Kurdové

05. 08. 2022, 03:43

Statusové oblečení: Churchillovy kombinézy, Zelenského mikiny i maskáče od wagnerovců

Jakub Ježek

Jak se oblečení původně vytvořené s důrazem na maximální užitkovost mohlo stát unikátním symbolem výsadního postavení lidí stojících v čele ozbrojených skupin, korporací, nebo dokonce celých států? Po statusových zbraních si budeme povídat o přerodu původně vysoce funkčního oděvu na symbol velitelského statusu.

Klasická sociologie módy dělí dějiny oblékání na dvě etapy. V té první byla kvalita a nákladnost oblečení neodmyslitelně spjata se společenským a ekonomickým postavením toho, kdo ho nosí. Čím níže se sestupovalo po společenském žebříčku, tím více bylo oblečení člověka, co se týče střihu a použitých materiálů, podřízeno požadavku na jeho mechanickou praktičnost při fyzické práci, nízké pořizovací náklady a snadnost údržby.

Veškeré oblečení bylo náročné na výrobu a u chudších lidí představovalo jednu z nejcennějších položek v jejich vlastnictví. Ostatně když represivní orgány ještě před 150 lety pátraly po konkrétní osobě, zevrubně popisovaly její oblečení. Právem nepředpokládaly, že by osoba na útěku své odění mohla snadno změnit. A hledané osoby se také proto snažily změnit svůj zevnějšek právě ne úplně snadnou krádeží cizích svršků.

Šlechtic a rolník na rytině Jacquese Lagnieta, 17. století / Jacques Lagniet – Web Gallery of Art / Wikimedia Commons / CC0

Moderní doba, automatizace při tkaní látek, šicí stroje, umělá vlákna a masová výroba svět módy zcela změnily. Oblečení, jehož zásadními atributy čnícími nad všechny ostatní jsou zajímavost střihu a použitého materiálu, se stalo dostupné i nejširším vrstvám. To vedlo nejprve k tomu, že vyšší třídy, obvykle ne neprávem spojované s konzervativismem, hledaly stále sofistikovanější způsoby jak se odlišit. Dokonale střižené obleky na míru, ruční zpracování, drahé materiály, módní domy, návrháři a ještě dražší doplňky jako kabelky a hodinky se staly symbolem tohoto trendu.

Ale i tady akce brzy vyvolala protiakci. Pokroky ve zpracování materiálů, šití a schopnost rychle kopírovat nejaktuálnější trendy určované prominentními návrháři způsobily, že rozdíly mezi šaty nebo obleky od jednotek do stovek tisíc jsou menší než kdykoli předtím.

Kombinézou Churchill vyjadřoval své odhodlání, preferenci praktického před formálním, ale i sounáležitost s občany během náletů Luftwaffe.

Část příslušníků elit ve vedení států, korporací a ozbrojených skupin pak zjistila, že outfit zdůrazňující praktičnost může přinést nový, velmi žádoucí efekt. Budou působit autenticky a rozhodně, zbaveni té okázalé slupky, v níž vystupuje většina lidí v jejich postavení. A vyjádří tak i svou sounáležitost se svými podřízenými. Zároveň dají najevo své hodnotové preference co do nasazení a zodpovědnosti, přesahující společenské konvence i povrchnost módy.

Průkopníkem tohoto trendu byl bytostný konzervativec, imperialista a jeden z vítězů nad nacismem, britský ministerský předseda Winston Churchill.

Kombinézy sira Winstona

Ačkoli Winston Churchill není vynálezcem moderní kombinézy, byl to on, kdo je patrně jako první začal nosit již v první polovině 30. let coby pohodné volnočasové oblečení. V kombinézách do té doby vyhrazeným světu dělníků, údržbářů a mechaniků Churchill trávil čas se svými koňmi nebo maloval obrazy.

Zásadní zlom přišel s druhou světovou válkou, respektive s bitvou o Británii v roce 1940. Tamní města byla tehdy vystavena bombardovací kampani německého letectva, jejímž cílem bylo ochromit ostrovní průmysl, zásobování i morálku. S rozezněním sirén oznamujících nálet rozespalí lidé v nočním oděvu, přes který se s různou mírou úspěchu snažili obléci i nějaké svršky, utíkali do protileteckých krytů.

A tehdy se zrodil britsky fenomén takzvaného siren suit. Za touto kombinézou stál právě Churchill a jeho invence, kdy si pro chvíle náletu nechal ušít její první exempláře. Sám si navrhoval vylepšení střihu a tvrdí se, že hledání co nejpraktičtější podoby jednodílného oděvu se stalo jeho vášní po zbytek života.

Ministerský předseda Winston Churhill v kombinéze a polní maršál Bernard Montgomery, květen 1944 / Foto: Imperial War Museums

Volné kombinézy po jeho vzoru – s velkými kapsami pro uložení drobných, mnohdy cenných předmětů – si lidé nejdříve šili sami. Postupně se ale dostaly v různých variantách odrážejících věk, gender nebo estetické preference kupujícího i do obchodních sítí.

Ministerský předseda se v nich však začal objevovat na veřejnosti a při stále oficiálnějších příležitostech, či dokonce při mezistátních setkáních. A udělal tak z jejich nošení svou osobní značku. Kombinéza demonstrovala jeho odhodlání, preferenci praktického před formálním, ale i sounáležitost s občany během doby, kdy jim hrozila německá Luftwaffe.

Čtěte také: Od Jana Žižky k bin Ládinovi: statusové zbraně zažívají renesanci

Svůj oblíbený oděv neodložil ani po válce, rozšiřoval si o nové kousky svůj šatník a rád v nich pózoval fotografům. Položil tak základy trendu, kdy vysoce postavený člověk podtrhuje svůj společenský status oblečením, jehož smyslem není oslnit estetikou, ale naopak co největší mírou užitkovosti a praktičnosti.

Zelenského bundy, fleecové mikiny

Krátce po začátku ruského útoku na Ukrajinu se prezident Volodymyr Zelenskyj začal na veřejnosti objevovat čím dál častěji v civilním nebo „civilně taktickém“ oblečení ve vojenských barvách. Zanedlouho pak získala jeho trička značky 5.11, a především fleecové mikinybundy značky M-TAC až kultovní status. Jejich výrobci byli brzy zavaleni objednávkami z celého světa a nestačili uspokojovat poptávku.

Prezident Zelenskyj v triku 5.11 / Foto: Úřad prezidenta Ukrajiny

Ukrajinský prezident se totiž dokázal a stále dokáže skvěle pohybovat na hraně, kdy jeho oblečení odkazuje na stav války, ve které se jeho země nachází, ale ani na chvíli nesklouzává do přehnané samoúčelnosti. Je dostatečně vojenské a civilní zároveň. Nepůsobí na svém nositeli nepřirozeně, vypočítavě ani neautenticky, jakkoli se Zelenskému nedá upřít velmi skvěle zvládnuté a promyšlené PR na všech frontách.

Prezident Zelenskyj v bundě M-TAC / Foto: Úřad prezidenta Ukrajiny

Když politik překročí tenkou hranici mezi outfitem odkazujícím na připravenost k obraně země a překalkulovaným „dresem“ tvrďáka, nepřiměřeným jeho věku či osobnosti, vzbudí spíš soucit nebo pousmání. A je jedno, zda jde o Borise Johnsona pokoušejícího se napodobit to, co skvěle fungovalo u Margaret Thatcher, nebo o lidoveckého europoslance Tomáše Zdechovského.

 

Maskáče od Wagner Group v Mali

Smyslem statusového oblečení velitele ale nemusí být vždy jen snaha budit sympatie neokázalostí nebo důrazem na obsah, tedy nikoli formu, v časech ohrožení.

Generál El Hadj Ag Gamou je velitelem provládní tuarežské milice GATIA v Mali. Ag Gamou má za sebou bohatou dráhu, působil jako Kaddáfím placený žoldnéř v občanské válce v Libanonu nebo národně osvobozenecký bojovník Lidového hnutí pro osvobození Azavadu (MPLA). Z té doby se také traduje jeho nepřátelství s Iyadem Ag Ghalym, tehdy velitelem MPLA a dnes šéfem mocné sahelské pobočky al-Káidy (JNIM). Ag Ghaly totiž údajně Ag Gamouovi přebral partnerku.

A-TAC maskovací vzor: malijský warlord Generál Ag Gamou a žoldnéř Wagner Group v Mali / Foto: GATIA a Ministerstvo obrany Francie

Na rozdíl od ostatních tuarežských milicí složených z bývalých povstalců a bojujících dnes na straně malijské vlády proti džihádistům se o Ag Gamouových GATIA dá mluvit jako o jediné tuarežské skupině bezvýhradně loajální k vládě v Bamaku. Ostatní formace jdou cestou pragmatismu a aktuální volby menšího zla.

Na nedávných fotografiích z bitvy u Andaramboukane na východě Mali se Ag Gamou objevil ve vojenské uniformě s pro oblast velmi netypickým maskovacím vzorem A-TACS. Nade vši pochybnost se jedná o na odiv daný náznak napojení na ruskou žoldnéřskou skupinu Wagner Group. Ta na pozvání vojenské junty působí v Mali od konce roku 2021 a za krátkou dobu nechvalně proslula účastí na brutálních útocích na kočovníky a vesnice podezírané ze spoluprací s povstalci. Mezi těmito ruskými žoldnéři se A-TACS maskování těší velké popularitě nejen v Mali, ale i na Ukrajině nebo v Sýrii.

Bernieho palčáky a hoodies miliardářů

V případě nošení praktického oblečení, které posiluje status nebo sympatie k jeho nositeli, nemusí vždy jít o věci vztahující se k boji a válce. Neúspěšný, ale populární levicový uchazeč o nominaci na prezidenta USA za Demokratickou stranu Bernie Sanders je právě takovou ukázkou.

Elitní bojovníci a bojovnice z kurdské PKK, kteří působí v obtížném horském terénu, si oblíbili trailové běžecké boty Salomon.

Jeho fotografie, kde sedí v teplé bundě Burton GORE-TEX Edgecomb Down 3-in-1 a především s nataženými palčáky, které upletla vermontská učitelka Jen Ellis, se stala brzy virální a součástí bezpočtu internetových memů. Firma Burton zaznamenala obrovský růst poptávky po konkrétním modelu. Jen Ellis sice odmítla šít rukavice na zakázku, ale vyrobila a vydražila několik dalších páru pro charitativní účely a zaplacení školného pro svou dceru.

 

Mikiny s kapucí a velkou kapsou na břiše zvané hoodies, nebo v českém prostředí klokanky, jsou často spojované se subkulturami pouliční mládeže, gangů, chuligánů a vůbec lidí, pro které je praktičnost a pohodlnost oblečení na prvním místě. A zatímco obchodní společnosti a korporace většinou zvyšují tlak na upravenost a formálnost ustrojení zaměstnanců z nejnižších příček firemní hierarchie, noví miliardáři jako Mark Zuckerberg nebo Jack Dorsey nosí s oblibou právě takové mikiny. Protože prostě mohou, nic je nenutí oblékat si něco nepohodlného, a svůj status osob stojících v čele ležérním stylem jen potvrzují. Ostatně tmavé mikiny s kapucí rád nosil i nejbohatší český podnikatel Petr Kellner.

Kultovní značky a modely

Někdy dojde dokonce k tomu, že se určité modely nebo značky oblečení stanou přímo symbolem některých skupin. Za jejich volbou a následným rozšířením stojí zřejmě již zmiňovaná praktičnost, nezřídka ale později nabývají až kultovního významu.

Typickým příkladem jsou hned tři takové prvky objevující se u PKK – Strany kurdských pracujících. Ta vede proti tureckému státu už 40 let ozbrojený boj za politickou a kulturní autonomii národa žijícího zejména na jihovýchodě země. Mezi PKK se těší velké popularitě německá outdoor značka Jack Wolfskin a hnědé nízké boty značky Mekap. Elitní bojovníci a bojovnice PKK působící v obtížném horském terénu si zas oblíbili trailové běžecké boty Salomon. Tyto značky pak začali upřednostňovat i civilisti sympatizující s PKK, což vedlo ke zvýšenému zájmu tureckých represivních orgánů o prodejce takového zboží.

Šéf politického křídla PKK Cemil Bayık v bundě Jack Wolfskin / Foto: ANF

Demonstrace na podporu PKK v Německu, boty Mekap jako symbol / Foto: ANF

Šéf vojenského křídla PKK Murat Karayılan a elitní bojovníci a bojovnice v běžeckých botách do terénu značky Salomon / Foto: GerilaTV

Své populární boty mají i bojovníci Tálibánu. Jsou jimi kotníkové tenisky Cheetah pákistánského výrobce Service Shoes. S ofenzívou tohoto islamistického hnutí proti vládě v Kábulu v první polovině loňského roku se i ony postupně stávaly stále populárnější mezi sympatizanty Tálibánu, kteří se už tolik nebáli dávat své postoje veřejně najevo.

Bojovníci takzvaných Red Units, elitních oddílů Tálibánu, řada z nich s bílými kotníkovým botami Cheetah / Foto: el-Amara

Tenká hranice mezi funkčností a trapností

Pozornost věnovaná oblečení ukrajinského prezidenta jde až tak daleko, že návštěvy představitelů spojeneckých zemí na Ukrajině postavila před zajímavé a obtížné dilema: Obléci se při cestě na Ukrajinu standardně formálně, jak to při mezistátních návštěvách na nejvyšší úrovni bývá obvyklé, a riskovat tak, že budou vedle charismatického prezidenta stojícího v čele země bránící se invazi Ruska vypadat jako kožení panáci? Nebo zvolit méně formální outfit i za cenu, že by mohli působit neautenticky, či dokonce směšně?

Čtěte také: Vrchní velitel Ze: Upřímný klaun prezidentem a nyní i ukrajinským národním hrdinou

Pro politiky a političky nebo vůbec pro kohokoli ve vedoucí pozici je vypadat směšně jeden z největších strašáků. Právě takto se to ovšem podařilo například francouzskému prezidentovi Emmanuelu Macronovi v polovině března. Ve zjevné inspiraci Volodymyrem Zelenským se nechal v Elysejském paláci vidět a fotografovat neoholený, v mikině s kapucí a logem 10. leteckého výsadkového komanda speciálních sil francouzského armádního letectva. Místo kýženého obdivu však sklidil převážně posměch a v mikině se už na veřejnosti od té doby neobjevil.

Francouzský prezident Emmanuel Macron v mikině se znakem francouzských výsadkářů / Foto: Soazig de la Moissonnière

Jak málo stačí, aby politikova zdánlivě stejná image jednou vyvolala sympatie, a podruhé naopak pocit trapnosti, jsme se mohli přesvědčit i v České republice. Když tehdejší ministr vnitra Jan Hamáček v době nástupu koronavirové krize dorazil na tiskovou konferenci spolu předsedou vlády Andrejem Babišem v džínách a výrazně červeném svetru místo obleku a kravaty, vzbudil úžas. Ten ještě podtrhl, když vedle premiérova slovního salátu, který často produkoval, pokud měl mluvit bez přípravy, působil Hamáček velice věcně, rozhodně a kompetentně.

Co fungovalo v době covidové krize, vyznělo v kampani křečovitě / Foto: ČSSD

Popularita ministra vnitra raketově stoupla, z červeného svetru se stal na krátkou dobu symbol toho, že „to zvládneme“. Když se ale později Hamáček a jeho strana se svým politickým marketingem nehodlali předtím tak skvěle fungujícího prvku vzdát, a naopak se ho snažili „dojit“ v předvolební kampani, vzbuzovali už spíš jen rozpaky. Načež z lídra ČSSD se stal na sociálních sítích terč nevybíravých vtipů.

A poučení na závěr? Jestli tedy existuje nějaký zabiják pro politikovu dobře fungující image, je to prvoplánový kalkul a chybějící autenticita. Veřejnost zkrátka není tak naivní, jak se mnohé prominentní osobnosti domnívají.