• Analýzy
  • 11. dubna 2022

Když Rusko kýchne, střední Asie dostane rýmu. Pět postsovětských zemí pyká za Putina

Ruský prezident Vladimir Putin s prezidentem Uzbekistánu Šavkatem Mirzijojevem během neformálního setkání lídrů Společenství nezávislých států v Petrohradě; prosenec 2021 / Foto: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0 /
Ruský prezident Vladimir Putin s prezidentem Uzbekistánu Šavkatem Mirzijojevem během neformálního setkání lídrů Společenství nezávislých států v Petrohradě; prosenec 2021 / Foto: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0 /
Autor
Anna Jordanová
Po šesti týdnech bojů je evidentní, že ani jeden ze středoasijských států ruskou agresi proti Ukrajině nepodporuje. Otázkou zůstává, do jaké míry místní vlády mohou – či mají důvod – se východní mocnosti postavit, a jakou cestu si zvolí do budoucna. A samozřejmě s jakými prioritami a v jakém stavu vyjde z války Rusko samotné.

Všech pět středoasijských států je ekonomicky velmi silně navázáno na ruskou ekonomiku, v případě přinejmenším Tádžikistánu a Kyrgyzstánu pak lze mluvit o téměř existenční závislosti. Nejčastěji se zmiňuje pracovní migrace do Ruska, ostatně výdělky z ní tvoří u zmíněných dvou zemí kolem třetiny jejich HDP.

Nicméně vztahy s Ruskem jsou násobně bohatší a velmi komplexní. Zahrnují sféry od běžné mezinárodní obchodní výměny přes jmenovanou masivní pracovní migraci až po sdílenou energetickou či bankovní infrastrukturu. Přes ruské území také vedou klíčové (a jen obtížně nahraditelné) exportní koridory. Nelze opomenout ani rozvětvenou spolupráci bezpečnostní nebo kulturní, studijních a další kontakty.

Tak komplexní vazbu, jako má středoasijský region s Ruskem, zatím Čína není schopna nahradit.

Tudíž když na ruskou ekonomiku začaly dopadat sankce a omezení, pocítil to region okamžitě – na kurzech měny, na cenách zboží, na dopravě nebo právě na pracovních příležitostech a výdělcích migrantů v Rusku samotném.

Podobné výkyvy a propady zažila střední Asie už vícekrát – fakticky pokaždé, kdy se ruská ekonomika propadla, ať už vlivem hospodářských krizí nebo uvalených sankcí. Nicméně vazby na Rusko, zejména ty pracovně-migrační, se ukázaly jako velmi odolné. V celém regionu neexistuje jiná země, která by dokázala trvale přijímat zahraniční pracovníky v takovém objemu, jak to středoasijské státy potřebují. A místní režimy tento pohyb podporují – kromě finančního zisku se totiž zbavují přetlaku nezaměstnaných a předcházejí tak možným výbuchům ekonomicky motivované nespokojené veřejnosti.

Zároveň mají místní státy vlivem geografické polohy jen málo snadno dostupných alternativ možného rozvoje a budování alternativních zahraničních vztahů. Na jižním okraji leží dlouhodobě nestabilní Afghánistán. Koridor Turkmenistán–Írán naráží jak na uzavřenost turkmenského režimu, tak na přetrvávající sankce proti Teheránu. Čína jako ekonomický partner bezesporu roste a její vliv pravděpodobně bude dále sílit. Nicméně řada dílčích faktorů, včetně nedůvěry části veřejnosti – zejména v Kazachstánu a Kyrgyzstánu – k Pekingu, napovídá, že tak komplexní vazbu, jako má region s Ruskem, zatím není schopna nahradit.

Kazachstán: v první linii

Když ruská vojska zahájila ofenzivní tažení na ukrajinské území, hlavní pozornost se v regionu upřela na reakci Kazachstánu. Tato země nejenže přímo s Ruskou federací sousedí (společná hranice měří 6800 km a je nejdelší hranicí na kontinentu), ale také v ní žije stále početná ruská menšina. Je členem relevantních ekonomických a bezpečnostních organizací, jako je Eurasijský ekonomický svaz nebo vojenská aliance Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti.

Čtěte také: Kazachstán zachvátily největší protesty od konce SSSR, ukončit je může zásah zvenčí

Navíc v lednu Kazachstánem otřásly masivní sociální protesty a souběžně proběhl i politický boj v kruzích vládnoucí elity, ze kterého stávající prezident Tokajev sice vyšel vítězně, ale na pozadí mezinárodní vojenské intervence vedené právě Ruskem. To vše mohlo vést v Moskvě k očekávání, že se bude Kazachstán stavět k intervenci na Ukrajině přívětivěji.

Přesto už před invazí, když Vladimír Putin ohlásil ruské uznání nezávislosti Doněcka a Luhanska, Kazachstán veřejně odmítl tento krok následovat, stejně jako neuznal v roce 2014 anexi Krymu. V následujících týdnech zaujal demonstrativně neutrální pozici, nicméně doprovázenou konstantními požadavky k ukončení násilností a respektování mezinárodního práva (aniž by nicméně zmínil Rusko jako toho, kdo násilí rozpoutal). Zároveň Kazachstán povolil organizování veřejných protiválečných demonstrací (byť omezených) a podpořil vývoz humanitární pomoci na Ukrajinu.

Uzbekistán stejně jako Kazachstán neuznává ruské aktivity na území Ukrajiny a volá po ukončení násilí a respektování mezinárodního práva.

Kazachstán je svou velikostí, polohou i ekonomickou a politickou kondicí důležitý stát v regionu. Pasivita je pro něj v současnosti nemyslitelné řešení a kontakty se zúčastněnými stranami jsou nutnost. Prezident Tokajev tak telefonicky jednal s Putinem, ale zároveň i se Zelenským a s představiteli Evropy či Turecka.

Kyrgyzstán: mezi mlýnskými kameny

Z ekonomického, politického i bezpečnostního hlediska má vláda v Biškeku jen minimální prostor k otevřené kritice Ruska. Ekonomická závislost na něm je neoddiskutovatelná, a jelikož kyrgyzské hospodářství momentálně rozhodně není v nejlepší kondici, jen málokdo by šel naproti dalším zbytným otřesům.

V současnosti je pro Kyrgyzstán Rusko také velmi důležitý bezpečnostní partner. Už rok jsou vyhrocené vztahy s jižním sousedem, Tádžikistánem, o doposud nevytčené pohraniční území a práva na využití vodních zdrojů. Situace čas od času eskaluje až do ozbrojených střetnutí, a narušení partnerství s Ruskem by mohlo znamenat ohrožení případné budoucí pomoci, pokud v ni Kyrgyzstán doufá.

Čtěte také: Nástup Kyrgyzského Trumpa: Tvrdou rukou v zemi převratů

V tomto kontextu je také třeba chápat opatrná a ambivalentní vyjadřování různých představitelů vládnoucí skupiny, byť vedly 1. března až k odvolání ukrajinského vyslance z Biškeku kvůli údajné podpoře invaze. Kyrgyzstán v hlasování v OSN ruský útok nepodpořil – společně s Kazachstánem se hlasování zdržel a vyhlásil svou pozici za neutrální. Zároveň souhlasí s obecnými požadavky na respektování mezinárodního práva.

Uzbekistán: skvělá neutralita

Uzbekistán není členem Ruskem vedených ekonomických a vojenských organizací (EEU, CSTO), na rozdíl od Kyrgyzstánu a Kazachstánu. To však rozhodně neznamená, že by jej současná situace vůbec nepostihla. Ostatně v absolutních číslech Uzbeci vedou mezi pracovními migranty v Rusku (4,5 milionu v roce 2021; remitence tvoří přes desetinu HDP). Relativní izolace v tomto směru je dána jek dědictvím minulého režimu, kdy prezident Islam Karimov Uzbekistán uzavřel do sebe, tak snahou současné vlády o přesně opačný trend – navázat ekonomické vztahy se všemi dostupnými partnery, ale nebýt závislý na žádném.

Čtěte také: Uzbekistán má staronového prezidenta. Reportáž ze schůzky disidentů na okraji Taškentu

V oficiálních vyjádřeních následoval Uzbekistán postoj Kazachstánu, tedy neuznává ruské aktivity na území Ukrajiny a volá po ukončení násilí a respektování mezinárodního práva, ačkoliv jinak jeho vláda zdůrazňuje svou neutralitu v celém konfliktu. Hlasování v OSN se Uzbekistán vůbec nezúčastnil.

S postupujícími týdny pokračujícího konfliktu se ale jeho pozice zaostřila: připojil se k vyslání humanitární pomoci do Ukrajiny a vyjádřil se ve prospěch její teritoriální integrity.

Nejostřejší vyjádření vyslal v tomto kontextu uzbecký ministr zahraničí Abdulaziz Komilov. V polovině března prohlásil, že Uzbekistán neuznává samozvané republiky na východě a podporuje ukrajinskou nezávislost, teritoriální integritu a suverenitu. Později sice jeho ministerstvo oznámilo odchod Komilova na „zdravotní dovolenou“, nicméně jiné instituce jeho vyjádření nijak kriticky nedementovaly.

V regionu našlo dočasné útočiště nemálo z těch Rusů, kteří před následky války, sankcemi a utahování šroubů spěšně opustili federaci.

Uzbekistán má nicméně i další dobrý důvod, proč si i v této turbulentní době udržovat dobré vztahy na všechny strany. Po nástupu prezidenta Šavkata Mirzijojeva v roce 2016 se země začala ekonomicky otvírat zahraničnímu kapitálu. Součástí tohoto procesu je i rozsáhlá privatizace, která se letos a příští rok zaměří i na uzbecký bankovní sektor. Tamní ekonomika zahraniční kapitál nutně potřebuje pro vlastní hospodářský rozvoj, a pokud by se propadla do vleku sankcí, mohla by na privatizaci vydělat podstatně méně či daleko později, než by potřebovala.

Turkmenské a tádžické ticho

Poslední dva ze středoasijské pětice, Tádžikistán a Turkmenistán, se doposud k válce prakticky nijak oficiálně nevyjádřily. Politicky izolovaný Turkmenistán se obvykle ani nevyslovuje k tomuto typu mezinárodních událostí a podobně jako Uzbekistán ani o ukrajinské rezoluci v OSN nehlasoval. Navíc v posledních týdnech proběhlo v zemi kontrolované předání prezidentského postu na syna současného prezidenta, a přestože se jednalo o plánovaný a připravený proces, turkmenistánský režim dle očekávání neměl zájem na jakýchkoli výrazných vlivech ze zahraničí.

Tádžikistán sice ekonomické dopady zasáhly, nicméně jeho mlčení je pochopitelné s přihlédnutím na hned dvojí závislost na Rusku. Kromě ekonomické role hraje Moskva v zemi i zásadní roli bezpečnostní: dlouhodobě drží vojenskou přítomnost u afghánských hranic, což po stažení západních sil z Tálibánem znovuovládnutého regionu ještě nabylo na významu. V kombinaci s rostoucím vlivem Číny a vnitřním napětím není režim v Dušanbe vůbec v jednoduché pozici.

Středoasijská náruč

Ve vztahu k válce Ruska proti Ukrajině vychází každý stát ve střední Asii z unikátní ekonomické, politické a bezpečnostní situace. Žádný z nich však není v takové pozici, aby si mohl dovolit hodit vztahy s Ruskem za hlavu. Ve svých výzvách k mírovému řešení a respektování mezinárodního práva nejmenují otevřeně Ruskou federaci jako původce konfliktu: tento přístup jim umožňuje zachování korektních vztahů jak s Ruskem, tak se státy podporujícími Ukrajinu.

Neutrální pozice ovšem neznamená, že by byly všechny tyto státy v zahraniční politice pasivní. Účelem jednání „do všech stran“, nejen těch právě znesvářených, ale pravděpodobně i s Čínou, je co nejvíce současné negativní okolnosti zmírnit. Jde například o přesměrovávání exportních tras mimo zasažené ruské území, ale i intervence do vlastních měn.

Vedle toho nerezignovaly vlády ani na hledání příležitostí. V regionu střední Asie našlo dočasné útočiště nemálo Rusů, kteří před následky války, sankcemi a utahování šroubů spěšně opustili federaci. Uzbecká a kazašská vláda už oznámila podpůrné programy či alespoň snahu o udržení si těch, kteří by mohli mít zájem zůstat a přinést tolik kýžený „brain gain“. Otevřenou náruč by mohly najít i některé firmy, ačkoliv mezinárodní i lokální experti už varovali před riziky příliš okatého obcházení na Rusko uvalených sankcí přes středoasijské státy.

Hlas lidu a hlas vlády

Mezi obyvatelstvem existují všechny názorové proudy – od podporovatelů Ukrajiny po zastánce Ruska.

V táboře odpůrců invaze zaznívají různé kategorie argumentů. Kromě kritiky války a násilí jako takového bývá vyzdvihována teritoriální integrita a nezávislost suverénních států, zejména v reakcích na různá zpochybňující prohlášení představitelů Ruska, včetně prezidenta Putina. Část veřejnosti upozorňuje na ekonomické dopady, které válka má. A konečně někteří do konfliktu promítají i kritiku vlastní politické reprezentace.

Uzbekistán sice proukrajinské demonstrace nepovolil, ale ani proti nim nezasáhl. Modro-žlutá vlajka se objevila i na prominentních budovách.

Důvody pro podporu Ruské federace jsou také značně rozdrobené. Nicméně v obecnosti reflektují pohled na federaci jako na silný stát, s ekonomikou poskytující příležitosti. Případně hraje roli i vnímání prezidenta Putina coby silného, schopného a autoritativního lídra, a ruského státu jako velmoci, která má na zasahování do svého sousedství přirozené právo.

Autoritativní středoasijské režimy při výkonu své moci k názorům veřejnosti více či méně přihlížejí, a zahraniční politika není výjimkou. Nicméně v případě tak citlivého tématu, jako je současná válka Ruska proti Ukrajině, musí brát vlády v potaz vícero faktorů najednou. A jelikož jsou zvyklé kontrolovat politické akce ve veřejném prostoru, zejména povolovat či nepovolovat shromáždění, souhlas s pořádáním protiválečné, či naopak solidární demonstrace může být v Rusku chápán jako nepřímý vzkaz představitelů těchto zemí.

Čtěte také: Plyn, dluhy a rubly. Rusko pod sankcemi převrací svět naruby, jen Green Deal jede dál

Uzbekistán sice formálně žádné proukrajinské demonstrace dosud nepovolil, zároveň však nijak nezasáhl proti menším shromážděním u ukrajinské ambasády. Modro-žlutá vlajka se pak objevila i na několika prominentních budovách.

Kazachstán několik solidárních shromáždění povolil. V tomto případě je ale nutné brát v úvahu současný vnitřní stav státu: veřejnost je po lednových událostech stále ještě velmi rozjitřená. Extrémní zasahování proti lidovým shromážděním – ke všemu proti násilí – by mohlo znovu vybudit emoce. Zaměření pozornosti na vnější události, a nikoliv na vnitřní problémy se pak může režimu dokonce hodit. A konečně těmito kroky (společně s verbální neutralitou a humanitární pomocí) prezident Tokajev ukazuje domácímu i zahraničnímu publiku, že navzdory lednové vojenské intervenci není jeho stát slepě ve vleku ruských zahraničněpolitických avantýr.

V Kyrgyzstánu je situace s protestními akcemi poněkud jiná – místní občanská společnost je zvyklá demonstrovat nepoměrně aktivněji, a to i přes případný nesouhlas státu.

Ruská invaze vrhla středoasijské státy do situace, o kterou nestály, kterou nemohly ovlivnit, ale za niž nesou – přes Rusko – negativní následky.

Další oříšek k rozlousknutí jsou středoasijští občané žijící a pracující v Rusku, případně ti, kteří již získali tamní občanství. Velmi brzy po zahájení války se začaly objevovat zprávy o přímém bojovém zapojení Středoasijců – ať už coby kontraktorů, nebo jako naverbovaných pod nátlakem. Nejedná se přitom o zcela novou záležitost. V začlenění se se do ruských ozbrojených složek totiž vidí šanci na jistější a rychlejší získání ruského pasu.

V současnosti se středoasijské vlády buď k těmto případům nevyjadřují, nebo se snaží své občany od toho odrazovat. Tento přístup jen reflektuje jejich celkovou snahu být do války jako takové co nejméně zapleteny.

Ozvěny věcí příštích

Společnou prioritou pro celý region je ustát současnou krizi na domácím poli. Rusko pro ně dlouhé dekády zůstávalo klíčovým partnerem v řadě domácích i zahraničních agend. Kontakty mezi nimi byly intenzivní od úrovně široké veřejnosti až po osobní vztahy mezi prezidenty jako dlouholetými lídry svých zemí, sdílející autoritářský a paternalistický způsob vlády.

Dopad na širší regionální vztahy válka rozhodně mít bude. Měsíc od jejího propuknutí je však stále příliš brzy na predikci, jakým způsobem a kterým směrem se posunou. Bude velmi záležet na tom, jak dlouho potrvá, a jak dlouho potrvají návazná ekonomická omezení. Stejně tak bude klíčové, v jaké kondici a s jakými prioritami z války vyjde Rusko samotné, a jaké budou jeho budoucí vztahy se Západem nebo Čínou.

Prozatímním výsledkem je, že ruská invaze vrhla středoasijské státy do situace, o kterou nestály, kterou fakticky nemohly ovlivnit, ale za niž nesou – přeneseně přes Rusko – velmi konkrétní negativní následky. Právě tato zkušenost s Ruskem nikoliv jako zdrojem stability a ekonomických příjmů, ale jako se zdrojem obtíží a nejistoty, by mohla mít zásadní vliv na to, jak se bude střední Asie dívat na vlastní budoucnost.

Sledujte naši reportáž o vlivu Číny ve střední Asii:

Autorka článku Anna Jordanová je analytičkou Asociace pro mezinárodní otázky. Střední Asii se věnuje v rámci doktorského studia na Fakultě sociálních věd UK.