Velmocenská politika

01. 07. 2021, 06:01

Zemřel Mike Gravel, senátor, který několikrát rozčeřil stojaté vody Washingtonu

Matěj Schneider

Nepřehlédnutelný Mike Gravel zemřel v sobotu 26. června ve věku 91 let. Co všechno tento bytostný pacifista, odvážný "bojovník za lepší svět" a naprostý unikát americké politické scény za svůj dlouhý život stihl?

Pokud jste poprvé narazili na bývalého amerického senátora za Aljašku Mikea Gravela před prezidentskými volbami roku 2008, asi jste moc nevěděli, co si myslet. Jeho kampaňové video s názvem Kámen je dnes už vyloženě kultovní. Začíná záběrem na Gravela na břehu jakéhosi jezera. Bývalý senátor nejprve asi minutu hledí do kamery, pak se vzdálí, zvedne ze země poměrně velký kámen, hodí ho do vody, opráší si ruce a odchází do dáli. V momentě, kdy už skoro není vidět, se na obrazovce zjeví adresa webových stránek jeho kampaně. To je všechno.

Trochu zapadlejší a lyričtější video Oheň sleduje bývalého senátora, jak někde v divočině nejprve shromáždí náruč plnou dříví, v dalším záběru už má rozdělaný oheň a spokojeně do něj hledí. Po půl minutě přichází druhý střih a Gravelovýma očima se díváme do rozžhavených uhlíků. Opět je překrývá webová adresa. Takto záběr vydrží sedm minut, nic víc se neděje.

Po zhlédnutí těchto videí jste si mohli říkat, že Gravel, kterému v té době bylo 77, je pouze pomateným staříkem, který neví, co dělá. Gravel si podle všeho nemyslel, že by měl skutečně šanci stát se demokratickým kandidátem na prezidenta. Pouze si uvědomil, že prezidentská kampaň je nejjednodušším způsobem, jak zviditelnit svou politickou agendu. V té původně dominoval Gravelův návrh uzákonění referend na federální úrovni.

Nevídaná občanská tvořivost

„Naše země potřebuje obnovu. Nejen v podobě konkrétních politických návrhů, nebo v podobě konkrétních lidí, ale obnovu demokracie jako takové… Naše zastupitelská demokracie se utápí v kultuře lží a korupce. Vliv peněz vytvořil třídu profesionálních politiků, kteří vybírají obrovské sumy peněz, aby se udrželi u moci. Tito politici pak vytvářejí zákony v zájmu korporací a zájmových skupin, které jim poskytují peníze,“ říkal Gravel ve svém nenápadném proslovu ve Washingtonu DC, kde zahajoval kampaň.

Velká část amerických států umožňuje vypsat v čase voleb takzvané „ballot initiatives“ o nejrůznějších tématech – na Floridě takto před několika lety místní občané vrátili volební právo velké části bývalých trestanců, Kaliforňané loni například ukotvili v zákoně status řidičů Uberu a podobných pracovníků v rámci „gig economy“ jakožto „pouhých“ nezávislých kontraktorů, nikoli zaměstnanců. Gravelův návrh by zavedl něco podobného na federální úrovni.

Když se stanu prezidentem, nebude žádná preemptivní válka za použití jaderných zbraní. Takové myšlení je nemorální a bylo nemorální po celé uplynulé půlstoletí.

„Jsou dnešní politici zkorumpovanější než v dřívějších dobách? Nemyslím si. Většina mužů a žen, kteří vstoupí do služby veřejnosti, začínají z pohnutek a starostí o veřejné blaho. Až moc, kterou drží, je zkorumpuje. Když vymeteme darebáky – demokraty i republikány, nebo z jakékoliv jiné strany –, možná nám to trochu zvedne náladu, bude to terapeutické, ale takovéto samotné zamíchání balíčku nic v jádru nezmění. Teprve jestli Američanům dáme do rukou rozvážné zákonodárné nástroje, rozpoutáme nevídanou občanskou tvořivost,“ tvrdil Gravel ve svém zahajovacím proslovu.

Větší pozornost si ale Gravel nakonec vysloužil díky svým protiválečným postojům. Bývalý senátor se od počátku velmi ostře vymezoval proti americké invazi do Iráku. Mimo jiné díky svému dřívějšímu senátorování byl pak přizván do televizních debat s ostatními kandidáty. V jedné z nich pak přišel moment, který v té době působil jako naprosté zjevení. „Někteří z těchto lidí mě děsí. Děsí mě! Když tu máte mainstreamové kandidáty, kteří říkají, že nic není vyloučeno, co se týče Íránu… Tím myslí použití jaderných zbraní! Řeknu vám jednu věc, když se stanu prezidentem, nebude žádná preemptivní válka za použití jaderných zbraní. Dle mého soudu je takové myšlení nemorální a bylo to nemorální po celé uplynulé půlstoletí, kdy bylo součástí americké zahraniční politiky,“ deklamoval Gravel.

Po celou dobu jeho promluvy vidíte v koutku záběru blyštivě bílé zuby Joea Bidena, který se směje tomu, co slyší. Gravel se brzy otočil i k němu. „Joe, o tobě mluvím taky. Máš určitý druh arogance. Chceš poučovat Iráčany, jak mají řídit svou zemi. Řeknu ti to bez obalu: měli bychom odtamtud vypadnout, měli bychom odtamtud vypadnout. Je to jejich země, žádají po nás, abychom odešli a my trváme na tom, že tam zůstaneme. Proč bychom neměli odcházet? Čemu to uškodí? Občas slyšíte názory typu ‚Panebože ale vždyť ti vojáci by pak umřeli zbytečně‘… Všichni vojáci ve Vietnamu umřeli zbytečně! A teď přímo v tenhle moment umírají zase další. Víte, co je horší než vojáci, kteří umírají pro nic? Víc vojáků, kteří umřou pro nic,“ uzavřel tehdy Gravel.

Jak senátorovy protiválečné postoje, tak návrh federálních referend se tehdy nesetkaly s příliš velkým pochopením. Zpětně rozhodně vypadají daleko méně šíleně, obzvláště v porovnání s cestou, kterou se Spojené státy skutečně vydaly.

Proti Vietnamu: nejdřív tiše, pak hlasitě

Gravel se ale skutečně v půlce nultých let z čistého nebe nezjevil. Narodil se v roce 1930 v Massachusetts jako syn kanadských imigrantů. Do svých sedmi let mluvil jen francouzsky. Během školních let trpěl dle svých vlastních slov v té době nediagnostikovanou dyslexií.

V roce 1948 chtěl jako dobrovolník narukovat do izraelské armády, což mu shodou těžko uvěřitelných náhod měla rozmluvit dcera Lva Tolstého, tou dobou žijící v USA. V první půlce 50. let byl místo toho naverbován do americké armády a působil jako kontrarozvědčík v Západním Německu a Francii. Po vystudování ekonomických věd se v roce 1956 přestěhoval na Aljašku, ještě předtím, než byla uznána státem. Postupně tu začal stoupat hierarchií místní demokratické strany, za kterou několik let sloužil v tamním kongresu, jemuž v letech 1965 a 1966 dokonce předsedal. Pak se ale rozhodl kandidovat do federální Sněmovny reprezentantů a primárky prohrál.

V Senátu, kde vše fungovalo na základě kamarádšoftu a oddanosti služebně starším kolegům, si Gravel příliš přátel nenadělal. Právě to ho ale navedlo na cestu k jeho nejslavnějšímu počinu v Kapitolu.

Své štěstí zkusil znovu ve volbách roku 1968 a tentokrát kandidoval dokonce do federálního Senátu. Hlavním protivníkem mu byl stárnoucí Ernest Gruening. Dle Gravelových slov mu pomohlo to, že Gruening se v té době stavěl proti Lyndonu Johnsonovi ve věci války ve Vietnamu. „Stačilo, abych se tématu vyhýbal, a voliči předpokládali, že stojím od Ernesta Grueninga politicky napravo, přestože jsem ve skutečnosti byl více vlevo,“ glosoval primárky Gravel, vzhledem k jeho pozdější činnosti v Senátu velmi ironicky. Gruening primárky prohrál, ale stejně kandidoval jako nezávislý. Gravel ovšem vyhrál nad ním i republikánem Elmerem E. Rasmusonem.

V Senátu, kde všechno fungovalo na základě kamarádšoftu a oddanosti služebně starším kolegům, si Gravel příliš přátel nenadělal. Právě to ho ale navedlo na cestu k jeho nejslavnějšímu počinu v Kapitolu. Během svého působení v úřadu se stal Gravel plamenným odpůrcem vietnamské války. V roce 1971 proto plánoval filibusterovat (zjednodušeně řečeno blokovat proslovem) v Senátu zákon prodlužující brannou povinnost.

Ve stejnou chvíli se whistleblower Daniel Ellsberg rozhodl zveřejnit slavné „Pentagon Papers“, které pomohly odhalit drsnou realitu amerického angažmá v Indočíně. Ellsberg se nejprve pokoušel oslovit nejrůznější politiky v Kongresu, ale všichni ho odmítli. Proto se obrátil na Washington Post a New York Times. Když pak deníky začaly Pentagon Papers publikovat, ministerstvo spravedlnosti se snažilo pomocí federálních soudů zabránit v jejich vydávání, což Nixonova administrativa odůvodňovala potenciálním ohrožením národní bezpečnosti. Americký Nejvyšší soud se nakonec postavil na stranu médií, nicméně to chvíli trvalo a zdaleka to nebylo předem jasné.

Ellsberg se tak v mezičase znovu obrátil na Kongres a tentokrát si vybral jako svého spolupracovníka právě Mikea Gravela. Ten hrdě výzvu přijal a nejprve se pokoušel Pentagon Papers oficiálně přečíst do kongresového záznamu v rámci svého filibusteru. Když to nevyšlo, svolal schůzi jednoho ze svých výborů a přečetl na ni téměř celý „leak“, tedy uniklé informace, z nichž ovšem sám vypustil kritické údaje, u nichž shledal, že by skutečně národní bezpečnosti Spojených států poškodit mohly.

Jestliže už před kauzou Pentagon Papers neměl Gravel v Senátu příliš přátel, pomoc Danielu Ellsbergovi jeho osud zpečetila. V roce 1974 se senátorovi podařilo svůj mandát obhájit, ale rok 1980 let přinesl v americké politice velké změny a jednou z nich byla i prohra Gravela. V primárkách se o to postaral Clark Gruening, vnuk Ernesta, kterého Gravel porazil o 12 let dříve. Poté, co Clark Gruening vyřadil Gravela v demokratických primárkách, prohrál všeobecné volby proti republikánskému kandidátovi, jímž byl Frank Murkowski. Aljašku pak v Senátu nezastupoval žádný demokrat skoro tři dekády.

Gravel Institute

Gravel také zmizel z politiky, ale ne navždy. Sám možná považoval své krátké koketování s prezidentskou nominací v roce 2008 za konec své politické dráhy. Jiný názor ale měla parta teenagerů, kteří se narodili až v 21. století. David Oks a Henry Williams se o Mikeu Gravelovi dozvěděli na jaře roku 2019 z populárního amerického levicového podcastu Chapo Trap House. Nemarnili čas a zkontaktovali Gravela s tím, zda by nechtěl svoji kampaň z voleb roku 2008 zopakovat. Po ujištění, že bývalý senátor, kterému už v té době táhlo na 90, nebude muset moc cestovat, Gravel svolil. Dokonce s mladíky natočil novou verzi svého spotu s kamenem, tentokrát pojmenovanou prostě Rock. 2.0.

 

Jeho kampaň neměla v reálných volebních číslech úspěch ani tentokrát. Pozornost se ale senátorovi a jeho „teenagerům“ podařilo vzbudit větší a přetrvala i po ukončení kampaně. Gravel se z primárek stáhnul ještě na konci roku 2019, ale zbylé peníze přenechal právě Oksovi a Williamsovi, kteří od té doby s jeho požehnáním provozují levicový think tank nazvaný Gravel Institute.

Gravel zemřel v sobotu 26. června ve věku 91 let. O tom, že mu velká část amerických elit nemohla dodnes přijít na jméno, dobře vypovídá „nekrolog“, který vyšel na webu Washington Postu, tedy novin, které před 50 lety paradoxně stály v kauze Pentagon Papers na stejné straně barikády jako Gravel. „Mike Gravel, gadfly senator from Alaska with flair for the theatrical, dies at 91,“ zní titulek, který by šel volně přeložit jako: Mike Gravel, hovadský senátor za Aljašku se sklonem k teatrálnosti zemřel ve věku 91 let. Anglické slůvko „gadfly“ znamená „hovado“ doslova a má konotovat někoho, kdo vás únavně otravuje. V dnešní češtině může mít paradoxně slovo „hovado“ i trochu podvratnou pozitivní konotaci. Jestli byl Mike Gravel tak trochu „hovado“, tak jen v tom nejlepším slova smyslu a americká politika jich potřebuje více, ne méně.

„Ve vzduchu je touha po míru a uvědomění si, že jsme do války nikdy vstupovat nemuseli. Je tu touha po svobodnější a otevřenější společnosti a vynořuje se uznání toho, že v životech lidí je útlak, že mají právo vědět a že mají právo určit budoucnost své země. A je tu touha po oboustranné důvěře mezi těmi, co vládnou, a těmi, kterým je vládnuto. Touha, která tu v minulosti tak zásadně chyběla. Pokud kdy byl ten pravý čas na změnu, je právě teď,“ napsal Mike Gravel v roce 1971. Ale klidně by to samé mohl napsat letos.

Matěj Schneider

Více článků od autora

Témata: Velmocenská politika, USA, Volby