Kromě desítek tisíc vojáků na obou stranách si válka na Ukrajině za první dva měsíce od únorové invaze vyžádala i tisíce životů ukrajinských civilistů. Reportéři Voxpotu během své druhé letošní výpravy na Ukrajinu narazili na tragický příběh Čecha, který jel do země pomáhat, ale stejně jako velké množství místních se dostal pod palbu ruských vojáků v autě při pokusu odjet do bezpečí na západ.
Když se na internetu objevila naše reportáž z prvních dní války na Ukrajině, kdy na nás ruské jednotky střílely u Makariva, dostali jsme v zápětí mail od paní Simony. Ve stejnou dobu, kdy jsme se pohybovali kolem Žytomyrské dálnice u městečka Makariv, se ve stejných místech měl pohybovat také její manžel Tomáš (detaily na přání rodiny nezveřejňujeme).
„Od 2.3. 13.hod.20 min.má mobily nedostupné, do cz nedojel a je nezvěstný,“ psala nám po přečtení naší reportáže z místa Simona a žádala o jakoukoli informaci, která by rodině napověděla, co se s manželem stalo.
Když jsme v Makarivu těsně unikli střelbě a začal útok na město, čekali jsme v krytu s množstvím dalších lidí. Několik z nich nám řeklo, že se tu ocitli náhodou – původně měli namířeno na západ země, ale když jeli po dálnici, tak potkali ruské jednotky, auto rychle otočili a dálnici opustili na prvním sjezdu. Právě tam byl Makariv.
Psali jsme o paní Irině, která v krytu byla se svým pětiletým synem a dvouměsíční dcerou. Rodina byla z Irpině a pokusila se odjet do bezpečí. Když jela po Žytomyrské dálnici, začalo na ni blikat auto v protisměru a z okna na ni mávala ruka řidiče. „Zastavila jsem a z auta na mě křičeli, ať se okamžitě otočíme, že kousek dál jedou tanky,“ popisuje Irina. „Jen co jsme se otočili, tak jeden tank začal střílet a trefil benzinku vedle nás,“ popisovala s tím, že okamžitě sjela na prvním sjezdu z dálnice a objevila se i s dětmi tady v krytu v pro ně dosud neznámém městě.
Sami jsme v ten den viděli jedno rozstřílené auto s mrtvými lidmi uvnitř a od několika dalších lidí slyšeli o tom, že oni viděli na vlastní oči další rozstřílená auta s mrtvými cestujícími.
Paní Simoně jsme odepsali, že v místě, kudy měl projíždět její manžel, operovaly ruské jednotky, které po civilních autech střílely a naděje, že je manžel po týdnu mlčení živý, není velká.
„Vzhledem k tomu, že tyhle jednotky střílely jak na severu tak na jihu od dálnice na civilní auta, tak je možné, že jestli je potkal, tak to nemuselo dopadnout dobře,“ napsali jsme a tím jsme celou záležitost uzavřeli.
Stejné místo, stejný čas
Po měsíci jsme se vrátili na místo, kde jsme vycouvali ze střelby. Ruská vojska se několik dní předtím od Kyjeva stáhla a my jsme viděli už jen následky jejich měsíční návštěvy. Ráno jsme našli v lese na pozicích, kde měla tábor ruská vojska, mrtvého vojáka – zřejmě ukrajinského průzkumníka. Po cestě přes Makariv do zničené Boroďanky jsme fotili mimo jiné rozstřílená auta. Byly jich desítky. Starosta Makariva Vadim Tokar nám ten den potvrdil, že většina ze 133 identifikovaných obětí ruské agrese v jejich rajónu byli právě lidé v autech, kteří se snažili uprchnout do bezpečí.
Když jsme se večer dostali do hotelu v Kyjevě, Majda upravovala fotky a jednu z nich poslala svému příteli. Bylo to jedno ze zničených aut – podivně zdeformovaný červený sedan.
„Co jsi mi to poslala za fotku rozstříleného českého auta?“ ptal se jí následně do telefonu přítel.
„Jaké české auto myslíš?“ nechápala Majda.
„Poslala jsi mi fotku zničeného českého auta,“ vysvětlil.
V tu chvíli Majda skočila k počítači, otevřela fotky a zjistili jsme, že šlo o auto, na které se nás ptala paní Simona. Fotka byla pořízena jen několik metrů od pozic, ze kterých ruští vojáci stříleli i na náš. Čas, kdy manžel zmizel, byl kolem půl druhé odpoledne. Na nás stříleli vojáci z přesně těch stejných pozic o zhruba hodinu a půl později. Zatímco naše auto dostalo jen jeden průstřel, auto pana Tomáše bylo prostřílené mnoha ranami naskrz.
Další den jsme se na žádost paní Simony a také policie vydali zpět na místo, kde jsme poprvé auto objevili. U cesty už nebylo a našli jsme tam jen Tomášovu tenisku, o které nám Simona řekla, že ji měl s sebou.
Podle pokynu místních, kteří zrovna odtahovali z místa zničený obrněnec, jsme se vydali na vrakoviště. Rozstřílených aut tam byly snad stovky, v některých z nich byly zaschlé kaluže krve, jiné byly přepůlené zřejmě poté, co přes ně přejel tank. Po chvíli hledání jsme našli i Tomášovo auto.
Průstřely procházely přes čelní okno, dveře zboku i opěradlo hlavy u řidiče. Při prohledání auta jsme zjistili, že v něm zůstalo také hodně krve. Šance, že by to Tomáš přežil, byla minimální. V autě samotném zůstal jen technický průkaz, obrázek s pannou Marií a jinak téměř nic. Makarivská policie nám řekla, že zatím všech 133 civilních obětí bylo identifikováno, takže Tomáše zatím nenašli. V nedalekém Motyžynu nám však o den dříve na obecním úřadě řekli, že stále nacházejí mrtvé civilisty po lese kolem vesnice. V Makarivě zase členové policie i teritoriální obrany hledali hroby, do kterých Rusové pohřbívali civilisty, které při průjezdu zabili.
„Víme zatím jen o tomto případu, ale předpokládám, že jich ve výsledku může být víc,“ řekl mi s přáním nezveřejňovat jeho jméno kontaktní úředník, který má z české strany podobné případy na starosti. Zatím se k němu nicméně žádná informace o dalších pohřešovaných nebo mrtvých občanech ČR v důsledku války na Ukrajině nedostala.
„Může se stát, že nějaká informace šla přímo přes Interpol, ale nemyslím si, že by se to stalo,“ komentuje to, zda je možné, že by se o podobném případě nedozvěděl.
Čtěte také: Pobrat, co doma neshořelo, a když zbude čas, vyhrabat příbuzné z trosek
Tomášova manželka nám při setkání v Praze popsala, že se její muž vydal na Ukrajinu v prvních dnech války proto, že stejně jako mnoho ostatních nemohl vydržet sledovat, co se v zemi děje a nijak nepomoct.
„Byl to hodně rodinný typ, když slyšel o tom, co se tam lidem a jejich dětem děje, tak to prostě nevydržel,“ popisuje mi při setkání v Praze Simona motivace svého manžela, kterému by letos bylo padesát let. Tomáš byl profesionální řidič kamionů i autobusů, tak chtěl pomoct s odvozem lidí.
Vrakoviště, na kterém jsme druhý den našli Tomášovo auto / Foto: Majda Slámová/Voxpot
„Prvních pár dní vozil lidi ze Lvova k hranici, ale pak to zřejmě nevydržel a vydal se ke Kyjevu, nám to ale nepřiznal a řekl, že jede jen do Žytomyru,“ popisuje Simona a její dcera dodává, že potřeba pomáhat u něj byla běžná.
„Když viděl bezdomovce, tak ho hned napadalo, že by mu měl aspoň uvařit něco k jídlu,“ vyprávěla dcera o svém otci. I přes přemlouvání rodiny, že je něco takového nebezpečné se rozhodl, že potřeba pomáhat je silnější a jen pár dní po začátku války se vydal na vlastní pěst na Ukrajinu. Rodina mu s sebou sbalila dva telefony, ať se mu nevybije baterka a Tomáš odjel.
Skrze spárování telefonu s tabletem Simona později zjistila, že se naposledy objevil v městečku Byšiv, kde přespal u místních. Poslední telefonát mířil po poledni 2. března do práce. Dispečerovi podle rodiny Tomáš oznámil, že se vrací domů a v pondělí opět nastoupí. Cestou ale zřejmě potkal na dálnici na Lvov ruské jednotky a když je chtěl objet se severu, natrefil na další, kterým se už uniknout nepodařilo.
Kromě tohoto případu se na konci března objevila na Twitteru ještě fotografie Čecha, který měl padnout v boji na Ukrajině. Informace z internetu zase rychle zmizela a redakci se jí nepodařilo ověřit.
Jak vypadaly první dny ruské invaze na Ukrajinu v hlavním městě?
