Konference o dalším směřování evropské integrace si dala za cíl zapojit do strategických debat „obyčejného člověka“. Mluví se o „unikátní příležitosti“ a „budoucnosti v rukou občanů“. Na první pohled chvályhodná iniciativa však naráží na nezájem lidí. Mohou vůbec takové participační formáty na unijní úrovni fungovat?
Na Den Evropy, 9. května, spustily evropské instituce za velké slávy Konferenci o budoucnosti Evropy, jejíž ambicí je postavit do centra rozhodování řadové občany. Není to první pokus o takový dialog, již v roce 2018 probíhaly tzv. Občanské konzultace, série veřejných diskusí v širokém spektru témat. Jejich osud však byl neslavný – výsledek ročních setkávání veřejnosti s tzv. stakeholdery nepřinesl žádné konkrétní výstupy a zapsal se tak do historie jako méně úspěšné participační cvičení.
Současná konference se do stejného úkolu pouští znovu, s podobnými prostředky, jen s větší pompou. Do jara příštího roku se tak uskuteční řada debat, scházet se budou volení zástupci různých samospráv, parlamentů i občanské společnosti a občané mají možnost své postřehy a návrhy předkládat prostřednictvím on-line interaktivní vícejazyčné platformy. Ta má být centrem celé iniciativy, kde se shromažďují podněty rozdělené do devíti hlavních kategorií (od klimatu po právní stát, pokryty jsou všechny aktuální otázky, ale lidé mohou přispívat i nápady z jiných oblastí).
O téměř tři měsíce později (k 30. červenci) se však na on-line platformě zaregistrovalo pouze kolem 20 000 lidí. Vzhledem k tomu, že občanů EU je přibližně 450 milionů, jde o extrémně nízké číslo, které svědčí o tom, že mezi ambicemi evropských představitelů a realitou je značný rozkol. Alespoň na papíře se přitom zdálo, že zájem občanů by měl být větší – ze speciálního Eurobarometru vyplynulo, že o aktivní zapojení do projektu by mělo zájem téměř 60 % Čechů a 82 % dotázaných dokonce věřilo, že konference bude pro evropskou demokracii představovat zásadní pokrok.
Problém však spočívá v nereprezentativnosti takového průzkumu, jenž probíhal mezi respondenty, kteří o této iniciativě již věděli. V běžné populaci je však povědomí naprosto minimální. Proč tomu tak je, pokud se jedná o naprosto přelomový projekt, jak naznačují evropští představitelé?
Členské státy sdružené v Radě EU se k projektu od počátku stavěly zdrženlivě a opakovaně se snažily co nejvíce omezit jeho možné dopady a závaznost výstupů.
Nefunguje komunikace
Komunikace o evropských participačních iniciativách (i evropských záležitostech obecně) stojí na třech hlavních pilířích – vlastních komunikačních aktivitách evropských institucí, kampaních členských států a komunikaci politiků na národní úrovni a aktivitách subjektů z řad médií a občanské společnosti. V ideálním scénáři by tato kombinace měla zajistit, že se informace opravdu dostanou tam, kam mají – i k lidem, kteří evropská témata primárně nesledují. Reálně je však tento scénář z řady důvodů nefunkční.
Přímými konzumenty komunikačních výstupů evropských institucí je velmi omezená skupina lidí. I přes snahu institucí komunikovat v národních jazycích (zejména prostřednictvím svých zastoupení v členských státech) jsou dosahy na sociálních sítích minimální a v médiích dostávají tyto aktivity také omezený prostor. Komunikace přímo z evropské úrovně proto sama o sobě nemá potenciál občany oslovit.
Hlavní roli koordinátorů diskusí by tak měly hrát členské státy – těm však chybí větší motivace se v iniciativě angažovat. Ačkoli byla Konference o budoucnosti Evropy myšlenkovým dítětem francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, za svou ji nejvíce přijaly Evropský parlament a Evropská komise. Členské státy sdružené v Radě EU se k projektu od počátku stavěly zdrženlivě a opakovaně se snažily co nejvíce omezit jeho možné dopady a závaznost výstupů.
Čtěte také: Zkrotíme Facebook i Twitter? Evropská unie přichází s novými recepty na digitální platformy
Dvanáct států dokonce ještě před začátkem konference podepsalo dokument deklarující, že veškeré výstupy by měly být nezávazné a rozhodně by nemělo dojít k otevírání primárních smluv. Mezi signatáři byla kromě jiných i Česká republika. V takovém kontextu není zcela překvapivé, že se členské státy nehrnou do šíření povědomí o akci, s jejíž existencí nejsou vnitřně ztotožněni.
Nefunguje to nejen v rovině institucionální, nýbrž i v personální. Politici na národních úrovních mají k EU obecně často ambivalentní vztah a rádi se staví do role obhájců národních zájmů v evropském kontextu. Sami sebe vnímají (a do jisté míry oprávněně) jako hlavní zástupce občanů na evropské úrovni, takže posílení přímé linky mezi občany a evropskými institucemi by je „přemostilo“ a z čistě logických důvodů tak není realistické očekávat jejich přehnanou aktivitu. Stav konzultací v Česku tomu velmi odpovídá – stát prostřednictvím svých Eurocenter uspořádal před prázdninami celkem čtyři akce (vesměs on-line nebo v hybridním režimu) a propagační kampaň jednoduše neexistuje. Ani tento kanál tedy nemá potenciál občany k iniciativě přilákat.
Bez propagace i finanční podpory
Zůstávají tedy média a aktéři občanské společnosti. Prezentace komplikovaných evropských agend v masmédiích je samostatné téma, ve zkratce však můžeme říct, že se do zpráv obecně dostávají zřídka – snadněji v případě, že jde o kontroverzní témata nebo záležitosti s přímým dopadem na publikum. Samotný rozhodovací, tím méně konzultační proces, kterým konference je, tak nemá větší šanci zaujmout a do mainstreamových médií se prosadit. Je tak odkázán na úzce zaměřené platformy, maximálně v kategorii odborných analýz.
Dalším adeptem na roli úspěšného propagátora Konference o budoucnosti Evropy by mohly být neziskové organizace a občanská společnost obecně. Jenže zde platí podobná logika – dosah organizací pokrývajících evropská témata je omezený a nemá přesah mimo vlastní bublinu. Navíc naráží na nedostatečnou podporu ze strany organizátorů – neziskové organizace musely dlouho bojovat, aby byly do procesu vůbec oficiálně zapojeny. Avšak i ve výsledné podobě, která jim připisuje nejen roli organizátorů doprovodných akcí, ale počítá s nimi i jako s účastníky plenárních zasedání, chybí jakákoli podpora jejich aktivní účasti.
Co však autoři konceptu zcela opomněli, je finanční podpora těchto aktivit. Nebyly vypsány žádné speciální granty, které by organizaci komunikačních aktivit podpořily.
V praxi to znamená, že organizátoři konference dávají občanské společnosti možnost registrovat své akce v rámci digitální platformy a šířit tak povědomí o jejich konání, zároveň nabízí teoretickou možnost předat dále výstupy jednotlivých debat (byť v tom případě již postup není tak jednoznačně přímočarý a vyvolává řadu otázek). Co však autoři konceptu zcela opomněli, je jakákoli finanční podpora těchto aktivit. Nebyly vypsány žádné speciální granty, které by organizaci asociovaných akcí nebo komunikačních aktivit podpořily. Neznamená to, že by všechny neziskové organizace na svou roli v konferenci rezignovaly, nicméně jejich aktivity jsou omezeny stávajícím rozpočtem, který v případě grantového financování obvykle neposkytuje velký prostor pro zařazení aktivit nad rámec běžné činnosti.
Čtěte také: Koronavirové pasy otevřou hranice a rozdělí svět na privilegované a ty ostatní
Zůstanou výstupy na papíře?
Popsané mechanismy propagace však na otázku, proč zájem o možnosti zapojení do Konference o budoucnosti Evropy jeví tak málo lidí, odpovídají jen částečně. Pokud by se povedlo mobilizovat síly na všech úrovních a vytvořit funkční komunikační kampaň, bylo by něco jinak? Evropská témata (nejen) v Česku příliš nerezonují ani v předvolebních kampaních, volby do Evropského parlamentu navíc mají tradičně výrazně nižší účast, než jakékoli jiné. Neexistence širší debaty o evropských tématech na úrovni členských států se tak propisuje i do pokusu o celoevropský dialog o budoucím směřování Unie.
Poslední problém konference pak spočívá v nejasnosti její mise. I motivovanější občané se zájmem o budoucnost Evropy totiž narazí na mnohem prozaičtější důvod svou energii investovat jinam – neexistují totiž jasné záruky, že jejich případné vstupy budou jakkoli reflektovány. Ani po dvou letech příprav a v době, kdy již konzultace probíhají, není zcela jasné, jak se evropští lídři k nasbírané zpětné vazbě a vizím občanů postaví. Na stole jsou zatím stále všechny varianty – od pouhého vzetí na vědomí po změnu zakládajících smluv. Výsledné rozhodnutí tak vždycky bude jen a pouze politické. A tady se oba problémy propojují – nízký zájem ze strany občanů znamená, že politici budou cítit menší tlak výstupy jakkoli závazně reflektovat.
Konference o budoucnosti Evropy zřejmě zůstane unikátním a zásadním projektem pouze na papíře a v představách svých duchovních rodičů – v praxi se kvůli nefunkční struktuře, nejasným cílům a téměř neexistující propagaci potácí na hranici relevantnosti.
