Potřebujeme jídlo, ne psychology: Jak dopadá únava z války na nejslabší

Frontová linie, kde proti sobě stojí ukrajinští a ruští vojáci, je ze Záporoží vzdálená jen lehce přes dvacet kilometrů. Je to tak malá vzdálenost, že když na město letí rakety, slyšíte někdy nejprve jejich dopad a teprve potom výstražnou sirénu.

Přes město se evakuovaly po začátku války stovky tisíc lidí z přístavního Mariupolu, který ruská armáda na jaře roku 2022 pomalu měnila na prach a suť. Utíkali přes něj také lidé z okupovaného Melitopolu, Berďansku i ze všech dalších měst na jihu Ukrajiny, která padla do rukou ruské armády.

Pro mnohé lidi prchající před boji bylo a stále je Záporoží první zastávkou na cestě do bezpečí. Někteří zde zůstali jen pár hodin, jiní třeba celé měsíce a více než 150 tisíc vnitřně vysídlených osob tady našlo útočiště až dodnes.

Když do města přijedete za tmy, může se vám zdát, že obyvatelé žijí někde pod zemí. Ve vzduchu je cítit štiplavý zápach dýmu ze zdejších železáren a ulice jsou potemnělé. Když se ale podíváte lépe, uvidíte, že domy nejsou opuštěné, mají jen dobře zatemněná okna.

Když se rozkoukáte, vidíte na ulici malé hloučky lidí, kteří se už kolem jedenácté pomalu loučí, aby stihli před zákazem vycházení dojít domů. Někteří jsou místní, ale hodně lidí se sem přestěhovalo teprve po začátku války. Jejich domovy se totiž objevily na území pod ruskou okupací. Uprchlíci dnes tvoří pětinu dříve třičtvrtě milionového města. Kolik lidí tu dnes žije nedokáže nikdo říct.

Čtěte také: Výchova vzorných Rusů. „Putinův pionýr“ už pohltil miliony dětí

Během prosincové cesty napříč Ukrajinou jsem často slyšel, že lidé v Ukrajině jsou už z dlouhé války unavení. Zajímalo mě proto, jak situaci zvládají ve městě, které za poslední dva roky vidělo snad největší množství tragických osudů. Spojil jsem se s Natálií a Daniilem, kteří tu hned v únoru 2022 začali organizovat evakuace a humanitární pomoc. On si po nocích přivydělává v IT, ona má dva plné úvazky – jeden neplacený jako dobrovolnice, druhý placený jako projektantka. Z jejich aktivit postupně vznikla organizace Artak, která funguje dodnes a z nebezpečných míst podle jejich slov vyvezla už přes 45 tisíc lidí.

„V této zemi závisí všechno na dobrovolnících. Stát z nějakého důvodu nedokáže dělat většinu věcí, které je udělat potřeba,“ glosuje Natálie, když jedeme mikrobusem na ubytovnu pro vnitřně vysídlené lidi s omezenou pohyblivostí, kterou zrovna připravují k otevření.

S oběma jsem se setkal přímo v Záporoží, abychom se pobavili o tom, kolik sil ještě lidem na Ukrajině zbývá i jakou pomoc dva roky po začátku války potřebují. Rozhovor jsem se rozhodl zveřejnit celý. Ukazuje totiž plasticky situaci těch nejzranitelnějších v době, kdy se pozornost světa začíná od Ukrajiny pomalu odvracet. Zároveň ukazuje i napětí, vyčerpání a frustrace lidí, kteří by chtěli pomoct, ale po dvou letech jsou na pokraji fyzických i mentálních sil.

Protože se v rozhovoru Natálie s Daniilem neustále doplňovali a sdíleli stejné příběhy i myšlenky, nerozlišuji v něm pro plynulost textu jednotlivé mluvčí.

Kam s prchajícími

Stále víc se mluví o tom, že Rusko začíná na frontě postupovat po malých krůčcích vpřed. Přes Záporoží za poslední dva roky prošly miliony lidí prchajících před válkou, části z nich jste přímo vy pomáhali najít dočasné útočiště. Kam dnes mohou prchající lidé jet?

To je dost těžká otázka, ale do Ukrajiny ne. Ta už prakticky nepřijímá.

Co znamená, že nepřijímá?

V Ukrajině už prostě nikde nejsou vydělené kapacity, kam bychom mohli ty lidi vozit. U nás nefunguje už ani Ivano-Frankivsk, kam šlo na začátku války hodně lidí. Ani Užhorod, ani Černivci. Tahle města jsou často resortní, nejsou tam moc uprchlíci. Ti, kteří tam žili na začátku války, jsou dnes už prakticky všichni vysídlení. Přemlouvala jsem třeba šéfa vojenské správy v Ivano-Frankivsku, ať nám dá nějakou malou budovu pro uprchlíky. Odpověděl, že je válka a potřebuje ta místa pro vojáky.

Když jsem byl v jednom menším městě u Ivano-Frankovsku, tak mi místní dobrovolníci říkali, že část přesídlených lidí si tam našla bydlení a práci.

To si můžou dovolit jen někteří. Dnes tam ubytování stojí nesmírné peníze. Není tam místo. Nemáme tam ani s kým pracovat. Jsou tam tábory, do kterých můžeme přivézt děti, ale jen když to někdo zaplatí. Jenže proč je vozit do drahého Ivano-Frankivska, když je můžu rovnou dovézt do Německa, kde mám jistotu, že se o ně postarají.

Najednou člověk zjistí, že mu nic nezůstalo, ženu rok neviděl a je z něj navíc bezdomovec. A do toho přichází zima.

Takže do Německa je ještě vozit můžete?

Německo ještě přijímá. Polsko také. Kdybychom na to měli peníze, tak je vozíme ještě do Irska, kde přijímají za poměrně dobrých podmínek. Nefungujeme tak, že bychom lidi vezli na nádraží a nechali je tam napospas osudu.

Padesát lidí na pár metrech

Z prvních měsíců války si pamatuji, že v každém městě bylo plno míst pro prchající lidi. Co se pak stalo? To se prostě všude řeklo, že pomoc končí?

Na začátku ta místa pro prchající nevydělovala města, používaly se prázdné školy, ve kterých se dočasně ubytovali. Po pár měsících bylo třeba vrátit děti do lavic, takže si už museli hledat něco svého. Jenže najít si vlastní bydlení v zemi s miliony vysídlených osob je pro většinu lidí téměř nereálné.

Představte si, že se nám tu objeví člověk, který si při opuštění domova stihl vzít třeba jen jedny kalhoty, které si navíc po cestě roztrhal. A aby byl v bezpečí, pokračuje do Ivano-Frankivsku. Najednou si má hledat vlastní bydlení v tisíc kilometrů vzdáleném městě. Ani my dva s docela dobrým platem si nemůžeme dovolit bydlet třeba právě v Ivano-Frankivsku. Stěží bychom tam utáhli dovolenou.

Pojďme to vzít od začátku. Jak vypadala ta situace na začátku války?

Na začátku bylo Záporoží oficiálně registrováno jako tranzitní město. My a další dobrovolníci jsme vyváželi lidi z bojových zón do škol. Ti lidé byli v šíleném stavu. Na cestě byli třeba osm a víc dní. Jeli pomalu, v kolonách, stáli celé dny v polích, v zimě, kolem nich létaly rakety. Čekali, až je pustí přes checkpoint ve Vasylivce (checkpoint ve Vasylivce jižně od Záporoží byl dlouhou dobu pro většinu lidí jedinou možností, jak se dostat z okupovaných území do části Ukrajiny pod kontrolou Kyjeva, dnes už ale nefunguje, pozn. red.). První tam byl ruský checkpoint a pak náš. Kolem cesty to bylo zaminované a aspoň omezené bezpečí bylo prakticky jen v autě. O život bylo i jít na záchod dál než přímo vedle auta.

V jakém přesně stavu ti lidé přijížděli?

Byli šíleně napjatí. Když jsem se ptala lékařů, co se s nimi děje, říkali mi, že po třech dnech v takovém stresu se organismus přepne na režim sebezáchovy. Mozek se upozadí, ať neztrácí energii a tělo se snaží udržet si hlavně své zdroje. Mezi těmi lidmi mohli být ruští diverzanti, návodčí, rozvědčíci, jenže po tomhle byli vypnutí a nedokázali lhát. Na checkpointu takové brala SBU docela často. Na první pohled bylo vidět, jakmile se snažili v tomto stavu něco si vymýšlet.

V té době se i z nás stali prakticky psychologové. Dvě minuty se bavíš s člověkem a pochopíš o něm více méně všechno – kdo to je, kam chce jít i proč utíká. Poznáš, kam je nejlepší jej odvézt, kde ho ubytovat, co mu říct.

My jsme je ale brali většinou do škol. Tam chviličku zůstali, než je město vypravilo dál na cestu do bezpečí. Přivezli jsme je třeba ve čtyři ráno, padesát jich naskládali do malé dětské třídy a oni si tam na chvilku odpočinuli. Hned ale museli dál, protože byl přetlak. Tak je město vyvezlo na nádraží, aby pokračovali vlakem a uvolnilo se místo pro další. Při tom všem člověk potřebuje nejméně tři dny, aby si aspoň trošku oddechl. Ti lidi byli na pokraji sil.

Ukrajina teď přestane platit sociální podporu přesídlencům. Absolutně si nedokážu představit, k čemu to může vést. Lidi se seberou a začnou krást.

To mluvíme o prvním roce války. Jak situace vypadá dnes?

Válka pokračuje dál. Je to tu pořád děsivé. Dvacet kilometrů od nás je fronta. Padesát kilometrů je Orichiv, odkud se v létě vedly hlavní útočné operace. Teď tu stojíme dvě desítky kilometrů od Komuševachy, vesnice, kam dopadají rakety každou chvilku. Chtěli jsme otevřít ubytovnu pět kilometrů na jih v Kušugumu pro lidi, kteří nechtějí být daleko od svých zničených domovů, ale tam nám to vojáci zakázali. Prý je to tam příliš nebezpečné.

Teď máme ve městě oficiálně 168 tisíc uprchlíků, každý pátý člověk je přesídlený. Ti lidé sem přijeli z Mariupolu, Melitopolu, Berďansku, Enerhodaru. Přijeli přes Vasylivku, dokud to ještě šlo. Někteří si tu pronajímali byty, někdo žil u příbuzných, někdo odjel a zase se vrátil. V žádném jiném městě není takové množství uprchlíků.

Pozorujete, že teď přibývá lidí bez domova?

No jasně. Časté je třeba to, že člověk odjel z domu a měl nějaké peníze. Ženu poslal do bezpečí na Západ a doufal, že mu peníze vystačí, než si najde byt a práci. Dva nebo tři měsíce hledá, ale nenachází, protože práce pro tolik příchozích lidí tu prostě není. Najednou zjistí, že mu nic nezůstalo, ženu rok neviděl a je z něj navíc bezdomovec. A do toho přichází zima.

Čtěte také: Deníky z východní Ukrajiny: „Dál je nepustíme, zvládneme to se západní podporou, ale i bez ní“

Žijí spolu teenageři a cizí bába

Má zima vliv na to, že chce víc lidí odjet?

Teď nás určitě čeká víc evakuací. Lidé si chvíli posedí v zimě a pak se rozhodnou, že nemají jiné východisko, než alespoň do jara odejít. Někdo teď žije u příbuzných, jiní na ubytovnách. My jsme mohli dříve najít místo v ubytovnách pro zhruba 3,5–4 tisíce lidí měsíčně. Teď to je zhruba 200 lidí. Takže jestli teď začne nějaký větší ruský postup, tak si s více než 200 lidmi neporadíme. Nevíme, co máme dělat dál. Pomáháme nejvíc, jak můžeme. Nechci ani pomyslet na to, co bude, když Rusko zase zaútočí na nějaké větší město.

Jak to vypadá, když lidé žijí tak dlouho u příbuzných?

Nedávno za mnou přišla paní, že už půl roku žije u své sestry a spí v jednom pokoji s jejími dětmi. Říká mi, že na nich vidí, jak je to pro ně nepohodlné, že jsou z toho na nervy. Teenageři a s nimi v pokoji cizí bába. Když se evakuoval Mariupol, tak můj byt byl taky v podstatě průchozí. Plno lidí takhle k sobě vzalo příbuzné, kamarády nebo i neznámé lidi. Jenže po nějaké době člověk potřebuje taky žít. Všichni ti lidé si mysleli, že během pár měsíců najdou řešení, že se o ně stát postará. Jenže to se neděje. Teď vám stát nepomůže zasklít ani rozbité okno po bombardování.

Na začátku války byla obrovská mobilizace pomoci jak v Ukrajině, tak v zahraničí. Jak moc se to od té doby změnilo?

Teď už podpora prakticky není. Zato máme ale kupu psychologů, kteří jsou tu úplně na hovno. Otevřelo se plno fondů sociální pomoci, psychologické pomoci. Když mi někdo řekne, ať jim dáme seznam lidí, že si potřebují udělat fajfky, komu pomohli, tak říkám, že jim dám seznamy, ale přivedu ty lidi s sebou a zajímalo by mě, co udělají. „No popovídáme si spolu,“ říkají. Tak se ptám, co bude dál. Protože ti lidi nemají kde žít, jim žádné povídání teď nepomůže. Stejně ten člověk nakonec přijde ke mně s tím, jestli bych neměla aspoň něco do žaludku.

Pracujeme a žijeme trochu jinak a mrzí nás, že nás pak srovnávají třeba s Kyjevem. Záporoží je teď zkrátka místo, do kterého teče všechna bolest Ukrajiny. Fronta je všude kolem nás.

Jak jsou na tom dnes tihle lidé psychicky?

Ještě hůř než dřív. Najednou je to celé hrozně dlouhé a beznadějné. Hodně lidí očekávalo, že to vezme pár měsíců a bude konec. A teď je jasné, že to tak rychlé nebude. A tenhle dlouhodobý stres a tenčící se zdroje hrají svou roli. Lidé pak z televize slyší, že proti nám Polsko uvalilo sankce, že nás do nějaké země nepouští, že jinde už nepřijímají uprchlíky. Člověk nakonec zůstane tady, ale i to je drahé a peníze dochází.

Je tu aspoň nějaká šance, že si vysídlení lidé najdou práci třeba právě v Záporoží?

Já mám teď zhruba polovinu spolupracovníků v práci právě z Orichiva nebo dalších rozbombardovaných měst. Enerhodar, Polohy, Vasylivka. Trávit s těmi lidmi čas je obrovská zkušenost. Jeden člověk přijel a byl měsíc nebo dva na ubytovně. Pak už ale potřebuje něco svého. Chtěl si pronajmout byt, ale nic nenašel. Stěhuje se proto do jiného města. Jenže ani tam nic není. Tak odjede za hranice. Taky nic. Tahle bezvýchodnost nás dovede k šíleným důsledkům.

Ukrajina teď navíc přestane platit sociální podporu přesídlencům. Absolutně si nedokážu představit, k čemu to může vést. Lidi se seberou a začnou krást. Celý život dávali dohromady majetek, opravovali dům, a najednou žádný dům nemají. Stát má možná za to, že se za rok mohli všichni postavit na vlastní nohy, najít si práci. To je blbost, ti lidé potřebují pomoct.

Na všechno se vykašlat

Jaké jsou nejčastější psychické problémy, které tady lidi mají?

Vzniká hlavně zlost. Nejhorší je, že lidé ztrácí motivaci zůstávat tu a snažit se něco dělat nebo vůbec pomáhat. Lidé vidí, že se to šíleně natahuje a jsou unavení. Nejen z té situace kolem, ale i ze své vnitřní bezvýchodné situace.

My taky máme samozřejmě často myšlenky na to, že bychom se nejraději na všechno vykašlali. Daniil má aspoň ženu, která mu připraví jídlo. Já nemám ani ženu ani nikoho, kdo by mi doma uklidil. Máme ale aspoň dvacet stálých dobrovolníků a když se stane něco vážného, tak jich zvládneme zmobilizovat až do padesáti. Když přijede humanitárka, tak zapískáme, přijedou lidi a rozváží ji. Když je třeba dovést lidi do autobusu do Německa, zapískáme a přijdou. Když přiletí raketa, napíšeme do skupiny a jede se evakuovat. To mi dává sílu.

Je vidět, že jsou lidé hodně unavení?

Je to vidět i na tom, že je stále těžší jim pomoct. Propadají se do sebe. Dříve jsme lidem dávali plínky, vložky, oblečení. Teď už není ani tohle snadno dostupné. Všechny možné fondy si najednou myslí, že to jediné, co je potřeba, je psychologická pomoc. Jako by lidi už nepotřebovali jíst, umýt se nebo mít místo k životu. Všechny fondy se teď přeorientovaly na psychologickou pomoc. Mám chuť se tomu hystericky smát a pak se rozplakat.

Čtěte také: Slovo pacana: Ruský megahit spojuje, co válka rozdělila

A co v těchto podmínkách udělá psychologická pomoc?

Teď tady u nás v podstatě nic. Jak může pomoct psycholog, když nemáš čím zaplatit nájem? Psycholog prostě není ten člověk, který dokáže tuhle situaci řešit. Nebo mi přijde dítě ze školy a já mu nemám co dát k jídlu. Jak mi psycholog pomůže?

Děje se to nyní často?

My máme teď jen tyhle případy. Prakticky všechny fondy se teď zaměřují hlavně na psychologickou pomoc. Přitom to jsou takoví psychologové, kteří si dali teď na dveře nápis „psycholog“, sice se snaží, ale moc z toho není. Před pár dny dopadla raketa v centru, pán tam bydlel se ženou a dvěma syny. Jednoho vynesli z domu mrtvého, na druhého čekal, až ho zachrání. Ještě mu neřekli, že mu nepřežila ani manželka. Na začátku totiž ještě dýchala. V tom k nám přijdou psychologové a říkají: „Natašo, prosím, řekněte mu, že už mu nikdo nezůstal.“ Tak to je práce našich psychologů.

Místo, kam teče všechna bolest Ukrajiny

Takhle ale přece nejde vydržet fungovat dlouhodobě…

Je to hrozně náročné. Je prakticky nereálné takhle fungovat. Řeknu vám ale ještě víc – právě proto to v celém Záporoží děláme už prakticky jen my. Přežili jsme toho opravdu hodně. Když přijedeme s evakuačním autobusem, lidé se nás ptají, jestli opravu vyvážíme lidi bezplatně. „A opravdu nepřijedeme do cíle a nebudete po nás chtít nějaké peníze? Je to fakt takhle?“ Ptají se pořád.

Naposledy jsme vezli lidi do Tegilu (Berlínský tábor pro uprchlíky). Já jsem je tam dovezla a abych mohla jet ráno zpátky, přespala jsem tam. Bavili se tom, že jsme je tam dovezli zadarmo, dali jsme jim na cestu jídlo a oblečení. Nikdo jim to nevěřil. Ostatní na tom už vydělávají.

Neměli byste za to taky aspoň něco chtít, ať to můžete udržet trvale?

My jsme frontové město, život u nás a život někde v Oděse nebo ve Lvově jsou zkrátka dva úplně jiné světy. Máme jiné principy. Pracujeme a žijeme trochu jinak a mrzí nás, že nás pak srovnávají třeba s Kyjevem. Záporoží je teď zkrátka místo, kam teče všechna bolest Ukrajiny. Fronta je všude kolem nás. Uprchlíci jdou nejdřív sem a pak do dalších měst. Často k nám přijdou lidi, co nemají boty, oblečení, něco jim dáme, nakrmíme, na pár dní je ubytujeme, uděláme jim dokumenty a pak odjedou do Lvova.

Co teď potřebujete nejvíc?

Konkrétně my potřebujeme nejvíc autobus, který může vozit invalidy. A taky potřebujeme horkou linku, na kterou nám budou moct volat všechny ty západní fondy, že nás chtějí podpořit. Fondy jako Zachráníme Ukrajinu, Pomáháme s evakuací, Vostok SOS, SOS Ukrajina. Ti, kteří píšou, že evakuují invalidy, ale všichni víme, co dělají. Dostali peníze na projekt, dají na něj fajfku a volají nám, abychom lidi vyvezli my. Všechny tyto organizace tak fungují.

Takže jsou desítky nebo stovky tisíc lidí, kteří teď potřebují místo k životu a jídlo?

Nějaké projekty se dělají, ale jsou to místa, kam se dají ubytovat tisíce lidí, zatímco je potřeba ubytovat stovky tisíc. Když evakuujeme třeba dům, do kterého přiletěla raketa, tak vezmeme lidi do našeho centra, kde jim dáme čaj, mají tam možnost chvíli posedět a popřemýšlet, co dál. Jestli zůstanou a pokusí se přežít ještě jednou, nebo odejdou pryč do bezpečí. Jenže teď není kam jít.