Blízký Východ

23. 11. 2020, 06:33

Konec zbraní do Saúdské Arábie a pokračující podpora Izraele. Jaké má Biden plány na Blízkém východě?

Prokop Singer

V osobě Donalda Trumpa našli největší blízkovýchodní jestřábi neochvějného zastánce. To se může částečně změnit s nástupem Joe Bidena, přestože základní obrysy americké zahraniční politiky v regionu nejspíš zůstanou nedotčené.

Není žádným tajemstvím, komu v amerických prezidentských volbách drželi palce největší jestřábi na Blízkém východě – tedy izraelský premiér Benjamin Netanjahu a saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán. Zatímco na dosavadního prezidenta Donalda Trumpa se bylo možné spolehnout, že bezpodmínečně podpoří jakékoli jejich asertivní kroky v regionu, jeho demokratický oponent a volební vítěz Joseph Biden takovou jistotu neposkytuje.

Konečná podoba Bidenovy politiky na Blízkém východě bude samozřejmě záležet také na výběru ministrů a poradců nebo na tom, jak dopadne druhé kolo senátních voleb ve státě Georgia, kde se začátkem ledna rozhodne o stranické kontrole nad klíčovou horní komorou Kongresu. Už teď má ale smysl se ptát, zdali výhra demokratického kandidáta povede k zásadní změně americké zahraniční politiky v regionu.

Zpátky k jednacímu stolu

Jedním z hlavních neuralgických bodů na Blízkém východě je bezesporu konflikt mezi Saúdskou Arábií a Íránem, od něhož se odvíjí většina zásadních ozbrojených střetů i mocenských pří v celém regionu. Jako příklady lze zmínit války v Jemenu a Sýrii a soupeření o vliv v Iráku a Libanonu, saúdsko-íránský spor se však okrajově projevuje dokonce i v Afghánistánu.

Ve všech těchto konfliktech stál Trump neochvějně na straně zájmů saúdské královské rodiny, když mimo jiné odstoupil od multilaterální dohody o íránském jaderném programu (JCPOA) a Írán zatížil sérií pro hospodářství ničivých sankcí. Naopak Biden v kampani sliboval návrat ke zmíněné dohodě, již ostatně pomáhal v roli viceprezidenta Baracka Obamy před pěti lety vyjednat.

Politika nové americké administrativy by se neměla týkat pouze zlepšení vztahů s Íránem, neboť nově zvolený prezident údajně plánuje celkové přehodnocení vztahů se Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty, co se týče dohod o prodeji zbraní. Regionální zájmy Rijádu by také mohly obdržet nepříjemný políček v podobě ukončení americké podpory invazi v Jemenu.

Spojené státy v tomto konfliktu s ší’itskými húthíjskými rebely podporovanými z Íránu poskytovaly koalici vedené Saúdskou Arábii klíčovou logistickou podporu již za prezidenta Obamy. Donald Trump v této politice pokračoval s ještě větší vehemencí a například výrazně rozšířil dodávky zbraní Saúdské Arábii a jejím spojencům. Na jaře minulého roku však demokraty ovládaný Kongres odhlasoval rezoluci o zastavení americké vojenské podpory Saúdské Arábii.

Tato rezoluce, kterou spolunavrhl Bernie Sanders, Bidenův hlavní sok z demokratických primárek, byla přijata v napjaté atmosféře konce roku 2018, kdy byl v Turecku zavražděn saúdský disident Džamál Chášukdží. Tou dobou kulminovala vlna nevole k saúdskému korunnímu princi bin Salmánovi, který sice vinu odmítal, důkazy předložené mimo jiné americkými tajnými službami ale mluvily proti němu.

Nepřátelé Izraele?

Další, byť spíše kosmetické změny, je možné očekávat ve vztahu k izraelsko-palestinskému konfliktu. I tady se Trumpova administrativa silně angažovala ve prospěch jedné strany, v tomto případě Izraele, když přesunula ambasádu do mezinárodně neuznávaného hlavního města Jeruzaléma, a především pomohla zprostředkovat navázání izraelských vztahů s řadou arabských států z protiíránské aliance.

Donald Trump se nastavěl ani proti výstavbě židovských osad na palestinských územích, kterou přitom Spojené státy historicky zpravidla alespoň verbálně odsuzovaly. Za velkého zastánce Palestinců však není možné považovat ani Obamu a potažmo Bidena, přestože se je tak republikáni snaží vykreslit. Obamovi například republikáni vyčítali, že v roce 2012 nabádal Izrael k zastavení výstavby nelegálních osad, za což si i od jinak umírněného Mitta Romneyho vysloužil obvinění, že „hodil Izrael pod autobus“.

Navzdory hysterii šířené konzervativními politiky a jejich hlásnou troubou, televizní stanicí Fox News, byl Obama ve skutečnosti vzorným zastáncem Izraele. V OSN vetoval s jedinou výjimkou všechny kritické rezoluce a hlasoval dokonce i proti oficiální pozici USA, tedy proti rezolucím odsuzujícím výstavbu izraelských osad na palestinských územích. Za jeho vlády také dosáhla rekordních částek finanční pomoc Izraeli.

Jazýček na vahách

Tvrzení, že Bidenův návrat k politice Baracka Obamy by sám o sobě znamenal protiizraelskou politiku, se tedy nezakládá na faktech – i když samozřejmě ve srovnání s Trumpovým přístupem budou všechny demokratické vlády působit radikálně propalestinsky. Biden ostatně vystupoval jako zastánce Izraele nejen v předvolební kampani, ale i po celou svou dlouhou politickou kariéru.

Alespoň v některých postojích lze přesto pozorovat určitý vývoj opět pod vlivem progresivních demokratů v čele se Sandersem. Bidenova kampaň například odstranila ze svých stránek větu o tom, že hnutí BDS (bojkot Izraele) často zapomíná na nevhodné kroky Palestinců. Progresivní demokraté navíc posílili svoje zastoupení v Kongresu (kde by jejich hlasy mohly být po nečekaně těsném volebním výsledku pomyslným jazýčkem na vahách), jehož názory bude muset Demokratická strana zohledňovat nejen v otázkách Izraele a Palestiny.

Zatím se ovšem nezdá, že by měli získat významnější zastoupení v Bidenově vznikajícím kabinetu, kam byli dosud nominováni výhradně lidé z předchozích demokratických administrativ. Ačkoli nelze jednoduše předvídat, jak bude vypadat Blízký východ v příštích čtyřech letech, mimo výše zmíněné kosmetické úpravy Trumpova radikálního kurzu můžeme očekávat, že se na standardním směřování americké zahraniční politiky mnoho nezmění.