Za kritiku povolávací rozkaz? Jak je to se svobodou slova na Ukrajině

Když v únoru 2022 vypukla ruská invaze na Ukrajinu, politika ve smyslu prosazování rozdílných názorů ohledně směřování země tu prakticky přestala existovat. Rolí médií bylo hlavně efektivně a včas zprostředkovat veřejnosti pokyny od vlády, aby se země co nejlépe ubránila.

O dva roky později jsou v zemi silně cítit rozdílné názory na celou řadu témat. Na veřejnost opět znatelně probublává poptávka po politice. Kritika vůči vládě veskrze pozitivního sjednoceného zpravodajského servisu všech velkých televizních stanic (telemaratonu), je už prakticky všudypřítomná. Jsou ale dnešní ukrajinská média připravena začít opět zprostředkovávat politické konflikty v zemi? A je vláda připravena na kritiku?

Většina novinářů se snaží svými informacemi neuškodit, ale zároveň vidíme, že úředníci si chtějí udržet příjemný stav, ve kterém čelí minimu kritiky.

O tom jsme se bavili s předsedou Ukrajinského svazu novinářů Serhijem Tomilenkem. Tomilenko je v čele svazu od roku 2017 a zároveň s tím zasedá v řídicí radě Evropské federace novinářů. Jaký je jeho pohled na stav médií a svobody slova v Ukrajině?

Jaké jsou hlavní problémy, které dnes řeší ukrajinští novináři?

Dnes je nejtěžší ekonomické přežití. Za první půlrok války se zavřelo zhruba 30 procent médií v Ukrajině. Nejvíc jde o regionální média. Na celostátní úrovni zatím většina velkých redakcí funguje, protože mají buď dotace od státu, nebo peníze v rámci národního Televizního maratonu. 

Mohl byste popsat, co je telemaraton?

Televizní maraton je společná platforma největších ukrajinských televizí, které od začátku války sdílí zpravodajství a dostávají na tuto společnou produkci peníze od vlády. Velká média tudíž na trhu pravděpodobně zůstanou, ale ta regionální mizí, ať už jde o tisk, on-line nebo regionální televize. Hlavní problém je teď udržení profesionální žurnalistiky v regionech.

Když jsme se na začátku války potkali s místními investigativci v Mykolajivu, říkali mi, že jejich rolí je hlavně k lidem co nejefektivněji dostávat pokyny od vlády. Je očekávatelné, že když je země napadena, na kritiku vlády nejsou moc myšlenky. Nakolik to ale zůstalo dodnes a nakolik se vrátila klasická role médií jako hlídacího psa?

Tohle je citlivá otázka. Většina novinářů se snaží svými informacemi neuškodit, ale zároveň vidíme, že úředníci si chtějí udržet příjemný stav, ve kterém čelí minimu kritiky. Teď je to tak 50 na 50. Máme tu už i kritiku, probíhá tu nějaká investigativní práce, ale právě v regionech je investigativa i kritika moci mnohem těžší než v Kyjevě. Hodně médií skončilo, zároveň je tu velmi citlivé téma místních vojenských gubernátorů a mobilizace.

Co to znamená?

Často se k nám od kolegů dostávají stížnosti, že jim je vyhrožováno povolávacím rozkazem, když nebudou dávat k souhlasu některé své materiály. Člověk si pak prostě sám dává větší pozor, co píše. Ze strany úředníků a politiků vidíme snahu zabránit novinářské kritice s obhajobou, že ji využije Rusko. Nedá se ale říct, že by v Ukrajině probíhalo systematické potlačování svobody slova. Hlavním nepřítelem svobody slova je tu stále Rusko.

Čtěte také: „Kdybys protestoval, skončíš spoutaný někde ve sklepě.“ Jak Ukrajina soudí kolaboranty

Jaký vliv má Rusko na svobodu médií v Ukrajině?

Svoboda slova trpí tím, že tu je válka. A za válku může agresor. Rusko zároveň cílí na novináře a média na okupovaných územích i na frontě, protože je považuje za vojenskou hrozbu. V rámci projektu Executed Free Press jsme už natočili přes stovku videosvědectví o zločinech Ruska namířených proti novinářům a médiím. Děly se během útoků na Kyjev, Mariupol, na Krymu nebo třeba Donbase. Požadujeme proto zvláštní tribunál nad Putinem a Ruskem za zločiny proti novinářům a svobodě slova.

Volání po politice

Zároveň ale v Ukrajině máte problémy jako nedávno zjištěné sledování investigativců Bezpečnostní službou Ukrajiny (SBU)…

Ano, jsou tu případy, na které veřejnost reaguje velmi citlivě. Viděli jsme, že SBU sledovala investigativce projektu Bihus a útočila i na jiné investigativce. Zároveň vidíme, že novináři i veřejnost tyto útoky odráží a občanská společnost je v tom podporuje. V Ukrajině teď není tolerance veřejnosti vůči porušování práv novinářů.

Já si pamatuji Ukrajinu, ve které se média dělila převážně podle vlastnictví – podle toho, zda patřila oligarchům Achmetovovi, Porošenkovi, Pinčukovi, nebo Kolomojskému. Majitel je často držel kvůli svým politickým a podnikatelským zájmům. Jak se v tomto proměnila Ukrajina od začátku války?

Dnes je politický vliv oligarchů nebo majitelů na média neutralizován vládou. Vliv na politickou agendu má primárně kabinet a prezidentská kancelář a kromě Porošenka se nikdo z oligarchů nesnaží svá média k podobným cílům využívat. On a jeho média jsou jediná, která otevřeně v národním televizním prostoru nejdou ruku v ruce s agendou vlády.

Zdá se mi, že v Ukrajině vzniká poptávka po politice, po hledání alternativních cest rozvoje. K tomu jsou podle mě média velmi důležitá. Jasně, že první rok nebo rok a půl od invaze bylo hledání něčeho podobného prakticky nereálné. Ne že by to někdo někomu zakazoval, ale bylo jasné, že je třeba sjednotit se za lídrem a bojovat proti nepříteli, ne kritizovat vládu. Nakolik to teď už je možné?

Vidíme, že se v Ukrajině objevuje větší množství politických témat. Byla to výměna hlavního velitele a mluví se i o dalších kádrových změnách. Vidíme, že tu je poptávka po debatě o politice a o dalším pohybu. Takže ano, objevuje se to  – a k projednání různých pohledů je zvlášť důležitá svoboda slova a nezávislost novinářů. Dnes ale zásadní debaty stále neprobíhají. Sledujeme, že se teď novináři snaží hledat rovnováhu, aby hlídali svobodu a demokracii a zároveň neuškodili zemi ve chvíli, kdy je pod útokem.

Jak se to projevuje v regionech?

Novináři v regionech teď nejsou ekonomicky nezávislí. Hledají možnosti různých partnerských programů nebo granty, k vedení dlouhodobé debaty na úrovni regionů tu ale není potřebná stabilita.

Na celostátní úrovni hledáme způsob, jak vést politické debaty, ale myslím si, že reálně budeme prověřovat stav svobody slova až ve chvíli, kdy se rozhodne o konání parlamentních nebo prezidentských voleb.

Telemaraton a rebel Porošenko

Jaké možnosti má vláda, kdyby se rozhodla jít proti svobodě slova?

Vláda má v rukou zákon o médiích, který byl přijat během války. Tím získala možnost ovlivňovat média skrze státního regulátora, kterým je Státní rada televize a rádia. Dnes je kvůli požadavkům EU v informační sféře implementován zákon, podle kterého se Státní rada zabývá už i printem nebo onlinem.

Rada je zároveň jediným regulátorem, který může zakazovat nějaký obsah. Vznikají proto otázky ohledně politické nezávislosti jejích členů, protože většina z nich byla zvolena nebo jmenována přímo Volodymyrem Zelenským nebo jeho většinou v parlamentu. Vláda tedy má nástroj, ale – aspoň zatím – ho nevyužívá k nátlaku na média.

Ruská armáda mnoho novinářů zabila. Navíc stále útočí a máme i novináře v zajetí.

Takže teď žádné významné zásahy vůči médiím – že by někdo přišel a řekl, že tohle se psát nebude – nevidíte?

Funguje to jinak. Máme tu státní telemaraton, který spojuje jednu veřejnoprávní televizi a čtyři soukromé oligarchické, tedy 1+1, ICTV, Inter a Ukrajina. Za těmi stojí oligarchové Achmetov, Pinčuk, Kolomojský a Firtaš. V rámci sjednoceného telemaratonu mají společnou platformu pro zpravodajský obsah, která je placený ze státního rozpočtu. Dnes proto všichni chápou, že obsah toho kanálu není kritický k moci. Neslyšíme tak z redakcí žádné protesty, nevidíme ani velké investigativy, ani kritiku moci. Tyto kanály zkrátka pro moc nepředstavují hrozbu.

Co se týká investigativy, nedávno jsem sledoval na Hromadském příběh o velkém rozkrádání peněz na ministerstvu obrany. Jak to tedy je s tím, po jakých kauzách média mohou jít?

To je zase rozhodnutí samotné redakce podle toho, na čem chce pracovat. Většinou se ale nekritizuje ministerstvo nebo ministr, kritika míří spíš na jednotlivé úředníky, kteří něco provedli. Vláda to pak nebere jako takový problém, prostě odpoví, že probíhá vnitřní vyšetřování. Nedá se proto říct, že by masově probíhaly nějaké kontroverzní investigativy.

Kde je dnes hranice toho, co může novinář říct v rámci vyjadřování sympatií k Rusku? Lidé to neříkají, protože prostě novináře se sympatiemi k Rusku nenajdete, nebo to není bezpečné?

Svaz novinářů Ukrajiny sjednocuje tisíce a tisíce novinářů, v době začátku invaze jsme měli 18 tisíc členů. S vědomím toho, že Rusko je agresorem a hodně novinářů jeho armáda zabila, navíc stále útočí a máme i novináře v zajetí, neznám ani jednoho z nás, který by měl jakékoli sympatie k Rusku. Poslední sympatie Rusko rozstřílelo v únoru roku 2022. Rozstřílelo je v Mariupolu, v Chersonu i v dalších městech.

Jestli mluvíme o veřejnosti, tak tu jsou lidé, kteří si nějaké sympatie drží a mají různé pohledy. Mezi novináři ale nic takového nepozoruji, přestože jsme v kontaktu s kolegy po celé zemi včetně dočasně okupovaných území. S nimi se dodnes snažíme udržovat tajné spojení a získávat informace také o tom, jak vypadá situace pod okupací.

Milion z Česka

Český Syndikát novinářů poslal pro vaši organizaci milion korun přes Safety Fund Evropské Federace Novinářů. Jak byly tyto peníze využity?

My mockrát děkujeme českým novinářům za podporu. Vaše peníze byly spolu s ostatními zdroji z Bruselu použity na vybudování naší sítě novinářské solidarity. Fakticky se za ty zdroje podpořil přesun Svazu novinářů na západ Ukrajiny v prvních měsících po invazi. Potom také na nákup neprůstřelných vest, bezpečnostní tréninky a psychologickou i právní pomoc pro novináře a novinářky. 

První den po začátku invaze jsme například disponovali celkem čtyřmi vestami a tři z nich byly v Mariupolu. Fyzicky jsme tedy měli k dispozici pro novináře jen jednu vestu. Teď díky mezinárodní podpoře máme okolo 300 vest, které jsou buď nastálo v redakcích, nebo je možnost si je zdarma půjčovat tady u nás.

Kam tedy v současnosti směřuje práce Svazu novinářů Ukrajiny?

Naše hlavní iniciativa, kterou ještě v dubnu podpořila právě Evropská a mezinárodní federace novinářů, je síť center novinářské solidarity. Za podpory centrální kanceláře vzniklo šest regionálních hubů. Prioritně jsou to frontová centra v Zápororoží, Dněpru a Charkově, ale taky Lvov a Ivano-Frankivsk. 

Všechny požadavky, které novináři mají, se snažíme naplnit, například pomoci s vojenskou akreditací nebo s výjezdy na frontu. No a potom se zaměřujeme na shánění podpory pro lokální média. Válka zničila reklamu i klasické předplatné, takže vyschly zdroje a vidíme, že ukrajinská média jsou závislá hlavně na zahraniční podpoře.

Čtěte také: Munice za miliony nedošla, peníze se v Česku ztratily. Ukrajinský zbrojař promluvil

Co vedete za aktuální projekty?

Teď se snažíme hlavně o obrození regionálních médií na přifrontových územích. Mluvíme o Záporožské oblasti, Orichivě, Sněhurivce, Izjumu, Sumské oblasti. Prostě o místech, kde lidé žijí na hranici s Ruskem, kde jsou bombardovaní, o frontových městech a podobně. Lidé tam často nemají možnost připojit se k online zprávám a tak přichází renesance tisku.

Iniciovali jsme vydání regionálních novin v místech, kde jiné zdroje informací nebyly. Stalo se to v Bachmutu, Izjumu, Chersonu a dalších místech. Novináři z těch míst už často chtěli odjet, ale motivovali jsme je, ať pokračují ve své práci. Třeba šéfredaktorka novin Vpřed z Bachmutu odjela do Oděsy. Své noviny přestala od února 2022 tisknout, protože neměla peníze. My jsme jí nabídli, že noviny zafinancujeme, když bude schopna z Oděsy dál psát a shánět články a najít si tiskárnu. Řekla, že to udělá, a v říjnu už vyšel další díl bachmutských novin, které se pak distribuovaly po sklepech, kde se lidé skrývali před bombardováním.

Tyto noviny měly mezi místními důvěru, a díky tomu zachránily i životy. Kromě článků dávaly také návod pro případnou evakuaci z bombardovaného města. Teď už je Bachmut okupovaný a s podporou švýcarského fondu noviny vychází jako informační zdroj pro přesídlené lidi. Podpořili jsme takhle obnovení třiceti novin, které v ruinách pomáhaly lidem se zorientovat i bez připojení.