Když v březnu 2011 zaplavila vlna tsunami jaderný reaktor v japonské Fukušimě, rozhodla vláda Spolkové republiky Německo pod vedením kancléřky Angely Merkel, že už dál nechce z bezpečnostních důvodů vyrábět elektřinu z atomu. Nyní, o více než 12 let později, se tento závazek naplnil.
Tři poslední německé reaktory – bavorský Isar 2, Neckarwestheim 2 v Bádensku-Württembersku a Emsland v Dolním Sasku – byly od sítě odpojeny v sobotu. „Výroba elektřiny ve velkých jaderných elektrárnách, jak ji nyní známe, v Německu 15. dubna skončila,“ potvrdil Voxpotu Sven Egenter, výkonný ředitel think-tanku Clean Energy Wire (CLEW) v Berlíně.
Egenter a jeho tým sledují a popisují německou klimatickou politiku a zelenou transformaci energetiky. Symbolický význam data dokreslilo i páteční vysílání večerní zpravodajské relace veřejnoprávní televizní stanice ARD. To se odehrálo v kulisách Isaru, elektrárny uvedené do provozu na konci 80. let.
V budoucnu by měly v Německu hlavní břemeno výroby elektřiny nést obnovitelné zdroje. Doplní je plynové elektrárny, poháněné surovinou z Norska, Nizozemska, Kataru nebo USA. Časem je má místo fosilního plynu pohánět nízkoemisní vodík. Jádro jako takové nicméně z Německa úplně nezmizí: další desítky let se bude řešit náročná a drahá demontáž odstavených bloků.
Němečtí experti se shodují, že snažit se nyní rozetnout dilema, jestli skoncovat s jádrem je ,správně‘, nebo ,špatně‘, nedává smysl.
Jasné v této chvíli není ani to, co se stane se zbylým radioaktivním palivem. Trvalé úložiště v hlubinách země zatím schází – podobně jako jinde v Evropě. A ačkoliv výroba elektřiny z jádra je už dnes ve Spolkové republice minulostí, například závod na výrobu jaderného paliva v dolnosaském Lingenu jede dál. Zásobovat bude ovšem jen reaktory v cizině.
Elektřiny bude dost
Německo se svým odklonem od jádra vydává v energetice jiným směrem, než jaký volí další evropské státy. Zejména Francie, jaderná velmoc s 56 reaktory, ale třeba i Belgie, která v reakci na energetickou krizi naopak provoz některých reaktorů prodloužila. Také tuzemský ČEZ aktuálně vybírá, jaká firma postaví nový reaktor v Dukovanech. Ještě dříve, v 30. letech tohoto století, by v Česku mohly být spuštěny první malé, modulární reaktory.
I proto se nyní v souvislosti s odklonem od jádra často objevuje otázka, jestli si ho Německo jako velká průmyslová země vůbec může dovolit – aniž by ohrozilo vlastní energetickou bezpečnost. Tedy jestli bude dost elektřiny za dostupnou cenu.
Podle Claudie Kemfert, profesorky energetické politiky a ekonomiky z Univerzity Leuphana v severoněmeckém Lübecku, není potřeba mít obavy. Ještě před odstavením posledních tří jaderných elektráren připomněla, že na výrobě elektřiny v SRN se podílejí méně než pěti procenty. Německo navíc i v loňském krizovém roce víc elektřiny vyvezlo k sousedům, než jí v cizině nakoupilo.
Čtěte také: O jiném zdroji, který by dodával mnoho energie s nízkým dopadem na klima, se neví, říká vědec
Reaktory proto podle Kemfert mohla spolková vláda s klidem vypnout už k původně plánovanému datu, tedy vloni 31. prosince. Ještě předtím ale o prodloužení provozu o tři a půl měsíce rozhodl sociálnědemokratický kancléř Olaf Scholz. Důvodem byly tehdejší velké obavy z možného nedostatku proudu kvůli výpadku dodávek ruského plynu. Právě z něj Němci dřív vyráběli o něco víc než desetinu domácí elektřiny. „Poslední zima ukázala, že nebezpečí blackoutu nikdy nehrozilo,“ míní nyní Kemfert.
Takové hodnocení sdílí i spolková vláda, včetně tradičně protijaderné strany Zelených a jejího ministra hospodářství a klimatu Roberta Habecka. Přinejmenším stejně hlasitě jsou ovšem slyšet i kritici jaderného aus, tedy vypnutí. Patří mezi ně zástupci německého průmyslu, politici z jihoněmeckého Bavorska (kde se nachází jedna z elektráren), a za „strategickou chybu“ označil vypnutí jaderných elektráren také Bijan Djir-Sarai, generální tajemník německé vládní strany FDP.
FDP neboli němečtí liberálové jsou nejmenším ze tří koaličních partnerů Scholzova kabinetu. Právě v otázkách klimatu zastávají velmi často jiný názor než zbytek vládní koalice, což opakovaně vede ke sporům. V roce 2011 nicméně i oni prakticky jednomyslně podpořili konec jádra, dnes vidí věc jinak: Německo podle Djir-Saraie vypnutím reaktorů „propásne příležitost zajistit lepší ochranu klimatu a nižší ceny energií bez vynaložení většího úsilí“.
Ekonomka Kemfert i další experti kontrují, že vypnutí jaderných elektráren má s ohledem na malý podíl v energetickém mixu a způsob stanovování ceny jen minimální vliv na emise, jež přispívají k prohlubování klimatické krize, stejně jako na účty za elektřinu.
Die Abschaltung der letzten drei Kernkraftwerke hat keine sichtbare Auswirkung auf die wöchentlichen Future Strompreise in Deutschland. pic.twitter.com/c0hH65WyC5
— Bruno Burger (@energy_charts_d) April 6, 2023
Kritici jaderného vypnutí zase zdůrazňují, že Německo už v loňském roce muselo spálit víc uhlí v tepelných elektrárnách, aby tak nahradilo chybějící plyn. Přínos jaderného odklonu pro klima je proto podle nich pochybný.
Pohled do statistik ukazuje, že vloni v Německu skutečně přibylo elektřiny vyrobené z uhlí, ovšem také z větru a slunce. Víc uhlí bylo potřeba hlavně ze dvou důvodů: jednak je z něj možné kromě elektřiny vyrábět i teplo, podobně jako z plynu. Přímo uhelná elektřina pak pomáhala i u sousedů: historicky rekordní množství (dvojnásobek oproti roku 2021) proudu Německo vyvezlo do Francie, která se potýkala s výpadky vlastních jaderných reaktorů. Ruský plyn se pak v mezičase podařilo nahradit – surovinu do plynových elektráren a tepláren teď vozí hlavně z Nizozemska nebo Norska.
Diskutovali jsme už dost dlouho
Pro osvětlení otázky energetické budoucnosti Německa jsem v Berlíně oslovila několik předních expertů. V jedné věci se ve svých odpovědích shodli: snažit se nyní rozetnout dilema, jestli skoncovat s jádrem je „správně“, nebo „špatně“, nedává smysl.
„O jádru se tu diskutuje už opravdu hodně, hodně dlouho. Argumenty pro a proti jsou na obou stranách. Rizika dalšího provozu jaderných elektráren nakonec převážila,“ shrnuje pro Voxpot situaci Mats Kröger, výzkumník Německého institutu pro ekonomický výzkum (DIW).
Mats Kröger, expert Německého institutu pro ekonomický výzkum / Foto: Helena Truchlá
Nyní je sice většina Němců nakloněna delšímu provozu jaderných reaktorů, ovšem veřejné mínění se v této otázce v minulosti už několikrát překlopilo na jednu či druhou stranu. Protijaderné hnutí má za sebou desítky let úspěšného lobbingu, po havárii ve Fukušimě zavládlo v Německu celospolečenské zděšení a nyní lidé znepokojeně sledují ruské rakety dopadající do těsné blízkosti jaderné elektrárny v ukrajinském Záporoží.
„Rozhodli jsme se prostě vsadit na transformaci energetiky, která neupřednostňuje jádro, ale vítr a slunce. Samozřejmě, že to s sebou přináší výzvy – musíme investovat do flexibility, hlavně pro odběratele elektřiny, musíme lépe propojovat nabídku a poptávku po proudu,“ míní Kröger.
Chystaný zákaz nových vozů se spalovacími motory po roce 2035 odmítají dvě třetiny Němců, i když emise z dopravy nadále rostou.
Právě fakt, že obnovitelné zdroje jsou samy o sobě k mání „jen když svítí a fouká“, je častým zdrojem kritiky. Vyřešit tento problém má pomoct hustá elektrická síť umožňující transport elektřiny tam, kde je zrovna potřeba, a posilování kapacit na její ukládání.
„Německo se ovšem také může stát vzorem pro státy, které chtějí svoji energetiku modernizovat, jsou ale méně stabilní. Právě v takových kontextech je spoléhání se na jádro rizikové,“ dodává Kröger.
Kritická chvíle pro klimatickou politiku
Zatímco se pozornost soustředí na poslední tři reaktory, klíčová fáze německé klimatické politiky se podle oslovených expertů odehrává jinde. Spolková vláda totiž začíná připravovat zákony, jež mají zajistit pokles emisí skleníkových plynů v několika zásadních oblastech – kromě energetiky (odpovídající za největší množství emisí) zejména v dopravě nebo ve vytápění v domácnostech. Právě zde zatím emise nemizí dost rychle na to, aby země dosáhla svých zákonem daných klimatických cílů: do roku 2030 srazit celkové emise o 65 % oproti začátku 90. let, a do roku 2045 je dostat fakticky na nulu. Pro celou Evropu včetně Česka je nulovým milníkem rok 2050.
Čtěte také: Němci berou jádro na milost, aspoň dočasně. Do energetické minulosti však investovat nechtějí
V roce 2022 Němci snížili emise o 40 % oproti začátku 90. let. I když byly ceny fosilních paliv loni rekordní a firmy i obyvatelé surovinami významně šetřili, emise rostly, respektive neklesaly tolik, jak vyžaduje zákon. Nyní se chce proto vláda zaměřit vedle ještě rychlejšího rozvoje obnovitelných zdrojů (které už dnes vyrobí zhruba polovinu německé elektřiny) i na postupnou výměnu plynových a olejových kotlů v domácnostech, stejně jako na nahrazování aut na benzín a diesel. Chystané změny – hlavně ve dvou posledních oblastech – se bezprostředně dotknou desítek milionů lidí.
„Přichází fáze vyjednávání o řešeních. Už nejde o to, jestli klimatická neutralita do roku 2045 ano, nebo ne. To už je dané. Teď se musíme zabývat tím, co to vlastně obnáší. Potřebujeme konkrétní opatření, což je ale samozřejmě mnohem složitější,“ míní Sven Egenter, analytik think-tanku CLEW.
Debata o klimatických opatřeních se proto i v Německu v posledních týdnech a měsících poněkud mění. A naráží na zajímavý paradox. Skoro polovině Němek a Němců vadí, že spolková vláda nedělá pro klima dost. To potvrzují i výpočty klimatologů a ekonomů. Na straně druhé ale panují velké obavy z finanční náročnosti nahrazování plynových kotlů v bytech a domech solárními panely a tepelnými čerpadly.
Odpor vzbuzuje také představa postupné ztráty dostupného a spolehlivého dopravního prostředku, kterým jsou v očích veřejnosti auta se spalovacími motory. Chystaný zákaz nových vozů tohoto typu po roce 2035 odmítají dvě třetiny Němců, i když emise z dopravy nadále rostou.
Patříme k poslední generaci, která může zastavit to, co nás ohrožuje: globální ztrátu kontroly nad klimatickou krizí způsobenou člověkem.
„Existuje riziko, že se nacházíme v bodě, kdy je klimatická politika vtahována do kulturní války. Ta je obecně v politické debatě v poslední době více patrná,“ míní Mats Kröger z Německého institutu pro ekonomický výzkum. Jako příklad uvádí právě symbolický význam osobního auta pro jednu skupinu občanů, a práva chodců a cyklistů pro skupinu druhou.
Sám jako vědec považuje za klíčové, aby politici nadále vycházeli při svém rozhodování z jednoznačných a daty podložených konceptů. „O těch se můžeme konkrétně bavit, i když spolu třeba nesouhlasíme. Nezvrhne se to pak ale v obecnou debatu o symbolech,“ dodává mladý vědec. Tuto podmínku podle něj zatím spolková vláda zvládá plnit.
Scholz, katastrofický kancléř
Ekonomka Claudia Kemfert je mnohem kritičtější. Kancléře Scholze označuje za „katastrofu“ pro klimatickou politiku země. Patří také mezi jednu ze signatářek kritického otevřeného dopisu vládě.
„Čím déle otálíme, tím drastičtější důsledky má naše čekání. Jednat nyní je naší povinností. Patříme k poslední generaci, která může zastavit to, co nás ohrožuje: globální ztrátu kontroly nad klimatickou krizí způsobenou člověkem,“ píše se v apelu se zhruba čtyřmi stovkami původních signatářů. Mezi nimi jsou přitom i členové stran vládní koalice, kteří tak kritizují své vlastní kolegy, dále opoziční konzervativci a radikální levice, zástupci církví a náboženských institucí, herci, sportovci – a také vědci, jako právě Kemfert.
Hlavní příčinou nespokojenosti je fakt, že současná vláda ve snaze najít shodu na tom, jak v klimatické politice dál, rozmělnila cíle snižování emisí právě v jednotlivých zákonem stanovených sektorech, jako jsou doprava nebo vytápění. Nemít do budoucna přehled o tom, jak se v jednotlivých sektorech daří snižovat emise, a kde jsou naopak problémy, podle Kemfert a dalších kritiků znamená jen další zpomalení. Zavedeny naopak nebyly žádné sankce, když některý rezort klimatický zákon nedodrží. To hrozí především u dopravy, kterou řídí už zmíněná liberální strana FDP.
Čtěte také: Jásot nad zařazením jádra a plynu mezi udržitelné zdroje může rychle zhořknout
Sven Egenter je přesto smířlivější. „Základní směr (klimatické politiky spolkové vlády; pozn. red.) je správný, i když rychlost nedostačuje,“ míní analytik. V tom, co znamená „rychleji“, je také opatrnější než Kemfert a někteří další klimatologové. „Větší rychlost totiž někdy může představovat nechat si víc času a víc přesvědčovat,“ domnívá se. Jen tak podle něj nehrozí, že prosazená opatření vezmou za své hned po dalších volbách, protože si nezískají podporu veřejnosti.
Mats Kröger pak jako příklad toho, kde se právě tohle podařilo, uvádí energetiku. A je to i jeden z důvodů, proč sám nemá obavy ze sobotního odstavení posledních tří jaderných reaktorů.
„I když se teď nezdá pravděpodobné, že dosáhneme klimatického cíle pro rok 2030, udělali jsme za posledních 20, 25 let obrovský pokrok,“ podotýká Kröger. Připomíná, že na začátku této cesty se řešilo, jestli je vůbec možné vyrobit tolik elektřiny z obnovitelných zdrojů, aby to Německu stačilo. „Teď vidíme, že je to spíš otázka realizace než technologický problém,“ dodává.
Výzkumník také připouští, že politická vůle k této realizaci v posledním roce i s ohledem na válku na Ukrajině a energetickou krizi trochu ustoupila. „Musíme dávat velký pozor, jak se vše bude vyvíjet dál,“ uzavírá Kröger.
Podívejte se také na naši reportáž o budoucnosti těžby a spalování uhlí v Německu:
