Hranice mezi Afghánistánem a ostatními státy centrální Asie nebyla nikdy ukázkově klidným regionem. Od carského impéria přes Sovětský svaz až k současným třem dekádám nezávislosti se střídala období válek a relativní stability. V posledních týdnech se zdá, že se nad hranicemi s Tádžikistánem a Uzbekistánem stahují mračna další možné dokonalé bouře.
Státy se sotva vzpamatovávaly z následků pandemie, když na ně padly důsledky ruské invaze na Ukrajinu a do toho přicházejí hned tři urgentní hrozby. Jednak jsou to útoky afghánské větve Islámského státu proti Uzbekistánu, potom aktivizace regionálních etnických radikálních skupin a konečně i propuknutí nových protestů a násilí v tádžické provincii Horský Badachšán, přímo sousedící s Afghánistánem.
To vše na pozadí dlouhodobě gradujících pohraničních střetů mezi Kyrgyzstánem a Tádžikistánem a setrvale zhoršujících se podmínek vlivem klimatických změn.
Středoasijské priority v Afghánistánu a jeho okolí
Už během působení a následného stahování západní spojenecké mise v Afghánistánu věděli představitelé středoasijských států, že bude potřeba zaujmout k nastupujícímu vládnoucímu hnutí Tálibán jasný postoj. Obzvlášť se to týkalo Tádžikistánu, Uzbekistánu a Turkmenistánu, které s Afghánistánem přímo sousedí.
Střední Asie / Mapa: Cacahuate / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
Zcela pragmatický postoj k věci zaujal Uzbekistán. Jeho hranice s Afghánistánem je sice ze všech tří sousedů nejkratší (a nejsnáze střežitelná), nicméně vláda v Taškentu má mezi dlouhodobými prioritami rozvíjení všech dostupných ekonomických a politických vektorů. Přes Afghánistán vede jeden z nich směrem k Indii a jihovýchodní Asii, jeho využitelnost je ovšem podmíněná existencí silné vlády v Kábulu a stabilní situací v zemi.
V obranných doktrínách pěti středoasijských zemí jsou jako tři největší hrozby prezentovány radikalismus, terorismus a separatismus.
Vedle toho Uzbekistán od nástupu současného prezidenta Šavkata Mirzijojeva v roce 2016 otevírá radikálním způsobem svou ekonomiku pro mezinárodní kapitál a jako nejlidnatější stát v regionu – s 38 miliony obyvatel – aspiruje na pozici regionálního lídra. Vysoce problematický soused na jihu by mohl ohrozit obojí. Taškentu proto velmi záleží na tom, aby byl Afghánistán alespoň trochu funkční země.
Turkmenistán obratem po vyhlášení nezávislosti po rozpadu SSSR deklaroval politiku přísné neutrality vůči všem. Veškeré ambice turkmenské elity ve vztahu k Afghánistánu jsou zaměřené bezpečnostně a ekonomicky. Vládě v Ašchabadu je v zásadě jedno, kdo Afghánistánu vládne, dokud budou vzájemné hranice bezpečné a ideálně bude probíhat obchodní výměna. Symbolickým projektem je v tomto ohledu plynovod TAPI, plánovaný v různých formách už od 90. let z Turkmenistánu přes Afghánistán a Pákistán do Indie. Doposud se jej nepodařilo realizovat, mimo jiné právě i kvůli nestabilní situaci v Afghánistánu.
Naopak radikálně negativní postoj k Tálibánu zaujal Tádžikistán. Jeho prezident Emomali Rahmon stojí v čele země už od roku 1992, přičemž osobně pamatuje jak krvavou občanskou válku po rozpadu SSSR, tak dlouhodobou hrozbu pronikání radikálů, gangsterských ozbrojených skupin či pašeráků drog přes horská hraniční pásma. Chladný postoj k Tálibánu měl již za jeho prvního vzestupu, a jak tehdy, tak i při nástupu v roce 2021 podporoval odbojová hnutí etnických skupin na severu a v afghánském Pandžšíru. Odvolává se na ochranu početných etnických Tádžiků žijících v příhraničních severních oblastech (kde nepaštunské etnické skupiny často tvoří většinu) a velmi silně brojí proti radikalismu. To také koresponduje s jeho domácí politikou, kde se od poválečných let snaží těžit z aureoly mírotvorce. S Tálibánem fakticky odmítá na oficiální úrovni komunikovat.
Prezident Rahmon navíc letos oslaví sedmdesátiny a dříve či později bude muset do čela země přijít někdo další. Taková výměna v autoritářských režimech s sebou nese i v klidných časech a stabilních zemích řadu rizik, jak bylo třeba vidět v lednu v Kazachstánu. Snažit se ji provést během vnitřní či pohraniční války s kýmkoliv by mohlo být osudné nejen pro vládnoucí elitu, ale i režim jako takový.
Čtěte také: Když Rusko kýchne, střední Asie dostane rýmu. Pět postsovětských zemí pyká za Putina
Přesto má tádžická politika i svůj pragmatický aspekt. Například země nepřestala dodávat do Afghánistánu elektřinu, byť za ni Tálibán přinejmenším zatím není schopen platit. Režim v Dušanbe si pravděpodobně spočítal, že humanitární katastrofa způsobená přerušením dodávek v zimě by stabilitě pohraničí ani jeho politické reputaci nijak neprospěla.
Všechny tři pohraniční země – přes dílčí rozpory – sdílejí základní priority. Jsou jimi stabilita a klid v Afghánistánu, klidná hranice a ekonomické vztahy, a především neposkytnutí zázemí či jiné podpory radikálním hnutím, která by mohla okolní ohrozit. To je ostatně důvod vojenské přítomnosti Číny a Ruské federace v Tádžikistánu. Odráží se to i v oficiálních obranných doktrínách všech pěti středoasijských zemí, kde jsou tradičně jako tři největší hrozby pro národní bezpečnost prezentovány radikalismus, terorismus a separatismus, ve formě pohraničních konfliktů a nevyjasněných hranic.
Hrozba 1: ISIS-K vs. Tálibán
Takzvaný Islámský stát – Chorásán je přidruženou organizací původního Islámského státu, přičemž Chorásán odkazuje k historickému názvu území přibližně kolem Pamíru a řeky Amudarja. Jeho relevance pro střední Asii spočívá v otevřeném nepřátelství a soupeření s hnutím Tálibán, které evidentně není schopno či ochotno aktivity této nejagresivnější pobočky ISIS efektivně utlumit. Přitom právě tento cíl patří k prioritám těch středoasijských států, které Tálibán – v rámci možností – podporují. Zajistit to má dohled nad nebezpečnými radikálními skupinami a zamezení jejich působení přes hranice Afghánistánu do dalších středoasijských zemí.
ISIS-K přitom dělá těžkou hlavu středoasijským bezpečnostním složkám už delší dobu, a problém graduje. Vede intenzivní propagandistickou a náborovou kampaň, jazykově i tematicky propracovanou, ve které těží z problémů Tálibánu efektivně spravovat zemi a vykresluje jej jako paštunský nacionalistický element, nepřátelský minoritám. Zároveň brojí i proti středoasijským sekulárním režimům – což je něco, co Tálibán jako takový nedělal.
Ovládá skutečně Tálibán severní část Afghánistánu a jak dlouho ho budou brát středoasijské státy jako legitimního partnera?
Schopnost Tálibánu účinně kontrolovat pohraniční pásmo podmiňují i četné teroristické útoky ve městech severního Afghánistánu – v oblastech, kde žijí mimo jiné početné uzbecké a tádžické minority.
K poslední výrazné eskalaci došlo v polovině dubna. ISIS-K prohlásil, že provedl raketový útok na vojenská zařízení na území Uzbekistánu, poblíž pohraničního města Termez. Zprávu doplnil i záznamem, včetně vystoupení konkrétního bojovníka, který měl útok provést.
Uzbecká vláda nejprve jakékoli atakování své státní hranice popřela, později však připustila, že některá z raket mohla překonat hraniční řeku Amudarja. Nezpůsobila však prý žádné škody, neboť hranice je dobře vojensky střežená a bezpečná.
K podobnému incidentu mělo dojít i na území Tádžikistánu. Také v tomto případě tamní vláda jakýkoli efektivní útok na své hranice popřela. Prohlásila jen, že šlo o zbloudilé střely z přestřelky mezi radikály a Tálibánem.
Ať už měly obě události tu či onu podobu i příčinu, jedná se o dramatické vyhrocení napětí v regionu v podobě narušení státní hranice středoasijských států bojovníky ISIS-K či jiných teroristických skupin. Zcela vážně tak leží na stole otázka, do jaké míry Tálibán ovládá severní část Afghánistánu a jak dlouho a za jakých podmínek jej budou středoasijské státy brát jako legitimního a spolehlivého partnera.
Hrozba 2: Přeshraniční radikální skupiny
ISIS-K není zdaleka jediným, možná ani největším problémem v očích středoasijských států. V oblasti se pohybují další radikální skupiny se silnou etnickou dimenzí – například silně tádžický Džamaat Ansarulláh, skupina, jejíž členové byli spolu s dalšími formacemi souzeni za útoky přímo na území Tádžikistánu.
Tyto skupiny mají různé vztahy k Tálibánu, včetně spolupráce s ním, ale i mezi sebou navzájem. Jejich reálná bojová síla se může různit, nicméně pro středoasijské vlády jsou významným rizikem právě kvůli silným etnickým vazbám. Postsovětské země se snaží udržovat sekulární, mírnou formu islámu se státním dohledem a zároveň v různé intenzitě zdůrazňují etno-historické základy vlastní státnosti. Přítomnost takových radikálních skupin v jejich vnímání může znamenat hrozbu pro bezpečnost občanů i ohrožení státu jako celku.
Čtěte také: Islámský stát v Afghánistánu: Malá, ale agresivní pobočka „nadnárodní firmy ISIS“
Relativně krátká a zřetelná hranice a robustní bezpečnostní systém dávají vládě v uzbeckém Taškentu celou řadu nástrojů, jak těmto skupinám a jejich aktivitám čelit. Podstatně větší problém ale nastává v případě Tádžikistánu. Hranice s Afghánistánem tvoří horská pásma, obtížně hlídatelná, s dlouholetou tradicí pašování i přecházení lidí. Ostatně i proto je v oblasti trvale umístěna největší ruská zahraniční vojenská základna. Nedávno byla potvrzena i vojenská přítomnost Číny, nicméně její zájmy zohledňují hlavně konkrétní lokální čínské aktivity, týkající se třeba těžební lokace či infrastruktury, dále vlastní vnitřní bezpečnost a udržení kontroly nad příhraničními provinciemi.
Hrozba 3: Neklid v Horském Badachšánu
Horský Badachšán je formálně autonomní součást republiky Tádžikistán. Žijí v ní jen tři procenta obyvatel země (zhruba 250 tisíc lidí), nicméně teritoriálně je velmi důležitá. Nejen kvůli své relativně velké rozloze (64 200 Km2, skoro polovina země), ale k tomu tvoří podstatnou část tádžicko-afghánské hranice. Vedle toho přes ni vedou klíčové transportní trasy do Číny a nachází se zde i četné nerostné zdroje, které Tádžikistán a Čína využívají.
Autonomní oblast Horský Badachšán / Mapa: PANONIAN / Wikimedia Commons / CC0
Jenže vztahy mezi Dušanbe a obyvateli Horského Badachšánu mírně řečeno nejsou dobré už od vzniku samostatného Tádžikistánu po rozpadu SSSR. Místní obyvatelstvo je kulturně odlišné, vyznává i jinou formu islámu, často používá jiné jazyky než tádžičtinu. V postsovětské etapě nejdříve usilovali o nezávislost a v letech občanské války stáli na jiné straně, než je současná vládnoucí politická garnitura v Dušanbe.
Samospráva, kterou má region jako autonomní oblast de iure mít, je velmi omezená. Místní obyvatelé si opakovaně stěžují, že hlavní město pouze využívá jejich území a vytěžuje jej, ale nic nevrací. A region je skutečně nejchudší oblastí už tak chudého Tádžikistánu.
Režim prezidenta Emomali Rahmona se setrvale snaží posílit přímou politickou a bezpečnostní kontrolu nad Horským Badachšánem. Ozbrojené střety, které čas od času v regionu propukají, vyplývají z nedůvěry a napjatých vztahů bezi místním obyvatelstvem a autoritami dosazenými z hlavního města. Typicky gradují z relativně omezených incidentů mezi občany a státním aparátem, respektive policií. Propukají také často po pokusech vlády v Dušanbe umístit do regionu další vojenské jednotky, případně po zásazích proti tamním aktivistům a neformálním autoritám. Konflikty řeší místní orgány silou – odpojením regionu od komunikačních prostředků, včetně rozsáhlé blokace internetu, a nasazováním dalších a dalších ozbrojených sil.
V těchto dnech eskalující konflikt v Horském Badachšánu je v dosud nejkrvavějším střetnutím od konce občanské války v 90. letech.
Poslední a stále probíhající konflikt vypukl v polovině května. Obyvatelé města Chorog, správního centra oblasti, se shromáždili a požadovali vyšetření smrti mladého muže, který zemřel v rukou policie na podzim loňského roku. Tato událost vedla loni v listopadu k rozsáhlým protestům a střetům, přičemž demonstranti se rozešli jen s příslibem autorit, že dojde k objasnění celé záležitosti a viníci budou potrestáni. Vznesených požadavků však bylo víc – zejména respektování regionální autonomie, obnovení místních komunikací a ukončení agresivního chování bezpečnostních složek k civilistům.
Letošního 14. května se protestující do ulic Chorogu vrátili – se stejnými požadavky jako v listopadu. Nicméně vláda prohlásila shromáždění za nezákonná a pohrozila, že na účast na nich se bude hledět jako na teroristický čin. O dva dny později násilí eskalovalo – vláda použila proti demonstrantům gumové projektily a slzný plyn, pravděpodobně dva lidé ten den zemřeli.
V dalších dnech se situace přelila i mimo Chorog. Klíčovou dálnici, která spojuje Dušanbe s regionem – a po které je možné přemisťovat další ozbrojené síly – zablokovalo 16. května asi 200 lidí. Ze střetu s vládními složkami vzešli další mrtví a desítky zraněných – a vláda v Dušanbe je označila za teroristy. Poté vyhlásila v regionu „operaci“ namířenou právě „proti teroristům a zahraničním ozbrojencům“. V době psaní článku stále pokračuje a její výsledek a konkrétní dopady v této chvíli nelze odhadnout. Už nyní je ale zřejmé, že probíhající konflikt je nejkrvavějším střetnutím v Horském Badachšánu od konce občanské války. Emoce a rozhořčení zatím nemíří k uklidnění a vláda v Dušanbe dosud neoznámila žádné kroky, které by mohly podobným výbuchům v budoucnu předejít.
Čtěte také: Uzbekistán má staronového prezidenta. Reportáž ze schůzky disidentů na okraji Taškentu
Bez ohledu na to, jak přesně dopadne současná krize v Horském Badachšánu, její průběh a okolnosti ukazují na zhoršující se trend. Násilí nastupuje mnohem rychleji a tvrději než v předchozích případech, také počet obětí je velmi vysoký. Tádžická vláda pak kombinuje přímá bezpečnostní opatření s nátlakem na místní autority a aktivisty, a to i na ty, kteří uprchli do zahraničí, včetně jejich rodin. Označování protestujících za teroristy vylučuje jakoukoliv možnost konstruktivního dialogu mezi nimi a Dušanbe. Navíc přítomnost údajných zahraničních ozbrojených skupin nelze odnikud potvrdit a regionálním vládám podobná tvrzení často slouží jen jako záminka k zásahu proti opozici.
Horský Badachšán ale není jen otázka vnitrostátní stability. Napjatá situace v takto geograficky důležitém regionu může znamenat i vyšší riziko pro zmíněnou přeshraniční radikalizaci, stejně jako ztížení komunikace s Afghánistánem, který v těchto dnech také zažívá neklid a násilnosti.
A to má Tádžikistán rezervy v přeshraniční komunikaci i se svým dalším sousedem na severu.
Mračna od Kyrgyzstánu
Afghánská hranice není jedinou rušnou oblastí v regionu. V posledních letech a měsících stále silnější gradují konflikty mezi Tádžikistánem a Kyrgyzstánem. Oba státy stále nemají od rozpadu SSSR definitivně vyznačené vzájemné hranice, a čas od času probíhají ve sporných oblastech střety. Nicméně to, co před lety většinou bývala záležitost pár skupin místních obyvatel, postupně narostlo k účasti ozbrojených složek. V květnu loňského roku dokonce došlo k průniku tádžických jednotek na území Kyrgyzstánu.
Sucho v kombinaci s omezením globálního trhu s obilím i ruského a ukrajinského vývozu zde může znamenat reálný nedostatek chleba a hlad.
Hlavním problémem přitom není ani tak nevyznačená hranice jako taková, ale nedůvěra mezi oběma stranami na všech úrovních a politizace celé věci ve prospěch vnitřního posilování nacionalistických vůdcovských režimů. Ani jeden ze států zatím nedává najevo, že by měl na plnohodnotné válce se svým sousedem zájem, nicméně oba v posledních letech výrazně zbrojí a nakupují třeba drony a další vojenské vybavení. V napjaté a nepřehledné situaci tak může dojít k tragickým událostem i bez předchozího úmyslu.
Žádný z velkých sousedů, tedy Čína ani Rusko, nemá zájem se do konfliktu aktivně zapojit. Okamžitě by tím byl vtažen do lokálních půtek bez „dobrého“ řešení a znepřátelil by si automaticky druhou stranu. Navíc ani jeden z tamních „regionálních států“ nechce, aby cizí velmoci řešily tento typ problémů, neboť je považuje za vlastní záležitost.
Čas hraje proti
Přísloví, že čas vše spraví, pro střední Asii neplatí. Naopak, výše popsané problémy se doposud postupem času spíše zhoršovaly. A jsou tu i další.
Na region velmi silně dopadají důsledky probíhající klimatické změny. Poslední roky bylo velké sucho, které dopadlo na rostlinnou i živočišnou výrobu. V kombinaci s omezením globálního trhu s obilím i ruského a ukrajinského vývozu zde hrozí zcela reálný nedostatek chleba a hlad.
Ještě je příliš brzy na komplexní hodnocení dopadů ruské války proti Ukrajině na střední Asii. Nicméně už nyní se objevuje zdražování, nestabilita měn i omezení pracovních příležitostí v samotném Rusku, což jsou faktory, na nichž jsou ekonomiky přinejmenším Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu výrazně závislé.
Bude velmi záležet na kondici a zahraničněpolitických prioritách, s jakými Ruská federace z války vyjde, nicméně už nyní se místní vlády evidentně poohlížejí po alternativách, které by dosavadní ekonomickou závislost na Rusku co možná omezily.
Bohatší a dynamičtější Kazachstán a Uzbekistán budou mít více možností jak těmto komplexním výzvám čelit – ve srovnání s chudšími a izolovanějšími Kyrgyzstánem a Tádžikistánem, nemluvě o Turkmenistánu. Každopádně pro všechny zúčastněné by jakákoli řešení byla politicky a ekonomicky nákladná, i kdyby přicházela v časech míru a prosperity. A k těm má jižní část střední Asie v současnosti velmi daleko.
