O tom, že takzvaná fast fashion představuje problém, který je třeba řešit, se mluví už pár dekád. Nejprve spíše potichu – od roku 2013, kdy došlo ke kolapsu textilní továrny Rana Plaza v Dháce s 1134 oběťmi, o něco hlasitěji. Jak to na poli oděvního průmyslu vypadá deset let od tragédie?
„Média se začala soustředit na to, kde se naše oblečení šije, za jakých podmínek vlastně vzniká. Bezprostředně po události došlo k sepsání Bangladéšské úmluvy, právně závazného dokumentu. Ten klade nároky na oděvní továrny z pohledu bezpečnosti, pravidelných a nezávislých kontrol a dalších. V továrnách, kde úmluvu uplatňovali, došlo k razantnímu poklesu tragédií, a před dvěma lety ji nahradila Mezinárodní úmluva pro zdraví a bezpečnost v textilním průmyslu,“ vysvětluje v Pulsu Karolína Břinková, odbornice na slowfashion.
Poslouchejte také: PULS | „Nejsme Panny Marie.“ Mexičanky si vybojovaly interrupce, vyhráno ale nemají
Situace ale není ani náhodou růžová. „Novou úmluvu podepsalo 190 značek, chybí mezi nimi ale velcí hráči, například ti američtí. Pozornost se také soustředí především právě na Bangladéš, oblečení se přitom šije různě po světě,“ vypočítává v epizodě spoluzakladatelka projektu Slowfemme. A to s tím, že pracovní podmínky jsou stále špatné a negativní dopad textilního průmyslu na životní prostředí se nezmenšil. „Naopak se o něm čím dál víc mluví v kontextu změny klimatu,“ připomíná.
V posledních letech navíc do hry vstoupili noví aktéři: ultra fast fashion značky jako jsou Shein nebo Boohoo. „Je to nová fáze fast fashion, kdy značky generují trendy skrze algoritmy na sociálních sítích. Tam zjistí, co zákazníci chtějí, a dokážou jim to velmi rychle dodat,“ nastiňuje Karolína Břinková.
Jak tedy funguje ultra/fast fashion byznys? Co zjistíte při pohledu na „made in“? Hraje při uvažování o udržitelné módě nějakou roli jazyk, kterým o ní mluvíme? Je na místě mluvit o moderním otroctví, je-li řeč o pracovních podmínkách ve sweatshopech? Pusťte si novou epizodu buď na webu, nebo ve Spotify či Apple Podcasts.