Smrt v Benátkách. Bienále je spíš tancem na palubě Titaniku

Jedna z největších senzací letošního Benátského bienále probíhala v rakouském pavilonu.

Florentina Holzinger pro něj připravila uměleckou instalaci Seaworld spojenou se souvislou performancí: v modernistickém pavilonu nechala performerstvo plavat ve vodě částečně filtrované z moči těch, kteří si odskočí na přistavené mobilní WC.

Za využití technologie vytvořené zejména pro účely cest do vesmíru ilustruje Holzinger heslo „I live in your piss“, vztahující se k realitě samotných Benátek – a metaforicky i k obecné ekologické situaci nás všech.

Další performerka visí hlavou dolů a jako srdce zvonu se rozkývaná houpe na jeřábu.

V boční místnosti pak tři nahé ženy pózují v akrobatických pozicích jako součást monumentálního sousoší inspirovaného motivem snímání z kříže. S tím rozdílem, že kříž chybí a sledujeme tak jakési zvláštní zacházení s tělem jako opečovávaným zraněným artefaktem.

Řekněme, že jde o feministickou interpretaci šokujících, dramatem nabitých a záměrně provokativních uměleckých performancí takzvaného vídeňského akcionismu sedmdesátých let.

Ekologická a feministická témata tu navazují na otázky víry, ale směřují i k užitečnosti technologií, které mají zajistit přežití v čím dál extrémnějších podmínkách života nejen na Zemi.

Na autentický zážitek se stojí od začátku výstavy i několikahodinové fronty, což je v prostředí, kdy průměrně věnují diváci jednomu dílu sotva třicet sekund, neuvěřitelný závazek. Fronta se vine kolem několika okolních pavilonů, a tam se zrodila další senzace.

V instastories návštěvnictva ji lze často najít s hashtagem #illegalseagull (i když v polovině případů s pochybnostmi, zda nejde o zvlášť kvalitní boty). Před polským pavilonem se totiž na zemi usídlila racčí rodinka.

View this post on Instagram

A post shared by S O P H I E D U N C A N (@soduncan)

Máma Racková sedí na třech vajíčkách a s neuvěřitelnou trpělivostí a přísným výrazem snáší tisíce lidí, kteří si ji denně fotí v malé, ale solidní ohrádce, vystavěné správci areálu. Nadšení vyvrcholí, když se jedno z mláďat vylíhne a k péči o potomstvo se přidává táta Racek.

Byznys as usual

Autenticita zážitku je v jiných částech obří výstavy nedostatkovým zbožím. Na rozdíl od množství nadšených instagramových postů návštěvnictva chlubícího se privilegiem, připomínajícím spíš účast na večírku na Titaniku.

V rozpadajícím se světě je samozřejmě osvěžující vidět se rodit něco nového – navíc jako vedlejší produkt čekání na senzační performance.

Pokud umění v současném světě může nějak obhájit svou existenci a podporu z veřejných prostředků (Evropská unie přispívá na provoz Bienále asi dvěma miliony eur, dalších skoro dvacet milionů pak dotuje italská vláda), je to právě schopností pracovat s našimi emocemi, posilováním empatie a zvyšováním tolerance k nepohodě a nepohodlí střetů s jinými názory anebo radikálními gesty.

Letošní vernisážový týden ostatně plnily titulky věnované spíš protestům proti účasti Ruska a Izraele než samotné výstavě. To je důležitý moment i proto, že v reprodukci privilegií a nerovností je naopak současné umění prostředím nejhorším.

„LOL, máte vůbec Instagram povolený?“, ptala se na zmíněné sociální síti Nadya Tolonikovova z umělecko-aktivistické skupiny Pussy Riot správců oficiálního profilu ruského pavilonu v Benátkách.

Narážela přitom na čtyři roky staré označení společnosti Meta za extremistickou platformu a nepřítele Ruské federace. Jenže umělecký svět žije a komunikuje hlavně na Instagramu, takže se mu nedokázalo vyhnout ani PR ruské expozice, kterou má letos na starost agentura Smart Art.

Kdo za ní stojí? Anastasia Karneeva, dcera Nikolaje Volobueva, bývalého ředitele zbrojařského konglomerátu Rostec, a Ekaterina Lavrova, jejíž otec je ministrem zahraničí Ruské federace. Právě ruský pavilon tedy odráží, co ve skrytější a méně brutální podobě vidíme v Benátkách všude: o peníze a politiku jde až na prvním místě.

Skrze kulturní instituce a apel na jejich otevřenost je posilován sociální a kulturní kapitál, který je k prosazování vlastních cílů extrémně důležitý. A umění ho poskytuje rádo a hodně.

Trh umí nejlépe apropriovat jakýkoliv kritický jazyk a otočit ho proti původnímu záměru, nebo aspoň odzbrojit: tak se stal protest Pussy Riot součástí „dokumentárního filmu“ o pavilonu, který je nakonec jedinou viditelnou prezentací poté, co byla expozice uzavřena veřejnosti.

O den později vyrazila skupina Pussy Riot spolu s desítkami podporovatelek a podporovatelů vysvětlit řediteli Bienále Pietrangelovi Buttafuocovi, že neurčovat pravidla účasti neznamená apolitičnost a že alibismus slouží k podpoře těch, kteří páchají zločiny na mezinárodní úrovni.

Průvod v růžových kuklách zastavila policie kordonem se štíty v úzké uličce svatého Mojžíše, mezi obchody Louis Vuitton a Bulgari, oficiálním sponzorem Bienále. Spolu s protestujícími tu zůstalo uvězněno také několik turistů a dva poslíčci s balíky zboží zmíněných obchodů.

Oligarcha vás radši uvidí plavat než diskutovat.

I tahle situace dobře odráží, proč je tak snadné cítit se v nejromantičtějším městě Evropy jako při posledních tónech valčíku na potápějícím se Titaniku, u nějž víte, že vám vstupenku zaplatil oligarcha, který vás radši uvidí plavat než diskutovat.

Heslem zdejších protestů Pussy Riot bylo ostatně „Death in Venice“, s odkazem na známý román o tom, že samotné město perverzně přitahuje smrt i nenaplněné touhy – a dnes i ruský artwashing skrze veřejné instituce, které jsou v uměleckém světě zásadní.

Vlivem „nového institucionalismu“ posledních patnácti let získaly přísné zrcadlo společenské zodpovědnosti. Jeho odrazem jsou i současné protesty, které čím dál častěji zasahují do vernisáží, ceremoniálů udílení cen a dalších akcí.

Kam vlastně patříme

Samozřejmě i v hlavní výstavě najdeme mnoho děl zabývajících se politickými tématy.

Napovídá tomu už profil hlavní kurátorky Koyo Kouoh a jejího konceptu „In Minor Keys“, zaměřujícímu pozornost na přehlížené problémy a hledání možností lokálních reakcí na kolonialismus, xenofobii, zkušenost žen, imigrantů anebo utlačování LGBT osob.

Velká část děl se také odvolává na vzájemné ovlivňování lidských a více-než-lidských bytostí a různé rozměry ekologické katastrofy. Nabízí je vnímat skrze asociace, pocity a estetické kvality děl – mnoho z vystavujících spoléhá na emocionální sílu.

Barmánec Sawangwongse Yawnghwe například vytvořil několik stovek maličkých figurek, podobných těm, které archeologie nachází jako dary v hrobech. V jeho podání ale zobrazující zástupy lidí na útěku a připomínají genocidu Rohingů.

Barevné koláže Mohammeda Johy s názvem No shelter pak evokují pohled na nekonečné stany uprchlických táborů v Gaze, odkud pochází: denní realitu a zároveň totální bezčasí.

Čtěte také: Bouřky se nebojí. Navštívili jsme děti z rozbombardované Gazy

Trauma uprchlictví a životní zkušenosti „nepatřit nikam“ se objevuje v dílech vícekrát: tematizuje ho například snímek Those Who Left are Those Who Return od Tuân Andrew Nguyena, v němž sledujeme životní osudy celoživotního vyděděnce, zlodějíčka a bandity přepadávajícího „jen bohaté“.

O kus dál najdeme fascinující nadživotní sochu Rajni Perery (původem ze Srí Lanky) a Marigold Santos (původem z Filipín). Pracují s pozicí ženy-imigrantky vnímané skrze její odlišnost, divokost a sexualizaci, pociťované v Kanadě jako určitou masku, kterou na sobě postava z hlíny má: nestydí se za ni, ale přestože má amputované nohy, neztrácí bojovný postoj ani sílu.

Kolos bez záruky

Atmosféra malých, ale rozhodných gest zasahujících lidské příběhy však často ostře kontrastuje s kolosem, jímž je celé Bineále.

Představuje do sebe uzavřený mikrosvět, který si o sobě rád myslí, že nezávisle zrcadlí stav světa. Právě to odráží i dílo Érica Baudelaira, nazvané Death Passed My Way and Stuck This Flower in My Mouth.

Monumentální pětikanálová projekce staví na rozporu mezi technicistním a byrokratickým přístupem k obchodu s řezanými květinami v Nizozemí a poetickými významy, které do nich vkládáme: od oslavy lásky a nového života až po asociace smrti a pomíjivosti.

Akce podobného typu mají samozřejmě více funkcí. Nejde jen o přehlídku toho nejlepšího, nezajímavějšího nebo naopak nejvíce opomíjeného, ale funguje i reprezentačně – právě Benátské bienále je často přirovnáváno k „olympijským hrám v umění“.

Takové srovnání je ale hodně nepřesné. Ačkoli v obou případech vysílají národní státy prostřednictvím svých institucí ty, kteří je mají zastupovat, vizuální umění nemá disciplíny jako například filmové Oscary, kde se soutěží v jednotlivých kategoriích.

Především ale nemá Olympijský výbor, který by ručil za nestrannost a férová pravidla.

Role kulturních institucí se drolí podobně, jako jsou bombardovány tisíce let staré památky.

Benátské bienále je v části s národními pavilony založené na tom, že kdo chce a má na to prostředky, může se prezentovat, jak chce. Mělo a chtělo by zastupovat poválečné hodnoty, jako je humanita a chápání kultury jako základního stavebního kamene našich společností.

Jenže podobně jako vidíme narušování autority velkých mírových mezinárodních institucí typu OSN, Mezinárodní soudní dvůr a dalších, i role těch kulturních se drolí podobně, jako Izrael nebo Spojené státy bombardují tisíce let staré památky UNESCO, zatímco Rusko cíleně ničí kulturní zařízení, muzea nebo kostely jako definiční znaky ukrajinské kulturní identity.

Benátky byly pro kulturně-historický vývoj středomořského prostoru zásadním místem spojeným zejména s obchodem, a tedy i často dost krutou politikou. Není proto překvapivé, že právě tady vznikla idea velké reprezentativní výstavy, kde se i dnes střetávají humanistické ideály s bezohledností tržní logiky zisku a diplomatickým artwashingem.

Zdejší bienále tak jako nejstarší akce tohoto typu na světě odráží realitu mocenských vztahů v její komplikovanosti. Z původního receptu na úspěšnost, který lze shrnout do bonmotu „mysli globálně, ale hlavně ne moc politicky“, jsme se dostali k současné fázi: jednej lokálně, mysli na svůj obraz, ale hlavně neprovokuj instituce.

Když jsou totiž na pokraji sil, receptem pro ně bývá snaha čerpat z blízkosti oligarchie a moci.

Autorka je šéfredaktorka časopisu Artalk.