Odložíme-li stranou okrajovou tragickou i fatalistickou verzi zřícení letadla Jevgenije Prigožina a budeme uvažovat podobně jako většina běžných zastánců i odpůrců ruského režimu, pak smrt vůdce skupiny Wagner s naprostou průzračností odhaluje rysy mafiánského státu, který funguje na principech zločineckého gangu. Pádem letadla jakoby roztála poslední jinovatka halící podstatu ruského režimu a pod ní se odhalila struktura drsné severské půdy.
Slovo „zrada“ zaznělo již v prvním projevu Vladimira Putina po začátku Prigožinova ozbrojeného povstání. O tom, jak zásadně vnímá rozdíl mezi nepřáteli a zrádci, mluvil ruský prezident už několikrát. Toto rozlišování může vycházet jednak z gangsterského étosu 90. let, které Putina formovaly, ale také z etiky tajných služeb. Skrze její prizma je „náš“ člověk, který se dal zlákat nepřítelem, horší než disident a otevřený oponent.
Důležitou součástí technologie trestu v diktatuře i v organizovaném zločinu je, aby před zničením nepřítele nastala vidina smíření, odpuštění a někdy dokonce přiblížení se ke kápovi.
Z úst ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova zněla od samého začátku zlehčující a despektem zavánějící hodnocení Prigožinova povstání, když jej pro západní publikum označoval například za “nešťastnou náhodu.” To však ostře kontrastovalo s dlouhodobě budovaným putinským mýtem o tom, že pokusy o vyvolání smuty (v ruských dějinách jde o období hluboké vnitřní i vnější krize po smrti Ivana Hrozného na přelomu 16. a 17. století, pozn. red.) je třeba zničit hned v zárodku. Tato smuta totiž podle neúnavného opakování představitelů vládnoucí skupiny předznamená rozpad země.
Putin sám mnohokrát zopakoval, že se považuje za svůj úkol těmto zmatkům a rozpadu zabránit od samého začátku svého působení u moci. Kdokoli se ukázal být zdrojem podobné hrozby, ať už to byl Michail Saakašvili v Gruzii, vůdci kyjevských protestů na Majdanu nebo Alexej Navalnyj, je pro něj zkrátka tím hlavním zlem.
Hrát do karet nepříteli
Slovo „zrada“, pronesené vůdcem mafiánského státu, musí mít následky. V opačném případě by se systém, který je vybudován spíš na neformálních vztazích než na formálních institucích, mohl stát i se svými principy a praktikami snadno neovladatelným.
Absence jasného trestu pro “zrádce” Prigožina, jeho znovuobjevení se v Rusku po oznámeném vyhnání do Běloruska i častá přítomnost v Petrohradě, a to dokonce i na rusko-africkém summitu, byly stále častěji vnímány jako známky bezmoci a slabosti systému, který začal interpretovat princip „pro své všechno, pro nepřítele zákon“ v opravdu širokém smyslu slova.
Samozřejmě to, co se stalo, nebylo z pohledu režimu klasickou zradou. Prigožin nepřešel na stranu nepřítele v podobě geopolitického protivníka. Na rozdíl od různých přeběhlíků z vládní strany, vůdců opozice (samozřejmě pracujících na zakázku ze zahraničí) nebo Ukrajiny, která Rusko podvedla se Západem a zaslouží tak v Putinově chápání přísný trest, u Prigožina nešlo o přechod na stranu nepřítele. Jeho činnost nicméně zapříčinila intenzivní uvolnění energie, která vyvinula tlak uvnitř systému a způsobila v něm rozkol a zmatení. Tímto už Prigožin hrál do karet samotnému nepříteli. Přesto následovala přestávka pro zvážení trestu.
Čtěte také: Získali jsme deník ruského velitele. Popisuje začátek invaze od překročení hranice až do své smrti
Diktátoři se často zdržují čistek v armádě, obzvlášť během válek. I v tomto případě se mohlo ve dvou měsících po puči zdát, že systém nalezl adekvátní způsob potrestání vlasteneckého povstalce. Prigožinův mediální holding byl likvidován, jeho hlavní silové aktivum – skupinu “Wagner” – částečně přána ministerstvu obrany, částečně odeslána do Běloruska a do Afriky. Video nahrané Prigožinem z Afriky, zveřejněné krátce před katastrofou, naznačovalo, že pro něj samotného našel režim novou pozici – jakési patriotické vyhnanství provázané degradací.
Důležitou součástí technologie trestu v diktatuře i v organizovaném zločinu je, aby před zničením nepřítele nastala vidina smíření, odpuštění a někdy dokonce přiblížení se ke kápovi. Známe to i z filmů o mafii – nepřátelské skupiny a jejich bossové se sejdou, aby následně někdo vyskočil ze slavnostního dortu a jednu stranu postřílel, nebo se smíří a následně jedna strana protivníka zničí jako v Kmotrovi.
Krást od svých
V Rusku v tomto ohledu existuje vlastní tradice. Mnoho vysoce postavených obětí stalinského teroru po první vlně obviňování a propouštění z důležitých funkcí získalo novou, byť nižší pozici v hierarchii. Následně však byli zničeni. Režisér Solomon Michoels byl dokonce v roce 1946 oceněn Stalinovou cenou, aby byl o dva roky později zavražděn během špatně zamaskované srážky s nákladním autem.
Sestřelení letadla s vůdci nedávného povstání přímo nad Putinovou rezidencí může být vnímánо jako svého druhu odpověď na činy samotného Prigožina, který nechal sestřelit několik vojenských letadel během pochodu na Moskvu. Právě absence odpovědnosti za smrt ruských pilotů byla často zmiňována v diskusi o skandální beztrestnosti vůdce povstání.
Právo na podobnou odpověď dává i Prigožinův kriminální původ a jeho styl managementu. Sám vystoupil jako šéf vlastního juniorního gangu, který vztáhl ruku na lidi z gangu hlavního bosse. Finanční nároky, které sám Putin přednesl Prigožinovi, mohly vypadat rituálně, nicméně v příslušném systému byly vážnou přitěžující okolností. Kdo kradl od svých vlastních lidí, ten se postavil mimo zákon a porušil nepsaná pravidla.
Velkou technickou i konceptuální chybou Prigožina byl také jeho pokus získat popularitu a jakýsi politický mandát od běžných občanů bez povolení z vrchu. Po Prigožinově bratření se s lidmi v Rostově byl Putin nucen přerušit mnohaměsíční izolaci a sestoupit k přímé komunikaci s lidmi.
Způsob, jakým se ruský systém v případě Prigožina staví na vlastním systému hodnot a pojmů, nám umožňuje snadněji číst i na důvody zahájení války proti Ukrajině. “Zrada” je zde přítomná v prudkém obratu nové ukrajinské administrativy od rozhovorů o míru se separatisty k nekompromisnímu postoji. Podobně fungovala i likvidace impéria Viktora Medvedčuka, člověka blízkého Putinovi. Tyto události byly vnímány jako cílená osobní výzva a potažmo jako “krádež od svých” – nejstarší a nejdéle trvající obvinění vůči Ukrajině (“kradou plyn, platí málo”…).
Kdo je tu největší nepřítel?
I přesto může být smrt Prigožina pro systém stejně velkým zdrojem problémů, jakým byla jeho beztrestnost. Během takzvané “speciální operace” (invaze na Ukrajinu a rozpoutání totální války, pozn. red.) se Prigožin stal jednou z opor válčícího Ruska. Většina aktivních zastánců války a odpůrců současné elity oplakává Prigožina jako hrdinu a zároveň vyjadřuje přesvědčení, že byl zabit na příkaz z vrchu. Ani oni, ani oficiální mluvčí zatím nepropagují verzi, že byl zabit například ukrajinskými nebo západními zpravodajskými službami – to by totiž znamenalo, že jsou tyto služby všemocné a vládnou i v nebi nad valdajskou rezidencí hlavy Ruska.
To samo o sobě prohlubuje rozkol v militaristickém táboře, který pomáhal vybudovat právě Prigožin. Jeho konec, stejně jako zatčení Igora Girkina (Strelkova) a sesazení generála Sergeje Surovikina, však může být adresován právě těmto hyperaktivním proválečným skupinám.
Po brutálním potlačení demokratické a protiválečné opozice režim váhal ve snaze zjistit, kdo je novým hlavním odpůrcem válčícího Ruska – zda jsou to klidní byrokraté, kteří nadále žijí “jakoby bez války”, nebo aktivní militaristé hlásající totální válku. Oba tábory se navzájem označovaly za hlavní hrozbu systému.
Byla to teprve vojenská vzpoura wagnerovců, kterou podpořilo mnoho populárních válečných blogerů, co pomohlo Putinovi rozhodnout, kdo je pro něj v současné době nebezpečnější. Je to vlastenecká opozice, která režim a jeho vůdce sice slovně podporuje, ale zároveň neustále oplakává neúspěchy na frontě, selhání vedoucích představitelů země na všech úrovních i nedostatek vojenské mobilizace společnosti, ekonomiky a kultury. Kromě toho si na rozdíl od nenápadných úředníků v mezičase dokázala získat oblibu u řadových občanů.
Čtěte také: V Polsku je válka mnohem blíž: Jak naši sousedi budují armádu k obraně Evropy
Vojenský puč Putinovi pomohl překročit hranici, před kterou dříve jen nerozhodně postával. Teď začal represe proti svým vlastním lidem, kteří se opírající se o stejnou “patriotickou většinu”, jako Putin sám. S přistoupením na riziko, že tím vyvolá nepochopení právě u části této většiny.
Místo evangelické zásady “snadné je milovat své bližní, ale ty miluj i své nepřátele” se režim začíná řídit něčím, co je jakousi její negativní kopií: Je snadné pronásledovat nepřátele, ale ty pronásleduj i své vlastní – teprve pak budeš veliký. V zásadě není vyloučeno, že právě toto je v Rusku klíčem k obrovské osobní moci. Koneckonců Josif Stalin, kterého si stále větší část ruského obyvatelstva velmi váží, a dokonce ho obdivuje, byl známý stejnou krutostí jak k nepřátelům, tak i k vlastním spolupracovníkům.
Existují diktatury, které odhodily své demokratické kulisy, ale přitom si zachovaly relativně nedotčené právní systémy. Ruský režim tyto dekorace už odhazoval velmi dlouho a aktivně. Nyní dospěl až k samým základům práva. Symbolem tohoto zbavování se kulis byl sám Prigožin, který praktikoval brutální a beztrestné masakry, včetně známé mimosoudní popravy zrádců perlíkem. Nyní byl za zrádce označen on sám.
Toto zrušení jak demokratických, tak i právních kulis pravděpodobně bude pokračovat i po současném cyklu ruských voleb, po jejichž výsledcích se může konečně zformovat požadavek na plné přihlášení se k tomu, že ruský politický a právní systém nejsou variantami západních. Jsou něčím naprosto odlišným a samostatným – jako socialistická demokracie a sovětské třídní právo předchozích let – v rámci doktríny o samostatné ruské civilizaci, kde na místo právních kategorií nastupují ty, které jsou pochopitelné intuitivně.
***
Z ruského originálu Россия после Пригожина publikovaného na webu Carnegie Politika přeložil Štěpán Vaškevič a redakčně upravil Vojtěch Boháč.
