Vojenští experti Erik Kramer a Paul Schneider pozorovali na Ukrajině výcvik ozbrojených sil. Pro web War on the Rock popsali, jakým potížím ukrajinská armáda čelí: Roztříštěnému výcviku i sovětskému smýšlení starších velitelů. „Viděli jsme zbytečně roztržené hlavně západem dodaných houfnic,“ uvedli například k údržbě techniky.
Nedaleko moldavských hranic cvičili naši instruktoři jednotku ukrajinské Národní gardy. Když jsme dorazili na střelnici, zrovna trénovala hody ručním granátem do otevřeného prostoru necelých 200 metrů od nás. Bez jakéhokoli krytí sledovala, jak vybuchují. Následoval nácvik střelby z násypu napříč střelnicí, nikoliv proti němu, jak by se dalo čekat.
Instruktoři mezitím dozorovali kruhový trénink asi 150 metrů od výcvikového místa, nad hlavou jim svištěly kulky. Když jsme se na to zeptali velícího důstojníka, odvětil, že si nemáme dělat starosti. Jako ukrajinský mariňák přežil Mariupol a střelnice odpovídá standardům NATO. O statečnosti a elánu ukrajinských ozbrojených sil není pochyb, tento příklad však naznačuje, jaké potíže je trápí. Chybí jim ucelené a důslednou praxí zažité povědomí o vedení výcviku.
Mladší důstojníci se bojí, že udělají chybu. Často se nás ptali, jak se trestá špatné rozhodnutí nebo selhání během mise.
Devět měsíců jsme cvičili se všemi složkami ukrajinských ozbrojených sil, s pozemními silami, pohraniční stráží, Národní gardou, námořní pěchotou, speciálními jednotkami i Silami teritoriální obrany. Zaznamenali jsme řadu opakujících se problémů, které se týkají nedostatku velení, efektivního výcviku a vševojskových operací. Logistika a údržba nemají ucelenou koncepci. Všimli jsme si také nesprávného nasazovaní speciálních sil. To všechno podkopává ukrajinský odpor a může brzdit úspěch probíhající ofenzívy.
Jak může Ukrajina stávající praxi otočit ve svůj prospěch? Domníváme se, že jednotným kombinovaným výcvikem, který by se zaměřoval na velení misím od brigádní úrovně níže. Pomoci by mohl opakovaný třicetidenní program "trénink trenérů". Vedli by ho dohodnutí vojenští instruktoři ze Západu, kteří by spolupracovali s místními zkušenými veterány. Ukrajincům by otevřel cestu ke komplexnějším operacím a výhodám vyspělé západní vojenské techniky. Snad by jim také umožnil překonat převahu Ruska v oblasti lidských zdrojů.
Nedostatky velení v poli
Podle našich zkušeností ukrajinské ozbrojené síly napříč jednotkami i štáby nepodporují osobní iniciativu. Nerozvíjejí důvěru mezi sebou ani s velitelem. Jak v podcastu Russia Contingency nedávno zmínili Michael Kofman a Rob Lee, velitelé mají starou sovětskou mentalitu a naprostou většinu rozhodnutí přijímají na vyšších úrovních.
Mezi veliteli na úrovni brigády a níž se mladší důstojníci bojí, že udělají chybu. Během školení pro polní důstojníky se nás často ptali, jak se trestá špatné rozhodnutí nebo selhání během mise a v každé fázi plánování nebo operace neustále zjišťovali, kdo je nebo není oprávněný rozhodovat. Překvapilo je, že američtí polní důstojníci, kteří na probíhající misi praporu dohlížejí, mohou nejen rozkazovat, ale navíc to dělat i jménem velitele praporu.
Během výcviku jsme byli opakovaně svědky toho, že plánování v ukrajinské armádě počítá se samostatnými rozkazy pro každou fázi operace. Prapor obraně nemůže při napadení provést protiútok. Chybí předem dané pohotovostní úkoly typu "připravte se na protiúder", díky kterým by vojáci mohli využít neočekávané příležitosti. Místo toho musí vojáci vždy čekat na rozkazy. Samozřejmě, že ukrajinské plánování závisí na místní doktríně a v reálném boji záleží hlavně na veliteli.
Všimli jsme si nicméně, že v celém důstojnickém sboru ukrajinské armády dochází k výrazným změnám. Mladší členové si uvědomují, že se musí zastaralého smýšlení zbavit. Neustále však narážejí na odpor starších kolegů, kteří trvají na sovětských vojenských pravidlech a centralizovaném plánování. Ke stejným závěrům došli při své poslední výzkumné cestě na Ukrajinu i zmiňovaní Michael Kofman a Rob Lee.
Čtěte také: Ukrajinská protiofenzíva začala a ukazuje se být velmi náročnou. Co zatím víme?
Během trénování všech složek ukrajinské armády jsme se stále setkávali s nedostatkem zkušených poddůstojníků. Velící důstojníci během výcviku běžně běhají kolem a počítají vojáky, někdy dokonce koordinují i stravování. Ve Spojených státech trvá jen školení nižších poddůstojníků roky. Ti starší na úrovni čety mají nejméně desetiletou praxi. V americké armádě vedou tyto jednotky poručíci, ty nicméně zaučují starší a zkušení četaři.
Na Ukrajině musí velitel čety hned po absolvování služební akademie vést a cvičit vlastní skupinu. Velení je však skoro nemožné bez kvalitních poddůstojníků, kteří přímo zodpovídají za péči, mentorování i výchovu vojáků.
Nedostatečný výcvik
Současná filozofie vychází ze starého sovětského modelu, rozsáhlé cvičení na úrovni praporu je předpřipravené a rigidní. Velitelé rot na něj dohlíží jen zpovzdálí a zřídkakdy zasahují, jak jsme sami viděli. Působí spíš jako pozorovatelé než přímí účastníci. To se pozvolna mění a podle všeho jde o generační záležitost, jako bylo zmíněno v podcastu Russia Contingency. Mladší důstojníci jsou otevřenější západnímu stylu vedení armády, zatímco ti starší lpí na dřívějších pravidlech.
Navzdory jistému posunu jsme však neviděli opravdový kombinovaný výcvik, který by zahrnoval spolupráci pěchoty, dělostřelectva a obrněných jednotek. Ukrajinci by synchronizací těchto prvků mohli dosáhnut maximální bojové efektivity. Uměli by se vyhnout ohrožení vlastních spolubojovníků a zároveň by mohli účinně mást nepřítele. K tomu by ale museli opakovaně trénovat na všech úrovních velení, což by velitelům umožnilo zažít si chybování a propracovávat postupy.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
