Na následky koronaviru zemřel v pondělí 18. října ve věku 84 let Colin Powell, první Afroameričan, který stanul v čele diplomacie Spojených států. Mediální prostor USA pak zaplnily oslavné nekrology, všechny ale poukazují na jedinou kaňku na jeho kariéře – proslov v OSN v roce 2003.
„Colin Powell byl nejpopulárnějším americkým generálem z 20. století hned po Dwightu Eisenhowerovi,“ hlásá Bruce Riedel na webu think-tanku Brookings Institution. I v časopise New Yorker ho Robin Wright ve svém textu s titulkem Colin Powell, pokorný Amerčian vykresluje jako oblíbeného a přátelského politika. Časopis American Conservative dlouhodobě platí za nejstabilnější kritiky americké válečné mašinérie, nicméně i na jeho stránkách Andrew J. Bacevich píše, že Powell jednoznačně převyšuje svoje následovníky v úřadech, které zastával. Jen bývalý prezident Donald Trump se svým vyjádřením příliš nemazal: „Udělal spoustu chyb, ale stejně ať odpočívá v pokoji!“
Drobnou výjimku z těchto oslavných textů tvoří vždycky zmínka o Powellově roli v přesvědčování americké, ale klíčově i mezinárodní veřejnosti o nutnosti svržení režimu Saddáma Husajna v roce 2003. V drtivé většina nekrologů je však Powellovo neslavné vystoupení před OSN podáváno jako ojedinělý přešlap, který na sklonku veřejné kariéry poškodil pověst jinak morálně neposkvrněného generála a politika. Powellův životní příběh je ale pozoruhodnější a méně černobílý, než tyto nekrology naznačují.
„Mojí zodpovědností, naší zodpovědností jakožto šťastných Američanů je dát naší zemi zpátky tolik, kolik ona dala nám, zatímco pokračujeme s naším americkým příběhem,“ psal Powell v roce 1995 ve své autobiografii. A jeho osobní příběh je v určité rovině skutečně až pohádkový – není divu, že ho novináři mají tendenci poměrně často označovat za „ztělesnění amerického snu“.
Autobus do amerického snu nejezdí
Powell se narodil v roce 1937 v Harlemu, tedy na sklonku zdejší kulturní exploze, takzvané harlemské renesance. Jeho rodiče byli imigranti z Jamajky. Z tehdejšího centra afroamerické kultury se brzy přestěhovali do jižního Bronxu, kde Powell chodil do školy. Dle svých vlastních slov však byl „veskrze průměrným studentem“ – jednou se nechal slyšet, že nebýt vstupu do armády, stal by se pravděpodobně řidičem autobusu.
Při bližším ohledání má americký příběh o čestném Powellovi, který si prošel vietnamským peklem, trochu praskliny.
Všechno sepnulo až v prvních měsících na univerzitě, kdy se Powell přidal do rezervistického kurzu pro důstojníky. V tu chvíli prý věděl, že našel svoje poslání. „Nejen, že mě to bavilo, ale byl jsem v tom i docela dobrý. To je jediné, na co se v životě potřebujete zaměřit: na něco, co vás baví a něco, v čem jste celkem dobří,“ vzpomínal později v jednom rozhovoru.
Část tréninku absolvoval na ještě segregovaném Jihu v Georgii, což zpětně popisoval jako jednu z prvních zkušeností s rasismem. Nehodlal se tím ale nechat rozhodit. „Jestliže chtěli lidé na Jihu žít podle těchto šílených pravidel, v danou chvíli jsem podle nich musel hrát. Pokud mám zůstat jen na jedné části hřiště, budu hvězdou právě téhle části,“ psal v roce 1995 ve své autobiografii. Jako svůj vzor si zvolil generála Benjamina O. Davise, který se stal v roce 1940 prvním afroamerickým generálem v americké armádě.
Poté co absolvoval výcvik, byl nasazen do Západního Německa nedaleko Frankfurtu. Tam pomáhal hlídat obrovské atomové kanóny M65 (přezdívané Atomic Annie), které americká armáda z bezpečnostních důvodů neustále přemisťovala. Hned během první hlídky se mu ale stal průšvih, na který nikdy nezapomněl. Když dostal rozkaz účastnit se hlídky, nabil svou armádní pistoli, naskočil do džípu a vydal se na brífink. Ještě než na něj dojel, zjistil, že pistoli v pouzdru nemá. „Zkameněl jsem hrůzou. Ztratit v armádě zbraň je vážný problém,“ vzpomíná ve své autobiografii.
Nakonec se odhodlal o průšvihu informovat svého nadřízeného, který ho pochopitelně seřval. Měl ale štěstí, neboť jeho zbraň se našla. Kapitán Tom Miller ji vyděšenému Powellovi předal s tím, že ji zabavili místním německým dětem. Stihly z ní vystřelit naštěstí jen jeden náboj a nikomu se nic nestalo. Když se budoucí generál trochu vzpamatoval, zkontroloval zásobník. „Byl plný. Ze zbraně nikdo nevystřelil. Později jsem se dozvěděl, že mi vypadla už v mém stanu. Miller si celou historku o dětech vymyslel, aby mě vyděsil a donutil k větší zodpovědnosti. Pak už se o celém incidentu nikdy nezmínil,“ píše Powell.
Čtěte také: Zemřel Mike Gravel, senátor, který několikrát rozčeřil stojaté vody Washingtonu
Zabij, nebo budeš zabit!
Ve vyprávění „amerického snu“ Powellova života však hraje prominentnější roli až jeho nasazení ve Vietnamu. Tato válka se stala v americké imaginaci temným symbolem zmaru, ale o to více se veřejnost přimkla k příkladným jedincům, veteránům, kteří válkou prošli a mohli být dáváni za příklad. Dodnes tak ze svého vietnamského nasazení profituje demokrat John Kerry, až do své smrti v roce 2018 pak podobně ze svého traumatického válečného zajetí těžil republikán John McCain.
Jakkoliv může připadat destrukce domovů a úrody mrazivá, coby mladý důstojník jsem byl vychován k tomu věřit v moudrost nadřízených a poslouchat je.
Při bližším ohledání má už tento příběh o čestném Powellovi, který si prošel vietnamským peklem, trochu praskliny. V alternativnějších amerických levicových médiích se například dočtete o jeho částečné účasti ve vyšetřování incidentů, jako byl neslavný masakr v My Lai. Ten proběhl ještě v době před Powellovým druhým turnusem. Už v hodnosti majora pak byl pověřen tím, aby vedl vyšetřování podobných incidentů.
Stěžejní roli tu sehrála stížnost specialisty čtvrté třídy Toma Glena, který ve svém dopise mimo jiné tvrdil, že místní obyvatelé často prchají před americkými vojáky, kteří „pro pouhé potěšení bezohledně střílí do vietnamských domovů, a aniž by je někdo provokoval, bezdůvodně střílejí po samotných lidech“. Powell se se svým úsudkem příliš nemazal. „Jakkoliv se mohou dít izolované případy špatného zacházení s civilisty a válečnými zajatci, v žádném případě to ale neukazuje na takové všeobecné nastavení v naší divizi,“ psal v roce 1968. „Vztahy mezi americkými vojáky a vietnamskými civilisty jsou vynikající,“ tvrdil dokonce.
Ani zpětně na americké angažmá ve Vietnamu nenahlížel příliš jinak. „Jestliže helikoptéra uviděla rolníka v černém, který působil trochu podezřele, jako možný MAM (military-aged male, muž ve vojenském věku; pozn. autora), pilot ho obkroužil a vystřelil před něj. Pokud se pohnul, jeho pohyb byl vyhodnocen jako nepřátelský záměr a další dávka nebyla vystřelena před něj, ale na něj. Brutální? Možná ano. Ale schopný velitel batalionu, s nímž jsem sloužil v Gelnhausenu (Západní Německo), podplukovník Walter Pritchard, byl zastřelen nepřátelskými ostřelovači, zatímco sledoval MAMy z helikpotéry. A Pritchard byl jen jedním z mnoha. Podstata bojů je ‚zabij, nebo budeš zabit‘, což vám obrousí jemné nuancování o dobru a zlu,“ psal v roce 1995 Powell. „Jakkoliv vám může připadat destrukce domovů a úrody mrazivá, coby mladý důstojník jsem byl vychován k tomu věřit v moudrost svých nadřízených a poslouchat je,“ psal v jiné pasáži.
Powellova doktrína
Na začátku 70. let se pak Colin Powell poprvé podíval pracovně do Washingtonu DC. Jako jeden ze 17 mladých důstojníků byl vytipován pro jednoroční stáž v Bílém domě Richarda Nixona. Dělal tu rok v obskurní, ale vlivné sekci pro správu a rozpočet. Poté mu byl sice nabídnut další rok v Bílém domě, ale s rozjíždějícím se skandálem Watergate se rozhodl vrátit do armády.
Pár let opět stoupal armádními hodnostmi, až se ho pak odhodlal dostat zpátky do DC Zbigniew Brzezinski, hlavní národněbezpečnostní poradce Jimmyho Cartera. Powell začal pracovat pro náměstka ministra obrany Johna G. Kestera. Po jeho boku například koncem roku 1978 navštívil i Teherán jen pár týdnů předtím, než byl šáh Muhammad Rezá Pahlaví svržen islámskou revolucí. Na sklonku Carterova prezidentování pak byl Powell povýšen na brigádního generála.
V průběhu 80. let dále střídal armádní pozice s politickými posty ve Washingtonu. Velel Fort Carsonu v Coloradu, americkému armádnímu sboru ve Frankfurtu, ale působil i jako vojenský poradce ministra obrany Caspara Weinbergera. Největšího politického průlomu se mu dostalo se skandálem administrativy Ronalda Reagana Írán-Contra, známým též jako Irangate. Problém spočíval v tom, že americká vláda prodávala tajně prostřednictvím Izraele Íránu zbraně, přestože bylo na tuto zemi uvaleno embargo. Skrze CIA pak ze získaných prostředků pomáhala financovat protivládní povstalce v ortegovské Nikaragui. Powell nebyl na rozdíl od mnoha svých kolegů aférou zasažen, což mu umožnilo získat post národněbezpečnostního poradce prezidenta Reagana.
Svoji skvělou reputaci ve Washingtonu si definitivně potvrdil až během vlády Reaganova nástupce. George H. W. Bush ho jmenoval na nejvyšší armádní post: šéfa sboru náčelníků štábů. V rámci tohoto postu se Colin Powell po boku tehdejšího ministra obrany Dicka Cheneyho stal tváří první americké války v Zálivu. Podobně jako v pozdějších letech v administrativě mladšího Bushe Powell těžil z toho, že vedle například zmíněného Cheneyho působil jako rozvážná síla a získal si oblibu washingtonských novinářů.
Čtěte také: Kábul 2021 vs. Saigon 1975: Jak velké trauma způsobí americký odchod z Afghánistánu?
Klidný afroamerický generál, který totální převahou nad iráckou armádou „pomáhá v přímém přenosu“ nově spuštěné stanice CNN Spojeným státům na sklonku studené války překonat trauma z vietnamské prohry. Právě v této chvíli se poprvé začínají výrazněji objevovat zvěsti o pohádce amerického snu, kterou měl Powell ztělesňovat. Jeho umírněnost i vietnamskou zkušenost také vystihovala takzvaná Powellova doktrína, která kázala opatrnost před tím, než se USA vrhnou do vojenských angažmá. „Bojuj, jen když je to nezbytně nutné, a v tom případě to udělej ve velkém, rychle vyhraj a jeď domů,“ shrnuje tuto doktrínu Bacevich v American Conservative.
S atrapou antraxu – je obojí i ničím
V roce 1992 ale Bush starší neobhájil mandát. S nastupujícím Billem Clintonem Powell nenašel tolik společné řeči a brzy v roce 1993 ve Washingtonu skončil. V následujících letech se o něm spekulovalo jako o potenciálním prezidentském kandidátovi, který by možná mohl porazit Billa Clintona ve volbách roku 1996. Powell zjevně chvíli zvažoval své možnosti – dokonce měl prý napsané dva proslovy, jeden pro případ, že by se rozhodl kandidovat, a druhý, kdyby nakonec do prezidentského klání nešel. Zvítězila druhá možnost, ale Powell neměl zmizet z veřejného života navždy.
Pro Bushe už nebyl Powell, poskvrněný projevem před OSN, tak užitečný. Prezident ho na postu ministra zahraničí nahradil Condoleezzou Rice.
Do své vlády si ho totiž vybral Bush mladší jako prvního afroamerického ministra zahraničních věcí. Vedle velkých jestřábů, Bushova viceprezidenta Cheneyho a ministra obrany Rumsfelda, nebo mnoha dalších neokonzervativců, kteří se okolo jeho administrativy točily, působil Powell opět jako umírněný hlas rozumu. Právě tato jeho reputace zajištěná mimo jiné právě „Powellovou doktrínou“ ho ale dovedla do nejneslavnějšího okamžiku, který zakončil jeho kariéru.
Když se na přelomu let 2002 a 2003 chystala Bushova administrativa do války v Iráku, měl mít Colin Powell prý své pochyby. „Dělám těmhle zatraceným šílencům zádní voj,“ měl si v té době stěžovat Powell jednomu členu štábu Národněbezpečnostní rady. Mohlo by se tady zdát paradoxní, že to byl právě on, kdo se zapsal do historie jako ten politik, který je s vylhanou kampaní za válku spojený nejvíce. Opak je přitom pravdou a například viceprezident Cheney si to zjevně moc dobře uvědomoval. „Jsi nejpopulárnějším mužem v Americe. Použij tu popularitu,“ měl říct Cheney Powellovi.
Právě Powellova loajální povaha a umírněná reputace ho učinila ideálním kandidátem pro to, aby 5. února 2003 přednesl neslavně proslulý proslov před Radou bezpečnosti OSN.
Fotka Powella, jak drží atrapu ampulky s antraxem, je dodnes asi nejikoničtějším symbolem bushovské kampaně za válku. Kuriózním detailem je pak, že podle původních plánů Powellův tým chtěl, aby ministr přinesl do OSN přímo bájné hliníkové trubky, které měly Saddámově režimu sloužit k obohacování uranu – fotka mohla být ještě bizarnější.
O tom, že si všichni Bushovi muži moc dobře uvědomovali, do jaké role se jim Powell hodil, velmi dobře ilustruje i jeho konec ve vládě. S rozpoutáním války v Iráku se začalo velmi rychle ukazovat, že celá obhajoba pro intervenci se brzy rozpadne. Pro Bushovu vládu už nebyl Powell, poskvrněný svým projevem před OSN, zdaleka tak užitečný. Prezident ho po volbách roku 2004 na postu ministra zahraničních věcí nahradil Condoleezzou Rice. Zaskočeného šéfa diplomacie rozhodnutí ranilo. Stejně však sám poslušně oznámil svůj odchod.
Nejlépe rozporuplný odkaz Colina Powella shrnul komentátor Michael Harriot ve sloupku pro britský deník The Guardian. „To, že je ve své smrti Powell považován za ctihodného muže zasluhujícího respekt a vedle toho ztělesňuje odporné činy ohavné vlády, není těžké pochopit. Je nacionalistickým válečným štváčem, který je současně symbolem americké udatnosti. Pro Afroameričany se tyto zdánlivě protichůdné charakteristicky nevylučují. Je obojím i ničím,“ píše Harriot. Jen tak jde vysvětlit, že se teď o Powellovi píše jako o prvním Afroameričanovi, který vystoupal na tak vysoké armádní i politické posty, a zároveň na stránkách téhož britského deníku jako o „jednom z nejneúspěšnějších amerických diplomatů“.
