• Reportáže
  • 3. března 2022

Začínáme to tu čistit od těch fašistů, těch hovad: Reportáž z nestabilní fronty mezi okupanty a obránci Ukrajiny

Ohořelý obrněnec na cestě do Motyžina / Foto: Majda Slámová/Voxpot /
Ohořelý obrněnec na cestě do Motyžina / Foto: Majda Slámová/Voxpot /
Autor
Vojtěch Boháč
Ruské jednotky se při postupu Ukrajinou neštítí bombardovat obytné domy ani střílet na náhodně projíždějící auta. Ta pak někdy zůstanou stát se svými mrtvými pasažéry v polích i celé dny. Pod palbu se dostali i reportéři Voxpotu, kterým se naštěstí podařilo vyváznout.

„Nejezděte tam, o sto metrů dál je auto v plamenech. Civilní. Jsou v něm dva mrtví lidé,“ mává na nás žena v protisměru. Jsme na výjezdu z vesničky Motyžin, třicet kilometrů na západ od Kyjeva. „Jsou tam ruské tanky, před chvílí na to auto stříleli,“ gestikuluje a v očích má děs. Řidič vedle ní naléhavě přikyvuje a oba hned odjíždí.

Projedu pohledem obzor a zhruba sto metrů od nás vidím na kraji lesa několik tmavých obrněnců a jeden tank. Rychle otáčím auto zpět do liduprázdné vesnice.

Je středeční poledne, sedmý den války a my jsme vyjeli s fotografkou a párem ukrajinských reportérů – Tarasem a Aljonou – na cestu do městečka Borodjanka na severovýchod od Kyjeva. Jde o jedno z míst, kde Rusové podle videí na sociálních sítích intenzivně bombardují i rezidenční oblasti. Část města je podle místních prakticky srovnaná se zemí a lidé posílají ze sklepů zprávy, ve kterých prosí o pomoc.

Ze všech zpráv nám zatím nebylo úplně jasné, jestli ruská armáda opravdu střílí vedle civilních objektů i po obyčejných autech, nicméně tato situace napovídá. Podle nepotvrzených zpráv se už střílelo i po autech, které byly stejně jako naše označené cedulí „PRESS“.

Vesnicí Motyžin je na dohled od dálnice, která se táhne z hlavního města přímo na západ. Někde tady prochází jedna z frontových linií ruské invaze na Ukrajinu, která se v těchto dnech mění i několikrát denně. Ruská armáda se už několik dní pokouší prorazit o kousek blíž Kyjevu, ukrajinské jednotky ji tu zatím stále odráží.

Chléb není k dostání, odjet není kam

Cestou z Motyžina projíždíme kolem ohořelého obrněného pěchotního vozidla BMP, jehož utržená střílna se válí vedle břízy u cesty. Označení prořízlou hvězdou napovídá, že patřilo ruské armádě. Podle stop na silnici je vidět, že tu původně jela celá kolona těžké techniky, ale po zásahu jednoho vozidla se ostatní otočila a zmizela za nejbližší vesnicí. Tam jsme je před chvílí potkali.

„Co jste tam viděli?“ ptá se nás voják, který nás zastavuje v březové aleji po dalších pár minutách jízdy. Odpovídáme mu, že tam civilní auto dostalo zásah a hoří. Voják za sebe mávne rukou ve znamení postupu vpřed. Zpoza stromů a z příkopu se vynoří asi desítka dalších a pomalu postupují ve směru, odkud jsme přijeli.

Zbytky ohořelého obrněnce BMP na cestě do Motyžyna / Foto: Majda Slámová/Voxpot (galerii otevřete kliknutím na fotku)

Po pár desítkách kilometrů pochmurnou bezlidnou krajinou projíždíme vesnicí Fasovo. Silnici lemují ohořelá úbočí, ze kterých ještě doutná. Vojenská technika tu zanechala rýhy v hlíně kolem cesty a bláto na silnici. O něco dál stojí vedle cesty maršutka, která má otevřené dveře. Přijíždíme blíž a kromě cedule oznamující nedokončenou trasu Kyjev – Andriivka vidíme i dva průstřely čelního skla přímo na místě řidiče. Zhruba o půl kilometru dál je vidět checkpoint, na kterém stojí obrněnec. Není kolem něj vidět žádná vlajka, tak rychle otáčíme a vracíme se zpět do Fasova.

Vesnice je vylidněná, ale po chvíli potkáváme pár lidí opatrně se schovávajících u zdi radnice. „Rusové k nám přijeli, otočili se a jeli zase zpět. Kousek za městem se dnes ráno bojovalo,“ ukazuje nám přítomný muž směrem k místu, kde jsme natrefili na maršutku. Ve vesnici prý už pár dní není elektřina ani signál. Zásoby jsou jen ty, které měli lidé doma. Sehnat například chléb je nemožné. „Odejít není kam,“ říká nám muž.

Ptáme se, jestli neví, čí jsou obrněnce na vstupu do sousední vesnice. Jedna z žena volá tamní kamarádce a ptá se, kdo místo drží. Po chvíli potvrzuje, že jsou to „naši“. Sedáme do auta a pokračujeme kolem ohořelých strání a rozstřílené maršutky dál. Krev kolem ní ani v ní není, cestující zřejmě na začátku boje stihli uprchnout do blízkého lesa.

Rozstřílená a opuštěná maršutka jedoucí z Andriivky do Kyjeva / Foto: Majda Slámová

Na začátku bitvy o město

Nedaleký checkpoint tvoří kromě těžkých betonových bloků i několik ohořelých aut. U cesty jsou vedle vojáků vyskládané i protitankové střely Javelin, které Ukrajině posílají od loňského léta Spojené státy i Velká Británie. Tyto zbraně jsou vedle dronů Baryaktar, které Ukrajina původně nakupovala od Turecka a dnes je i sama vyrábí, jedním z důvodů, proč ruská ofenzíva postupuje pomaleji, než bylo podle všeho v plánu.

Vojáci nám prověřují doklady a mávnou na nás, ať pokračujeme dál. Po mostu přes dálnici za vesnicí máme projet rychleji, protože na ní můžou operovat ruské jednotky. Dál by to mělo být alespoň do deset kilometrů vzdáleného Makarivu pro tuto chvíli čisté. Informace o aktuální situaci v konkrétních městech a vesnicích jsou pro přežití to nejcennější, co můžete v počáteční zmatečné fázi války získat.

Vojáci v deseti tisícovém Makarivu jsou stejně jako v jiných vesnicích, kterými jsme projížděli, očividně ve střehu. Kulometčík u cesty drží svou zbraň namířenou na sever v obou rukách, muži z teritoriální obrany mají samopaly připravené k palbě a po městečku se pomalu přesouvají obrněnce. „Kam jedete?“ ptá se nás člen teritoriální obrany na checkpointu. „Na Boroďjanku,“ odpovídáme. „Tak hodně štěstí,“ podívá se na nás a poklepe na střechu auta, ať jedeme.

Projíždíme kolem hřbitova na severní výjezd z města. Vedle nás je ohořelá plynová stanice a v zatáčce o kus dál dodávka, na které je nakreslené velké písmeno V. Podvědomě přibržďuji, protože písmeny Z a V se označuje část ruské techniky použité k invazi. Než si stihnu uvědomit, co dělám, mám zařazenou zpátečku a stojím na plynu. Kolem auta sviští směrem od křižovatky kulky ze samopalu. Než sjedu níž pod sedačku, všímám si v příkopě před námi nenápadně zapasovaného ruského armádního obrněnce Tiger.

„Zpátky, zpátky, zpátky, Vojto, zpátky, zpátky,“ opakuje neustále Taras zaklesnutý hluboko v zadní sedačce. Couvám na plný plyn a kolem nás lítají kulky, některé z nich odrazem naráží do dveří u řidiče. Několik kulek se zaryje do auta.

I když z místa couváme obrovskou rychlostí, déšť ze samopalu neutichá. Když se ohlédnu, vidím za námi ukrajinský obrněnec BMP, ke kterému se rychle blížíme. Když už jsme jen pár desítek metrů od něj, začíná přes naši střechu pálit na ruské útočníky. Vyhýbáme se mu a ocitáme se mimo bitvu.

Dodávka označená invazním znakem V a napravo ve stráni schovaný ruský Tiger, od kterého začala střelba / Foto: Majda Slámová/Voxpot

Kolem se ozývají dopady prvních min. Zdá se, že právě začalo další kolo bitvy o Makariv. Spěcháme ke kulturnímu domu. Parkujeme před ním a za pobízení místních se běžíme schovat dovnitř. Proběhneme sálem a zadními dveřmi nás jeho ředitelka žene přímo do protiraketového krytu. Zatímco venku duní dopady raket, sbíháme po schodech dolů a jedny i druhé těžké dveře za námi se zavírají.

Zrovna nám shořel dům

V malé místnosti je téměř tma a po zemi sedí několik desítek lidí – většinou žen a dětí, ale je tu s nimi i pár mužů. Okamžitě se k nám upnou jejich oči a ozve se výzva, ať vyprávíme o situaci venku. „Jsme tu už tři dny schovaní, bez internetu, vůbec nevíme, co se tam děje“ říká žena kolem třicítky a nervózně čeká na zprávy.

Chvíli vyprávíme o situaci v Kyjevě a o tom, kde v okolí jsme viděli ruskou techniku a vojáky i jak po nás před krátkou chvílí stříleli na okraji města. „Naši muži stojí venku se zbraněmi a my ani nemáme jak zjistit, jestli stále žijí,“ rozpláče se jedna z žen.

Dvanáctiletá Sofie se snaží udržet tvář, když nám na otázku, jak to zvládá říká, že jim zrovna shořel dům. Osmiletý bratr David ji s pohledem upřeným před sebe doplňuje, že byl ve třetím patře. „Byli v něm mí rodiče, ale stihli utéct k sousedce,“ začne vzlykat jejich matka Julie a přerývaně vysvětluje, že rodiče požár začali hasit, ale od té doby se jí už neozvali, takže neví, co je s nimi teď. „Raketa nám spadla na střechu a třetí patro celé shořelo,“ začíná plakat i Sofie. „Stalo se to dnes v poledne, poslali nám o tom smsku,“ vzlyká dál Julie do dlaní.

Máma Julia s dětmi Sofii a Davidem třetí den v krytu. Shořel jim dům. Bojí se o prarodiče, kteří dům zasažený raketou hasili / Foto: Majda Slámová/Voxpot

Mezi tím se z dálky nad schodištěm ozve zvuk podobný bouchání na dveře, který všechny vyleká. Nakonec se ukáže, že nikdo nebouchal, jen opodál dopadaly střely.

Na vedlejší matraci sedí starší paní Olga, kolem které pobíhá její vnuk s pistolí poskládanou z plastových kostek a dělá, že střílí. „Přijeli sem před třemi dny, zrovna když jsme se vraceli do Makarova,“ začíná Olga vyprávět o svém prvním setkání s ruskými vojsky.

„Jen tak tak jsme to stihli projet a schovat se do města. Auto, které jelo před námi, ale rozstříleli,“ gestikuluje, jak se blížili po hlavní silnici ze severu a zboku přes hájek se na ně vyřítila ruská těžká technika. „Stačil zlomek sekundy a už bychom to neprojeli,“ popisuje rozrušeně.

„Byly to speciální jednotky s písmenem V,“ přikyvuje její syn, který auto řídil. „Přijeli přes golfové hřiště. Když nás uviděli, tak po nás několikrát vystřelili ze samopalu, ale pak přestali,“ líčí s tím, že zvládli ujet do Makariva, který bránila vyzbrojená jednotka složená z místních dobrovolníků. Od té doby jsou všichni v krytu bez kontaktu s vnějším světem.

„Už tři dny tam na cestě stojí auto s mrtvými lidmi, které  z toho místa nikdo nemůže odvézt,“ vypráví žena a její syn přikyvuje. Muž v opačném rohu místnosti upřesňuje, že jde o místo kousek na sever za městem ve směru na Lypivku – asi čtyři kilometry od místa, kde stříleli před chvílí po nás.

V krytu pod Makarivem bylo kromě žen a dětí i několik mužů / Foto: Majda Slámová/Voxpot

Místa dost i pro přespolní

Kromě lidí z Makariva se v krytu schovává i několik lidí, kteří se sem dostali náhodou. Irina, která tu je svým pětiletým synem a dvouměsíční dcerou, je původně z Irpině asi deset kilometrů na sever od Kyjeva. Irpiň sousedí s hostomelským letištěm, o které se od začátku ruské invaze vedou boje. „Několik dní jsme seděli pod třesoucími se okny a čekali, kdy to skončí,“ vzpomíná Irina. Nakonec se ale doma rozhodli, že manžel zůstane a ona vezme děti a odjede do bezpečí.

Když jela po Žytomyrské dálnici, začalo na ni blikat auto v protisměru a z okna na ni mávala ruka řidiče. „Zastavila jsem a z auta na mě křičeli, ať se okamžitě otočíme, že kousek dál jedou tanky,“ popisuje Irina. „Jen co jsme se otočili, tak tanky začaly střílet a trefili benzinku vedle nás,“ popisuje s tím, že okamžitě sjela na prvním sjezdu z dálnice a objevila se i s dětmi tady v krytu v pro ně dosud neznámém městě. „Už tři nebo čtyři dny jsme nebyli venku, jen tu čekáme a jsme vděční místním za to, že nás k sobě vzali, krmí nás a dávají na nás pozor,“ říká plačky.

Narodila jsem se za války, zemřu za války, říká osmdesátiletá paní v krytu / Foto: Majda Slámová

Zatímco ještě před chvílí byly i skrze dvoje těžké dveře slyšet výbuchy raket dopadajících na město, teď se už opravdu ozve hlasité zabouchání. Útok prý skončil a jestli to chceme riskovat, můžeme se prý vypravit na cestu.

Přidává se k nám asi čtyřicetiletý Palestinec Pasem, který se v krytu objevil také už před třemi dny úplně stejným způsobem, jako Irina – utíkal se ženou z Kyjeva do bezpečnějšího Lvova. Ředitelka kulturního centra Ludmila se směje, že v dalším krytu je ještě několik Indů, ale že nikoho nechce pustit pryč. Hlavně, aby všichni byli v pořádku. „Postaráme se o ně, dáme jim deku, napojíme, nakrmíme. U nás jste v bezpečí,“ drží Ludmila i přes tragickou situaci a zvuky vzdáleného boje dobrou náladu.

Ve dveřích nás seznamuje se starostou Vadimem Tokarem, který zároveň vede zdejší jednotku teritoriální obrany. „Před několika dny jsme se od našich známých z Ivankova dozvěděli, že jejich město zabrali ruští okupanti,“ vysvětluje, jak se Rusové dostali do několik desítek kilometrů vzdáleného městečka. „Podle směru jejich pohybu nám bylo jasné, že se pohybují směrem k nám,“ popisuje s tím, že v sousední Baraďjance armádu zdrželi a Makariv tak měl čas se zorganizovat.

Vadim Tokar byl dřív kyjevský advokát. Teď jako starosta vede v Makarivě jednotky teritoriální obrany / Foto: Majda Slámová

„Když přijeli k Makarivu, tak se setkali s našim odporem, který zjevně neočekávali. Bylo nás hodně. Jeli jsme jim naproti v našich civilních autech, začali jsme na ně střílet a oni se rozdělili na dvě části. Teď drží několik základen v okolí našeho města a zřejmě se snaží přeskupit,“ vypráví Tokar s tím, že už jim naštěstí pomáhá ukrajinské dělostřelectvo.

„Teď to tu už naštěstí začínáme být schopní pomalu čistit od těch – omluvte ten výraz – fašistů, těch hovad,“ začne se třást starosta a v očích se mu objevují slzy. „Tohle nemůžu, omlouvám se,“ zakrývá si tvář dlaní a odchází.

Ljudmila dodává, že jim v nemocnici leží už desítky zraněných mužů a nejeden ze sousedů v boji padl. Nad městem se začíná smrákat a za chvíli bude následovat zákaz vycházení. Nevíme jistě, jestli ruští vojáci zatím neobsadili cestu na jih, je ale velké riziko, že ji do rána obsadí. Sedáme do auta a za zvuku dělostřelectva odjíždíme zpět do relativního bezpečí tři hodiny vzdáleného Kyjeva. Ostatní tu zůstávají v kotli s ruskými vojáky na předměstí.

Video, ve kterém se naši reportéři a jejich ukrajinští kolegové dostali pod palbu ruských jednotek: