Americko-izraelská válka s Íránem vrátila na stůl nejen hrozbu jaderných zbraní, ale také boj o komoditu, jejíž zásoby v regionu znamenají život: vodu. Jak se přístup k ní a útoky na vodní zdroje propisují nejen do současného blízkovýchodního konfliktu?
V Gaze zničila izraelská armáda veškerá desalinační zařízení | Ilustrační foto: Anas-Mohammed / Shutterstock
Jaká komodita je v Perském zálivu nejklíčovější? Jako první vás možná napadne ropa.
Koneckonců se jí přezdívá tekuté zlato a svět nervózně zadržuje dech už při každém malém výkyvu ceny – nemluvě o současném růstu.
Správná odpověď však leží jinde: nejdůležitější a především strategickou komoditou Zálivu je, alespoň podle závěrů americké CIA z roku 1983, odsolená pitná voda.
Americká tajná služba tehdy za největší hrozbu regionální zásobě odsolené vody označila zemi, která si pár let předtím prošla velkým převratem: Írán.
O více než čtyřicet let později, konkrétně 7. března 2026, dochází k útoku na desalinační zařízení na íránském ostrově Kešm v Hormuzském průlivu.
Íránský ministr zahraničí Abbás Arakčí z úderu obvinil Spojené státy a označil ho za „do očí bijící a zoufalý zločin“. Útok měl dopad na zásobování vody do třiceti vesnic.
O den později hlásil škody Bahrajn, jeden z amerických spojenců v regionu. Rakety na desalinační zařízení podle něj tentokrát poslal Teherán.
K dalšímu íránskému útoku na vodní zařízení pak došlo v Kuvajtu – ještě před uzavřením dočasného příměří.
„Vodní infrastruktura je stoprocentně napojená na civilní obyvatelstvo. Je to životní tepna, zejména v zemích závislých na odsolování jako na hlavním zdroji vody,“ říká Voxpotu odborník na vodu a bezpečnost Mohammed Mahmoud z Climate and Water Initiative a United Nations University.
Aby mohli civilisté žít a ideálně si obstarat obživu, potřebují vodu. „Pro mě jde o červenou linii. O válečný zločin na obou stranách, ať ho spáchá kdokoli,“ soudí Mahmoud.
Nedostatek vody je na celém Blízkém východě existenční otázkou. Míra její naléhavosti se ale proměňuje v závislosti na zdrojích, které mají země k dispozici.
Ani kapka bez desalinace
Největším rozdílem s ohledem na vodní bezpečnost a zranitelnost je přístup k povrchovým řekám a obnovitelné sladké vodě, tedy ke zdroji obnovujícímu se přirozeným vodním cyklem.
„Země jako Egypt, Súdán, Maroko, Turecko, Irák a do určité míry také Írán takový přístup mají. Země Perského zálivu nikoli,“ vysvětluje odborník Mahmoud.
„Dostanou se k podzemní vodě, ale většinu těchto zvodnělých vrstev čerpají až příliš. Proto jsou silně závislé na odsolování,“ připomíná.
Například Kuvajt získává devadesát procent a Omán osmdesát sedm procent pitné vody právě desalinací. Výrazné problémy se zároveň nevyhýbají ani jiným blízkovýchodním zemím.
Írán je toho ostatně dobrým příkladem. Loni v létě se Teherán nebezpečně přiblížil takzvanému Dni nula – chvíli, kdy městské vodovodní systémy nedokážou uspokojit základní poptávku a voda musí být na příděl.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
.jpg)
