Americko-izraelská válka s Íránem vrátila na stůl nejen hrozbu jaderných zbraní, ale také boj o komoditu, jejíž zásoby v regionu znamenají život: vodu. Jak se přístup k ní a útoky na vodní zdroje propisují nejen do současného blízkovýchodního konfliktu?
V Gaze zničila izraelská armáda veškerá desalinační zařízení | Ilustrační foto: Anas-Mohammed / Shutterstock
Jaká komodita je v Perském zálivu nejklíčovější? Jako první vás možná napadne ropa.
Koneckonců se jí přezdívá tekuté zlato a svět nervózně zadržuje dech už při každém malém výkyvu ceny – nemluvě o současném růstu.
Správná odpověď však leží jinde: nejdůležitější, a především strategickou komoditou Zálivu je, alespoň podle závěrů americké CIA z roku 1983, odsolená pitná voda.
Americká tajná služba tehdy za největší hrozbu regionální zásobě odsolené vody označila zemi, která si pár let předtím prošla velkým převratem: Írán.
O více než čtyřicet let později, konkrétně 7. března 2026, dochází k útoku na desalinační zařízení na íránském ostrově Kešm v Hormuzském průlivu.
Íránský ministr zahraničí Abbás Arakčí z úderu obvinil Spojené státy a označil ho za „do očí bijící a zoufalý zločin“. Útok měl dopad na zásobování vody do třiceti vesnic.
O den později hlásil škody Bahrajn, jeden z amerických spojenců v regionu. Rakety na desalinační zařízení podle něj tentokrát poslal Teherán.
K dalšímu íránskému útoku na vodní zařízení pak došlo v Kuvajtu – ještě před uzavřením dočasného příměří.
„Vodní infrastruktura je stoprocentně napojená na civilní obyvatelstvo. Je to životní tepna, zejména v zemích závislých na odsolování jako na hlavním zdroji vody,“ říká Voxpotu odborník na vodu a bezpečnost Mohammed Mahmoud z Climate and Water Initiative a United Nations University.
Aby mohli civilisté žít a ideálně si obstarat obživu, potřebují vodu. „Pro mě jde o červenou linii. O válečný zločin na obou stranách, ať ho spáchá kdokoli,“ soudí Mahmoud.
Nedostatek vody je na celém Blízkém východě existenční otázkou. Míra její naléhavosti se ale proměňuje v závislosti na zdrojích, které mají země k dispozici.
Ani kapka bez desalinace
Největším rozdílem s ohledem na vodní bezpečnost a zranitelnost je přístup k povrchovým řekám a obnovitelné sladké vodě, tedy ke zdroji obnovujícímu se přirozeným vodním cyklem.
„Země jako Egypt, Súdán, Maroko, Turecko, Irák a do určité míry také Írán takový přístup mají. Země Perského zálivu nikoli,“ vysvětluje odborník Mahmoud.
„Dostanou se k podzemní vodě, ale většinu těchto zvodnělých vrstev čerpají až příliš. Proto jsou silně závislé na odsolování,“ připomíná.
Například Kuvajt získává devadesát procent a Omán osmdesát sedm procent pitné vody právě desalinací. Výrazné problémy se zároveň nevyhýbají ani jiným blízkovýchodním zemím.
Írán je toho ostatně dobrým příkladem. Loni v létě se Teherán nebezpečně přiblížil takzvanému Dni nula – chvíli, kdy městské vodovodní systémy nedokážou uspokojit základní poptávku a voda musí být na příděl.
Prezident Masúd Pezeškján pak varování před dávkováním životně důležitého zdroje zopakoval kvůli nedostatečným dešťovým srážkám i na podzim. Mluvilo se dokonce o možném přesunu celého města, tedy jeho deseti milionů obyvatel.
Čtěte také: Sucho ochromuje Panamský průplav. Zasáhne klimakrize na druhé straně planety i naše peněženky?
Nejde přitom jen o dopady extrémního sucha, během něhož řeky nenesou dostatek vody. Na vině je také špatné vodohospodářství, kdy minulé vlády upřednostnily rychlou úlevu před udržitelnými řešeními.
Ve druhé polovině minulého století vytvořily například systém přehrad postavených na příliš malých řekách – docházelo pak ke zvýšenému odpařování obsahu nádrží, přičemž hornaté oblasti byly o vodu ochuzeny ještě více.
„Kdyby klimatická změna a sucho dnes tolik nesílily, část škod by bylo možné zmírnit návratem k říčním zdrojům nebo podzemní vodě,“ uvažuje odborník z Climate and Water Initiative.
„Právě kvůli suchu je ale Írán na odsolování závislejší než kdy dřív. Pokud jedno nebo více desalinačních zařízení přestane fungovat, bude to pro zemi těžká rána.“
Nejpalčivěji však nedostatek vody pociťují státy Perského zálivu.
Na Arabském poloostrově tvořeném pouští neexistují trvalé říční toky, jen ty sezónní. Odsolovací zařízení jsou tak pro země Zálivu klíčová – dotčených šest států vyrábí čtyřicet procent světové produkce odsolené vody.
Co by se stalo, kdyby jednoho dne udeřil skutečný nedostatek vody? Možná si představujete apokalyptickou scénu, kdy voda „prostě nebude“ a všechno se zastaví – zemědělství, zdravotnictví, průmyslová výroba. Ve skutečnosti by docházelo k postupnému rozhodování, jakým směrem omezené zdroje půjdou.
„Voda pro lidskou spotřebu a sanitaci se vždy zachová jako první. Naštěstí jde také o nejmenší sektor spotřeby. Pak ale přicházejí těžší rozhodnutí,“ varuje Mohammed Mahmoud.
„Zemědělství a domácí produkce potravin jsou pravděpodobně první odvětví, která by čelila omezením. Alternativou je totiž dovoz většího množství potravin. Nakonec dojde i na omezení místní výroby,“ popisuje krizový scénář.
Čtěte také: Napětí na Nilu: Největší vodní dílo v Africe vyvolává spory v celém regionu
V největším nebezpečí se pravděpodobně nachází Kuvajt. Extrémní situace by zároveň neohrozila všechny vrstvy společnosti stejnou měrou.
Se zvýšením dovozu by také zdražilo veškeré zboží, což by neúměrně dopadlo na sociálně slabší skupiny.
Skutečné úmysly
Útoky na desalinační zařízení proto v blízkovýchodním regionu, a o to více na Arabském poloostrově, provázejí velice temné vyhlídky. Jak ale na takové údery nahlíží mezinárodní právo?
„Ve většině případů bude těžké je obhájit a půjde o porušení humanitárního práva nebo přímo válečný zločin,“ míní Veronika Bílková, vedoucí katedry mezinárodního práva na PF UK.
Pokud by šlo o cílený útok na vodní zdroje ve snaze „vyžíznit“ civilní obyvatelstvo, byl by podle ní nepochybně kvalifikován jako válečný zločin. „Musel by se ale prokázat skutečný úmysl zasáhnout civilní obyvatelstvo,“ upozorňuje Bílková.
Čtěte také: Nejde jen o ropu. Hormuzský průliv může spustit potravinové domino
Mezinárodní humanitární právo (MHP; zabývá se ozbrojenými konflikty, pozn. autorky) se na vodu dívá například prostřednictvím objektů nezbytných pro přežití civilního obyvatelstva. Chráněná není voda jako taková, ale infrastruktura klíčová pro přežití civilistů – například desalinační zařízení.
Vzato šířeji, MHP rozlišuje mezi vojenskými a civilními objekty. Ty vojenské jsou zjednodušeně řečeno objekty, které mohou „představovat účinný příspěvek k vojenským akcím a jejichž zničení poskytuje bojující straně podstatnou vojenskou výhodu“.
„Některé objekty jsou vojenské ze své povahy, třeba kasárna nebo sklad zbraní. Jiné jsou jasně civilní – škola fungující jako škola nebo kostel, kde probíhá bohoslužba,“ vyjmenovává Bílková.
„Problém nastává u objektů takzvaného dvojího použití. To se týká z velké části právě infrastruktury. Elektrické rozvodné sítě, mosty, cesty, vlakové tratě mohou sloužit civilistům i armádě,“ objasňuje.
Od prvních americko-izraelských útoků na Írán z konce února a začátku současné války na Blízkém východě jsme sledovali také údery na ropnou infrastrukturu.
Zatímco u desalinačních zařízení lze snadněji posoudit, že jde o válečný zločin, u ropných dep nebo rafinérií je to o něco složitější. Mohou se totiž řadit právě mezi objekty dvojího použití.
„Nelze říct, že most nebo ropné zařízení lze vždy odstřelit. Případ Teheránu detailně neznám, ale zdá se mi, že dopady na civilisty i na životní prostředí jsou poměrně drastické – nejsem si tedy jistá, že by to obstálo,“ míní odbornice na mezinárodní právo Bílková.
Ropné rafinérie by expertka ve skutečnosti zařadila do kategorie objektů s vyšší ochranou. Dělí se na ty, jejichž zničení může široce zasáhnout civilní obyvatelstvo (kromě ropných zařízení jde i o přehrady nebo atomové elektrárny), a na objekty nezbytné pro přežití civilistů.
„Obě tyto kategorie mají vyšší ochranu než běžné civilní objekty a jejich zničení musí být odůvodněno naprosto mimořádnou vojenskou nezbytností. To v nynějším konfliktu nevidíme ani na jedné straně,“ shrnuje Bílková.
Izraelský přístup
Momentálně na Blízkém východě platí křehké příměří, které od prvního dne ohrožují masivní izraelské útoky na Libanon.
Ještě před dohodou mezi USA a Íránem ale americký prezident Donald Trump vyslal do Teheránu bezprecedentní výhružky ohledně „vyhlazení celé civilizace“, mimo jiné pomocí útoků na energetická i odsolovací zařízení.
Voda se tedy i v tomto konfliktu stala válečným nástrojem. Odbornice Bílková však připomíná, že se tak ve válce na Blízkém východě neděje zdaleka poprvé.
„Například konflikt týkající se Izraele je do značné míry konfliktem o vodu – obsazení Golanských výšin mimo jiné znamená kontrolu oblastí, kde je voda,“ vysvětluje.
Životně důležitá komodita ostatně představuje palčivou otázku i v Pásmu Gazy, kde Izrael v květnu 2024 vybombardoval klíčové desalinační zařízení. Vodu navíc spolu s potravinami nebo palivem a dalšími zdroji v některých obdobích konfliktu na palestinské území nedovážel – i přes závazky, které pro něj jako okupační mocnost vyplývají.
Čtěte také: Utrpení v Gaze nekončí. Jak vypadá izraelské „příměří“?
Podobné útoky nejsou ojedinělé. „Při vzestupu Islámského státu v Iráku a Sýrii džihádisté obsazovali a kontrolovali přehrady. Ovlivňovali tok vody – šlo pro ně o nástroj k podmanění nepřátel nebo podřízení komunity právě skrze přístup k vodě,“ doplňuje odborník Mohammed Mahmoud.
Přímo o vodu se ale dosud neválčilo, což je podle amerického výzkumníka pozitivní.
„V celé dosavadní historii lidstva nevedly národy válku pouze kvůli vodě. Válčily z jiných důvodů a voda byla jen součástí konfliktu,“ konstatuje.
„Existovala i soutěž o vodu – vidíme to u řek Nilu, Tigridu a Eufratu i dalších. Aby však přerostla v aktivní válečný konflikt, to se v lidské historii nikdy nestalo,“ dodává s jistou nadějí.
Naděje ale nemáme přehršel. Voda se v budoucnu nevyhnutelně stane existenční otázkou – nejen ve zmiňovaných částech světa, ale i u nás v České republice.
