Klimatická konference COP28 odstartovala. Řešit se bude v příštích dvou týdnech leccos – od hodnocení globálních klimatických snah až po detaily financování v oblasti ztrát a škod. Otázka klimatické spravedlnosti však prostupuje celým summitem. Jak na ni nahlížejí čeští i zahraniční odborníci a odbornice?
Dlouhodobě je jednou ze zásadních otázek klimasummitu OSN téma klimatické spravedlnosti. Tedy koncepce, s níž poprvé přišel navažský ekologický aktivista Tom Goldtooth. Klimatická krize, která pustoší planetu, podle ní není pouze jednou z největších soudobých výzev pro přežití naší civilizace, nýbrž také obrovskou nespravedlností. Nejvážněji totiž dopadá na ty, kteří nejméně přispěli k jejímu zavinění, a kopíruje a prohlubuje nerovné rozložení bohatství a moci ve světě.
Právě na klimatickou spravedlnost se Voxpot zeptal šesti odborníků a odbornic – jak na ni nahlížejí z ekonomického, regionálního nebo třeba čistě českého pohledu. Dočtete se proto, jak tuto otázku vnímá nigerijský environmentalista Ibrahim Musa, český odborník na politiku udržitelného rozvoje Ondřej Horký-Hlucháň (ÚMV), britský profesor z UCL Ilan Kelman, klimatická analytička Kristina Zindulková (AMO), český ministr životního prostředí Petr Hladík i bývalá mladá delegátka do OSN Barbora Kvasničková.
Ibrahim Musa: „Země odpovědné za znečišťování neplní očekávání“
Ibrahim Musa je nigerijský environmentalista, v roce 2020 byl spolu s dalšími devíti odborníky a aktivisty a jednou organizací jmenovaný UNCCD Land Hero.
Není žádným překvapením, že se diskuze a debaty o klimatické spravedlnosti stále více prohlubují a mají větší dosah. Mnoho organizací v Africe se rozhodlo podpořit povědomí o klimatické spravedlnosti a zároveň mladé lidi k tomu, aby se aktivně zapojili do debaty. Pozoruhodným příkladem je Letní škola klimatické spravedlnosti v Nairobi, kterou pořádá organizace PACJA a která již potřetí za sebou dokázala shromáždit mladé lidi z celé Afriky na intenzivním školení o změně klimatu a klimatické spravedlnosti.
Debata o klimatické spravedlnosti se tedy na africkém kontinentu vyvíjí pozitivním směrem, protože občané mají o této problematice obrovské povědomí. Problémem však zůstává, že země odpovědné za znečištění neplní očekávání, pokud jde o snižování emisí, sdílení technologií a poskytování finančních prostředků na přizpůsobení se změně klimatu na africkém kontinentu.
V Česku, ač jsme v první třicítce zemí s nejvyššími emisemi na osobu, a dokonce mezi 10 zeměmi s nejvyššími kumulativními emisemi na osobu, nepociťujeme váhu kompromisu, kterému svět čelí.
Skutečnost je taková, že Afrika se podílí na celosvětovém znečištění skleníkovými plyny vůbec nejméně, ze 3,8 procenta, čelí ovšem hlavnímu tlaku a zátěži rychle se měnícího klimatu. Ona debata podle mě získala v průběhu let progresivní tendenci i proto, že Afrika jako kontinent udělala odvážné kroky. K tomu, aby vyvinula tlak na rozvinuté země zodpovědné za klimatické změny a aby pochopily, že africkým státům nejde o charitu nebo dary, ale o to, aby jim byla poskytnuta kompenzace a pomoc v rozsahu potřebném k adaptaci, zmírnění a zvýšení odolnosti vůči klimatické krizi.
Jedním ze způsobů, jak řešit nerovnost v oblasti klimatu v potřebném měřítku, je tedy přijetí a uplatňování zásady společné, ale diferencované odpovědnosti všemi členskými státy OSN. A ještě: mechanismus udržitelného financování má větší tendenci překlenout nerovnost v oblasti klimatu a zajistit, aby nikdo nezůstal pozadu.
Ondřej Horký-Hlucháň: „Naše klimatická pomoc je tak nízká, jako jsou naše emise vysoké“
Ondřej Horký Hlucháň je seniorní výzkumník z Ústavu mezinárodních vztahů, zabývá se politikou udržitelného rozvoje, rozvojovou spoluprací a genderem.
Je to jednoduchá matematika. Abychom se dostali na cestu k oteplení jen o 1,5 °C, a zamezili tak kolapsu ekostystémů, musíme za 7 let snížit naše emise skleníkových plynů téměř o polovinu. A polovinu emisí dnes podle výpočtů Stockholmského environmentálního institutu vytváří jen 10 % nejbohatších obyvatel planety. Klimatické nerovnosti jsou šílené. 1 % těch nejbohatších ničí naši planetu stejně jako 5 miliard nejchudších – a to nepočítám emise z minulosti.
Nenechme si namluvit, že problémem klimatické krize jsou chudí v zemích globálního Jihu, kteří budou migrovat, válčit o zdroje atp. Problémem jsou bohatí tohoto světa. A přestože samotnými výdělky se většina nás Čechů a Češek do horních 10 % nedostane, odhaduji, že kvůli dosavadnímu odporu politických elit zbavit naše hospodářství závislosti na fosilních palivech, se minimálně čtvrtina z nás se svou uhlíkovou stopou do 10 % světových znečišťovatelů vejde.
Naprostá většina lidí kvůli klimatické krizi umírala, umírá a bude umírat v chudých zemích, protože to odnášejí nejen geograficky, ale kvůli globálním ekonomickým nerovnostem nemají prostředky se na extrémní klima a počasí adaptovat. Náš podíl na globální ekocidě nás proto většinou nepálí. Přitom žijeme v zemi, která se od roku 1993 může pyšnit jedněmi z nejmenších a prakticky neměnných příjmových nerovností na světě.
Přes všechny výhrady za to můžeme poděkovat fungujícímu daňovému systému, sociálnímu státu, veřejnému školství a zdravotnictví. Neděláme ale skoro nic abychom tento model alespoň trochu podporovali na globální úrovni. Naše rozvojová, humanitární a klimatická pomoc jsou tak nízké, jako jsou naše emise vysoké.
Nazvěte mě populistou, ale statistiky globálních nerovností mluví za sebe. Jak z toho ven? Jako vzděláním ekonom jsem konzervativní a držel bych se toho, co dnes alespoň trochu funguje: daně. Myslím, že soustředit se na postupné, ale rostoucí zdanění uhlíku a luxusní spotřeby na národní i globální úrovni je jedinou cestou, jak klimatickou krizi zmírnit. A umožnit aspoň části těch nejzasaženějších se jakž takž přizpůsobit.
Kristina Zindulková: „Debata nad ‚neestetikou‘ větrníků je úsměvná“
Kristina Zindulková působí jako klimatická analytička při Asociaci pro mezinárodní otázky, zabývá se mj. spravedlivou transformací.
V českém kontextu si rozsah globálních klimatických nespravedlností ještě stále těžko umíme představit. Zjednodušeně se dá říct, že státy globálního Jihu budou klimatické škody platit v životech, státy globálního Severu v penězích. Klimatická spravedlnost má zároveň více dimenzí než tu mezistátní – mezigenerační, mezidruhovou, genderovou, etnickou, ale i třídní. V akademii se mluví nejen o distribuční spravedlnosti (rozložení pozitivních i negativních dopadů), ale i o spravedlnosti procedurální: kdo má přístup k rozhodování, a mají všichni stejně silný hlas?
Základním problémem je, že klimatická změna dopadá na jiné skupiny a státy, než které mají v moci její zmírňování skrze dekarbonizaci. V České republice, ač jsme v první třicítce zemí s nejvyššími emisemi na osobu, a dokonce mezi 10 zeměmi s nejvyššími kumulativními emisemi na osobu, nepociťujeme váhu kompromisu, kterému svět čelí.
Dekarbonizace zde musí probíhat rychle – to je základ řešení klimatické nespravedlnosti. Je to velký úkol, ale zvládli bychom to, zvlášť pokud bychom cítili i dopady klimatické změny ve formě sucha, záplav nebo extrémních jevů stejnou měrou jako ostrovní státy nebo třeba rovníkové země. V této perspektivě je debata nad „neestetikou“ větrníků úsměvná.
Čtěte také: Havaj, ale i Čína nebo Afghánistán. Jaké extrémní projevy počasí letos zasáhly planetu?
Ale i na ni nesmíme zapomínat. Každá politika s sebou nese distribuční dopady, ať už vědomé, nebo nevědomé, a energetická transformace není výjimkou. Potřebujeme důraz na spravedlnost jak pro dopady klimatické změny, tak pro dopady dekarbonizace – proto „spravedlivá transformace“. V ČR se to týká uhelných regionů nebo třeba domácností v energetické chudobě.
Energetická transformace přináší spoustu příležitostí, jako je čistší ovzduší, menší závislost na energii z nedemokratických států, modernizace energetických zdrojů, komfort zateplených domů i zmírnění dopadů klimatické změny v podobě sucha, které už pociťujeme. Možná by nám šla dekarbonizace líp od ruky, kdyby výhody reálně lidé pociťovali, a zvlášť ohrožené skupiny. Bohužel v současném stavu české politiky se naopak právem bojí, že jakékoli negativní dopady zase odskáčou.
Petr Hladík: „Fond ztrát a škod je potřeba zprovoznit co nejrychleji“
Petr Hladík (KDU-ČSL) je český ministr životního prostředí.
Obecně Česká republika zastává stanovisko, že je klíčové posílit řešení změny klimatu na globální úrovni a udržet tak na dosah cíl nepřekročení průměrné globální teploty o více než 1,5 °C. Společně s dalšími státy EU bude Česko během COP28 prosazovat, aby velké světové ekonomiky včas předložily své aktualizované vnitrostátně stanovené příspěvky a dlouhodobé strategie v oblasti zmírňování změny klimatu. Letošní klimatická konference bude znamenat rozhodující okamžik v provádění Pařížské dohody, neboť uzavře první globální vyhodnocení jejich závazků, které určí další směřování v oblasti ochrany klimatu.
Právě klimatická spravedlnost by měla být nedílnou součástí tohoto hodnocení, které musí být dostatečně ambiciózní, ale také musí obsahovat konkrétní opatření k naplňování klimatických cílů v budoucnosti. COP 28 se bude během vyhodnocení zabývat jak opatřeními v oblasti adaptace a zmírnění příspěvku ke změně klimatu, tak jejich financováním, budováním kapacit a sdílením příkladů dobré praxe.
Abychom mohli dosáhnout rovných a spravedlivých příležitostí, je potřeba omezit žargon a začít zdůrazňovat praktická řešení.
Klíčové budou také otázky spojené s financováním opatření na ochranu klimatu, včetně implementace rozhodnutí z loňské konferenci OSN o změně klimatu v Egyptě. To se týká vytvoření systému finančních opatření, včetně zřízení speciálního fondu v oblasti ztrát a škod způsobených změnou klimatu, který má asistovat rozvojovým zemím zvláště zranitelným vůči negativním dopadům změny klimatu. Mělo by dojít k rychlému a účinnému zprovoznění tohoto systému, přičemž je potřeba zajistit, aby fond byl zaměřen na země, které jsou vůči negativním dopadům změny klimatu nejzranitelnější.
Finanční podpora rozvojovým zemím podle zprávy OECD vydané v polovině listopadu dosáhla za rok 2021 89,6 miliard USD. Podle odhadu by v roce 2022 měla částka přesáhnout 100 miliard dolarů. To by znamenalo, že rozvinuté země naplní cíl, k němuž se zavázaly v Pařížské dohodě. Na letošním jednání budou také pokračovat důležité rozhovory o novém kolektivním finančním cíli pro poskytování podpory rozvojovým zemím po roce 2025. Ten by měl být přijat na příštím COP29 v roce 2024.
Barbora Kvasničková: „Na spravedlivý COP to nevypadá“
Barbora Kvasničková zastupovala ČR jako mladá delegátka do OSN, v Nizozemsku studuje vědu globální udržitelnosti.
Myslím, že v rámci klimatické spravedlnosti nás COP28 nepotěší. Zaprvé kvůli tomu, že představitelé nejzranitelnějších zemí jedou do Dubaje lákat investory do ropných projektů. Tato fosilní politika je v rozporu s požadavky mladých aktivistů a podnikatelů ve většině afrických zemí, kteří denně usilují o rozvoj obnovitelných zdrojů a lákají investory naopak do energetických inovací a vzdělání.
Zadruhé se nezdá, že půjde o spravedlivý COP, kvůli tomu, že stále nevíme, která evropská země uspořádá příští konferenci. Hostitelské země COP připravují alespoň 2 roky, COP29 tedy má už teď roční skluz. Špatná logistika může být zásadní překážkou pro nastavení spravedlivých pravidel přispívání do Fondu ztrát a škod.
Čtěte také: Pít, či zavlažovat? Na nedostatek vody existují řešení, něco nás to ale bude stát, říká expert
Z fondu mají získávat finance ty nejzranitelnější země, třeba Pákistán. Přispívat pak mají země nejbohatší, mezi které podle pravidel COP z minulého století nespadá např. Čína. Přenastavit tyto mechanismy vyžaduje diplomatické úsilí, a to zase vyžaduje spoustu příprav. Bez nových pravidel se z fondu stane další prázdná kasa.
Těším se na působení delegace hnutí World Youth for Climate Justice. Jde o mladé právníky a právničky, aktivisty a aktivistky, kteří do Dubaje míří z malých ostrovních států a Evropské unie. Upozorňují na soudní proces, který právě probíhá u nejvyššího soudu OSN v Haagu a který vyjasní povinnost států řešit změnu klimatu. Českou větev hnutí mimochodem budujeme v Youth, Speak Up!, tak se připojte pro dávku naděje.
Ilan Kelman: „Místo žargonu praktická řešení“
Ilan Kelman je profesor na britské University College London, zabývá se mj. dopady změn klimatu, katastrofami a otázkou zdraví.
Zásadním krokem pro řešení nerovností v oblasti klimatu je zasadit klimatickou změnu do širších souvislostí – udržitelnosti a živobytí. Oddělit otázku změny klimatu a řešit ji bez toho, abychom reagovali na veškerou nadměrnou spotřebu a vykořisťování lidí i životního prostředí, často více problémů vytváří, než řeší.
Sledujeme dvě paralelní, vzájemně se překrývající cesty, které vedou k rovnosti a spravedlnosti napříč lidstvem a zároveň i k zastavení změny klimatu způsobené člověkem. Cíle jsou tedy eticky stabilizovat populaci a snížit celoživotní spotřebu na osobu – nic jednoduchého! A to i přes to, že dnes disponujeme vědomostmi, s nimiž se nám to může podařit.
Klíčem je proto poskytnout všem rovné a spravedlivé příležitosti ke vzdělání, zdravotní péči, zdrojům obživy a životním volbám – to vše v rámci omezení spotřeby na osobu. V takovém případě pak lidé mají zpravidla méně dětí později v životě, což snižuje míru růstu populace právě díky možnostem volby. A zároveň je zachována možnost udržení přiměřené kvality života.
Takový pohled navrhuje, abychom ke „klimatické spravedlnosti“ mířili s opatrností. Spravedlnost znamená v různých jazycích a kulturách různé věci, což vede k nejasnostem ohledně snahy o „klimatickou spravedlnost“. Abychom mohli dosáhnout toho, co jsem navrhl výše, je potřeba omezit žargon a začít zdůrazňovat praktická řešení – namísto prosazování nejednoznačných a sporných slovních spojení. Spravedlnosti a rovnosti lze dosáhnout, tedy pokud jde o změnu klimatu jakožto podmnožinu udržitelnosti, když se do akce zapojí všichni.
