Tělo si ty rány pamatuje. Izraelská válka v Libanonu neničí jen domy

Reportáž jsme odemkli, protože věříme, že by si ji mělo přečíst co nejvíce lidí. Velké díky patří našim předplatitelům, kteří Voxpot dlouhodobě podporují a umožňují nám dělat naši práci.

Izraelské letadlo překročí rychlost zvuku a rána se rozlehne od Bejrútu až do hor. Z města stoupá dým, i když na bombardování tentokrát nedošlo.

Na válce v Libanonu jsou zvenčí nejvíc vidět výbuchy, trosky a mrtví. Méně už to, co se děje mezi jednotlivými izraelskými zásahy.

Nízké přelety stíhaček, zvukové třesky, propagandistické letáky, evakuační výzvy, zničené mosty... A hlavně pocit, že člověk může být ve špatný čas na špatném místě i cestou domů.

Psychologického tlaku na libanonské civilisty si tu všímám už dlouho. V hlavním městě jsem od začátku nové vlny izraelských útoků, která se v březnu rychle přelila i do Bejrútu.

Pohybovala jsem se ve čtvrti, kde bydlí rodina mého partnera, a která leží na hranici s Dahíjou – jižním předměstím metropole, považovaným za jedno z hlavních zázemí Hizballáhu a opakovaným terčem izraelských útoků.

Po evakuaci jsme na několik dní odjeli do hor. A právě tahle zkušenost mi znovu ukázala, že současná válka není vedena jen bombardováním.

Rána, po které nic není

Jsem první den zpátky v Praze, když mi z Bejrútu volá partner. Uprostřed hovoru se ozve rána. Na sekundu ztuhnu – okamžitě se mi vybaví každý zvuk z posledních dní.

Kontroluji zprávy. Žádný potvrzený úder. Partner mě za chvíli uklidňuje: to jsou zvukové třesky. Slyším ten výraz poprvé. Partner mi vysvětluje, že jde o ránu, která vznikne, když izraelské letadlo záměrně překročí rychlost zvuku nad obydlenou oblastí.

Na zemi slyšíte výbuch, který se rozlehne daleko za dráhou přeletu.

Ptám se přátel v Jeitě, horské vesnici asi dvacet kilometrů od Bejrútu. Slyší ho tam taky. Podobnou zprávu dostávám postupně od lidí z různých koutů země. Silná rána, všude kolem.

Odjela jsem před pár dny. Tělo to ale ještě neví.

Na začátku byly tyhle zvuky tlumenější. Teď jsou hlasitější a agresivnější. A čím víc se opakují, tím víc se ztrácí hranice mezi tím, co je a není útok.

Tahle rána nebyla bomba, jen bouřka. Tohle nebyla bomba, ale zvukový třesk. A teď? Skutečná střela.

Lidé přestávají vědět, čemu věřit, a začínají se bát i silného deště.

Tělo reaguje dřív, než si člověk stihne ověřit, co se vlastně stalo. A když se rány opakují, člověk si nezvykne tak, že by ho přestaly děsit. Zvykne si být pořád ve střehu.

Když o ránách mluvím s lidmi kolem sebe, mnohým připomínají starší exploze, které už mají v těle uložené: bombardování z války v roce 2006, kdy Izrael útočil na Dahíju a další části země, nebo výbuch v bejrútském přístavu v srpnu 2020, který byl slyšet i na Kypru a zabil přes dvě stě lidí. Tělo si pamatuje.

Letáky nad městem

Podobně působily i letáky, které se v polovině března začaly snášet nad částmi Bejrútu. Nepadaly nad Dahíjou, ale nad čtvrtěmi, které pro mnoho místních rámují prostor běžného života, nikoli přímého ohrožení.

Tlak se najednou přesunul i do míst, kde se ještě sedí v kavárnách, nakupuje a chodí do práce.

Ten den jsme se vraceli z hor. Den před mým odletem do Prahy jsme zamířili domů na předměstí Bejrútu hned vedle Dahíje. Cestou narážíme na letáky.

Zahrnují QR kód, o kterém libanonská armáda okamžitě varovala, aby ho lidé neskenovali – Izrael by mohl získat přístup do jejich telefonů. Ale co měli dělat ti, kteří už kód naskenovali? Odpověď nikdo nedal.

Telefon, který nosíte v kapse a berete do ruky stokrát denně, se mohl rázem stát nebezpečným. Kdybych kód otevřela, asi bych se bála telefon znovu zapnout. Možná bych ho radši rovnou vyhodila.

Nešlo o první podobnou situaci v Libanonu. V září 2024 explodovaly po celé zemi tisíce pagerů v operaci přisuzované izraelské rozvědce. Zemřelo přes třicet lidí, přes tři tisíce jich bylo zraněno.

Čtěte také: Výbuch pagerů v Libanonu: Bylo to jako v Black Mirror, lidé padali v kalužích krve

Od té chvíle se v Libanonu změnil vztah k běžným věcem denní potřeby. Člověk přestane důvěřovat předmětům, které do té doby používal bez přemýšlení.

Leták není útok. Jeho účinek je jinde. Připomíná, kdo ovládá daný prostor – a kdo v něm jen čeká, co přijde dál.

Každé tmavší auto

Na cestě po naší čtvrti se přistihnu, že hlídám silnici. Každé tmavší auto, každý vůz s tónovanými skly si okamžitě spojuji s možností, že veze někoho, kdo by mohl být cílem.

A že pokud by zasáhli jeho, mohli bychom zemřít i my jen proto, že jedeme poblíž.

Není to iracionální obava. Obzvlášť v Dahíje jsou zdokumentované případy, kdy lidé zahynuli jen proto, že se ve chvíli izraelského úderu pohybovali blízko zasaženého vozidla.

Hlídám křižovatky, tempo provozu, modely aut. Běžná cesta městem se promění v prostor, ve kterém je potřeba všechno číst, a hlavně nepřečíst špatně.

Nejostřeji to cítím v den odletu zpět do Evropy. Bejrútské letiště leží přímo u Dahíje. Jediná cesta k letišti vede skrze bombardovanou čtvrt.

Na cestě nikdo neřekneme ani slovo.

Dny před odletem jsme s partnerem, jeho rodiči a všemi příbuznými analyzovali trasu. Jet taxíkem, nebo vlastním autem? Kudy přesně? Nakonec jedeme ve třech: já, partner a jeho skoro osmdesátiletý otec.

Nejen kvůli cestě na letiště, ale i zpáteční jízdě. V tomhle prostoru vzbudí muž kolem třicítky jedoucí v autě sám víc pozornosti než auto, ve kterém sedí i starší člověk nebo žena.

Partner už z dřívějška ví, že kontroly na checkpointech nejsou banalita – když jel sám, čekal ho tvrdší výslech. A jednou mu dokonce po rychlejším průjezdu zastavili auto silničními hroty.

Na cestě nikdo neřekneme ani slovo. Míjíme dva checkpointy. Kolem nás žádná další auta. Po stranách vysoké domy, všechna okna zhasnutá. V tuhle ranní hodinu by tu už měly být první známky života. Není nic.

Úleva přijde až na parkovišti u letiště.

Právě tehdy mi naplno dochází, jak se tahle válka nevede jen přes bombardování a nepřináší jen trosky domů. Vede se i přes to, jak se lidé začnou pohybovat, co si dovolí a co všechno si raději zakážou sami.

Jih znamená riziko

Nejsilněji jsem proměnu vnímala v rozhovorech s učitelkou arabštiny, se kterou mám už několik měsíců online lekce. Je jí kolem třiceti a pochází z Nabatíje, správního centra jiholibanonské oblasti, která patří mezi nejčastěji zasažené části země.

Dřív jsem na lekcích vídala knihovnu, obývák, normální byt. Teď se učitelka připojuje z prostoru, který působí jako provizorium: bez světla, se zastíněným oknem, skoro sklep.

Učitelka mi vypráví, jak dům, který si museli pronajmout po odchodu z města, byl úplně prázdný a museli ho vybavit včetně základního nábytku.

Během lekcí je často roztěkaná. Je víc na mobilu než se mnou, sleduje zprávy, reaguje na dění kolem. Na lekcích zůstávám, i když se mi někdy skoro nevěnuje – vím, že jsou pro ni důležitou formou příjmu.

Do práce chodit nemůže, protože ji izraelské útoky vyhnaly z města. Zaměstnavatel jí sice dál vyplácí část mzdy, ale zdaleka to nestačí na nájem, který teď platí v místě, kde vůbec nechtěla být.

O celé situaci mluví jinak než moji přátelé z Bejrútu nebo z maronitských komunit v horách. Z její perspektivy se nevede jen další kolo války, ale boj o krajinu, o půdu, o místo, které jí má být vzato.

Téměř nikdy nepoužívá jméno Izrael – mluví o „nepříteli“. A Hizballáh v jejím slovníku vůbec neexistuje. Říká jen „odboj“.

Válka je hluboce zakořeněná v odlišných zkušenostech a odlišných slovnících. U mé učitelky nezačíná otázkou, co její zemi dělá Hizballáh. Začíná otázkou, kdo Libanoncům bere domov.

Vypráví mi o útocích v Nabatíji – o lidech zabitých na motorkách, o záchranářích, kteří vyjeli pomáhat a sami se stali terčem. Sama má ve městě ještě příbuzné. Když se k nim dostaneme, začne se jí třást hlas.

„Proč zabíjejí doktory? Proč míří na mešitu? Proč zničili školu mé neteře?“

Čtěte také: Nejdřív trefit cíl, pak záchranáře. Izrael se inspiroval ruskou armádou

Neočekává odpověď. Jsou to otázky, které vyslovuje, protože je nemá ke komu směřovat.

Ptám se jí, odkud čerpá informace. Říká, že jediné novinářstvo, kterému věří, je to napojené na odboj. Ostatní podle ní pravdu filtrují.

Zmiňuje kanály, kudy lidé dostávají záběry z bojů, které se do médií nedostanou. Nechce říct víc.

V jedné zemi tak existují paralelní informační světy, které si navzájem nevěří.

Damoklův dron

Podobně silně na mě zapůsobil i příběh partnera naší kamarádky. Na jihu Libanonu zůstal u své babičky i poté, co izraelská armáda vyzvala obyvatele velké části jihu k evakuaci.

Když pak autem konečně vyrazil směrem na sever, pověsil se na něj dron. Držel se nad autem tak dlouho, že bylo jasné, že to není náhoda.

Auto dojelo v pořádku, ale právě v tom je příběh důležitý – ne kvůli explozi, která nepřišla, ale kvůli kilometrům, kdy pokračujete v jízdě a víte, že vás někdo shora sleduje. A vyhodnocuje. Jste jen auto na silnici, nebo možný cíl?

Takové chvíle se do zpráv nedostanou, protože nekončí výbuchem. Psychologický teror války ale ilustrují zdaleka nejvýmluvněji.

Vytvářejí ho také evakuační výzvy, útoky na infrastrukturu a rozšiřování zásahů do míst, která lidé ještě nedávno považovali za relativně bezpečná.

Jakmile se ničí mosty a silnice, nejde jen o logistiku. Rozpadá se mapa pohybu. Regiony se od sebe neoddělují jen fyzicky, ale i žitou zkušeností.

Spolu s tím roste nová nedůvěra. Opět se řeší, kdo kde bydlí, kdo se kam přestěhoval a kdo může být na koho napojený. Nervozitu zesilují také izraelské útoky na čtvrti, kde by ještě donedávna bomby nikdo nečekal.

Terčem jsou byty či domy, kde měli pobývat lidé napojení na Hizballáh. Místní samosprávy proto začínají vyzývat ke kontrole nájemníků a větší bdělosti vůči nově přistěhovaným obyvatelům.

V libanonské realitě, kde jsou nájemní vztahy často nepřehledné, vzniká další vrstva nedůvěry. A konflikt se nepřenáší jen z nebe na zem, ale propisuje se i dovnitř společnosti samotné.

Zvenčí je válka vidět na troskách a mrtvých. Ale méně ji vidíme na lidech, kteří se pod tlakem snaží pokračovat v normálním životě, na kterém přitom nic normálního není. I když zrovna nepadají bomby.

Autorka je cestovatelka.

Chcete víc takových reportáží? Přidejte se do Voxpot Klubu a pomozte nám tvořit nezávislé médium.