• Analýzy
  • 19. ledna 2023

Dohoda proti šedivějícímu světu. 188 států se zavázalo zvrátit vymírání

Návštěvníci Konference OSN o biodiverzitě v kanadském Montrealu si prohlížejí výstavu / UN Biodiversity / Flickr / CC BY 2.0 /
Návštěvníci Konference OSN o biodiverzitě v kanadském Montrealu si prohlížejí výstavu / UN Biodiversity / Flickr / CC BY 2.0 /
Autor
Romana J. Březovská
Většina zemí světa v Montrealu podepsala závazek ochránit alespoň 30 procent pevniny a 30 procent moří před úbytkem druhů. Kchun-mingsko-montrealský globální rámec pro biologickou rozmanitost je pro biodiverzitu tím, čím je Pařížská dohoda pro klima. A také tentokrát je nutné zajistit, aby plány nezůstaly jen na papíře.

„Vyhráli jsme,“ volá na mě kolegyně-vyjednavačka z unijního týmu v pět hodin ráno na poloprázdné chodbě kongresového centra v Montrealu. Na světě je průlomová dohoda téměř 200 států, které se zavazují bránit ztrátě biodiverzity a vymírání ekosystémů, na nichž jsme jako lidstvo závislí. Objímáme se.

Finální znění Kchun-mingsko-montrealského globálního rámce pro biologickou rozmanitost není ideální, ale je nad očekávání ambiciózní. Celá unijní mise v čele s českým předsednickým týmem může po měsících intenzivních příprav a třech týdnech montrealských jednání spokojeně odletět na Vánoce domů. Moc dobře přitom víme, že vyhráno zdaleka není. Jednotlivé vybojované formulace je nyní nutné přenést do konkrétních politických kroků.

Hlavní vizí je, aby lidstvo nejpozději v roce 2050 „žilo v harmonii s přírodou“, pročež je nutné „zastavit a zvrátit úbytek biodiverzity“ do roku 2030.

Jednou z prvních bitev je boj o pozornost médií, veřejnosti i politiků a političek. Zatímco o listopadové klimatické konferenci OSN COP27 bylo slyšet skoro ze všech stran, Konference OSN o biodiverzitě COP15 zůstala ve stínu. Ztráta biodiverzity a ekosystémových služeb přitom není o nic méně závažný problém než destabilizace klimatického systému. Ve skutečnosti je s klimatickou krizí úzce provázaná. Změna klimatu patří mezi pět hlavních příčin globálního úbytku biologické rozmanitosti a jednu krizi nelze řešit bez druhé. (Viz Globální hodnotící zprávu o biologické rozmanitosti a ekosystémových službách z roku 2019.) Příkladem může být nenahraditelná role přírody při zachytávání oxidu uhličitého: zdevastované ekosystémy nedokáží zadržovat atmosférický uhlík.

Paralelu mezi krizemi jde znázornit i vizuálně: známé klimatické pruhy ilustrující nárůst průměrné globální teploty doplnily biodiverzitní pruhy, které na barevné škále ukazují, jak se Země stává jednotvárnější a šedivější.

Složitost problematiky ztráty biodiverzity, natož jejího řešení, je jednou z možných příčin omezené veřejné diskuze. První celosvětová snaha systematicky zabránit krizi biodiverzity nevyšla – z deseti cílů sjednaných v Aiči v roce 2010 se za deset let nepodařilo plně splnit ani jediný. V současné situaci nemůžeme další krizi planetárního rozsahu ignorovat, protože biologickou rozmanitost a pestrost ztrácíme v přímém přenosu. Jak se na základě vědeckých zpráv píše v nové dohodě, „biodiverzita klesá rychleji než kdykoli v historii lidstva“. Bez zásadních změn „dojde k dalšímu zrychlení celosvětového vymírání druhů, které je již nyní přinejmenším o jeden až dva řády rychlejší, než byl průměr za posledních 10 milionů let.“

Čtěte také: Více než polovina druhů stromů je v ohrožení. S jejich zmizením hrozí kolaps ekosystému

Hlavní vizí Globálního rámce pro biodiverzitu (GBF) je, aby lidstvo nejpozději v roce 2050 „žilo v harmonii s přírodou“, pročež je nutné „zastavit a zvrátit úbytek biodiverzity“ do roku 2030. Příroda se má „dostat na cestu regenerace k užitku lidí a planety, a to prostřednictvím její ochrany a udržitelného využívání a také zajištění spravedlivého a rovnocenného sdílení přínosů plynoucích z využívání genetických zdrojů“.

Zda se díky jasnému cíli zastavení úbytku biodiverzity do roku 2030 podaří téma lépe komunikovat, zůstává otázkou. Právě tento deadline bychom ale měli dávat na roveň mediálně známějšímu teplotními cíli oteplení nejvýš o 1,5 °C ve srovnání s předindustriální érou. Ten se totiž osvědčil a je do jisté míry symbolický jak pro mezinárodní vyjednávání, tak pro klimatickou akci například na úrovni měst.

Dva deadliny: 2030 a 2050

Finální znění GBF je výstupem druhé části konference, která se konala v Montrealu po dvouleté covidové pauze a navazovala na symbolickou a převážně virtuální první část jednání v roce 2021 v čínském Kchun-mingu. Dohoda se snaží problematiku vtěsnat do 15 stran a pěti dokumentů týkajících se podpůrných témat. Vyjednávání si vyžádala nespočet neformálních online a offline setkání a držela se principu „nic není sjednáno, dokud není dojednáno všechno“.

Emblematickými prvky dohody jsou dva globální cíle, symbolicky označované jako „30×30“. Dle prvního je potřeba do roku 2030 chránit 30 procent souše a 30 procent moří a oceánů. Druhý cíl se váže na slib bohatých států nasměrovat 30 miliard USD do rozvojových států, rovněž do roku 2030. Oba tyto záměry odrážejí dynamiku jednání: zatímco státy tradičně označované jako rozvinuté volaly po ambiciózních ochranářských cílech, rozvojové státy upozorňovaly na potřebu přiřadit k těmto ambicím odpovídající rozpočet.

Nemáme se snažit hledat zkratkovitá a rychlá řešení. Máme chtít s radostí investovat prostředky do bezpečné a kvalitní budoucnosti.

Z celkem 23 cílů se další týkají například znečišťování životního prostředí, rizika pesticidů a jejich využívání, obnovy degradovaných ekosystémů, obchodování s volně žijícími druhy živočichů, omezení invazních druhů, změny klimatu, udržitelného rozvoje měst nebo začleňování problematiky biodiverzity do dalších opatření a procesů.

Dále by se do roku 2030 měla spravedlivým způsobem snížit globální spotřební stopa a také nadspotřeba. Státy by rovněž měly využít právní, administrativní a další opatření, aby přinutily soukromý sektor pravidelně a transparentně vyhodnocovat a monitorovat rizika a vazby svého podnikání na biodiverzitu, a to po celé délce dodavatelského řetězce. Firmy by tyto informace měly sdílet se zákazníky, což má podpořit udržitelné spotřební vzorce.

Dva cíle se týkají účinné reprezentace mládeže, osob s postižením a původních obyvatel a místních komunit v rozhodovacích procesech, plné ochrany osob hájících environmentální a lidská práva a také genderově zodpovědného přístupu.

Téma peněz se do jednání vracelo opakovaně. Smluvní strany se dohodly, že do roku 2025 identifikují dotace škodící přírodě, aby je mohly snižovat a rušit. A to postupně v sumě minimálně 500 miliard ročně do roku 2030, začínaje těmi nejškodlivějšími.

Čtěte také: Příběh dekád lhaní o klimatické změně: Největší ropné společnosti odmítají přestat lobbovat proti vědě

Krokem správným směrem je přiřazení hlavních a vedlejších indikátorů jednotlivým cílům a povinnost smluvních stran sledovat jejich naplňování mimo jiné prostřednictvím transparentního vykazování zpráv.

Řada požadavků se do závěrečného textu nedostala. Například snaha dosáhnout „biodiverzitně pozitivního světa“ do roku 2030, přesná kvantifikace mnoha cílů nebo terminologické propojení s dalšími mezinárodními smlouvami v oblasti životního prostředí.

Znovu bez Spojených států

Energie, čas a mentální a fyzické kapacity vložené do práce na GBF mohou být příslibem, že se bude dohoda s podobnou chutí také naplňovat. Zároveň ale existuje řada důvodů, proč se to nemusí povést. Nová dohoda předně není právně vymahatelná. Ani třicet let po ratifikaci Úmluvy o biologické rozmanitosti se k jejím signatářům stále nepřipojily Spojené státy, které se nepodepsaly ani pod GBF, byť prezident Joe Biden dříve vyjádřil cílům „30×30“ podporu. Lze také upozornit na paralelu s klimatickými vyjednáváními: cíl alokovat do roku 2020 každoročně 100 miliard dolarů se nepodařilo naplnit ani do roku 2022.

Je možné, že nový globální rámec zůstane tématem pro úzkou skupinu lidí a nepodaří se vyvolat momentum, které by umožnilo institucionální posun a všeobecnou transformaci. Svoje o tom vědí vědci a vědkyně z Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) a Mezivládního panelu pro biodiverzitu a ekosystémové služby (IPBES). Ti společně identifikovali nejen výzvy bránící efektivnímu řešení klimatické a biodiverzitní krize, ale zároveň i různé pákové body, které mohou společenskou transformaci a synergická řešení zmíněných krizí nastartovat. Mezi tyto páky patří rozproudění debaty o citlivých tématech, jakými je opuštění falešných řešení, redefinice „dobrého života“, změny hodnot či prozkoumání ekonomických modelů kompatibilních s našimi potřebami i planetárními hranicemi.

V myšlenkách se vracím k jedné z výměn v druhé polovině roku 2022, kdy se řešilo, jak má podoba dohody vypadat. Pamatuji si upřímný komentář unijního kolegy, který s klidem upozornil na to, že se nemáme snažit hledat zkratkovitá a rychlá řešení. Máme chtít – a má být v našem bezprostředním zájmu – s radostí investovat prostředky do bezpečné a kvalitní budoucnosti. Je to přímočará myšlenka. Při očekávané nadcházející vnitrostátní diskuzi, proč naše mezinárodní závazky nemůžeme naplňovat tentokrát, je vyloženě revoluční.