Osobnosti roku 2025. Kdo vloni překvapil celý svět?

Marjorie Taylor Greene

Na začátku roku se mohlo zdát, že na návratu Donalda Trumpa do Bílého domu bude nejzajímavější, jak znovuzvolený prezident vpouští do washingtonských institucí svého donora a nejbohatšího muže planety Elona Muska. Daleko zajímavějším se nakonec ukázalo být jin0 Trumpovo komplikující se přátelství.

Georgijská republikánka Marjorie Taylor Greene patřila mezi prezidentovy nejvěrnější fanynky ještě předtím, než byla ve volbách roku 2020 zvolena do Sněmovny reprezentantů. V té době pro většinu lidí představovala po boku své coloradské kolegyně Lauren Boebert nejdivočejší vlnu konspiračních MAGA republikánů.

Narozdíl od Boebert ale Greene začala postupně od svých nejšílenějších ústřelků upouštět a občas se za ně i omlouvat. Zatímco podobně vyprofilovaní kongresmani si dál budovali kariéru na ostré kritice republikánského vedení, ona se spřátelila s tehdejším šéfem sněmovních republikánů Kevinem McCarthym.

V rámci takzvaného MAGA hnutí si postupně vybudovala tak specifickou pozici, že letos nejeden komentátor poukazoval na to, že „MTG“ je blíže napojena na nálady Trumpova voličského jádra, než sám prezident.

Možná i proto si Greene během letošního roku čím dál tím častěji troufala s Trumpem nesouhlasit: ohledně kauzy Jeffreyho Epsteina, zahraniční politiky v čele s podporou pro Izrael, ale i v ekonomických otázkách.

Vše vyústilo až v oznámení na konci roku, že hodlá raději opustit své sněmovní křeslo nečekaně v půlce mandátu. V posledních dnech roku 2025 pak vyšel v New York Times ostrý ostrý profil dosluhující kongresmanky, ve kterém například zpochybňuje upřímnost Trumpovy křesťanské víry.

Její politická budoucnost je teď nejistá a dosluhující zastupitelka si stěžuje na výhružky části Trumpových podporovatelů – tedy na atmosféru, kterou ještě nedávno pomáhala rozdmýchávat.

Roztržka poukazuje na otázku, kterou opatrně začínají někteří republikáni naťukávat: jak bude vypadat americká konzervativní politika po Trumpovi? Sama to sice popírá, ale je klidně možné, že Marjorie Taylor Greene bude příští rok v Georgii kandidovat na jiný post.

Zohran Mamdani

Josefína Knollová
sociální sítě / eventy

Vítěz starostovských voleb v New Yorku může být skutečnou inspirací pro dnešní levici: stal se prvním muslimem v této funkci, má ugandské kořeny, je otevřeně propalestinský a hlásí se k socialismu.

Mamdani ukazuje, že cesta k úspěchu nevede přes neustálé hledání „středu“ ani přebírání pravicového jazyka. Politika je otázka hodnot a jejich skutečného hájení. V době klimatické krize, krize bydlení a vyhrocených kulturních konfliktů dává Mamdani jasně najevo, na jaké straně stojí.

Místo uzavírání se do bublin dokázal spojit různé voličské skupiny skupiny: nájemníky, rodiče, mladé lidi bez vyhlídky na vlastní bydlení, queer komunitu i pracující, kteří se cítí odstrčeni. Rozptýlené zkušenosti všech zmíněných přetavil ve srozumitelný politický příběh a poskytl jim společný hlas.

Respektive hlas, který není ani trumpovský, ani národně konzervativní či nacionalistický.

Silná je i Mamdaniho rovina komunální politiky – vrací ji zpět do každodennosti. To znamená do měst, hromadné dopravy, dostupných služeb, sousedství a večerek. Ukazuje, že velké změny začínají u konkrétních věcí, které lidé žijí.

Čtěte také: Socialista Mamdani smetl New York. Co doopravdy přinese?

V době, kdy veřejný prostor zaplavuje toxická rétorika a sílí krajní pravice, působí Mamdani jako čerstvý vzduch. Jeho úspěch naznačuje, že emancipace levice může znovu získat důvěru, spojovat místo rozdělování a nabídnout pozitivní, otevřenou vizi budoucnosti. Proto je pro mě osobností roku.

María Corina Machado

Simone Radačičová
redaktorka

Lídryně venezuelské opozice je pro mě symbolem obrovské osobní statečnosti a odhodlanosti, nehledě na její politické postoje, se kterými nemusíme leckdy souhlasit.

Zatímco řada venezuelských disidentů a opozičníků před represemi režimu Nicoláse Madura raději unikla do zahraničí, Machado zůstává. Místo její úkrytu ani podmínky, ve kterých žije, nejsou známé. Když vyjede do zahraničí, hrozí jí nemožnost vrátit se domů.

Drobná osmapadesátiletá žena se postavila Hugo Chávezovi i jeho stále autoritářtějšímu nástupci a politickému žáku Madurovi. V sázku dala vše, i když to pro ni vedle nutnosti skryvání znamená i nemožnost vídat své tři děti žijící v zahraničí.

Letos politička získala Nobelovu cenu míru, na kterou si dělal zálusk americký prezident Donald Trump. Ochránila by ji před možným zatčením? Nebo by si režim pod stále silnějším tlakem USA troufl ji opravdu uvěznit?

Čtěte také: María sjednotitelka. Kdo je nositelka letošní Nobelovy ceny míru?

Pavel Talankin

Eva Čeplová
redaktorka

Kdyby mi v předchozích letech někdo položil otázku, koho považuji za osobnost roku, nejspíš bych dlouho váhala a nakonec zalovila v řadách politiky, lidskoprávního aktivismu či odbornictva. Letos jsem však dlouho uvažovat nemusela: myšlenka mi okamžitě padla na „pana Nikdo“ alias Pavla Talankina.

Mladý pedagog působící v malé škole kdesi v hloubi Čeljabinské oblasti více jak tři roky na kameru zaznamenával, jak se válečná propaganda pomalu ale jistě zabydluje ve školních třídách. Přestože se s ní setkává v každém koutu školy i samotného města, Talankin militantní masírce obdivuhodně odolává a drží si hlubokou morální integritu.

Čtěte také: Vychovávají masu bez názoru, říká muž, který zachytil ruskou školní propagandu

Ve svých protiválečných postojích zůstává konzistentní a netají se jimi ani před studenty. Mnohé z nich pak dokonce od vstupu do armády odrazuje, navzdory zvyšující se pozornosti tamní policie a tajné služby.

Staví se tak nechtěně do role jakési hráze mezi dětmi a zvůlí kremelského režimu, snažícího se v žactvu vzbudit choutky do boje proti nepříteli. Největší odvahu však musí Pavel projevit na konci příběhu, kdy své videozáznamy převáží za hranice Ruska.

Ačkoliv si kupuje dvě letenky, ve skutečnosti moc dobře ví, že jeho cesta je jednosměrná. Poté, co ve spolupráci s dánským režisérem Davidem Borensteinem dovezený materiál zpracují a vytvoří z něj unikátní snímek Pan Nikdo proti Putinovi, stává se z Pavla Talankina v domovině persona non grata.

Není divu: dokument je mrazivým pohledem do hlubin současného ruského školství. A rovněž příběhem mimořádné odvahy jednoho člověka, který se rozhodl postavit systému a riskovat vše.

Ibrahim Traoré

Filip Brychta
redaktor

„Traoré je hvězda, která se ti nezdá!“ Z většiny sice vůdce Burkina Faso září na sociálních sítích, ale i tak ho považuji za nejzajímavější osobnost roku.

Když v září 2022 svrhnul „prozatímního“ prezidenta, kterého předtím sám v puči podpořil, mnoho pozorovatelů nedávalo tehdy čtyřiatřicetiletému kapitánovi dlouhou životnost v úřadě. Jenže on v něm vydržel a lidé si ho zamilovali – za velkého přispění ruské propagandistické mašinérie, která ho podporuje, protože jde o kamaráda Vladimira Putina.

Čtěte také: Lidový kapitán? Kdo je nejoblíbenější vůdce Afriky

Jeho jméno se mimochodem vyskytlo i v článcích o ruském vměšování do českých voleb. Mnoho lidí se tehdy podivovalo, kde se tam ten Afričan vzal a proč jim ho algoritmus nabídl. Stačilo přitom vyhlédnout zpoza europocentrismu (a číst Voxpot).

Traoré hned po převratu prohlásil, že se „žádná země nikdy nevyvinula pod demokracií“ a je tak nejspíš odhodlán zůstat v úřadu až do smrti. S tímto cílem pak začal kombinovat ekonomický populismus s politickým útlakem a puncem panafrikanismu.

Ve videích na Tiktoku nebo telegramových příspěvcích je popisován téměř myticky: mluví se o něm jako o „osvoboditeli“, „vizionáři“, „výjimečném“, „odvážném“ nebo „spasiteli“. Objevily se dokonce zprávy, že jde o reinkarnaci legendárního postkoloniálního socialistického vůdce Thomase Sankary.

Ibrahim Traoré mi proto zejména v letošním roce poskytl možnost sledovat vznik kultu osobnosti v přímém přenosu.