijev je sice autoritářský prezident, na druhou stranu je však racionální. Záleží mu na jeho image, zvláště na zahraniční scéně. Navíc se velmi obává západních sankcí. Ještě před zářijovým úderem často veřejně opakoval, že etnické Armény z Karabachu vyhazovat nebude. Jejich etnická čistka či dokonce fyzická likvidace by mu jen stěží něco přinesla.
Za svou důvěru bohužel zaplatili drahou cenu, ztratili domov.
Pravdou ale je, že by Arméni určitě čelili politickému tlaku a mnozí i pronásledování. Takže by většina z nich stejně v řádu následujících měsíců nejspíš odešla a natrvalo by tam zůstaly třeba jen dva až tři tisíce lidí. Jenže takto před Alijevem a jeho armádou ze strachu utekli všichni v prvních dnech. To navenek nepůsobí příliš dobře. Jeho cílem bylo přitom v první řadě zničit karabašskou armádu a získat tak oblast pod svou moc. To se mu podařilo.
Vidí to takto zpětně i karabašští Arméni?
Z mých zkušeností si ve vztahu k Rusku prošli velkým vystřízlivěním. Ještě v roce 2020 po šestitýdenní válce přitom právě oni požadovali, aby se stali garantem bezpečnosti ruští vojáci. My jsme je varovali a radili jim už tehdy, aby tuto úlohu raději přenechali mezinárodním sborům. Marně. Karabašští Arméni jsou zkrátka duší horalové. Mnohem otevřenější, ale také naivnější. Bezbřeze věřili tomu, že je Moskva ochrání, ta je ale místo toho zradila a udělala všechno proto, aby byla zničena karabašská armáda a Arméni se tak byli nuceni vzdát. Za svou důvěru bohužel zaplatili drahou cenu, ztratili domov. Dnes už vidí, jak se šeredně mýlili, a dávají nám za pravdu.
Čtěte také: „Cílem Ázerbájdžánu je hlavně vyhnat etnické Armény,“ říká expert o napětí na Kavkaze
V průběhu září opustilo Karabach cca 105 tisíc Arménů. Jak vypadá jejich situace dnes? Podařilo se je nějak začlenit?
Usídlili se po celé Arménii. Od Jerevanu až po venkovské oblasti. Stát a různé humanitární organizace včetně našeho centra jim od samého začátku pomáhaly se začleněním. Nemusely tedy vznikat žádné utečenecké tábory. Pro běžence z Karabachu platí stejná pravidla jako pro zbytek obyvatel. Mohou bez omezení pracovat. Mají nárok na různé sociální příspěvky. Podobně je postaráno rovněž o karabašské děti, které byly hned přijaty do škol.
Nevidím tak v jejich integraci žádné větší problémy. Přitom ještě v době, kdy sem z horského regionu mířila migrační vlna, panovaly v Arménii obavy, aby se nově příchozí právě kvůli svému proruskému naladění nepokusili destabilizovat náš systém a odstavit od moci prodemokraticky orientovaného premiéra Nikolu Pašinjana. Jak jsem už ale říkal, tento strach se brzy ukázal jako zbytečný. Moskva karabašské Armény kolosálně zklamala.
Konflikt o Náhorní Karabach:
Během více než třicetiletého sporu proběhly mezi Arménií a Ázerbájdžánem dvě války. Při šestitýdenní válce na podzim 2020 se již podařilo Ázerbájdžánu získat tři karabašské okresy. Po přijetí mírové dohody přijely do oblasti ruské mírové jednotky, jejichž úkolem zde bylo dohlížet na dodržování bezpečnosti. Po bleskové ofenzivě z loňského září pak Ázerbájdžán převzal nad Náhorním Karabachem plnou kontrolu. Arménie během ázerbájdžánské ofenzívy v horské enklávě nezasáhla.
Když zmiňujete obavy z destabilizace státu, napadá mě, zda pozorujete nějaké snahy Moskvy o změnu politického vedení v Jerevanu. Přece jen vztahy mezi Arménií a Kremlem jsou nyní poměrně napjaté.
Vede se tu naplno informační válka, která vedle šíření kremelské propagandy útočí zejména na současnou vládní garnituru. Šíří ji nejen ruské televizní kanály a servery, které zde bez omezení fungují, ale i ty arménské spojené s bývalým politickým vedením. Propagandě vydatně pomáhá i prorusky naladěná církev a opozice. Ta ještě v roce 2021 aktivně organizovala protivládní protesty s cílem svrhnout premiéra Pašinjana. Využívala přitom už tehdy hesel, jak prohrál válku atd. Jak vidíme, ničeho nedosáhli.
Moskevská zrada
Navenek to tedy vypadá, že navzdory velké protivládní kampani a prohrané válce si Pašinjan stále drží svou pozici i jistou oblíbenost u části arménské veřejnosti.
Ano, ale není to jen o osobě Pašinjana. Spousta lidí se stále velmi ostře vymezuje proti předchozímu kabinetu Serže Sarkisjana, jenž byl velmi nakloněn Moskvě. Velká část společnosti politiky z jeho éry natolik nenávidí, že raději podporuje Pašinjana. Řekl bych, že tak polovina pro něj hlasuje jen proto, aby se zpět k moci nedostala bývalá vládní garnitura.
Pravdou ale je, že i Pašinjan za poslední tři čtyři měsíce ztratil část hlasů. Podepsala se na tom samozřejmě situace v Karabachu, ale nejde překvapivě o hlavní faktor.
Západ chce pomáhat, ale hlavní problém spočívá v pomalé reakci naší vlády.
Z mého pohledu lidi nejvíce rozčiluje pomalá eurointegrace. Vláda sice v tomto ohledu činí kroky, ale vše jde hrozně pomalu. Arménská společnost je nyní mnohem více antirusky nastavená a žádá si aktivnější přístup v jednáních s Bruselem. Podobně vládě lidé vytýkají nedostatečný boj proti korupci. Mnoho kauz je nedořešených, nebo se dokonce uzavřelo bez odsouzení.
Vraťme se zpět do loňského září, kdy Baku spustilo na Náhorní Karabach tak masivní útok, že se enkláva vzdala během 24 hodin a přistoupila na podmínky Baku. Jak moc byla Arménie z tohoto vývoje v šoku? Očekával někdo v zemi takto překotný vývoj?
Samozřejmě, že lidé zůstali ohromeni. Nikdo nečekal, že události naberou takhle rychlý spád. Podstatnější je podle mě ale to, že zářijové události naplno rozkryly, jak slabá a nepřipravená na tuto situaci byla Pašinjanova vláda. Nedovedli tento vývoj vůbec předpovídat. Obzvlášť to, že v řádu několika dnů přijde takové množství uprchlíků. Ukázalo se zkrátka, kolik toho v našem státě nefunguje a jak moc selhaly naše bezpečnostní složky. A jejich slabost vidíme i dnes. Po napadení Ukrajiny uprchly do Arménie desetitisíce Rusů a nikdo je příliš neprověřoval. Pak se najednou všichni divili, že se tu rozhořel velký obchod s drogami. Na vině je opět špatně fungující státní aparát.
V jakém stavu se nyní po zániku karabašské republiky nachází arménská společnost? Cítí se, že ji všichni opustili?
Částečně ano. Arméni se cítí být zrazeni především Ruskem. Co se týče Západu, někteří lidé se ptají, proč je Amerika s Evropou nepodpořily víc. Na to jim odpovídáme, že Západ chce pomáhat, ale hlavní problém spočívá v pomalé reakci naší vlády. Uvedu příklad: Jerevan třeba požadoval, aby sem přijeli západní pozorovatelé. EU je vzápětí poslala. Žádal po Francii zbraně, Paříž je poslala. A víte, co se potom stalo? Naše vláda odletěla do Petrohradu k Putinovi. To považuju za ohromnou chybu. Víte totiž, jaká reakce na to přišla z Washingtonu? Že tedy ruští mírotvorci asi nebyli tak špatní, když k nim vedoucí představitelé Arménie létají. Ještě před touto návštěvou Američané přitom ruskou misi v Karabachu ostře kritizovali.
Další problém je, že naše země zatím zůstává členem takzvané Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB), jejíž součástí jsou některé postsovětské země včetně Ruska. Moskva tu také stále má svou vojenskou základnu. Toto všechno jsou důvody, proč nám Západ nemůže efektivně pomoct.
Vede se nějaká diskuze o výstupu Arménie z ODKB?
Ano, aktuálně je to dokonce jedna z nejčastěji probíraných otázek. Jerevan už dříve pozastavil svou činnost. To znamená, že se neúčastníme summitů a cvičení, ale právně jsme pořád členy organizace, což mě osobně velmi mrzí.
Mě samotnou překvapilo, že dění v Karabachu nemělo v posledních čtyřech měsících tak velkou pozornost v zahraničním tisku, jakou bych očekávala. Jak si to vysvětlujete? Může to být i tím, že Jerevan o takovou pozornost vzhledem k prohře vlastně nestál?
Neřekl bych, že byl zájem o Karabach zas tak malý. Nesmíme zapomenout, co všechno se aktuálně ve světě děje – válka na Ukrajině, konflikt na Blízkém východě. Těch rozbušek je tolik, že nelze očekávat, že budou upřeny všechny oči jen na Karabach. Máte ovšem pravdu v tom, že se Pašinjanův tým mohl snažit přitáhnout ještě větší pozornost. A jsme zase u té slabosti a pomalosti našeho státního aparátu.
Zálusk na jižní Arménii
Jak na prohru v Karabachu nyní s odstupem čtyř měsíců nahlíží arménská společnost? Je pro ni konflikt už uzavřenou kapitolou?
Vláda se k tomu staví jednoznačně: navenek dělá, že ji to už nezajímá a že otázka Karabachu je čistě vnitřní záležitostí Ázerbájdžánu. Bojí se totiž, že se Baku nezastaví v jen Karabachu, ale půjde dál do nitra Arménie. Já sám s tímto postojem vlády nesouhlasím, i když chápu, že Pašinjan a vláda nechtějí, aby se Karabach stal rozbuškou pro další agresi. Jenže se obávám, že strategie „dáváme od té oblasti ruce pryč“ může naopak režim Alijeva ponouknout k ještě větší expanzi. Jejich opatrnost naopak celou situaci zhoršuje.
Co se týče běžné arménské společnosti, tam to vidím tak 50 na 50. Zhruba polovina si myslí, že bychom neměli otázku Karabachu nadále aktivizovat. Ta druhá, kam se řadím i já, je naopak přesvědčena, že je potřeba za Karabach dále bojovat. Nikoliv vojensky, ale ideologicky. Považuji za nutné dál ukazovat, že karabašští Arméni mají nárok na suverenitu. Jestli budeme pokračovat v takhle měkké politice a nebudeme spolupracovat s Evropou a Západem, naše situace se bude jen zhoršovat.
Čtěte také: Znesvářený Kavkaz opět hoří: Schyluje se k další válce mezi Ázerbájdžánem a Arménií?
Pokud by Ázerbájdžán skutečně pokračoval v expanzi, na jaké části Arménie by mohl útočit?
Měl by patrně zálusk na jih země. Rád by třeba plně kontroloval takzvaný Zangezurský koridor spojující Ázerbájdžán s jeho provincií Nakhchivan. Ten vede přes území jižní Arménie a měří zhruba 45 kilometrů. Ázerbájdžánci, kteří do provincie cestují, tak musí nyní jezdit přes Írán. Apetit tedy Baku skutečně má. Do toho všeho navíc vstupuje faktor Ruska, jemuž by slabá Arménie v ohrožení náramně vyhovovala. Mohlo by ji snadno začít ovládat. V ideálním případě by pak Kreml mohl získat pod kontrolu jižní regiony Arménie hraničící s Íránem, Tureckem a Ázerbájdžánem, čímž by významně posílil svůj vliv na Kavkaze.
Co nás před takovým scénářem může zachránit? Jedině pevná spolupráce se Západem. Právě sankcí z EU a USA se Alijev dost obává a budeme-li mít pevné vztahy s EU, Alijev bude o to více muset jednat i s námi. Tento závěr by si však co nejdříve měla uvědomit naše vláda a začít podle toho jednat.
