• Profil
  • 6. května 2022

Odpadlice úplně pro všechny: Vzestup a pád Natálie Poklonské, hrdinky „krymského jara“

Natálie Poklonská na zasedání ruské Státní dumy / Foto: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0 /
Natálie Poklonská na zasedání ruské Státní dumy / Foto: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0 /
Autor
Eva Čeplová
Njaš Mjaš. Pod touto přezdívkou se v hudebním hitu, jenž se před osmi lety šířil internetem, skrývala jedna půvabná blondýna s modrýma očima. Ruská anexe Krymu ji v březnu 2014 vynesla až do křesla státní zástupkyně Autonomní republiky Krym. Nyní sledujeme její pozvolný pád, i kvůli jejímu nejednoznačnému postoji k invazi Ruska na Ukrajinu.

„Moc, krev, Njaš, Mjaš, krev, moc, Krym je náš,“ zpívá animovaná Poklonská s mečem v ruce, kosící všechny nepřátele v klipu zpěváka Enjoykina. Písnička po svém zveřejnění v březnu 2014 začala okamžitě lámat rekordy ve sledovanosti a do dnešního dne se pyšní více než 47 miliony zhlédnutí.

Tehdy se zrodila hvězda i sexidol. Těžko mohla hledat Moskva lepší symbol „návratu“ Krymu pod ruskou vlajku, který vešel do historie Ruska jako takzvané krymské jaro, než právě ji. Mladá Ukrajinka s celoživotní náklonností k carské rodině působila od března 2014 na kyjevském státním zastupitelství. Pak přijala nabídku stát se krymskou prokurátorkou, ale poté, co tuto pozici před ní odmítli čtyři muži.

Exprokurátorka nedostala pozvání na grandiózní oslavy osmiletého výročí připojení Krymu, což značně vypovídá o její dnešní pozici.

Zatímco zahraniční a ruští diváci s úsměvem na rtech vymýšleli Poklonské různé přívlastky a podobizny, pro Ukrajince se v březnu 2014 stala Njaš Mjaš symbolem totálního zrádce. V posledních dvou měsících se ovšem Poklonské zjevně podařil opravdu husarský kousek, jímž se nemůže pochlubit jen tak někdo. Stala se odpadlíkem nejen pro Ukrajinu, ale i pro Rusko.

Ze zrádkyně ještě větší zrádkyně

Z kdysi Moskvou obdivované blonďaté Nataši, která mimo jiné v letech 2016–2021 vykonávala mandát poslankyně ruské Státní dumy, je dnes pro mnohé prokremelské politiky a novináře ženou, která přešla zpět na stranu nepřítele.

Ještě těsně před počátkem brutální ruské invaze vystupovala Poklonská na veřejnosti jako horlivá stoupenkyně prezidenta Putina. Ovšem po 24. únoru se její rétorika k nelibosti Kremlu rapidně změnila.

„Ona je opravdu psychicky nemocná… Za časů velké vlastenecké války by Natálie byla normálním zrádcem,“ rozčiloval se před několika dny ve svém pořadu Putinův novinář Vladimir Solovjov.

Podobně cupují Poklonskou za její mírumilovný postoj i politici, a už přišel i „trest“. Exprokurátorka prý nedostala pozvání na letošní grandiózní oslavy osmiletého výročí připojení Krymu, které se uskutečnily v moskevských Lužnikách. Fakt, že se symbol krymského jara neúčastnil velkolepé akce, vypovídá o její současné pozici poměrně hodně.

Jakými slovy současná ruská poslankyně nadzvedla kremelské propagandisty? „To písmeno Z symbolizuje tragédii a smutek jak pro Rusko, tak i Ukrajinu. Proč? Protože umírají ruští vojáci a jejich rodiče se to dozvídají,“ posteskla si Natálie v talk show Živoj Gvozď.

Na její slova vzápětí reagovali krymští poslanci, kteří navrhli, aby v případě, že se neomluví, byla zbavena všech regionálních titulů a vyznamenání.

Bývalá prokurátorka se ovšem s velkou dávkou diplomatičnosti vymezuje proti „speciální operaci“ prakticky ve všech rozhovorech od začátku války. Z jejích slov je cítit, že jí krvavé události na Ukrajině nejsou lhostejné. ¨

Čtěte také: Válka urychlí návrat Krymu Ukrajině, myslí si aktivistka bojující za osvobození poloostrova

„Když se dnes díváš se na videa z Charkova, Kyjeva, Mariupolu…, nevím, co ostatní, ale mé srdce se teď topí v krvi… Nemohu se z ničeho radovat,“ uvedla zhruba před měsícem v dvouhodinovém rozhovoru Kateriny Gordějevové. V něm se také opřela do současného militantního naladění ruské společnosti, kterou k ještě větší nenávisti popouzí státní média. Přitom Poklonská nezapomněla také ve své pověstné dívčí naivitě dodat, že nejhorší na celé situaci je to, že jsou rozhádané celé rodiny, a vyzvala všechny, aby se měli rádi.

Otázkou zůstává, proč jí informační válka proti Ukrajině nevadila již v uplynulých osmi letech. Namísto toho se aktivně zapojila – nejprve jako krymská prokurátorka a později jako poslankyně vládního Jednotného Ruska – do státní mašinérie budování obrazu Ukrajiny jako fašistického nepřítele.

Naivní dívka? Možná, ale také jeden ze symbolů útlaku krymských Tatarů a náboženského fundamentalismu.

Na rozdíl od jiných ruských politiků a bloggerů však Poklonská navštívila konfliktem zasažené ukrajinské regiony, konkrétně Chersonskou oblast, kam přivezla místním obyvatelům humanitární pomoc. Tato zkušenost jí zjevně odkryla skutečnost, kam až ruská agrese ve své vší brutalitě zašla. I proto Poklonská v interview Gordějevové bez váhání připustila: „Rusko se změnilo… Limity se posunuly. Lidé v Rusku dnes vidí svět černobíle. Dobro a zlo, nic mezi tím neexistuje.“

V některých otázkách ovšem poslankyně nadále jede v zajetých kolejích ruské propagandy. Zatvrzele odmítá, že by současná válka byla jen vyvrcholením osm let trvající ruské agrese. Svou tehdejší klíčovou roli během anexe Krymu nadále obhajuje a příčiny konfliktu je podle ní třeba hledat v „nezákonném převratu na Majdanu v roce 2014“.

Jsem Ukrajinka

Když se Gordějevová na závěr interview Poklonské zeptala, co je pro ni důležitější, zda svoboda, či stabilita, nečekaně prozřelá celebrita bez váhání vybrala svobodu. Podle některých komentářů pod videem se tak v bývalé prokurátorce, i přes neodpustitelnou zradu v roce 2014, výběrem svobody projevila skutečná Ukrajinka. Ke své ukrajinské domovině se ostatně Poklonská několikrát v rozhovoru přihlásila.

Stesk po rodné zemi a jistá dávka nostalgie po časech před anexí Krymu. Takové momenty bylo možné zachytit ze slov Natálie již rok před vpádem Ruska na Ukrajinu. Tehdy se v téměř tříhodinovém rozhovoru s významným kyjevským novinářem Dmitrijem Gordonem rozpovídala o svém životě před březnem 2014. „Miluju Ukrajinu, znám Ukrajinu, je to kus mě.“

Exprokurátorka sice svým zjevem a vystupováním vzbuzuje dojem raněného zvířete, které chytili do pasti a teď mu ubližují, její politické angažmá a aktivity na krymském státním zastupitelstvu a později ve Státní dumě však ukazují poněkud jiný příběh. Naivní dívka? Možná, ale také jeden ze symbolů útlaku krymských Tatarů a náboženského fundamentalismu.

Ďábel s andělskou tváří

Silně proruská orientace, hluboké pravoslaví, velká spjatost s Krymem, kde vyrostla, a smysl pro pořádek a byrokracii. Atributy, které do jisté míry vystihují osobnost Poklonské. Není tedy divu, že se před osmi lety do nové role hlavní krymské prokurátorky vžila velmi rychle a aktivně zahájila rusifikační politiku.

Hned v prvních měsících po anexi poloostrova nasadila přísný, nekompromisní kremelský tón a vzkázala všem hlasitým odpůrcům okupační správy, že je v krymských věznicích dost volného místa pro všechny „ukrajinské nacionalisty a radikály“, ale výhled z cely na moře jim prý zajistit nemůže.

Urputně také šířila dokola omílané zprávy o tom, že je na Ukrajině fašismus na vzestupu a velmi snadno se může rozšířit i na poloostrov. Spolu s hlavním představitelem Autonomní republiky Krym Sergejem Aksjonovem také hrozila zřízením speciálního Krymského tribunálu, jenž by vyšetřoval údajné zločiny ukrajinského nacismu.

Slibovaný boj proti korupci a klientelismu se nekonal. Za první rok mandátu Poklonská v dumě nepředložila jediný návrh zákona.

V dobrém na Natálii nevzpomínají ani krymští Tataři. Zasloužila se totiž o zákaz takzvaného medžlisu, tedy zvykového krymskotatarského parlamentu. Medžlis byl v Rusku postaven mimo zákon z důvodu údajného podněcování etnického nacionalismu a extremismu a byl rovněž zařazen na seznam extremistických organizací. V roce 2017 Mezinárodní soudní dvůr v Haagu sice nařídil Rusku, aby zákaz zrušil, Moskva však rozhodnutí soudu ignoruje.

Zneužitá a odhozená?

Natašina kariéra v slunném regionu však netrvala příliš dlouho. V září 2016 zaslala Poklonská ruské generální prokuratuře žádost o odvolání z funkce. Důvodem měla být její následná kandidatura do Státní dumy, kam nakonec byla skutečně zvolena. Otázkou ovšem zůstává, co se za náhlým odchodem populární prokurátorky skrývá. Množily se totiž spekulace, že se Natálie na Krymu zkrátka již Kremlu nehodila.

Čtěte také: Dopis z Ruska: Měli jsme odjet, když to ještě šlo

„Pochopil jsem, že se ona sama v sobě tehdy ztratila a že ji využili a odhodili,“ vyjádřil již předloni své pocity z pohasínající hvězdy kremelské propagandy kyjevský novinář Dmitrij Gordon, když s ní předtím absolvoval tříhodinové interview.

Podle novinářky ruské sekce BBC Faridy Rustamové stojí za přesunem Poklonské do Moskvy ve skutečnosti její veřejné působení, kdy v podstatě komentovala každý svůj krok, aktivně hodnotila politické dění a nechávala se všude fotit a natáčet. To se mohlo znelíbit některým představitelům poloostrova, zejména pak premiéru Sergeji Aksjonovi, který patrně toužil po poddajnějším prokurátorovi.

Je nemocná, potřebuje se léčit

Ani následné působení ve Státní dumě za Putinovo Jednotné Rusko se pro Natálii neobešlo bez vlny kritiky. A že se od této hrdinky krymského jara a populární řečnice očekávalo hodně. Minimálně to, že se se stejným nadšením a entuziazmem, jaký předváděla na Krymu, vrhne i do práce poslankyně.

Slibovaný boj proti korupci a klientelismu se nekonal. Za první rok mandátu Poklonská nepředložila jediný návrh zákona. Jí vedená komise pro kontrolu poslaneckých prohlášení se během 12 měsíců sešla pouze dvakrát.

Všichni odsuzujeme kolegyni Poklonskou, protože to byla ona, kdo vrazil klín do trhliny v naší společnosti.

Přesto Natálie nezahálela. Veškerou energii totiž věnovala snahám o zákaz filmu Alexeje Učitelja Matilda, který měl premiéru v říjnu 2017. Udělala snad vše, aby snímek nevstoupil do kin.

Příběh, který vypráví o posledním ruském caru Mikuláši II. a jeho domnělé milence, baletce Matildě Kšesinské, nadzvedl Poklonskou tolik ze židle, že během roku sepsala více než 100 příspěvků na sociální síti VKontaktě, prokuratuře pak zaslala více než 40 stížností na film. A to vše proto, že snímek údajně znesvětil postavu Mikuláše II., pro něhož má Natálie velkou slabost, a pobouřil tak city pravoslavně věřících.

Svými neustálými výstupy a kritikou podle některých poslanců rozdělila zbytečně ruskou společnost. Ta sice již v té době dávno rozdělená byla, byť ne kvůli postoji k carské rodině, avšak nač ještě více přilévat olej do ohně. Sám režisér se musel potýkat s několika žhářskými útoky, některá kina zase kvůli výhružkám odmítla film promítat. Poklonská se k těmto útokům nechtěla vyjadřovat, alespoň dokud ji k odsouzení nevyzvalo samotné Jednotné Rusko.

„Všichni odsuzujeme kolegyni Poklonskou, protože to byla ona, kdo vrazil klín do trhliny v naší společnosti,“ řekla o kauze poslankyně Jelena Drapeková. Jiní členové dumy o Poklonské rovnou prohlásili, že je nemocná a měla by se jít léčit.

Své spolustraníky si příliš nenaklonila ani tím, že v září roku 2018 hlasovala proti důchodové reformě, kvůli čemuž byla následně potrestána. Přišla o post šéfky komise pro kontrolu příjmů poslanců.

Zbyly jen oči pro pláč

V současné době by se jen těžko hledal větší politický zkrachovalec než Natálie Poklonská. Na Ukrajině je již osm let symbolem národní zrady, na Krymu a v Rusku se na ni pro změnu ze všech stran valí kritika i výsměch za její naivitu. Z druhé strany jí ale nelze upřít určitý pozitivní přínos.

I přes ohromný tlak a nenávist, kterým nyní čelí, Poklonská na rozdíl od většiny ruských politiků veřejně vystupuje a vyzývá k uklidnění nálad v tamní znepřátelené společnosti.

Jako zástupkyně šéfa takzvaného Rossotrudničestva (Federální agentura pro SNS a krajany žijící v zahraničí) podnikla rovněž s humanitární pomocí minimálně jednu cestu na okupovaná ukrajinská území a další balíčky pomoci do své domoviny pravidelně odesílá.

Jak sama říká, většina z toho je její osobní iniciativa, o níž se nechce příliš veřejně zmiňovat. I přes osm let trvající službu Putinově Rusku, poslední rozhovory s Poklonskou ve stínu války naznačují její rozčarování. Vydala se ovšem na cestu, z níž už není cesty zpět, byť by se dle některých komentátorů vrátila do doby před rokem 2014 velmi ráda.

Dmitrij Gordon je například přesvědčen, že bývalá prokurátorka svého angažmá při krymském jaru lituje, ač sama veřejně nic takového neprohlásila. V závěru pořadu Naš pak tvrdí, že tragédie Poklonské a všech těch, kteří ve vlastní zaslepenosti uvěřili zločinnému režimu, je v konečném důsledku tragédií celého ukrajinského národa.