Snad každý se setkal s nařčením, že pandemii lze klást za vinu čínským vědcům, kteří SARS-CoV-2 neúmyslně či úmyslně vypustili do světa. Konečná zpráva vyšetřování WHO těmto spekulacím nepřeje, biologický výzkum nebezpečných patogenů však i přesto zůstává zdrojem mnohých kontroverzí.
Světová zdravotnická organizace (WHO) vydala koncem března dlouho očekávanou zprávu o svém vyšetřování původu viru SARS-CoV-2, který stojí za současnou globální pandemií. Vyšetřování se zaměřilo na čtyři scénáře možného vzniku pandemie – přímý přenos ze zvířecího hostitele (netopýra či podobného živočicha, u kterého se virus vyskytoval) na člověka, nepřímý přenos přes sekundárního hostitele (jiného živočicha), dodávku mražených potravin z jiné země do Číny a v neposlední řadě často zmiňovaný únik z laboratoře. I přes kritiku řady mezinárodních expertů poukazující na závažné nedostatky a limity vyšetřovacího procesu dospěla WHO k závěru, že nejpravděpodobnější hypotézou je přímý přenos nákazy od volně žijícího zvířete na člověka.
Vyšetřování probíhalo zejména v čínském Wu-chanu, kde byl poprvé zjištěn nový koronavirus a kde také sídlí Wuhanský virologický institut, špičkové výzkumné zařízení, které se stalo předmětem různých spekulací. Přestože vyšetřování označilo hypotézu úniku viru z laboratoře za velmi nepravděpodobnou, měli bychom se u ní přece jen zastavit. Scénář, že virus unikl z laboratoře, byl prakticky od začátku samotné pandemie v hledáčku nejen konspirátorů, spekulující o úmyslném vypuštění biologické zbraně, ale i etablovaných vědců, poukazujících na to, že laboratorní incidenty se v minulosti stávaly a stále stávají a nelze je vyloučit ani u perfektně zabezpečených výzkumných institucí. Otázky jsou proto namístě. Jak jedinečná je (či naopak není) laboratoř ve Wuhanu? A jakou hrozbu obecně představuje existence podobných laboratoří?
Kde se vzal výzkum nebezpečných patogenů
Mezinárodní klasifikace WHO rozlišuje čtyři stupně rizika biologických agens (činitelů) a toxinů. Wuhanský virologický institut patří mezi několik desítek výzkumných zařízení na světě, která mají certifikaci BSL-4, tedy nejvyšší stupeň rizika a zároveň zabezpečení. Tato zařízení pak za dodržování nejpřísnějších bezpečnostních standardů mohou zkoumat vysoce rizikové biologické agens a toxiny (jako např. ebola, antrax, mor nebo botulismus). Česká republika má též jedno takové zařízení, kterým je Odbor biologické ochrany v Těchoníně, které má pod správou Ministerstvo obrany ČR.
Mnoho BSL-4 laboratoří má kořeny ve vojenském výzkumu meziválečného období či studené války, kdy bylo použití biologických zbraní považované za reálnou hrozbu, spojenou s logikou totální války. Ačkoli vývoj i použití biologických zbraní explicitně zakazuje mezinárodní Úmluva o zákazu biologických zbraní z roku 1972, některé státy udržovaly aktivní vojenský biologický výzkum. Patřil mezi ně například Sovětský svaz, který vyvíjel biologické zbraně pod hlavičkou programu Biopreparat. Obavy z napadení biologickými zbraněmi vedly mnoho zemí k ustavení vlastního výzkumu zaměřeného na obranu proti nim.
Zpráva WHO možná více než o původu současné pandemie vypovídá o naší nedostatečné akceschopnosti, která by činila spolupráci a otevřenost v oblasti biologického výzkumu bezpečnou a výhodnou.
Po konci studené války nelze pozorovat ani zánik BSL-4 laboratoří, ani zásadní posun v jejich transparentnosti. Naopak došlo k výraznému oživení výzkumu nebezpečných patogenů a vzniklo mnoho nových BSL-4 laboratoří. Spouštěče pro tento trend lze identifikovat dva. Jednak jde o změny v bezpečnostní politice a také v politice globálního zdraví. V prvé řadě šlo o útoky z 11. září 2001, které přinesly do popředí téma terorismu obecně, ale specifické obavy z takzvaného bioterorismu ještě posílily antraxové dopisy rozeslané několika americkým politikům krátce po pádu dvojčat.
Druhým spouštěčem bylo několik nebezpečných chorob, které se jedna po druhé vyskytly v různých zemích světa – od SARS a MERS po ptačí chřipku a Ebolu – a ukázaly, jak zranitelná je globálně propojená společnost vůči neznámým nákazám. Spojené státy se proto rozhodly investovat do programu biologické obrany, v rámci kterého otevřely deset nových BSL-4 laboratoří. Před rokem 1990 provozovala pro srovnání americká vláda pouze dvě podobná zařízení. Ostatní státy sice neotevírají BSL-4 laboratoře v takové míře, ale i tak jich přibývá – zejména ve Velké Británii, Německu a dalších zemích.
Bezpečnostní incidenty v laboratořích? Nic neobvyklého
Jedním z problémů biologického výzkumu nebezpečných patogenů je už jeho účel. Může pomáhat, ale může také škodit. Této dvojsečnosti se říká výzkum dvojího užití. Mnohdy je těžké rozlišit, kdy se jedná o výzkum čistě obranný (typicky zaměřený na výzkum léků a vakcín) a kdy jde o výzkum útočný (tedy výzkum vedoucí k vývoji biologických zbraní). Snaha o lepší porozumění fungování smrtelných a vysoce infekčních chorob může mít nejen různé motivace, ale zejména různé aplikace. Čím větší je nejistota ohledně povahy takového výzkumu, tím větší otazníky a kontroverze vyvolává výzkum samotný.
Jiným problémem jsou rizika zabezpečení těchto laboratoří. Riziko chyby vedoucí k neúmyslnému šíření nebezpečného patogenu mimo tato zařízení nelze nikdy plně eliminovat a to ani za dodržení nejpřísnějších pravidel a při použití nejmodernějších technologií. Například v roce 1979 sovětské vojenské výzkumné zařízení v Jekatěrinburgu (pravděpodobně omylem) vypustilo do vzduchu spory antraxu, který zamořil okolí a způsobil lokální antraxovou epidemii. Důsledkem bylo několik desítek obětí, které se nakazily požitím infikovaného masa z místních zvířat. V roce 2007 se v britském hrabství Surrey zase objevila u skotu slintavka a kulhavka. Následné vyšetřování označilo za pravděpodobný původ nemoci únik viru z nedaleké laboratoře, kde byla prokázaná závada na potrubí odvádějící infikovaný materiál. Posledním příkladem je pak uzavření významného vojenského výzkumného zařízení ve Fort Detrick ve Spojených státech v roce 2019, kde byly zjištěny zásadní chyby v zajišťování biologické bezpečnosti v laboratoři.
Rostoucí investice do výzkumu nebezpečných patogenů lze pozorovat jak ve Spojených státech, tak v Číně a mnoha dalších zemích. Za tímto trendem lze vidět na jednu stranu velmi pochopitelnou snahu připravit se na případný výskyt nebezpečné nákazy přírodního nebo i umělého původu. Na druhou stranu je ale nepopiratelné, že některé státy tento výzkum vnímají i jako otázku prestiže či přímo národní bezpečnosti. V tomto ohledu jednoduše nechtějí zaostávat za něčím, co by se potenciálně mohlo obrátit proti nim, kdyby se z obranného výzkumu jiného státu stal potenciálně výzkum za účelem agrese.
Inovace ve výzkumu infekčních nemocí, vznik nových laboratoří a vyškolení stále většího množství vědců schopných pracovat s nebezpečnými nákazami je ale třeba vnímat i jako zdroj nových problémů. Infrastruktura biologické bezpečnosti, včetně BSL-4 laboratoří zkoumající smrtelně nebezpečné patogeny, tedy není jen reakcí na biologické hrozby, ale také sama o sobě potenciálním zdrojem bezpečnostních rizik. Fungování těchto laboratoří by proto mělo být podrobeno lepšímu dohledu, a to nejen v Číně, ale i mimo ni. Základem tohoto dohledu by pak měla být transparentnost a mezinárodní výměna informací, které jsou důležité pro posilování důvěry a zabránění biologického závodu ve zbrojení. Tomuto stavu jsme ale stále velmi vzdáleni. Zpráva WHO tak možná více než o původu současné pandemie vypovídá o nedostatečné akceschopnosti mezinárodních režimů v oblasti globálního zdraví a biologické bezpečnosti, které by činily spolupráci a otevřenost v oblasti biologického výzkumu bezpečnou a výhodnou.
Sledujte také naši reportáž o českých exportech zbraní:
