• Recenze
  • 26. května 2022

Z moře nevzešel jen život, ale i světový řád. Vypráví o tom kniha Michaela Romancova

Foto: Jakub Ježek / Voxpot /
Foto: Jakub Ježek / Voxpot /
Autor
Jakub Ježek
Nejnovější publikace známého českého politického geografa, publicisty a pedagoga odhaluje moře jako neviditelný zdroj stojící za zrodem globální hegemonie Západu. Cesta k ní nebyla ale rozhodně přímočará a samozřejmá.

Námořní slepota. I přes její nevelký rozsah dvou set čtyřiceti stran menšího formátu mě donutila mnohokrát sáhnout po Wikipedii nebo online mapách. Studoval jsem mořské proudy, typy plachetnic, přístavní děla i průřez letadlovou lodí.

A nejde jen o fakta, otázky a odpovědi na ně. Vybavila se mi i vzpomínka na den, kdy jsem z výšky okna hotelu v Singapuru pozoroval nekončící proud obrovitých nákladních lodí proplouvajících Malackým průlivem. Tehdy mi asi v plné šíři nedocházelo, jak zásadní součást i jak velkého a mocného organismu určujícího běh světa pozoruji. A že život této globálního infrastruktury se začal psát, když stejným místem před několika sty lety projížděly portugalské a holandské lodě naplněné po okraj kořením.

Zásadním průlomem bylo osvojení si schopnosti cestovat po širém moři zcela mimo dosah pevniny.

Pro pochopení všech souvislostí se musíme vrátit až k počátkům civilizace sahajícím do doby před více než pěti tisíci lety. Po dlouhé fázi, kdy část lidí přešla od lovu a sběru zajišťujících obživu k usedlému zemědělství a cílenému chovu zvířat, uplynula značná doba, než se v takzvaném Úrodném půlměsíci od horního Nilu po řeky Eufrat a Tigris zformovaly první státy.

Po nich následoval vznik podobně složitých společností v údolí Indu i zrod dynastie Sia v dnešní Číně. Až do antických dob v posledním tisíciletí před naším letopočtem, kdy na scénu vstoupilo nejprve starověké Řecko a krátce před Kristem i Řím, bylo evropské území spíše periférií než pupkem světa. Po zániku Západního Říma byly jeho následnické státní útvary i Východořímská říše s hlavním městem v Konstantinopoli stěží jen jedním z několika mocenských center Starého světa.

Čtěte také: Nehoda, či sabotáž? Poškození kabelu v arktických vodách může být i bojem o region budoucnosti

Tento stav střídavých vzletů a pádů trval až do 15. století, zatímco se podstatná část vědeckých objevů, inovací, kulturních a intelektuálních kapacit i ekonomické moci soustředila mimo Evropu.

Tehdy, tedy před více než 500 lety, se ale stalo něco, co misky mocenské rovnováhy zcela zvrátilo a zrodilo světový řád, ve kterém žijeme dodnes. A právě v tu chvíli začíná vyprávění kniha Námořní slepota politického geografa, pedagoga, publicisty a veřejného intelektuála Michaela Romancova.

Od koření ke kapitalismu

Tím zásadním průlomem bylo osvojení si schopnosti cestovat a navigovat po širém moři zcela mimo dosah pevniny. A zároveň konstrukce plavidel dostatečně velikých k převážení zásob pro dlouhé trasy i potřebného objemu zboží a případně kořisti, což pak dávalo podobně riskantnímu podniku ekonomické ratio.

S růstem populace a se sociální stratifikací i koncentrací ekonomické a politické moci v rukou čím dál složitější vrstvy společenské elity rostla v Evropě 15. století poptávka po obtížně dostupných artefaktech i komoditách. Ty proudily z Číny, Indie a dnešní Indonésie už v dobách antického Říma. Jeho tehdejší císaři se tomuto procesu snažili čelit zákazy, protože takový obchod vedl k dlouhodobému odlivu kapitálu. Exkluzivní artikl byl určen ke spotřebě či k pouhému držení ve vlastnictví, neprodukoval tedy žádnou přidanou hodnotu. Opačným směrem na východ naopak tento systém odčerpával obrovské množství peněz.

I pasáže věnované třeba technickým novinkám se poměrně brzy stáčely k jejich nasazení za účelem posílení zbraňového potenciálu.

Zboží se muselo dopravovat i po zemi, po nebezpečných cestách použitelných jen část roku, ohrožováno bandity, zatíženo cly a přes složitý řetězec překupníků. Každý z prostředníků si pochopitelně k ceně přirazil svou marži a rozdíl mezi nákupní cenou v místě produkce a cenou pro finálního zákazníka byl obrovský. Navíc ani tak neexistovaly kapacity, jak objem přepravovaného nákladu navýšit, což jen zvyšovalo jeho hodnotu.

Tento minimálně jeden a půl tisíce let starý problém se španělští a portugalští mořeplavci pokusili úspěšně vyřešit dvěma způsoby. Obeplutím Afriky a objevením cesty do Indie po moři, tedy bez nutnosti přepravovat zboží karavanami a platit muslimským obchodníkům a dalším mezičlánkům obrovské poplatky. A doplutím do Indie cestou na západ.

To se jim ovšem nepovedlo, ačkoli si Kryštof Kolumbus po zbytek svého života myslel, že do Indie skutečně doplul a v mnoha jazycích se dodnes o Karibiku jako o Západní Indii mluví. Otevřel však cestu Hernánu Cortésovi a Franciscu Pizarrovi, kteří spolu se získáním astronomické kořisti vyvrátili předkolumbovské civilizace Aztéků i Inků.

Čtěte také: Šalamounovy ostrovy: Vítězná diplomacie otevírá Číně dveře do Pacifiku

Romancovova kniha vysvětluje, jak došlo během sedmnáctém století k přesunu ekonomického a politického vlivu, který plynul z ovládnutí zaoceánských obchodních tras, do oblasti dnešního Holandska a Belgie. Tehdy místo španělského a portugalského „levně nakoupit nebo uloupit, draze pak prodat“, kdy mohl pytlík muškátových oříšků dovezených z indonéských Mouluk zajistit Evropana na zbytek života, vznikl celý složitý obchodní a zpracovatelský ekosystém. Zahrnoval privátní i státní investory, distribuční sítě, výkup surovin, jejich zpracování do podoby výrobků i výstavbu lodí ze dřeva těženého v oblasti Baltu. Několikavrstevný systém zpracování a přidaných hodnot tak právě v oblastech, jako jsou Antverpy a Bruggy, položil základy kapitalismu.

Od karavel k jaderným ponorkám a úsvitu Číny

S nástupem nových námořní mocností, především Británie a Francie, se Romancovovo vyprávění čím dál více orientuje na vojenskou problematiku. Jak se zrodila britská námořní dominance, která dala později vzniknout největšímu a hospodářsky nejsilnějšímu impériu všech dob? Jak se stalo, že otěže postupně převzaly Spojené státy? A jak sice nenápadnou, ale naprosto významnou roli sehrálo námořnictvo ve válkách, které jsou v paměti zapsány spíše jako pozemní? Co stálo za tím, že během první poloviny 20. století tvořilo japonské námořnictvo takovou sílu tehdejšího východoasijského ostrovního impéria? A jak zásadně vynálezy Roberta Fultona ovlivnily boje na hladině i pod ní?

Od Napoleonových časů tak sledujeme přesuny aliancí i mocenských těžišť a inovace posouvající kapacity a sílu vojenského námořnictva za studené války až do éry rozpadu východního bloku a vojensko-politické hegemonie USA s jejich spojenci.

S blížícím se závěrem knihy a s úvahami o možné dočasnosti takového uspořádání, i v souvislosti s neustále sílícím vlivem Číny, se Námořní slepota vrací ke stylu vyprávění a argumentaci, které tak skvěle fungovaly v její první části. Totiž k prorůstání světů vojenství, globálního obchodu a technického i společenského rozvoje jakožto zdrojů moci.

Námořní slepota pro každého čtenáře

Přiznám se, že mě v průběhu prvního čtení přesun k soustředění se především na vojenské aspekty, námořní zbraně a významné bitvy lehce zamrzel. I pasáže věnované třeba technickým novinkám se poměrně brzy opět stáčely k jejich nasazení za účelem posílení zbraňového potenciálu.

Na moře často utíkali lidé jak před rukou spravedlnosti a práva, tak před tyranií a útlakem.

Michael Romancov ostatně úvod knihy začíná upozorněním, že vzhledem k zaměření titulu na mocenskou perspektivu moře a jeho dopad na globální rozvržení sil, ale i z důvodu šíře problematiky, se na mnohá témata dostane jen okrajově, nebo se jich dokonce vůbec nedotkne.

Při čtení tak na mysl přijdou mnohé otázky, které kniha jen naznačuje krátkými zmínkami nebo vykouknou mezi řádky. Je to například téma přístavů jako metropolí globálního zločinu nebo otazník, či spíše vykřičník nad doslova masovým lovem velryb, kdy tuk z těl ubohých kytovců sloužil k promazávání roztáčejících se soukolí průmyslové revoluce. Ale například i to, jak se transatlantický trh s otroky vyvinul v brutálně efektivní odvětví s mnoha specializacemi.

Čtěte také: Otevírá se „pirátská“ migrační cesta? Dánsko řešilo u břehů Afriky nečekaný problém

Projevy a dopady „námořní slepoty“ se však netýkají jen soupeření států, jejich aliancí či obchodních korporací. Formují i roli, kterou historicky sehrávali námořníci jakožto svébytná entita fungující coby katalyzátor společenských procesů, vzpour a revolucí. Nebo jako ti, kteří přinášejí zprávy a poznatky z dalekých míst v čase, kdy většina lidí prožila celý svůj život na ploše několika čtverečních kilometrů. Nezapomeňme i na to, že na moře často utíkali lidé jak před rukou spravedlnosti a práva, tak před tyranií a útlakem.

Poutavé Námořní slepotě se daří značnou část této mnohdy nereflektované role moře vytáhnout do popředí. I tak však, patrně i díky rozsahu významů, kterými moře v lidské kultuře a historii oplývá, má své vlastní slepé skvrny, když se věnuje pouze některým souvislostem, jež se nabízejí. Dobře ukotvenou výsečí s dalšími naznačenými směry možných úvah však vybízí k tomu, aby pak čtenář podnikl vlastní výpravy za myšlenkovým námořním dobrodružstvím.

Není právě tohle nejlepším naplněním ambicí, které může pedagog a píšící popularizátor svého oboru mít? Pokud ano, Michaelu Romancovovi se tento cíl podařilo naplnit.

Michael Romancov: Námořní slepota, N media, Edice N, Praha, 2022, 240 s., ISBN: 978-80-88433-10-1