S velkým Ruskem, nebo bez něj? Reportáž ze země, kde se protínají zájmy Východu a Západu

Vladimir Ivanovič z podněsterského města Bendery si v neděli 11. července vzal čistou košili, oholil se a vyrazil na autobus číslo 7. Tato linka městské hromadné dopravy je unikátní tím, že křižuje hranici separatistického území přes moldavskou vesnici Varnica až k panelákům na předměstí Severnyj, které opět patří k Podněstří. Běžně jezdí v intervalu dvaceti minut, tentokrát se ale v Moldavsku konaly, volby a tak autobusy korzovaly každé dvě minuty. A nedělo se to jen tak pro nic za nic, nakonec ani Vladimir Ivanovič necestoval pouze ze své kratochvíle.

Půlmilionová separatistická enkláva Podněstří je převážně ruskojazyčná. Dostala se sem před desítkami let v důsledku sovětské industrializace a mezi roky 1990 a 1992 se tu odehrál konflikt s vlastenecky orientovanými Moldavany, který stál 600 až 1000 životů. Po něm Podněstří s podporou ruské armády vyhlásilo jednostranně samostatnost, kdy dodnes nebyly vztahy mezi oběma zeměmi jasně vymezeny.

Podněstří má vlastní policii, armádu a tajnou službu po vzoru KGB. Lidé se tu dívají na ruskou televizi, avšak mají i plnoprávné moldavské občanství včetně volebního práva. Většina z nich smýšlí prorusky a podporuje socialistickou stranu bývalého proruského prezidenta Igora Dodona, která se před volbami pro jistotu spojila i s komunisty.

Podněstří má sice i svůj parlament, vládu a prezidenta, volit do moldavských institucí tu ale lidem nikdo nebrání, jen se to musí odehrát za hranicemi separatistické republiky. Kišiněv proto pro podněsterské voliče zřizuje speciální volební místnosti dislokované převážně v příhraničí. Přitom i podněsterské vedení v zádech s Ruskem si dobře uvědomuje, že svými voliči může manipulovat politickými poměry v Kišiněvě a využívá toho.

Separatistická samospráva tak nasadila všechno, co mělo kola, na benderskou linku číslo 7 či platila řidičům taxi, kteří pendlovali přes hranice k volebním místnostem. Mezi místními lidmi se mluvilo o tom, že Podněstří vyplácí za hlas pro socialistický blok 250 moldavských lei (asi 300 korun), to se ale nepodařilo potvrdit.

Prezidentka proti korupci

„Proč bych si proboha bral za svůj hlas peníze? Je to přece moje občanská povinnost,“ rozčiluje se Vladimir Ivanovič při pouhé zmínce o volební korupci. Volit prý vyrazil proto, aby zastavil prezidentku Maiu Sanduovou a její prozápadní Stranu akce a solidarita (PAS). „Chce nás udělat kolonii Evropy a Ameriky, abychom jen dřeli a byli pořád stejně chudí. Jenže my chceme dobré vztahy se všemi, nejen se Západem, ale taky s Moskvou,“ namítá.

Spolupráce na západ i na východ byla hlavním heslem socialistů. Ve skutečnosti se za tím skrývala snaha torpédovat úsilí Moldavska včlenit se do evropských struktur, velký efekt však tentokrát nepřinesla. Strana Sanduové získala více než 50 procent hlasů a bude mít v 101členném parlamentu přes polovinu křesel. Socialisté překročili hranici 27 procent a jako třetí prošla do zákonodárného sboru regionální strana Šor s necelými šesti procenty.

Silnici obsadil kordon moldavských policistů, kteří zajišťovali volný průjezd, ani vláda si na tomto frekventovaném místě nepřála skandály.

„Vítězství strany Maii Sanduové je pro Moldávii historickou šancí,“ píše na internetové stránce rozhlasové stanice Deutsche Welle šéfka její rumunské redakce Dana Alexandra Scherle. Dcera veterináře a učitelky z jihu Moldavska je skutečně trochu jinou krví než politici, kteří dosud Moldávii vládli. Má za sebou kariéru v mezinárodních ekonomických institucích včetně Světové banky ve Washingtonu. V devětačtyřiceti letech je svobodná a bezdětná, všechen čas a energii věnuje práci, bydlí v dvoupokojovém bytě a řídí starou Toyotu.

V prezidentských volbách loni v listopadu Sanduová porazila Dodona 58 ku 42 procentům hlasů, když předtím v roce 2016 proti němu těsně neuspěla. Vladimir Ivanovič na to má teorii, že porážku Dodona zavinila loni na podzim blokáda hranice moldavskými nacionalisty a bývalými bojovníky podněsterské války, kteří bránili lidem z Bender přijet k volbám. Rozdíl mezi oběma politiky však činil 225 tisíc hlasů. To je skoro polovina podněsterské populace a takové množství lidí nemohla zadržet sebedůkladněji organizovaná blokáda.

Čtěte také: „A to pro vás má Putin poslat Specnaz?“ Bizarní příběh lodi, která do Bejrútu dovezla výbušný náklad

Tentokrát váleční veteráni jen postávali opodál přechodu a blokovat si netroufli. Silnici obsadil kordon moldavských policistů, kteří zajišťovali volný průjezd, ani vláda si na tomto frekventovaném místě nepřála skandály. Sanduová proto bude mít legitimní a jedinečnou šanci zreformovat zemi tak, aby se v ní dalo normálně žít a podnikat. V současnosti totiž polovina Moldavanů bydlí a pracuje v zahraničí a pro tyto účely vlastní téměř každý ekonomicky aktivní dospělý pas nějaké jiné země. Nejčastěji Rumunska, kvůli jazykové a etnické příbuznosti, lidé však mají i pasy bulharské a někdy i ruské. I sama Sanduová má rumunské občanství.

„Když chcete rozjet byznys, musíte platit, platit a platit. Úplatky jsou běžnou realitou,“ říká Alexandru, který se po několika letech vrátil ze západní Evropy a rozhlíží se, co dál. Podle evropského diplomata, který nechtěl být jmenován, se musí vedení země zaměřit hlavně na policii, soudy a prokuraturu, aby bylo možné účinně postupovat proti korupci. Sanduová a její strana k tomu má po volbách plný mandát. „Uvidíme, jak se zachová její strana. Víme, že v PAS jsou na prvních místech kandidátek zajímaví lidé. Otázkou je, co se vyklube z těch, co se tam dostali až na chvostu,“ řekl Voxpotu diplomat.

Separatismus v „soft“ verzi

Podle tohoto zdroje Voxpotu není vstup Moldavska do EU příliš reálnou myšlenkou. „Z řady důvodů to nepůjde a je třeba usilovat o co nejužší spolupráci. My to víme, oni to vědí, naplno se to ale neříká,“ míní. Jednou z příčin je právě situace s Podněstřím, které je svou mentalitou trochu jinde než ostatní regiony země.

Když návštěvník přejíždí z Moldavska do Podněstří, jako by se ocitl v jiném světě. Nejdřív mine stanoviště ruských „mírových sil“, které tu už od konfliktu před třiceti lety zajišťují pořádek. Spíš jde ale o vhodnou záminku, aby mohla Moskva nechat své vojáky na území Moldávie „na věčné časy“. Bojovníci v pískových uniformách se znuděně rozhlížejí všude kolem, nikoho nezastavují a zjevně do ničeho nezasahují. Ostatně jde vesměs o místní chlapce sloužící na základě kontraktů, nemají žádné úderné zbraně a jejich role je spíš symbolická. I když významná, protože svou existencí drží podněsterské separatisty při životě.

Po stanovišti „mírotvorců“ návštěvník přijede k budkám pohraničníků, kteří svou roli berou skutečně vážně. Území se otevřelo teprve v květnu, před tím mohl kdokoli cizí cestovat do Podněstří jen se speciálním povolením krizového štábu. Muž v maskáčích vydává imigrační lístek a každý, kdo sem jede autem, musí zaplatit v přepočtu přinejmenším sto korun za „vinětu“ umožňující užívání zdejších silnic.

Čtěte také: Úroveň represí je strašná, lidé jsou zadržováni i za špatné ponožky, říká běloruská novinářka

Na rozdíl od území Moldavska je v Podněstří čisto, vymeteno a upraveno. Což nutí k ostražitosti, protože pořádek na ulicích je jedním z typických znaků autoritativních režimů. Kus za celnicí vítá návštěvníky billboard s heslem „Za budoucnost s velkým Ruskem“, z opačné strany pak vyzývá k tomu, aby lidé kupovali podněsterské zboží: víno, textil, holínky, perníky… Ekonomika separatistického státečku na tom není úplně nejlépe a z Moskvy sem nejde zdaleka tolik peněz jako například na Donbas.

Dnešní Podněstří je příkladem „soft“ separatismu, který vcelku bez problémů pouští na své území cizince, umožňuje pohyb lidí a zboží přes hranice, a dokonce prodává výrobky podněsterských fabrik pod značkou Made in Moldova. Do Tiraspolu jezdí evropští diplomaté a jednají se s prezidentem Vadimem Krasnoselským, jen si musí dát pozor, aby ho neoslovovali „pane prezidente“. O takové úrovni kontaktů s okolím si třeba na Ukrajině či v ještě více izolované Jižní Osetii mohou nechat jen zdát.

Přidali se jen Gagauzové

Je tu však i jeden geopolitický aspekt – úzký pás Podněstří, táhnoucí se od severu k jihu podél břehů Dněstru, sousedí na jedné straně s Ukrajinou, na druhé s Moldavskem. To nejsou země Rusku příliš nakloněné, a tak si vláda v hlavním městě Tiraspolu nemůže příliš vyskakovat. Například v centru města visí slavnostně vlajky společenství neuznaných státečků Abcházie, Jižní Osetie a Náhorního Karabachu. Ten největší kalibr, doněcká a luhanská republika, tam však chybí, protože si podněsterští nechtějí strategického souseda nijak naštvat.

Na koni však není ani Kišiněv, protože přes území PMR vede plynovod, jsou tam elektrárny i vedení vysokého napětí přivádějící proud z Ukrajiny. Pokud by se v Tiraspolu rozhodli zavřít kohouty, Moldavsko má vážný problém.

Chvílemi to vypadalo, že se v malé vesnici na břehu Dněstru protínají geopolitické zájmy Východu a Západu, ovšem v umírněné formě.

Současná situace ale žádnou takovou krizí nehrozí a diplomatické zdroje Voxpotu se podivují nad tím, že Moskva není v Moldavsku nijak příliš aktivní a nechala si volby prohrát. „Rozhodně mohla dělat víc, kdyby chtěla,“ říká diplomat. Jeho slova zapadají do dění například v Kyrgyzstánu, Uzbekistánu či Arménii, kde se Rusko taky nesnaží za každou cenu protlačit své lidi a nechává politickým procesům volný průběh.

Z osmdesáti procent socialisty volil i další tradičně proruský region, Gagauzie, kde žije turkický národ Gagauzů (má 150 tisíc obyvatel), mluvící rusky a požívající výhod autonomie. Gagauzové však v devadesátých letech odmítli rebelovat proti Kišiněvu a jsou smířeni s fungováním uvnitř moldavského státu. Jenže všude jinde než v Ponděstří a Gagauzii Dodon a jeho socialisté prohráli na celé čáře. Podle materiálů v prokremelských médiích se zdá, že bývalý prezident upadl v Moskvě v nemilost a intenzivně se hledá náhrada. Zatím se tak v Kremlu soustředí hlavně na ovládnutí situace v Bělorusku a zkonsolidování vlastní moci uvnitř Ruska samotného. Ve Střední Asii a v Zakavkazsku, kde Putinovi zatím stačí, když tyto regiony úplně neztratí, věcem nechává volnější průběh.

Kdo je uvnitř, ten se počítá

Alexandr Ivanovič tak odevzdal hlas v kolonce označené logem pěticípou hvězdou, srpem a kladivem a pak jen mlčky sledoval návštěvníky, kterých bylo ve volební místnosti více než voličů a komisařů dohromady. Jeden z poslanců ruské státní dumy se hrdě fotil před volební urnou, kolem obíhal štáb státní televize Rossija a sháněl nadšené voliče pro anketu, na všechno pak koukali diplomaté ze západních ambasád v Kišiněvě. Varnica byla i pod drobnohledem mezinárodních pozorovatelů Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, mezi nimi i osmi lidí vyslaných českým ministerstvem zahraničí.

Chvílemi to vypadalo, že se v malé vesnici na břehu Dněstru protínají geopolitické zájmy Východu a Západu, ovšem v umírněné formě. Každý chtěl být především přítomen na místě, bez konfrontace a silných hesel. „Zase jedny volby za mnou. Tak uvidíme, co příště, jestli se i pro nás něco změní,“ povzdechl si Alexandr Ivanovič a vydal se opět na sedmičku. Dnes poprvé měl pocit jistoty alespoň v tom, že ho autobus znovu převeze přes pohraniční post zpátky domů. Do jiné země, která je ve skutečnosti jednou a tou samou.