Další ročník oblíbeného festivalu dokumentárních filmů rozdal své ceny a rozloučil se s návštěvnictvem i tvůrkyněmi a tvůrci. Jaké filmy z letošního programu nám nejvíce utkvěly v paměti? Podívejte se na doporučení Voxpotu.
Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava letos nabídl úctyhodných 305 snímků, z nichž doporučit jen několik nejlepších je v podstatě nemožné.
Přinášíme ale osobní tipy novinářky a redakční spolupracovnice Terezie Poněšické, která se zabývá nejen tématy Blízkého východu. Napříč jejím výběrem je patrné, že všechny spojuje jedno: upozorňují nejen na znepokojující realitu, před kterou bychom raději zavřeli oči, ale také na lidskost, na niž nesmíme zapomínat.
Příběhy zraněné země
Snímek libanonského režiséra Abbáse Fahdela syrově zachycuje válku v jižním Libanonu a zkázu způsobenou loňským izraelským bombardováním. Film sleduje nejen průběh konfliktu, ale i jeho následky po podepsání příměří.
Film pozoruje dění očima režisérovy malé dcery. Ta žije s rodiči v jižním městě Nabatíja, které je dodnes ostřelováno izraelskou armádou. Holčička sleduje nedaleké výbuchy a pronáší jen: „Bum, prd, bum.“
Její slova zní komicky a zároveň bolestivě – výmluvně vystihují, jak se pro dítě i dospělé stávají zvuky bomb každodenní realitou. Všednost války i absurdní banalita smrti se tu spojují do tichého zoufalství.
Druhá část filmu se soustředí na období po válce. V den příměří se obyvatelé vracejí do míst, kde nezůstalo nic, kde válka celé čtvrti proměnila v trosky. Film ale nezachycuje jen zkázu, nýbrž i vytrvalost, hrdost a nezdolnou odvahu místních obyvatel. Půda pro ně není jen kusem země, ale symbolem kořenů, identity a paměti předků. Něčím, co si nikdy nenechají vzít.
Mnozí se však svěřují s frustrací, že jim Izrael smazal všechny vzpomínky. Postarší knihovník stojí nad rozpadlým domem, v jehož troskách leží hromada zničených knih. Sbíral je celé dekády. Teď musí začít znovu.
Poslouchejte také: Bojuje se i o archivy. Jak Izrael maže palestinskou kulturu?
Můj drahý Théo
Film ukrajinské režisérky Alisy Kovalenko má k libanonskému dokumentu v mnohém blízko. I zde sledujeme příběh zraněné země, jen na jiné straně světa.
Režisérka se obrací ke svému malému synovi, který kvůli válce vyrůstá s otcem v exilu. Sama se však rozhodla svou vlast neopustit a zůstat, aby bojovala proti ruské agresi. Ne kvůli sobě, ale aby mohl její syn jednou vyrůstat ve svobodné Ukrajině.
Dokument odehrávající se v těsné blízkosti válečné fronty je intimní sbírkou dopisů věnovaných malému Théovi: „Není to šílené, že nemám žádné pochybnosti? Nebude tě to někdy bolet?“ obrací se režisérka k synovi. Snímek zachycuje nejen její osobní poselství, ale také prosté myšlenky a sny vojaček a vojáků na frontě.
Jeden přemítá, že je čas zrání jabloní a hrušek, avšak není, kdo by je teď pohnojil. Jiný v lese míchá v rendlíčku na plynovém vařiči tureckou kávu a sní o otevření vlastní kavárny. Další voják se protahuje jógovým pozdravem slunci, zatímco nedaleko dopadají bomby.
Můj drahý Théo zachycuje syrovou realitu války a připomíná, že nejvíce zasaženi bývají ti nejmenší. Zároveň ukazuje nezdolnou lidskou sílu, víru ve svobodnou budoucnost a touhu žít – žít pro vlast, a především pro budoucnost svých dětí, pro svět bez okupace a ponížení.
Nebudu nenávidět: Cesta lékaře z Gazy za mírem a lidskou důstojností
Dokument podle stejnojmenné knihy sleduje příběh lékaře z Gazy Izzeldina Abuelaishe, kterému se přezdívá Nelson Mandela arabského světa. Každý den dochází z obležené Gazy přes dlouhý checkpoint do izraelské nemocnice. Léčí jak Izraelce, tak Palestince. Věří, že každý pacient si zaslouží stejný přístup, bez ohledu na původ, rasu či víru.
V roce 2009 však jeho život tragicky zasáhne válka: při izraelském útoku přichází o tři malé dcery. Film událost zachycuje s drásavou upřímností a jen málokterý divák v sále udrží slzy. Přesto se lékař dokáže zvednout a s neochvějnou důstojností dál obhajuje práva Palestinců. Jeho víra, že jednoho dne budou moci Izraelci a Palestinci žít bok po boku v míru, působí neuvěřitelně silně.
Izzeldin Abuelaish během festivalové debaty opakoval jediné poselství: „Lidskost musí zvítězit nad nenávistí. Nenávist se šíří jako nemoc, dokud ji nezastavíme.“
Čtěte také: Zločin Hamásu byl křik zoufalých, říká lékař, kterému Izrael vybil rodinu
Ačkoli má film mimořádně silnou výpovědní hodnotu, nejvíce osloví diváky, kteří dosud netuší, co se skrývá za izraelskou pravicovou politikou. Na autenticitě mu však mírně ubírá jeho formální zpracování – místy připomíná mainstreamové dokumenty, kde se pravidelně objevují západní experti, jejichž výroky mají stvrzovat pravdivost příběhu.
Výpověď samotného palestinského lékaře by byla víc než dostačující.
Kočky, moře a všechno mezi tím
Film libanonské režisérky Karel Malkoun nás prostřednictvím jejích deníkových záznamů provází Libanonem v době jeho největší ekonomické krize z roku 2022. Intimní portrét samotné autorky zachycuje její vztah k rodné zemi, kterou se rozhodla opustit kvůli nestabilním podmínkám a odjet do Kanady.
Do Libanonu se vrací jen na prázdniny navštívit rodinu a přátele. Skrze útržky jejích rozhovorů, nočního života pokračujícího až do rozednění, a také výpadků elektřiny, se před námi odhaluje hlubší vrstva reality: frustrace, nejistota, strach a otázky, zda bylo správné zemi opustit.
Je správné žít v zemi, jejíž vláda je zkorumpovaná a neschopná zajistit základní jistoty, nebo z ní odejít, přestože zde zůstává všechno, co milujeme – rodinná večeře, večírky s přáteli, koupání v moři, procházky známými ulicemi?
Film je mimořádně osobní a jedinečný svou výpovědí. Pro české publikum však může být chvílemi matoucí – chybí mu kontext a řada faktických informací. Ti, kteří Libanon znají nebo v něm byli, jeho sílu pochopí snáz.
„Snažila jsem se Bejrút ukázat co nejlépe, takový, jaký opravdu je, ale myslím, že jsem selhala,“ říká režisérka. Právě v této upřímnosti ale spočívá autenticita jejího díla. Bejrút vykreslila jako město, které může nabídnout všechno a zároveň nic. Město, které člověk miluje, a přesto je nucen ho opustit.
Po projekci jsem se Malkoun zeptala, jak na ni působila festivalová debata a zda má pocit, že film české publikum oslovil. Rozesmála se: „To bych sama ráda věděla. Já vůbec netuším.“
Snímek získla získal I. zvláštní uznání poroty.
Čtěte také: Příměří bez míru. Jakou budoucnost vyhlížejí Libanonci?
AMOOSED: losí odysea
„Každý v sobě má vnitřního Emila,“ prohlásili producenti při premiéře filmu na jihlavském festivalu.
Emil je los, který se letos objevil v Česku, když migroval pravděpodobně z Polska. Rychle si získal pozornost médií poté, co během své cesty vběhl na rakouskou dálnici a způsobil několikahodinovou dopravní zácpu. Film režisérky Hany Novákové však není jen o Emilovi, ale o losech obecně, v Česku i v zahraničí.
Jak napovídá podtitul, jde o losí odyseu, zkoumající vztah člověka k přírodě i losům jako takovým. Z antropologické perspektivy se zamýšlí nad hlubší podstatou zvířete, které bylo odpradávna považováno za symbol síly, klidu, ale i osamělosti.
Dokument se snaží pochopit, proč nás losové tolik fascinují, a proč v nás probouzejí úctu, zvědavost a podivnou melancholii. Snímek nás na chvíli přenáší do magického časoprostoru uprostřed lesů a luk, kde se realita mísí s poezií. Hudba, kamera i rytmus záběrů vytvářejí meditativní atmosféru, dávající divákům prostor zastavit se a obdivovat krásu těchto majestátných tvorů.
Po zhlédnutí filmu přichází zvláštní pocit, že jste možná i v sobě našli kousek losa – totemového zvířete, které v tichu spojuje člověka s přírodou. A právě tahle chvíle klidu a kontemplace připomíná, že sounáležitost, ať už mezi lidmi, nebo mezi lidmi a zvířaty, může být klíčem k lepší budoucnosti.
