Terorismus

02. 08. 2022, 11:30

Ajmán al-Zavahrí, emír globální al-Káidy, je po smrti. Co to ale znamená?

Jakub Ježek

Střela vypálená z amerického dronu zabila v neděli 31. července egyptského veterána džihádu a nástupce Usámy bin Ládina na pozici šéfa al-Káidy. V soukolí globálního militantního islamismu prožil více než čtyřicet let.

„Po pečlivém zvážení jasných a přesvědčivých důkazů o tom, kde se (Zavahrí) nachází, jsem schválil přesný úder, který by ho jednou provždy odstranil z bojiště,“ řekl v pondělí pozdě večer středoevropského času americký prezident Joe Biden.

Z dalších zveřejněných informací plyne, že Zavahrí se ze svého původního úkrytu přesunul do vnitřní části afghánského hlavního města Kábulu. Stalo se dle USA s vědomím osob z vlivné tálibánské frakce Síť Hakkání, nazvané podle svého zakladatele Džalaluddína Hakkáního, veterána odboje proti sovětské i americké okupaci.

Dům v prominentní čtvrti, ve kterém našel Zavahrí v Kábulu útočiště, údajně patří Siradžuddínu Hakkánímu, synovi Džalaluddína a de facto ministru vnitra Afghánistánu. Pokud se tato informace potvrdí, bude zajímavé sledovat, jaké bude mít dopady. Ty mohou být vážné jak na domácí, tak na minimálně regionální zahraničněpolitické scéně.

Skutečnost, že minimálně část afghánské vlády podporovala známého teroristického emíra, může zhatit opatrně budovanou důvěru v regionu.

Po pádu Kábulu získal klan Hakkání značný vliv v afghánské politice, nezřídka na úkor jiných struktur, a není vůbec vyloučeno, že poskytování útočiště Zavahrímu bylo jeho soukromou iniciativou. Mohl se původně ukrývat v pohraničí, popřípadě na pákistánských kmenových územích pod ochranou klanu a do Kábulu ho s rodinou přesunuli pravděpodobně až po ovládnutí metropole v létě 2021. To by mohlo rozpoutat mocenský boj uvnitř Tálibánu, protože v něm nepochybně existují frakce, které na moc klanu Hakkání hledí s nedůvěrou a žárlivosti.

I na poli zahraniční politiky je na místě mluvit o „nevýhře“ Tálibánu. Ten jednak ukrýváním Zavahrího porušil dohody z Dauhá, v nichž se zavázal, že se Afghánistán nestane útočištěm globálního terorismu. Minulý týden navíc proběhla – za trestuhodného nezájmu Západu – několikadenní konference v Taškentu s účastí téměř třiceti zemí, které se snažily nalézt společná řešení současné nepřehledné situace v Afghánistánu.

Čtěte také: Neklid je zpátky: Tři hrozby pro střední Asii a Afghánistán

Navzdory obavám, jak se bude Tálibán chovat k afghánským Uzbekům a Tádžikům, nebo z přeshraničních teroristických útoků afghánské pobočky Islámského státu, se v posledních měsících Tálibánu dařilo opatrně rozvíjet přeshraniční styk, obchod a spolupráci. I vzhledem k tomu, že středoasijské země mají bolestivou historickou zkušenost s různými domácími islamistickými odnožemi a panuje v nich strach, že z Afghánistánu se budou šířit nestabilita, drogy a násilí. Skutečnost, že přinejmenším část afghánské vlády aktivně podporovala notoricky známého teroristického emíra, může tuhle křehkou a váhavě budovanou důvěry zcela zhatit.

Vztahy hlavního proudu Tálibánu s al-Káidou v minulosti nebývaly oproti většinovému mínění nijak vřelé. Obě skupiny na sebe hleděly spíše s nedůvěrou a jejich vztahy připomínaly pragmatický obchod. Ostatně bin Ládin přesunul velitelství své organizace v polovině 90. let do Afghánistánu z popudu Abdulrasúla Sajjáfa, tamního warlorda a později vedle legendárního Ahmada Šáha Masúda ústřední postavy takzvané Severní aliance. Šlo o formaci, která jako jediná dokázala Tálibánu vzdorovat po celou dobu jeho první vlády v letech 1996–2001.

V okamžiku, kdy na dům dopadla raketa Hellfire z dronu Predator, byl podle tvrzení Američanů v domě sám.

Výjimku v rámci Tálibánu představovala právě zmíněná Hakkáního frakce, která měla silný vliv právě v provincii Nangarhár, v horské oblasti nedaleko hranic s Pákistánem. Tam, v jeskynním komplexu Tóra Bóra, sídlilo až do prosince roku 2001 bin Ládinovo velitelství, než bylo zničeno při americkém útoku, kdy se však hlavním postavám teroristické sítě podařilo uniknout.

Informace o tom, že Zavahrího přesun do Kábulu a jeho následný pobyt v metropoli měla pod dohledem Síť Hakkání, se logicky nabízejí. Do domu v Kábulu se údajně přesunul v doprovodu celé rodiny a rád trávil čas na terase, čemuž se po letech života v ilegalitě a v úkrytech věří snadno. V okamžiku, kdy na dům dopadla raketa Hellfire z dronu Predator, byl podle tvrzení Američanů v domě sám.

Od dětského chirurga po hlavu globálního terorismu

Ajmán al-Zavahrí se narodil v roce 1951 v egyptské Gíze v prominentní, vzdělané a zámožné rodině. V polovině 70. let působil jako armádní lékař. Poté vedl nemocnici, kterou vlastnila jeho rodina, a specializoval se na dětskou chirurgii.

Už během studií se, mimo jiné i pod vlivem svého strýce, seznámil s myšlenkami egyptského učence a aktivisty Sajjida Qutba, které v mnoha směrech později vytvořily teoretické základy pro univerzalistický globální džihádismus. Zavahrí se stal členem Muslimského bratrstva a následně odštěpenecké organizace Tanzim al-Džihád, později mnohem známější pod názvem Egyptský islámský džihád.

Po úspěšném atentátu na egyptského prezidenta Anvara Sadata v roce 1981, za nímž stál právě Egyptský islámský džihád, je spolu s dalšími tisíci islamisty vězněn, ale později je propuštěn pro nedostatek důkazů. Odjíždí z Egypta a působí jako chirurg v nemocnici v saúdskoarabské Džiddě. Tam se seznamuje s Usámou bin Ládinem a brzy se stává jeho osobním lékařem, mentorem a přítelem.

Ve spojení s bin Ládinem je zapleten do většiny operací islamistické internacionály v 80. a 90. letech. Nejprve do odboje proti sovětské okupaci Afghánistánu, poději do válek v Čečensku, Bosně a Kosovu, ale i do teroristických útoků proti zahraničním turistům egyptském Luxoru.

Koncem 80. let se stává oficiální dvojkou bin Ládinovy al-Káidy, kterou je až do roku 2011, kdy po bin Ládinově smrti přebírá velení organizace.

Čtěte také: Z komunisty džihádistou: Příběh povstalce, který stojí za nejvlivnější frakcí al-Káidy

Pokud se ale Zavahrí osvědčil jako muž číslo dvě, intelektuál a mentor v pozadí, jeho působení v čele organizace už zdaleka tak úspěšné nebylo. Postrádal bin Ládinovo charisma a prestiž al-Káidy upadala. Jeho audio a video nahrávky, ať už šlo o neúspěšné snahy o konsolidaci situace v Iráku a Sýrii, zejména v letech 2014 a 2015, teoretické „rozbory OSN“ nebo recitace vlastní nevyžádané poezie oslavující indické aktivistky za nošení hidžábu, budily převážně rozpaky. Analytikům a akademikům pak přinášely práci a utrpení v podobě povinnosti zabývat se sáhodlouhými přívaly nudných slov.

Absence bin Ládinova charismatu, pokles významu globálního velení v rámci al-Káidy a čím dál okrajovější témata, kterými se Zavahrí zabýval, zavdávaly dokonce příčinu spekulacím o tom, že stále na živu je jen z rozhodnutí USA. Kdokoli, kdo by nastoupil na jeho místo, by totiž mohl pro organizaci znamenat kvalitativní posun vzhůru.

Úpadek al-Káidy jako globální značky

Za času Ajmána al-Zavahrího v roli emíra al-Káidy se vše podstatné odehrávalo mimo mantinely, které se jako de iure hlava světového džihádu snažil vymezovat.

Islámský stát v Iráku žil vlastním životem a jeho orientace na vypjaté sektářství proti šíitům byla sledována s nedůvěrou až odporem už za bin Ládina. Fronta an-Nusrá, která se stala postupně nejmocnější povstaleckou organizací v syrské občanské válce, nevznikla z popudu ústředního velení, ale za jejím zrodem stál právě Islámský stát v Iráku.

Po téměř 35 letech své existence al-Káida stojí před zásadním milníkem. Jako globální brand už před delší dobou ztratila svůj zvuk.

Islámský stát se svého emíra al-Zavahrího zřekl již v roce 2014, kdy odstartoval svou brutální expanzi v Iráku, Sýrii a posléze i budování poboček v řadě dalších zemí.

Fronta an-Nusrá odvrhla pragmaticky svou formální příslušnosti k al-Káidě v roce 2016 a tvoří páteř paralelních struktur pod patronací Turecka v loutkovém emirátu na severozápadě Sýrie. Dvě nejmocnější pobočky, které pod globální velením al-Káidy dosud formálně spadají, sahelská JNIM a somálští al-Šabáb, také žijí vlastním životem.

Uskupení JNIM se soustředí na lokální odboj proti místním vládám a své kořeny hledá v tribalismu, paralelních ekonomikách a v boji proti lokálním křivdám a útlaku. Organizace svým prohlášením z léta 2021, kdy oznámila, že Francii považuje za nepřítele jen v oblasti Sahelu a samotné území této evropské země není součástí války vedené JNIM, se tak dokonce zřekla i globálního džihádu.

Čtěte také: Nový cíl Francie v Africe: Po odchodu z Mali chce rozbít rodící se džihádistický superstát

Somálští al-Šabáb se postupně svým vývojem dostali až na pozice blízké jihosomálskému nacionalismu a z jejich propagandistických materiálů plyne nepřímé uznání hranic sousedních zemí. A i oni čím dál víc přesouvají svou praxi od univerzalistického džihádu se zbraní v ruce k vytváření paralelních struktur lokálního povstalectví a zaplétání se do místní politiky. Součástí jejich aktivit jsou například i provozování vlastní nemocnice, ochrana přírody nebo opatření v boji s covidovou pandemií.

Budoucnost al-Káidy po smrti emíra Zaváhirího

Po téměř 35 letech své existence tak al-Káida stojí před zásadním milníkem. Jako globální brand už před delší dobou ztratila svůj zvuk. To nejdůležitější na poli militantního islamismu se už delší dobu odehrává mimo operační, a dokonce i ideové velení a vedení z centra.

Čtěte také: Somálští islamisté míří k nacionalismu a špinavé válce

Může se snažit omladit svoje špičky a přizpůsobit se aktuálním trendům. A to třeba i tak přelomovou věcí, jakou by bylo jmenování emíra z řad osob subsaharského, tedy nikoli arabského původu.

Další možností pak je sáhnout do stále řídnoucího seznamu veteránů džihádu z doby jeho globální expanze, kdy byl považován za světovou bezpečnostní hrozbu číslo jedna. A pokusit se oprášit svou notně zašlou slávu. V této souvislosti je nyní nejčastěji skoloňováno jmeno Safj al-Adla, bývalého plukovníka egyptských speciálních sil,  jehož současný osud je ale zastřen mnoha dohady.

Anebo, jakkoli je to spíše nepravděpodobné, dokonce uznat, že paprskovitý model uspořádání organizace byl poplatný své době a historicky se přežil. A pokusit se nahradit ústřední velení maximálně něčím ve stylu mediálního a propagandistického centra bez aspirací na vůdcovskou roli.