• Analýzy
  • 2. května 2020

Agenti, čučkaři a nepravděpodobný pražský atentát

Vojtěch Boháč / Úvodní foto: Wikimedia Commons

Informace Respektu o plánovaném atentátu na dvojici pražských politiků vyvolala v Česku další kolo vášnivé debaty o tom, zda jsme cílem eskalující ruské agrese. To, co jsme se z médií o celé kauze zatím dozvěděli, za sebou nicméně nechává hlavně nejasnosti a otázky, co se vlastně stalo a zda by bylo Rusko vážně ochotné riskovat zásadní zhoršení vztahů kvůli kulturním válkám.

Cože??? Proč se o tom nepíše jinde?” objevilo se na mi na stěně Facebooku minulé pondělí. Kamarád sdílel glosu Ondřeje Kundry z časopisu Respekt. Pravděpodobně jste o tom už slyšeli. Podle zdroje Respektu do Česka přiletěl někdy začátkem dubna na diplomatický pas příslušník ruských tajných služeb. V ruce měl kufřík, v kufříku jed ricin. Muž nastoupil do auta zdejšího ruského diplomatického sboru, které jej odvezlo na ambasádu v Dejvicích. Jed s sebou měl mít proto, aby Rusko zbavil jeho českých kritiků. Starosty Prahy 6, Ondřeje Koláře, za odstranění kontroverzní sochy maršála Koněva a primátora Zděňka Hřiba za potupné přejmenování náměstí, na kterém sídlí ruská ambasáda. Později se ukázalo, že policejní ochranu dostal i starosta pražských Řeporyjí Pavel Novotný, který postavil ve vesnici za Prahou děkovnou sochu Vlasovcům.

Většina médií k celému příběhu přistupovala opravdu zdrženlivě. Pokus o vraždu volených představitelů státu člověkem cestujícím na ruský diplomatický pas ve voze diplomatického sboru má velmi blízko k vyhlášení války. V takovém případě by se podobná zdrženlivost mohla zdát zarážející. Při pozornějším čtení původního článku nicméně začíná zdrženlivost dávat větší smysl.

Článek samotný má hned několik slabých míst. Největším z nich je rozhodně zdroj informace o ricinu. O něm nevíme prakticky nic, snad kromě toho, že pravděpodobně nebude z BIS ani z ostatních českých tajných služeb. Česká kontrarozvědka je totiž právě tím úřadem, který podobné informace shromažďuje a analyzuje – většina ostatních institucí a aktérů je má teprve zprostředkovaně. Kdyby proto byl zdroj z prostředí BIS nebo obecně z tajných služeb, celé informaci to přidá na věrohodnosti. Nedá se očekávat, že by pak autor tuto informaci zamlčel.

Podívejte se také na naši reportáž o dezinformacích:

Limity tajných služeb

Otázkou je také to, jak by se české tajné služby dostaly k informaci o tom, co se nachází v kufříku ruského „diplomata“. Připusťme na chvíli, že je celá operace reálná. Ať už by za ně byla zodpovědná Federální bezpečnostní služba FSB, vojenská GRU nebo jiná ruská tajná služba, kvůli její velmi citlivé povaze budou znát detaily plánu spíš jen jednotky lidí v samém centru tajné služby. Vynést do médií, jak moc přesné detaily známe, tak téměř jistě znamená přijít o tento extrémně cenný zdroj. Málokterá tajná služba nechá bez povšimnutí, že z jejího centra unikají informace o tom, kde a na koho právě plánuje atentát.

Jak mi řekl bývalý šéfanalytik jedné z českých tajných služeb, je těžké předpokládat, že by se jednalo o zdroj, který naverbovali a vytěžovali čeští zpravodajci. Ať se na ně díváme s obdivem nebo s despektem, pravdou zůstává, že o velmi omezených kapacitách české operativy mluví lidé ze služeb dlouhodobě. Další věcí je, že Česká republika nemá kapacitu nabídnout adekvátní ochranu případnému ruskému informátorovi, který by pro nás podobné riziko podstoupil. Minimálně z případů Alexandra Litviněnka a Sergeje Skripala víme, že ruské služby nenechávají zběhy v klidu zmizet.

Pravděpodobnějším scénářem by bylo, že tato informace pochází od partnerských služeb některé země EU nebo NATO. Její vyzrazení by pak velmi pravděpodobně vedlo k tomu, že se s námi tato služba přestane bavit a do budoucna tak přijdeme o zásadní informace pro bezpečnost země. V době zveřejnění Kundrova článku přitom už byli dotyční politici celé týdny pod policejní ochranou a ministr zahraničí Petříček si podle Deníku N k tématu předvolal ruského velvyslance. Vypustit informaci ve chvíli, kdy už může jen stěží zlepšit reakci exekutivy na danou situaci se dá těžko považovat za něco jiného, než za naprostou neschopnost. Jestli nepovažujeme BIS zrovna za “čučkaře”, můžeme považovat tuto variantu za méně pravděpodobnou.

Trochu světla

Počáteční nedostatek zdrojů napravil ve svém textu Lukáš Prchal z Deníku N. Vyjádření k záležitosti získal od několika lidí z tajných služeb. Ti potvrdili přílet muže s ruským pasem, který by mohl znamenat nebezpečí pro Ondřeje Koláře (ostatní dva politici dostali ochranu preventivně). Informace o ricinu se ukázala být nepotvrzenou spekulací, která kdyby měla opodstatnění, tak proti muži zasáhla policie hned po příletu přímo na letišti. Nechme stranou, že plánovat vraždu ve chvíli, kdy je provoz přes hranice v důsledku pandemie omezen na minimum, znamená značně si ztěžovat podmínky pro úspěch operace.

Z plánovaného atentátu jsme se tak dostali k neurčitému riziku. Deník N přinesl také informaci, že bezpečnostní složky k celé záležitosti vypracovaly zprávu, kterou předali předsedovi vlády, ministru vnitra a ministru zahraničí. O obsahu zprávy si můžeme udělat obrázek z toho, že Andrej Babiš na tiskové konferenci připustil, že není o existenci hrozby zcela přesvědčený. Zatímco v reakci na útok na Sergeje Skripala v Británii jsme vyhostili tři ruské diplomaty, v tomto případě Babiš řekl jen to, že ministr zahraničí Petříček se už vyjádřil a že “budeme pokračovat v konzultacích.” I když Petříčkova reakce byla o něco ostřejší než Babišova, ani u ní se nezdá, že by šlo o reakci na konkrétní potvrzenou hrozbu atentátu, ale spíš o předběžnou opatrnost při chůzi v mlze nejasných informací.

Masivní eskalace

Celá kauza zároveň příliš nezapadá do dlouhodobého chování Ruska ani do toho, že se země snaží současnou pandemii koronaviru využít k deeskalaci vztahů s Evropskou unií. Rusko se za poslední roky opravdu několikrát pokoušelo zbavit, nebo se i zbavilo, nepohodlných lidí v zahraničí. Prakticky vždy však šlo o ruské občany, kteří zběhli a vyzradili nebo mohli vyzradit informace, které Rusko považovalo za klíčové pro svou bezpečnost. Kulturní válka ohledně památníků vedla v minulosti ke kybernetickým útokům a diplomatickým roztržkám, nicméně nikdy k fyzickému násilí a už vůbec ne k fyzické likvidaci cizinců.

Když jsem se na případ zeptal mezinárodně uznávaného odborníka na ruské silové složky, Marka Galeottiho, odpověděl mi, že neví “o žádném případě, kdy by Rusko takto zasáhlo proti cizím voleným zástupcům“ a že  by „v každém případě šlo o masivní eskalaci, která by představovala zásadní zlom nejen za dobu vlády Vladimira Putina, ale i před jeho nástupem.”

Rusko je v českých médiích často zkratkovitě zobrazováno jako země, která kolem sebe zmateně rozsévá bezdůvodné zlo. Při jeho dlouhodobějším pozorování však jde vysledovat, že jeho chování není méně předvídatelné, než chování většiny ostatních zemí. I když pro nás mohou znamenat nepřípustný zásah do suverenity, komunikuje Rusko své zájmy většinou dlouhodobě a srozumitelně. Jak píše například Shaun Walker, ruští představitelé dokonce dopředu upozorňovali na nevyhnutelný konflikt na východní Ukrajině v případě, že země zamíří k Severoatlantické alianci. Stejný scénář se stal před válkou v Gruzii v roce 2008.

Proč psát o strategickém myšlení Ruska? Někomu by se mohlo zdát, že za celou akcí může stát skupina patrioticky naladěných rozvědčíků, kteří se rozhodli vzít spravedlnost do vlastních rukou a zbavit se nepřátel Ruska v zahraničí. Takhle nicméně Rusko nefunguje. Jak mi napsal Mark Galeotti: „kdyby se dalo do chodu podobné spiknutí, tak vzhledem k jeho mezinárodním implikacím je těžké věřit, že by se to obešlo bez Putinova schválení.“ Že by Putin hodil za hlavu snahy o urovnání konfliktu s EU ukončení zničujících sankcí kvůli kulturním válkám na lokální úrovni se nezdá být moc pravděpodobné.

Co po tom všem zůstalo?

Přes počáteční zdrženlivost médií se informace z Respektu během týdne rozletěla do světa. O údajném plánu ruských tajných služeb uskutečnit v Praze atentát psala britská BBC, ještě ostřejší byl pak článek, který vyšel na Washington Post. Ten dával Rusku z neznámého důvodu za vinu i nedávné kybernetické útoky na české nemocnice, u jejich atribucí je velmi zdrženlivý i Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost.

Na začátku kauzy pravděpodobně nestála snaha uskutečnit atentát. Na jejím konci si nicméně každý lokální politik dvakrát rozmyslí, zda se skrze odstraňování soch rudoarmějců nebo přejmenovávání náměstí pustí do křížku s Ruskem. Nebylo nakonec přesně tohle cílem Ruska? Odpověď se pravděpodobně nedozvíme. Důležité ale bude sledovat, zda se kauzu podaří dotáhnout ke konkrétním zjištěním, nebo prostě vyšumí a zůstane po ní jen těžký odér nejasného strachu z Ruska.