Green Deal

06. 03. 2023, 04:00

Kudy z krize II. Zelený růst se snaží trefit zmenšující se terč

David Wagner

Zachránit klima před kolapsem, a přitom se mít stále líp, navíc bez drakonických státních zásahů do životů. Myšlenku zeleného růstu si oblíbil průmysl, veřejnost i vlády, navíc už má první pozitivní výsledky. Co se může pokazit?

Klimatická změna existuje a životní prostředí je třeba chránit, shoduje se většina lidí v Česku. Z výzkumů ale zároveň vyplývá přísná podmínka: záchrana klimatu nesmí vést ke zhoršení životního standardu.

Trefit zlatý bod, ve kterém bychom se měli stále lépe, ale zároveň nevybrakovali planetu, se snaží široká skupina ekonomů i politiků – stoupenců myšlenky zeleného růstu. Podle definice OECD se jedná o směr podporující ekonomický růst a rozvoj a zároveň pečující o to, aby přírodní bohatství i nadále poskytovalo zdroje a služby, na kterých náš blahobyt závisí.

Kdo přesně za zeleným růstem stojí? Jaké organizace a vlády se ho drží? Jak úspěšný princip to je? A proč to vůbec nemusí vyjít?

Od studií ke strategiím

Myšlenka, že by bylo dobré nezničit kvůli růstu své okolí, není zcela nová. Hledání kompromisu mezi naším hospodařením a regenerací nezbytných přírodních zdrojů má i široký mytologický odraz. Viz například hned první biblickou knihu: „A Bůh jim požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ (Genesis 1:28)

Toto svěření země do správy člověku má různé výklady. Dlouho jsme v něm hledali schválení otevřeného panství člověka nad přírodou, vedle toho existuje soucitné a až environmentalistické pojetí svatého Františka. Ten v Chvalozpěvu stvoření přímo oslovuje jednotlivé přírodniny i zvířata a vyjmenovává jejich přínosy pro člověka i pro chválu Boží. 

Tyto filozofické úvahy se ale do každodenního hospodaření propisovaly jen v omezené míře. I proto, že ekologické problémy byly až do 20. století vesměs lokální. Když se v Evropě ve třináctém století přecházelo kvůli vyčerpání polí na trojpolní systém, motivací nebyla touha přenechat dalším generacím hezký kus země, ale prostě hlad. 

Čtěte také: Umíme si vyrobit zelený zítřek? Evropa hledá odpověď na začátek konce ekonomické globalizace

První seriózní pokusy o zformulování myšlenky zeleného růstu přicházejí až v 70. létech 20. století i jako reakce na v předchozím článku zmíněnou studii Limity růstu. Tématu se ale nechopila jen akademická sféra a nerůstové hnutí. Organizace spojených národů vydala roku 1987 rozsáhlou studii Naše společná budoucnost, ve které předkládá nejen potřebu udržitelného rozvoje, ale i nástin praktických reforem. Hlavními motivy jsou zde větší efektivita výroby a ekonomický růst spojený s přesunem co největších částí ekonomiky do služeb. Zásadním pojmem je „decoupling“, tedy oddělení ekonomického a emisního růstu. 

Na Summitu Země v Rio de Janeiru v roce 1992 se v této souvislosti začíná mluvit o „environmentální Kuznetsově křivce“. Ta implikuje, že společnosti musí nejprve projít fází ekologicky velmi náročného růstu, například v podobě industrializace, a teprve následně se jejich dopad na přírodu začne snižovat. 

Zelený růst v praxi

Na začátku milénia už byl zelený růst významným ekonomickým a ideologickým směrem. K další akceleraci došlo v posledních patnácti letech. Prvním impulsem byla celosvětová finanční krize, která propukla v roce 2007 a vedla k hledání způsobů, jak krachující ekonomiku zreformovat. Cesta „proinvestovat se, ale udržitelně“ vypadala lákavě. Evropská komise přijala v roce 2010 strategii Evropa 2020, která se už v podtitulu hlásí k „chytrému, udržitelnému a inovativnímu růstu“.

Ještě v době naplňování cílů původní Evropy 2020 přichází Evropská unie v roce 2019 se širokým spektrem politik Green Dealu. Zelená dohoda pro Evropu stanovuje základní cíle, z nichž nejdůležitější je emisní neutralita do roku 2050. To v praxi neznamená, že unijní země nemají produkovat vůbec žádné emise skleníkových plynů – součásti plánu je i zvyšování zachytávací kapacity. Druhotnými cíli jsou oddělení ekonomického růstu od spotřeby zdrojů a to, co komisař Frans Timmermans nazývá „sociální tranzicí“: změny v ekonomice a společnosti nesmí odepsat jednotlivce ani regiony. 

K těmto širokým cílům má vést mnoho menších i větších programů. Některé přerozdělují peníze, některé pouze nastavují restrikce. Just Transition Fund nasměrovává téměř 20 miliard eur do regionů nejvíce zasažených strukturálními problémy, většinou odklonem od těžby uhlí. Renewable Energy Directive zjednodušuje nasazení obnovitelných zdrojů. Mimochodem, zatímco se v Evropě začíná projednávat třetí verze direktivy RED III, v Česku jsme se k postupné implementaci RED II z roku 2018 dostali teprve loni. 

Nejkontroverznější částí strategie jsou samozřejmě restrikce jako zákaz prodeje nových aut vypouštějících oxid uhličitý od roku 2035 nebo emisní norma Euro 7. Diskuzi o ní může shrnout třeba tento screen z vyhledávání na Googlu.

Evropský Green Deal nemůžeme vnímat jako jeden neměnný dokument. Jde o zastřešující cíl vytyčený pro jednotlivá budoucí pravidla a strategie. Ty se ale projednávají jednotlivě a můžou nabýt velmi rozdílných praktických podob.

Evropa v těchto plánech není sama. Nad zeleným růstem začala – pro leckoho překvapivě brzy – přemýšlet i Čína. Environmentálním hlediskům dokonce věnovala část své jedenácté pětiletky (2006-2010). V roce 2020 přijala strategické rozhodnutí stát se emisně neutrální ekonomikou do roku 2060.

Směrem k politice zeleného růstu vykročila i administrativa Baracka Obamy, za jehož vlády začaly Spojené státy s viditelnou a jasnou podporou obnovitelných zdrojů. Loni plán jejich urychleného nasazení ještě zintenzivnil Joe Biden, který v rámci Inflation Reduction Act uvolnil až 500 miliard dolarů v dotacích i daňových pobídkách. To je sice stále méně, než kolik USA dají ročně na obranu, ale i přesto rekordní částka. A tak vysoká, že kvůli ní hrozí eskalace obchodního konfliktu mezi USA a EU, protože ji Evropa vnímá jako porušení tržních pravidel, kvůli kterému by se mohla výroba obnovitelných zdrojů přesunout do Ameriky.  Kdo tedy utrácí za energetickou tranzici víc? EU, nebo USA?
Podle Bloombergu to do roku 2021 byla jednoznačně Čína:

Čína jako lídr investic do energetické tranzice. Zdroj: Bloomberg

Zůstaňme ještě u srovnání evropského Green Dealu s americkým zákonem o redukci inflace. Evropská unie hodlá mezi lety 2021 až 2027 vydat na spravedlivý přechod k zelené ekonomice téměř bilion eur, tedy každoročně víc, než jsou výdaje českého státního rozpočtu. Hlubší pohled do plánu ale odhaluje, že jen něco přes půlku jsou garantované finance z evropských fondů. Další část mají dát státy a k tomu se počítá s 279 miliardami eur investic od ostatních veřejných i soukromých entit. Zaručené ovšem nejsou ani peníze z amerického IRA – velkou část představují daňové úlevy a investice počítají s úspěšným zavedením minimální korporátní daně, což se může, ale taky nemusí podařit.

Pokud znečišťovatele donutíme platit fér cenu, měla by narůst jeho motivace k přechodu na nízkoemisní zdroje energie.

Ještě větším metodologickým problémem v porovnání „kdo dává víc“ jsou odlišné účetní, daňové i rozpočtové systémy. Srovnáváme jenom největší plány? Počítáme investice soukromého sektoru, členských a federálních států, obcí, krajů a counties? Jak důvěryhodná jsou čísla z Číny?

Podstatné je, že příslib dosažení uhlíkové neutrality se stal u velmocí spíše standardem než výjimkou. Čína, Evropa i Spojené státy v praxi zjevně nastoupily cestu různých variant zeleného růstu. 

Tržní řešení emisí

Zelený růst může mít podobu desítek různých konkrétních politik, základní koncepty jsou však vždy stejné. Tím stěžejním je řešení klimatické krize s pomocí tržních mechanismů.

Trh je jediný dosud objevený funkční způsob, jak rychle najít skutečnou cenu produktu a umožnit efektivní směnu. Trhy samozřejmě nefungují ve vakuu a všechny státy je nějakým způsobem regulují. Tyto interní regulace pak mají dopad na další státy a trhy. Pro výrobce například bývá nejjednodušší dodávat produkt vyhovující pravidlům v USA, EU i třeba Turecku než dvacet jeho různých variant.

Regulace se v čase vyvíjejí. V 19. století jsme v Evropě došli ke shodě, že dětská práce není v pořádku, a vyhnali děti z továren do škol. Ve 20. století jsme zakázali karcinogenní azbest a freony ničící atmosféru – v druhém případě byla mimochodem důležitá iniciativa známého příznivce regulací a silného státu Ronalda Reagana

Specifickým typem regulace jsou zacílené spotřební daně penalizující jednání, které společnosti způsobuje různé náklady. Třeba spotřební daň na cigarety má jednak odrazovat lidi od kouření, jednak rozpočtově vyrovnávat náklady na léčbu kuřáků. 

A právě správným naceněním neekologického jednání lze podle logiky zeleného růstu do velké míry řešit naše současné environmentální krize. Pokud znečišťovatele donutíme platit fér cenu, stát by se měly dvě věci. Za prvé naroste motivace k přechodu na nízkoemisní zdroje energie. Za druhé lze prostředky získané zdaněním „špinavých“ výrobků a služeb obratem reinvestovat do dalšího výzkumu a vývoje a do přestavby infrastruktury.

Čtěte také: Kudy z krize I. Odkud vyrostl nerůst a kde jsou jeho meze

V praxi to lze provést několika způsoby. Nejjednodušší je uhlíková daň, například v podobě vyšších daní uvalených přímo na uhlí. Ty mají například ve Spojeném království, Německu, Indii nebo Číně. Některé varianty počítají s postupně rostoucí daní z emisí, aby si ekonomika „zvykla“. I pozvolný nárůst ale může vyvolat šok – podobné automatické zvyšování spustilo povstání Žlutých vest ve Francii. Mezi požadavky protestujících tehdy mimochodem byly i návrhy, které zapadají do koncepce zeleného růstu, jako například rychlé zateplení a související přestavby budov.

Složitější než přímá uhlíková daň jsou různé mechanismy umožňující obchodování s emisemi. Proč si to tak komplikovat? Hlavně ze tří důvodů. Prvním je ještě aktivnější využití tržních mechanismů. Obchod s povolenkami měl teoreticky zajistit, že za emise budou nejochotněji platit ti, kdo je dokáží ekonomicky nejlépe využít.

Za druhé je díky systému povolenek možné klíčovým sektorům poskytnout povolenky zdarma, případně některé sektory z obchodování úplně vynechat.

A nakonec by povolenkové systémy teoreticky měly umožnit pozvolnější náběh nacenění škodlivin i větší selektivnost. Ekonomika by tak dostala šanci přizpůsobit se. 

Unijní povolenkové schéma zdaleka nepokrývá všechno znečištění – stále zpoplatňuje jen kolem 40 procent evropských emisí, s velmi pomalou expanzí. Týká se emisí CO2 v letecké dopravě, teplárenství, výrobě elektřiny, oceli, betonu a podobně. Představitelé EU ho označují za úspěšné, protože od roku 2005 do roku 2019 emise klesly o třetinu. Nicméně těžko říct, jak velký podíl na tom mají právě povolenky. Koncept ale láká i jinde. Například v roce 2021 spustila vlastní trh s povolenkami Čína.

Jednou z nejčastějších kritik těchto systémů je to, že pouze urychlují vytlačování emisně intenzivní výroby ze západních zemí do států třetího světa. Celkový počet emisí zůstává stejný, nebo dokonce vyšší, neboť se v chudších regionech využívají méně efektivní technologie a zákony na ochranu životního prostředí jsou buď mírnější, nebo se porušují. Někdy chybí i základní opatření, jako jsou filtry pevných částic na komínech a podobně. 

První ambicióznější pokus řešit tento problém přináší opět Evropská unie. Carbon Border Adjustment Mechanism (CBAM) má (opět s velmi pomalým náběhem) donutit dovozce z emisně intenzivních provozů doplatit poplatek za znečištění. Jednak je to má motivovat k šetření emisemi, jednak to má pomoci evropským výrobcům. 

I z relativně konzervativních studií týdeníku The Economist či Too Late for Two Degrees? od PWC vyplývá, že čím pomaleji budeme dekarbonizovat, tím bolestivěji budeme v budoucnu platit.

Toto „clo“ začne platit 1. října 2023. V první fázi bude zaměřené hlavně na dovoz betonu, oceli, hnojiv a dalších základních masově produkovaných materiálů. Shodou okolností jsou to i sektory, kde má Evropa funkční industriální základnu, kterou si chce ochránit. To už ostatně v minulosti EU úspěšně dělala: dvakrát vedla obchodní konflikt s USA o vývozu evropské oceli. Jak v případě cel zavedených prezidentem George W. Bushem, tak v případě cel zavedených Donaldem Trumpem nakonec USA ustoupily.

Emisní náhorní plošina

Hlavním cílem férového nacenění emisí je odpojení růstu blahobytu od růstu znečištění. Některá data už spustila oslavy, že jsme rozpojení mezi znečištěním a růstem HDP dosáhli. 

Nadějně působí třeba Spojené království. Obzvláště během ropného šoku 70. let a pak opět v novém miléniu dokázalo odpojit tempo růstu ekonomiky od růstu emisí. 

Vývoj HDP, emisí ze spotřeby a emisí z výroby ve Spojeném království. Zdroj: OurWorldInData/Nat Bullard – Decarbonisation

Zní to slibně. Ještě zajímavější může být pohled na to, jak roste spotřeba energie celosvětově.

Spotřeba primárních zdrojů energie ve světě rozdělená na členy OECD a na ostatní země. Zdroj: Statistical Review of World Energy, 2022, British Petrol

Trend je zde za posledních patnáct let jasný. Spotřeba energie v zemích Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) víceméně stagnuje, zatímco zásadně vyšší růst zaznamenávají země nečlenské. Vzhledem k tomu, že OECD jako celek ve stejném úseku ekonomicky mírně rostl, můžeme do velké míry potvrdit existenci nějaké formy „environmentální Kuznetsovy křivky“.

Vývoj HDP mezi členy OECD. Zdroj: World Bank data tool

Důvodů je několik. Kromě těch problematických, jako vývoz produkce emisí jinam, také zjevně dochází i k přesunu ekonomiky do méně emisně náročných odvětví, k přechodu na čistější a chytřejší výrobu a k investicím do dlouhodobých úspor. Ať už v podobě budování obnovitelných zdrojů, nebo třeba stavění energeticky méně náročných budov. Naděje na snížení emisí tedy existuje. 

Není to ale jenom dobrá zpráva. Momentálně totiž nemáme příklad země, která by se zvládla dostat do fáze alespoň částečného oddělení emisí od růstu bez toho, že by nejprve prošla intenzivní a emisně náročnou industrializací. 

Dobrou ukázkou je v tomto opět kontinentální Čína. Ta loni představila další pětiletku, v jejíž energetické části sice najdeme masivní investice do obnovitelných zdrojů, ale také navýšení výstavby uhelných elektráren. Aby se mohla Čína posunout k čistší energii, potřebuje mít jisté kapacity spolehlivého uhlí. 

Na druhou stranu to ale nemusí nutně znamenat, že Čína všechnu fosilní kapacitu nakonec využije. Evropa si podobné cvičení vyzkoušela v zimní energetické krizi, kdy přivedla zpět k životu řadu uhelných elektráren, které nakonec jely jen na 18 procent.

Využití znovu aktivovaných uhelných elektráren v Evropě mezi říjnem a prosincem 2022. Zdroj: EMBER

Změna, ale pomalá

Klimatická krize je reálná. Její náklady byly opakovaně vyčísleny a cena za neaktivitu bude vysoká. I z relativně konzervativních studií týdeníku The Economist či Too Late for Two Degrees? od PWC jasně vyplývá, že čím pomaleji budeme dekarbonizovat, tím bolestivěji budeme v budoucnu platit.

Taktéž i střízlivý Toby Ord v knize Nad propastí: Existenční riziko a budoucnost lidstva upozorňuje na to, že velkou část nebezpečí zatím nemusíme vidět a tedy být schopni nacenit. Například uvolnění sibiřského metanu z roztátého permafrostu by nás mohlo snadno dostat do spirály, ze které už nebude úniku. Pochopitelně se mohou objevit i posuny pozitivní. Třeba se ukáže, že ledovce tají výrazně pomaleji. Zůstává zde ale asymetrie mezi negativními a pozitivními jevy: pozitivní překvapení nám mohou dát pár let navíc, negativní mohou znamenat zánik pokročilé, propojené civilizace, jak ji známe a máme rádi. V kontextu toho všeho má zelený růst jeden masivní problém. Je pomalý. 

Pro zelený růst je dále nutná masivní elektrizace.

I v relativně bohaté Evropě jsme dokázali za 14 let obchodování s emisemi snížit emise jen o třetinu. Nulový cíl v roce 2050 se tedy může jevit jako přehnaně ambiciózní, i když je zároveň možná příliš pomalý. 

V ještě horší situaci jsou rozvojové země. I největší a nejúspěšnější z nich, komunistická Čína, musí i po desetiletích prudkého růstu překonat masivní práh, aby se vůbec dostala na cestu k emisní neutralitě do roku 2060. Aby měla naději na úspěch, musí přebudovat infrastrukturu, vybudovat novou, masivně investovat – a je možné, že to prostě nezvládne. Například proto, že jde o agresivní autoritářský stát, který místo demokratické výměny názorů preferuje vyhlazování vlastní populace. 

Konkrétní projevy sílící klimatické krize navíc budou odvádět zdroje i pozornost jinam, což její řešení dále zkomplikuje. Pro chudé státy zmítané i dalšími starostmi to bude opět těžší než pro Evropu.

S pomalou reakcí na klimatickou krizi se pojí ještě jeden zásadní problém. Pro většinu států, korporací a mezinárodních organizací jde o environmentální téma číslo jedna. Jenže planetární limity přečerpáváme i v dalších oblastech. Pozvolný přechod k zelenému růstu může znamenat, že sice s odřenýma ušima zvládneme zkrotit emise, jenže při tom „omylem“ vyčerpáme vodu a dorazíme biodiverzitu.

Mezinárodní obtíže

V tuto chvíli má myšlenka zeleného růstu – a s ní i plán Západu, jak přežít klimatickou krizi – dva podstatné nedořešené háčky. 

Následky klimatické krize nejhůře dopadají na regiony, jejichž emisní dluh je zatím minimální. Chudé státy jsou zároveň nejkřehčí vůči suchu, extrémnímu počasí a nesnesitelným teplotám. Třeba Etiopie už teď platí vysokou cenu – a ta dále poroste. Nutně potřebovat pomoc budou celé regiony a uprchlické vlny mohou násobně překonat migrační vlnu roku 2015, která rozkývala Evropu. 

Zároveň uprchlíci často nebudou mít kam se vrátit, ani výhledově. To opět odčerpá jak zdroje, tak politickou vůli řešit poměrně abstraktní problém klimatu. Státy v krizovém pásmu to patrně namotivuje industrializovat se bez ohledu na emise. Úspěšný špinavý průmysl totiž pomáhá lokálně, emise škodí globálně. Budou mít lokální vlády vůli se téhle logice vzepřít?

Naděje, úspěchy a zklamání 

Obnovitelné zdroje rozhodně udělaly obří skoky v efektivitě i ceně. Pokrok o celé procentní body energetického mixu během pár let je jednoznačným úspěchem.

Vývoj poměru solární energie v energetickém mixu. Zdroj: EMBER

Díky technologickému vývoji mají navíc obnovitelné zdroje další celkem nadějnou perspektivu. Schopnost dostat se na pětinu ceny za dekádu rozhodně stojí za povšimnutí.

Cena energie z různých zdrojů za MWH. Zdroj: Statista / OurWorldinData

Dále lze doufat, že časem dokážeme nahrazovat vzácné materiály a rozšiřovat možnosti užívání dostupných zdrojů. Reálný technologický vývoj ovšem tyhle naděje neodráží úplně. Naše schopnost vyrábět lepší a lepší baterie postupuje jen pomalu. Stále potřebují vzácné lithium a jiné suroviny. Pokud se nepovede najít další zdroje nebo urychlit těžbu, světu hrozí nové konflikty o materiály potřebné k dekarbonizaci. 

K tomu je třeba přičíst už teď pozvolna se rozbíhající obchodní války mezi USA, EU a Čínou o to, kdo bude obnovitelné technologie designovat, kdo vyrábět a kdo kupovat. Celá dekarbonizace se tak může výrazně zkomplikovat a prodražit.

Nasazování jiných nízkoemisních zdrojů energie zůstává problematické. Nejčastěji se  hovoří o jaderné energetice, která skutečně zvládne produkovat velké množství energie při minimálních emisích. Proč se tedy masivně nestaví?

Částečně za to mohou bezpečnostní obavy, které ženou třeba německojazyčné pozice. Ty do nějaké míry zpomalují nasazení jádra v celé Evropě. K masivnímu nasazování jádra jako řešení ovšem nedochází ani jinde. Ani pilná výstavba v Číně nemá ambice dostat produkci energie z jádra nad deset procent celkového mixu. Jinde se nové projekty prodražují a prodlužují, zmiňme třeba Hinkley Point. Problém je to zjevně i v Česku, kde minimálně posledních deset let existuje politický konsensus „jádro se má stavět“, ale rozšiřování kapacit se kvůli novým a novým politickým výzvám stále odkládá. 

Stavba jaderných elektráren v jejich současné podobě je extrémně drahá a malé modulární reaktory jsou pořád těsně za rohem. Naděje je ale přesto silnější než kdy dřív: ČEZ by si přál od roku 2032 provozovat malé nukleární reaktory jako přídavek v Dukovanech. Toto přání nicméně zatím nemá konkrétní rozpočtové nacenění.  

To jsou paradoxy

Výčet pastí, do kterých může myšlenka zeleného růstu v praxi spadnout, tím stále není u konce.

Efektivnější výroba například nemusí znamenat efektivnější uspokojení potřeb. Může se prostě jen zvýšit spotřeba, což ostatně bývá nejčastější reakcí na snížení cen. 

Pro zelený růst je dále nutná masivní elektrizace. Zároveň ale nasazení povolenek zdražuje užití levné fosilní energie – a příliš levná energie by zase naopak zpomalila nasazení obnovitelných zdrojů. Snažíme se trefit bod, kdy bude energie drahá tak akorát, aby se vyplatilo budovat další obnovitelné zdroje a zároveň se vyplatilo provozovat hodně věcí na elektrický pohon. Trh je v hledání takové rovnováhy dobrý, jenže přechody mohou být velmi bolestivé a sociálně i politicky náročné. 

Čtěte také: Lithiové dilema: Jak může zelená tranzice vést k ekologické katastrofě

Mezi tímto kladivem a kovadlinou se ocitne velká část rozvojových zemí. Nedostatečně industrializované země stále ještě musí řešit dilema, zda dát přednost životnímu prostředí, nebo rozvoji. Přeskočit vývojový stupeň, kde ve fabrikách vyrábějí tuny levných věcí, se jim nemusí povést bez využívání fosilních paliv. 

I základní koncept trhu započítávajícího do cen negativní dopady je z definice věc proměnlivá a roztřesená. Jednotlivá řešení mohou vyvolat společenské bouře. Kompromisy mohou vést k výsledkům špatným pro všechny. Regulujete málo, nebo příliš? Dozvíte se možná i s desetiletým zpožděním. 

Načasování se stává vrcholně politickým tématem. Shodneme se například, že je špatné vypouštět z výfuků věci, které zabíjejí lidi. Jenže dohodnout se na tom, co přesně a do kdy musejí automobilky změnit, a jestli nás víc trápí nenápadná předčasná úmrtí, nebo velmi nápadná zavřená továrna, je v politické praxi mnohem složitější.

Všechny strategie zeleného růstu připomínají snahu trefit se přesně do středu malého terče, který se navíc stále zmenšuje. Zároveň se ale momentálně jedná o nejspíš dominantní soudržný postup, jak zvládnout krizi. 

Sázka na trh, na jasně stanovené dlouhodobé cíle a na překotné látání děr v regulacích za pochodu dělají ze zeleného růstu směr obnášející řadu rizik, na které je potřeba myslet. Na rozdíl od nerůstu i rezignace ale přináší kombinaci naděje zvládnout klimatickou krizi a zároveň přinést miliardám lidí materiálně zajištěný a postupně se zlepšující život bez masivních státních zásahů do lidských životů.