• Reportáže
  • 5. května 2023

„Chceme žít, a to se v naší zemi nedá.“ Íránské protesty jako vzpoura periferie

Kurdský muž v údolí Oraman / Foto: Voxpot /
Kurdský muž v údolí Oraman / Foto: Voxpot /
Autor
Voxpot
Od smrti Mahsy Amíni v policejní vazbě už uběhlo více než půl roku, ale protivládní protesty, jež v Íránu rozpoutala, pokračují. A i když zeslábly, nikam hned tak nezmizí. Jejich motorem totiž není pouze tragický osud mladé ženy, ale obrovské problémy, které tamní společnost rozdělují. Nahlédněte s reportérem Voxpotu do tohoto pozoruhodného koutu světa.

„Z téhle střechy do nás před pár týdny stříleli vojáci,“ ukazuje mi taxikář Hamid vysokou budovu banky v centru Kermánšáhu, hlavního města stejnojmenné provincie na západě Íránu. „V Teheránu si policie ostrou munici použít nedovolí, ale tady těm hrdlořezům nic nebrání ukázat, co jsou zač. My jen pohřbíváme mrtvé,“ rozhněvaně pokračuje a dál se protloukáme odpolední dopravní zácpou.

Smrt mladé studentky bezesporu spustila největší protesty za několik posledních let, ale ve skutečnosti jde jen o vrcholek ledovce, pod kterým se skrývá celá řada důvodů k nespokojenosti s vládou. Pro některé je stěžejní otázka demokracie, práva žen, rovnoprávnost a fungování mravnostní policie, pro jiné to jsou ekonomické problémy a neschopnost vlády se s nimi vypořádat.

Nikdy jsem tu podobnou koncentraci armády nezažil. Nás ale nestaví. Cizinec v autě je spíše zdrojem zvědavosti než podezření.

Írán je rozmanitá země s bohatou historií a kulturou. Důležitým faktorem současných protestů je ale také dlouhodobý konflikt mezi centrem a periferií. Většina etnických i náboženských skupin v Íránu žije v příhraničních oblastech a dlouhodobě se cítí být vynechána z politického rozhodování i ekonomických příležitostí. Právě proto protesty zasáhly nejsilněji provincie Západní Azerbajdžán, Chúzistán, Balúčistán, nebo právě Kurdistán a Kermánšáh, kterými projíždím.

Jako všude ve světě také v Íránu jsou taxikáři cenným zdrojem informací a lakmusovým papírkem společnosti / Foto: Voxpot

Pokud mají něco tyhle regiony společného, pak je to, že jde o oblasti obývané národnostními menšinami – Azery, Balúči, Araby nebo Kurdy. Místa, která mají pro zemi zásadní ekonomický význam, ale zároveň patří mezi nejchudší a nejméně rozvinuté části země. Právě tady se íránský režim nebojí zasahovat proti protestujícím s nebývalou brutalitou. A na atmosféře je to znát.

Divokým Kurdistánem

Když se vydávám s přáteli do hor do údolí Oraman, k hranicím s Irákem, míjíme bezpočet kontrolních stanovišť revolučních gard, která staví projíždějící auta a hledají cokoliv podezřelého. V těchhle místech jsem byl v minulosti několikrát, ale nikdy jsem podobnou koncentraci armády nezažil. Nás ale nestaví. Cizinec v autě je spíše zdrojem zvědavosti než podezření. Jakkoliv se oficiální propaganda snaží rámovat protesty jako aktivity vyvolávané zahraničními agenty, z běžných rozhovorů s policisty nebo vojáky je znát, že tomuhle narativu z místních nikdo nevěří. A je jedno, z jakého jsou tábora.

Čtěte také: Hidžáby hoří a sny o svobodě jsou palivem. Boj za lepší budoucnost v ulicích Íránu pokračuje

Stavujeme se u stánku u silnice vedle přehrady Darjan a dáváme si kebab. Prodavač Sejjed v typických širokých kurdských kalhotách otáčí kousky masa na grilu a otevírá další oblíbené téma, které tu člověk slyší v různých obměnách zas a znovu: „Tahle vláda pro nás nic nedělá. Mulláhové budou posílat peníze raději do Sýrie a Libanonu, než aby je poslali do sunnitských oblastí. Když nás nemůžou zlomit, tak nás vyhladoví.“

Kebab nedaleko přehrady Darjan / Foto: Voxpot

Íránský Kurdistán přitom disponuje obrovským množstvím nerostných surovin, především zlata, zinku a dalších kovů, stejně tak jde o území bohaté i na zásoby podzemní a povrchové vody. Přesto tahle provincie zůstává jednou z hospodářsky nejzaostalejších a nejchudších oblastí Íránu.

Podle některých odhadů tu nezaměstnanost dosahuje až 60 %. Zdejší Kurdové vždy představovali pro vládu v Teheránu jednu z odstředivých sil a svou nedůvěru režim neváhá promítat do ekonomické politiky. Směřuje sem minimum investic a vládní ekonomické podpory.

Údolí Oraman v íránském Kurdistánu patří k nejkrásnějším a nejméně rozvinutým oblastem / Foto: Voxpot

„Čím později povstanete, tím více obětí“

Velmi podobná situace je i v Balúčistánu, nejchudší a tradičně i nejodbojnější ze všech íránských provincií, která se nachází na druhém konci země, na hranicích s Pákistánem a Afghánistánem. V mnoha ohledech se zde lidé ocitají i v o něco svízelnější situaci než obyvatelé v kurdských oblastech. Balúčistán bylo jednoznačné epicentrum protestů a také regionem, který zaplatil největší cenu v podobě mrtvých a zatčených z řad protestujících.

Balúčové tvoří v Íránu zhruba jen dvě procenta populace, přitom zároveň představují celou třetinu všech popravených.

A opět – jako v případě Kurdistánu – můžeme mluvit o obřím rozporu mezi prosperitou místních obyvatel a ekonomickým významem oblasti. V provincii, která se nachází u strategického Hormuzského průlivu, leží jedny z nejbohatších dolů se zásobami antimonu, titanu, mědi, zlata a dalších nerostných surovin.

Balúčové jsou jako etnická i náboženská menšina systematicky diskriminováni a vylučováni z veřejných funkcí či prací ve státní správě, potýkají se s chudobou a nezaměstnaností a čelí disproporční míře perzekuce. V Íránu tvoří zhruba jen dvě procenta populace, přitom zároveň představují celou třetinu všech popravených. A podobné statistiky se týkají i obětí z řad protestujících.

Podle Amnesty International zabily íránské bezpečností složky během jediného dne v září minulého roku při protestech po pátečních modlitbách 66 demonstrantů. Pitevní zprávy mluví o zraněních neslučitelných se životem v oblastech hlavy, srdce, krku nebo trupu, stejně tak i o střelbě do zad. To vše jasně ukazuje na to, že úmyslem zasahujících policistů a revolučních gard bylo zabíjet.

Nejen vojáci základní služby mají zvýšenou pohotovost. Režim chce být v ulicích vidět. / Foto: Voxpot

Volání po spravedlivější politice se ale netýká výlučně těchto dvou regionů, když zástupce arabské menšiny Hasan Abbasian prohlašuje: „Většina arabských obyvatel Chúzistánu spí s prázdnými žaludky na moři ropy. A v létě musí pít slanou a hořkou vodu, protože ji vláda odvádí jinam.“ Vystihuje tak do velké míry rozčarování většiny periferních oblastí Íránu, k nimž se vláda, která představuje perský a ší’itský nacionalismus, chová jako koloniální velmoc – ať už mluvíme o přístupu k zdrojům bohatství nebo místnímu obyvatelstvu.

Mapa počtu zabitých protestujících během současných protestů / Zdroj: Oganesson007 / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0

Když se ze smutku stává hněv

Jeden z faktorů, který definuje dynamiku protivládních protestů, je nekončící cyklus smutku a násilí. S přibývajícími zabitými a popravenými demonstranty se pohřby a vzpomínkové akce mění na zdroj dalších a dalších nepokojů.

Čtěte také: Poprava za protest: V Íránu začínají padat nejvyšší tresty

V Íránu je doba truchlení a smutku důležitou součástí místní kultury, hluboce zakořeněné v historii a tradicích země, stejně tak i v ší’itské kultuře mučednictví. „Čehelom“ je zásadní smuteční rituál, který označuje 40. den od ztráty milované osoby. Je to také příležitost během, které se rodina a přátelé běžně scházejí, aby si připomněli zesnulého a nabídli modlitby za jeho duši.

Smrt a truchlení je důležitou součástí íránské kultury / Foto: Voxpot

V současné atmosféře se stal z oslav 40. dne symbol společenského odporu. Když se koncem října minulého roku sešly tisíce demonstrantů u hrobu Mahsy Amíní v jejím rodném městě Saqez v Kurdistánu, šlo o jeden ze zlomových okamžiků celých protestů. Od té doby představují prakticky každý pohřeb a doba truchlení kolektivní záminku k tomu připomenout íránské vládě, že i když občanská nespokojenost nemá v současné době sílu režim změnit, nikam nemizí a protesty neodcházejí.

Tisíce lidí směřujících k hrobu zabité studentky Mahsy Amíní

Čeká mě návrat, a když se loučím se svým íránským kamarádem Ebrahimem, říká mi: „Tenhle boj není o reformách. Pokus o reformy tu byl, ale dneska většina lidí už na žádné reformy nevěří. Chceme žít, a to se v současném Íránu nedá. Ten režim nepadne dnes, ani za rok, ale jednou padnout musí.“

Zatímco příští rok čekají Íránce další volby, minulý měsíc na sociální sítě unikly nahrávky íránských zpravodajců. Ukazují, že vládnoucí režim neustále žije v iluzi, že současné protesty jsou pouhým „zahraničním spiknutím, které se prostřednictvím menšin snaží destabilizovat jednotu íránského lidu“. Rok 2024 tak možná ukáže, jak moc současné protesty přepsaly či nepřepsaly politickou realitu a kam až mohou vést.

 Voxpot respektuje přání autora zachovat si anonymitu a označit reportáž i fotografie jako redakční.

Pašování zboží mezi Irákem a Íránem, ať už na vlastních zádech, nebo pomocí oslů, je sice nebezpečný, ale pro mnoho místních Kurdů nezbytný způsob obživy / Foto: Voxpot
Zamazaná protivládní hesla v Kermánšáhu / Foto: Voxpot
„Nemáme přátele, pouze hory,“ praví tradiční kurdské přísloví. Pro režim v Teheránu představují národnostní i náboženské menšiny potenciální i skutečný zdroj nestability. To se odráží ve vládní politice, ať už jde o bezpečnost, nebo ekonomický rozvoj / Foto: Voxpot
Přihlášení
Přihlášení
Podpořit Voxpot
Podpořit Voxpot