Rusku se v západní Africe daří posilovat svou image přítele kontinentu. Kreml ovládá narativ o ukrajinské válce a poštvává místní proti Evropské unii i NATO. Proč si to nesmíme nechat líbit?
Ukrajinská válka je daleko. V rádiu nebo televizi o ní slyšíte jen omezeně a nikdo nevidí důvod, proč by se to mělo měnit. Přesto se mě na ni lidé často ptají – nejspíš ze slušnosti.
Moje odpovědi ale vždy končí jejich údivem. „Takže Putin není tak úplně hodný chlap?“ kroutí hlavou například lektor angličtiny ve městě Divo v Pobřeží slonoviny.
Rozhodně nejde o ignoraci. Za hlavního padoucha je zde považována Francie. Rusko v celé své historii žádné kolonie na kontinentu nemělo a Vladimir Putin se hlasitě staví za africkou suverenitu. To bývalé koloniální mocnosti – Británie, Německo, Belgie, Itálie, Francie – chtějí udržet africký lid ve své moci, myslí si tu většina lidí.
Jejich smýšlení o válce v Evropě jako by ale přece jenom kopírovalo něco, co je nám známé: proruské narativy. Následné otázky totiž často vedou k NATO.
„Cítili se ohroženě a museli chránit svůj národ,“ nabízejí vysvětlení ruské agrese.
Pokud totiž chcete v Pobřeží slonoviny najít informace o válce v Ukrajině, jdete na sociální sítě. A na nich snadno narazíte na zprávy z médií ruské propagandistické mašinerie, jako jsou Sputnik nebo státní RT.
Před ivorijskými prezidentskými volbami, které se konají v sobotu 25. října, se dokonce objevily dezinformace vytrasované do Burkiny Faso, kde vládne africký miláček Kremlu, kapitán Ibrahim Traoré.
Čtěte také: Lidový kapitán? Kdo je nejoblíbenější vůdce Afriky
Právě Aliance sahelských států, do níž krom Burkiny Faso patří Niger a Mali, má sympatie místních. Uskupení bylo zformováno v roce 2023 poté, co všechny jeho státy prošly vojenskými převraty.
Armádní vůdci slibovali zlepšení bezpečnosti, ekonomickou prosperitu a suverenitu. Většina z toho se nenaplnila, ale v případě posledního slibu má většina západní Afriky pocit, že trojice zmíněných států je rozhodně nezávislejší.
Ze svého území začaly tvrdě vyhánět francouzské vojáky a všechny jednotky spojené se Západem. V rozvazování vojenských dohod s bývalým kolonizátorem pak pokračoval také Čad či Senegal.
Stahování Francouzů oznámilo i Pobřeží slonoviny, což se teď snaží v nadcházejících volbách využít – podle mnohých protiústavně – obhajující prezident Alassane Ouattara, který tento týden připomněl, že díky němu odejdou poslední francouzští vojáci.
Jenže pro mnohé zdejší voliče je Ouattara loutkou Paříže. Ivorijané, se kterými jsem mluvil, by raději volili opozici, které bylo znemožněno kandidovat. Líbí se jim mimo jiné předvolební slib, že opozice jejich zemi více otevře investicím z Ruska.
Sledujte také: Rusko a Čína pracovaly, zatímco Evropa byla zahleděná do sebe, říká Síkela
Místní mi při rozhovorech v hospůdkách u silnice říkají, že tak špatné jako s Francií to s Ruskem být nemůže. „Před Francouzem začnete mluvit o naší ropě, že z toho chcete něco mít, a on vám vyhlásí válku,“ chrlí ze sebe přesvědčeně jeden ze zákazníků.
Široká spolupráce
Moskva by do Pobřeží slonoviny jistě ráda pronikala i více. „Máme v úmyslu rozšířit naši spolupráci s africkými zeměmi ve všech oblastech,“ prohlásil v létě mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov.
V následujících měsících Rosatom uzavřel dohody s africkými vládami o výstavbě jaderných elektráren a pokukuje po nigerském uranu. Přítomná je na kontinentu také ruská pšenice a „stínová flotila“ ropných tankerů navzdory sankcím dodává palivo.
Lukoil investoval do ropných a plynových nalezišť v Ghaně, Kamerunu, Nigérii a Kongu-Brazzavile. V Pobřeží slonoviny je Rusko vidět hlavně díky společnosti Yango – obdobě Uberu – kterou vlastní ruská technologická společnost Yandex.
Ruská ekonomická přítomnost na kontinentu je nicméně malá. Vloni činil objem ruského obchodu s Afrikou pouhých 24,5 miliard dolarů, zatímco se Spojenými státy 104,9 miliard. Obojí pak zastiňuje Čína s 295,6 miliard a konečně Evropská unie – 355 miliard.
Kremlu se navzdory jasným číslům daří vytvářet image silné ekonomické velmoci nakloněné africkým státům. V informační válce dostává Evropská unie v Africe na frak.
Čtěte také: Evropa má hlad po africkém plynu. Co za něj doopravdy nabízí?
Měla by se proto důsledněji zaměřit na pečování o svůj africký obraz. S negativní historickou zkušeností to však bude mít velmi těžké – zvlášť pokud ji tu budou zastupovat představitelé bývalých kolonizátorů.
Ne všechny státy sedmadvacítky ale takovou minulost mají. Kolonie ostatně nemělo ani Česko. Přesto se evropské peníze určené k naplňování strategických cílů na kontinentu snižují.
A s takovou zůstaneme jen jedni z „těch“ Evropanů.
