Srbská komunita v Praze si připomněla výročí neštěstí v Novém Sadu, kde kvůli pádu betonového přístřešku zemřelo šestnáct lidí. Stejně jako demonstranti v Bělehradu, v Novém Sadu a mnoha dalších srbských městech volají i Srbové žijící v Česku po potrestání viníků a vyvození odpovědnosti.
Je první listopadový den a v srbském Novém Sadu se scházejí tisíce lidí. Jdou si připomenout rok od chvíle, kdy se na skupinu cestujících zřítil železniční přístřešek. Zemřelo šestnáct lidí a od té doby v Srbsku už není nic takové jako dřív.
Vzpomínková akce se koná také na Malostranském náměstí v Praze. Ve chvíli, kdy se pomalu snáší tma, přicházejí první lidé. Často jsou to dvojice, pár účastníků je zahaleno do srbské vlajky.
Jiní nesou různé transparenty, z nichž jeden je nejvýmluvnější: „Ko je kriv“ – kdo za to může?
A někdy není slov třeba, jak ukazuje transparent, na kterém je pouze rudý otisk ruky. „Máte krev na rukou, chceme důkladné vyšetření a potrestání viníků,“ vzkazuje tím jeho nositel.
Na dlažbě pod jediným stromem na Malostranském náměstí leží mezi spadaným podzimním listím přesně šestnáct archů. Všechny jsou černé, s bílými okraji a nápisy. Na každém z nich je jméno, datum narození a datum úmrtí.
Poslední údaj je u všech stejný: 1. listopadu 2024. Neštěstí v Novém Sadu šokovalo celé Srbsko a vyvolalo v tamní společnosti obrovskou odezvu.
Zemí od té doby zmítá obrovské protestní hnutí, v jehož čele je studentstvo. Zároveň má ale podporu i dalších částí společnosti – přidali se například váleční veteráni, zemědělci a mnozí další.
Čtěte také: Mladí si to nenechají líbit. Srbsko dostali do ulic studenti
Všichni společně požadují důkladné vyšetření loňského neštěstí a potrestání viníků. K tomu zatím nedošlo a demonstranti jsou přesvědčeni, že nebýt rozšířené korupce a nepotismu, šestnáct obětí mohlo žít.
Zároveň sílí protestní volání po předčasných volbách a celkovým změnám ve směřování země. Stále autoritářštější prezident Aleksandar Vučić ale studentům nehodlá ustoupit a množí se případy brutálního postupu bezpečnostních složek vůči demonstrantům.
Den po pietě, tedy v neděli 2. listopadu, těžkooděnci oddělili skupiny odpůrců a zastánců v Bělehradu. Napětí zaplavilo centrum města, protože oba tábory na zkoušely útočit lahvemi a dalšími vrhanými předměty.
Probudit oheň
Dvacetiletá Milica, která studuje v Praze, dorazila na Malostranské náměstí uctít památku obětí a ukázat, že srbští demonstrující, mezi kterými má přátele, podporují také jejich spoluobčané v Česku.
Ptám se, jestli mají její přátelé strach? „Ano, samozřejmě. Ale vždycky ho porazí nějaký oheň, který se v mladých lidech probudí. Tento boj se jednoduše musí dotáhnout do konce,“ zdůrazňuje.
Celu vzpomínkovou akcí se nese slovo „odgovornost“, tedy odpovědnost. Přítomným vadí, že stále nedostali odpovědi na otázky, kdo je za neštěstí odpovědný.
Společně s Milicou je tu studentka Hanka, pocházející z Bosny a Hercegoviny. „Připomínková akce je pro mě velmi důležitá, protože jsem taky studentka. Je strašné co se stalo – a že za to nikdo nenese odpovědnost,“ přidává se.
Na náměstí nedorazili jen studenti, ale také rodiny s dětmi i mnoho starších tváří. „Nejvíce se zlobíme, že za takovou tragickou událost nebyl nikdo pohnán k odpovědnosti. Stalo se to kvůli nezodpovědné a zkorumpované vládě a my nechceme, aby se to opakovalo,“ říká mi Dragana, která žije v Praze už od devadesátých let.
„Chceme alespoň malým gestem podpořit lidi, kteří v Srbsku bojují za spravedlivější společnost,“ konstatuje a svěřuje se mi, že doma v Srbsku chodí na protesty celá její rodina i přátelé.
„Spousta lidí přišla kvůli účastem na demonstracích o práci. Myslím ale, že lidé obavy potlačili a konečně se odhodlali. Je už nejvyšší čas, aby se něco změnilo,“ věří.
Čtěte také: Nešlápni na slzák. Jak vypadá další kolo bitvy o svobodné Srbsko
Také Marko má v Srbsku rodinu a známé, kteří podporují protestující studenty. „Snaží se udělat vše, co mohou, aby se něco změnilo. Tak uvidíme,“ říká mi s nadějí v hlase muž, podle kterého je prezident Vučić u moci už příliš dlouho.
„V Srbsku to vypadá, že se nepřibližuje k Evropské unii a zhoršuje se to tam. Lidé v takové zemi nechtějí žít,“ domnívá se.
Dav lidí, kteří dorazili na Malostranské náměstí, společně srbsky zpívá původně italskou píseň Bella Ciao. Symbolizuje boj proti útlaku a za svobodu a v pražském večeru ji následuje šestnáct minut ticha za každou oběť neštěstí v Novém Sadu.
Lidé trpělivě čekají až minuty uplynou. Ticho narušuje jen občasný hluk projíždějících tramvají.
Na pietu dorazila také srbská pamětrnice Olgica, která má přitom zkušenosti s vůbec prvními velkými demonstracemi proti Slobodanu Miloševićovi a proti válce v březnu 1991, tedy ještě v časech jednotné Jugoslávie.
„Tehdy se předsednictvo rozhodlo, že pošle armádu do ulic Bělehradu. Mysleli si, že nás tím zastraší. Vyvolalo to pravý opak. Studenti, když se to dozvěděli rovnou vyšli ven,“ vzpomíná žena, která dokončila vysokou školu v roce 1989 a byla tedy čerstvou absolventkou.
Čtěte také: Nedáme se. Srbské studentstvo odráží obušky i mediální útoky
V ulicích pak byla společně s ostatními ještě dalších asi pět dní. „Tehdy jsme upřímně věřili, že můžeme něco změnit. Ale dneska?“ říká a na chvilku se odmlčí.
„Předpokládám, že mladá generace je stále přesvědčena, že může něco změnit. Za těch více než třicet let, už to ale není jen moje, která nevěří, že se to stane,“ přiznává.
Tma pokročila, připomínková akce končí a lidé se postupně rozcházejí do malostranského večera. Demonstranty v Srbsku ale čeká ještě dlouhá noc.
