Po neúspěchu Trumpovy "dohody století" mezi Izraelem a Palestinou se americký prezident pustil do přesvědčování jednotlivých arabských států v regionu, ať uzavřou mírovou dohodu s Izraelem. U několika z nich se mu to povedlo a na výsledky dalších jednání se čeká. Stojíme na prahu nové epochy v bouřlivém regionu?
V polovině srpna došlo na Blízkém východě k dlouho očekávané události. Spojené arabské emiráty podepsaly mírovou smlouvu s Izraelem a staly se po Egyptě a Jordánsku třetí arabskou zemí (pokud nepočítáme palestinskou samosprávu), která má diplomatické styky se židovským státem. Smlouvu přitom vyjednal zeť prezidenta Donalda Trumpa, Jared Kushner. Devětatřicetiletého Kushnera Trump původně pověřil dojednáním tzv. „dohody století,“ tedy plánu, který měl Izraelcům umožnit anexi rozsáhlých bloků židovských osad na okupovaných palestinských územích a připravit Palestince o východní Jeruzalém coby hlavní město výměnou za přísun investic a několik dalších, spíš symbolických kroků. Tento plán však vzala většina Palestinců jako snahu o odkup jejich domoviny a jednoznačně ho odmítli.
Po neúspěchu dohody století Jared Kushner v médiích nešetřil silnými slovy o tom, jak navázání diplomatických vztahů mezi Spojenými arabskými emiráty a Izraelem změní celý Blízký východ. „Je to velké vítězství pro všechny státy v regionu, které usilují o společenský pokrok a život v toleranci. … Naopak jdeme proti těm, kteří by chtěli region radikalizovat a znovu otevírat staré sváry“, dušoval se Kushner v pořadu Fareeda Zakarii na CNN.
Navázání vztahu Izraele a Spojených arabských emirátů povede jen těžko k větší stabilitě v regionu a rozhodně neukončí ani ničivou občanskou válku v Jemenu. Spíše se jedná o kroky, které směřují k ideální vizi Blízkého východu tak, jak ho vidí Trump, Netanjahu nebo saúdský korunní princ bin Salmán.
Jedná se ale skutečně o průlomový okamžik v situaci, kdy Izrael a Spojené arabské emiráty stojí už delší dobu v rámci svárů na Blízkém východě více či méně na stejné straně barikády? A je opravdu na místě hovořit o rozkvětu harmonie a tolerance v regionu ve chvíli, kdy Spojené arabské emiráty s podporou Washingtonu vystupují jako jeden z agresorů v ničivé občanské válce v Jemenu?
Mír? A co za to?
Pokud by se dnes podobné dohody uzavíraly na Blízkém východě mezi znesvářenými státy, pak by bylo jistě na místě mluvit o průlomu. Spojené arabské emiráty však v hlavním sporu v regionu, tedy ve sporu sunnitsko-ší’itském nebo chcete-li saúdsko-íránském, stojí odedávna na straně Saúdské Arábie.
Mezi Spojenými arabskými emiráty a USA nedávno proběhla dohoda o nákupu moderních stíhaček F-35 Stealth, kterou Izrael původně zablokoval, protože se obával o svou vojenskou dominanci v regionu. Je pravděpodobné, že právě odblokování prodeje stíhaček bylo zásadním motivem pro Emiráty dohodu s Izraelem podepsat. Spokojeni nakonec mohou být všichni. Vláda v Abú Dhabí má moderní stíhačky a Netanjahu i Spojené státy se pyšní diplomatickým úspěchem po naprostém krachu avizované dohody století.
Na toto dění reagovala Palestina tím, že v rámci Ligy arabských států (LAS) navrhla rezoluci, která měla mírovou smlouvu odsoudit. Palestinci však utrpěli těžkou prohru. Jejich rezoluce byla smetena ze stolu, protože ji většina států Ligy odmítla jako vměšování do jejich zahraniční politiky. Vztahy Spojených států s palestinskou samosprávou jsou přitom na bodu mrazu a nedávné dění situaci ještě zhoršuje. Ani arabské státy však evidentně nejeví o Palestince velký zájem. Tento vztah dobře ilustruje vyjádření Muhammada bin Salmána během návštěvy Spojených států jen několik měsíců po přesunu americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma. Saúdský korunní princ tehdy na setkání s lídry židovských organizací prohlásil, že by “Palestinci měli přijmout Trumpovy návrhy, nebo by měli zmlknout a přestat si stěžovat.”
Palestinci ve službách Izraele
Trefovat se do zkorumpovanosti a cynismu palestinské samosprávy není nic těžkého. Ta totiž funguje jako autoritářská vláda, její prezident Mahmúd Abbás vládne téměř 12 let de facto nelegitimně. Jeho mandát měl skončit v roce 2009 a žádné další volby již neproběhly. Někteří palestinští aktivisté poukazují na ironii toho, že se palestinská samospráva pohoršuje nad kolaborací Emirátů s Izraelem, zatímco ona sama s židovským státem kolaboruje již mnoho let aktivním potíráním odporu proti izraelské okupaci. Palestinská policie, která je nechvalně známá svou brutalitou a mučením, zároveň často zatýká propalestinské aktivisty dřív, než stihne intervenovat Izrael.
Palestinská samospráva má závažnějších problémů celou řadu. Uniklé informace v tzv. Palestine Papers ukazují na její spoluvinu na izraelské ofenzívě v Gaze v roce 2009, o které dopředu věděla, ale informaci do Hamásem spravované Gazy nepředala. Ze stejných dokumentů také vyplývá, že palestinská strana spolupracovala s Izraelem, aby nebyl vyšetřován z válečných zločinů. Přes spolupráci představitelů samosprávy se ale na Západním břehu i v pásmu Gazy konaly proti izraelsko-emirátskému sbližování velké demonstrace.
Současné rozložení aliancí na Blízkém východě. Zdroj: Ecfr.eu
Ideál pro Blízký východ nebo pro Trumpa?
Patnáctého září navázala diplomatické styky se židovským státem další arabská země, kterou je Království Bahrajn. Pokud proti tomuto kroku v případě Spojených arabských emirátů na domácí scéně nezazněl zvlášť hlasitý odpor, pak se v případě Bahrajnu situace značně liší. V království je u moci rod Ál Chalífa, který patří k sunnitské menšině a šíitská většina vnímá jeho nadvládu jako nelegitimní. Během protestů arabského jara v roce 2011 potlačil bahrajnský režim s pomocí saúdskoarabských bezpečnostních sil velmi tvrdě prodemokratické a převážně nenásilné studentské protesty. Připomeňme si, že ani koaliční vláda ODS, TOP09 a LIDEM neměla po utopení protestů v krvi problém dodávat v následujících letech zbraně bahrajnskému režimu.
Další ze zemí, která by mohla následovat Spojené arabské emiráty a Bahrajn, je Saúdská Arábie. Jeden z nejbrutálnějších režimů světa udržuje s Izraelem již delší dobu dobré vztahy. Obě země pojí i to, že jsou nejbližšími spojenci USA v regionu. Jejich sblížení urychlila už v roce 1979 islámská revoluce v Íránu, po které se začal Teherán vymezovat proti západnímu mocenskému vlivu v regionu. Do té doby byl šáhův Írán spojencem Izraele i Spojených států. Právě vzestup ambiciózního a svébytného porevolučního Íránu přivedl obě země ke „sňatku z rozumu“.
Po odstranění Saddáma Husajna z čela Iráku navíc Írán zůstal jedinou otevřeně protizápadní zemí v regionu. Benjamin Netanjahu a Muhammad bin Salmán k sobě ale mají evidentně blíž než předešlí lídři obou zemí. Izraelský premiér dokonce orodoval u amerických politiků, aby nepřetrhávali vztahy se Saúdskou Arábií poté, co byl v Istanbulu před dvěma lety brutálně zavražděn saúdskoarabský disident Džamál Chášukdží. Rijád však zatím zvolil opatrnou taktiku nejprve sleduje, jaký bude mít dozvuk uznání Izraele ze strany Spojených arabských emirátů a Bahrajnu.
Je na místě dodat, že Emiráty, Bahrajn i Saúdská Arábie podpořily Trumpovo rozhodnutí odstoupit od fungující jaderné dohody s Íránem, i když mělo za následek značné zvýšení napětí v regionu. Přísné sankce ze strany USA přitom v Íránu drtí civilní obyvatelstvo a nanejvýš zkomplikovaly íránskou akceschopnost v boji s pandemií koronaviru.
Lze tedy opravdu mluvit o usmíření na Blízkém východě, nebo jde spíše o utužení již existující protiíránské aliance? Navázání vztahu Izraele a Spojených arabských emirátů povede jen těžko k větší stabilitě v regionu a rozhodně neukončí ani ničivou občanskou válku v Jemenu, kde se Emiráty po boku Saúdské Arábie podílí na válečných zločinech a prohlubování jedné z nejhorších humanitárních krizí současnosti. Spíše se jedná o kroky, které směřují k ideální vizi Blízkého východu tak, jak ho vidí Donald Trump, Benjamin Netanjahu nebo saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán.
Výběr mezi terorismem a Izraelem
Po Spojených arabských emirátech a Bahrajnu se mluví i o dalších státech, které chce Washington přivést k navázání vztahů s Izraelem. Je to například Súdán, který před více než rokem svrhl autoritářského prezidenta Umara Bašíra, a kde nyní vládne prozatimní lídr Abd al-Fattáh al-Burhán. Podobně jako v Bahrajnu i v této africké zemi ale vláda narazila na tvrdý domácí odpor. Když se al-Burhán v únoru sešel s Benjaminem Netanjahuem na utajené schůzce v Ugandě, v Súdánu se okamžitě rozhořely protesty. Prozatímní vláda navíc postrádá pro taková rozhodnutí jakýkoli legitimní mandát.
Protože je Súdán na americkém seznamu států podporujících terorismus, musí se země vyrovnávat také s dopady tvrdých sankcí. Spojené státy Súdánu naznačily, že pokud by navázal diplomatické vztahy s Izraelem, bude ze seznamu odstraněn. Po loňském sesazení dlouholetého vůdce Umara al-Bašíra je pro zemi ukončení amerických sankcí zásadním cílem. Súdánská delegace v čele s prozatimní hlavou státu odcestovala v pondělí 21. září do Abú Dhabí, kde bude jednat jak s vládou Spojených arabských emirátů, tak s Američany. Dle súdánské státní agentury SUNA má delegace projednávat nejen vyřazení ze seznamu zemí podporujících terorismus, ale také odpuštení dluhu vůči Spojeným státům. Podle amerického serveru Axios však státní činitelé USA, Súdánu a Spojených arabskách emirátů budou jednat zejména o normalizaci vztahů s Izraelem výměnou za zásadní ekonomickou pomoc zemi.
Sledujte také naši reportáž z Izraele:
Spojené státy, konkrétně ministr zahraničí Mike Pompeo, však zatím neuspěl při přesvědčování dalšího státu Zálivu, kterým je Katar. Tato země má poměrně svébytnou a víceméně prozápadní zahraniční politiku. Zároveň ale udržuje dobré styky s Íránem, úhlavním nepřítelem sunnitské osy tvořené Saúdskou Arábií, Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem. Katar je rovněž spojencem palestinského Hamásu, který je vládnoucím hnutím v pásmu Gazy a převážně z obchodních důvodů se už delší dobu odmítá podílet i na ostrakizaci Íránu v regionu. Sám kvůli tomu však čelí ekonomické blokádě ze strany výše zmíněných sunnitských států.
Přestože by se normalizace vztahů mezi Izraelem a některými arabskými státy mohla jevit jako bezprecedentní událost, vztah „arabské ulice“ k problému se nijak zásadně nemění. Je však pravdou, že po 11. září, a ještě více po událostech arabského jara, přestala být Palestina pro obyvatele okolních států hlavním tématem. Mohou-li dnes důležitost Palestiny zpochybňovat i arabští monarchové, kteří se dříve museli vymezovat proti Izraeli alespoň rétoricky, je to jen potvrzením tohoto vývoje.
Na druhou stranu je třeba připomenout, že zdejší vlády nejsou demokratické a z drtivé většiny ani legitimní. Jejich kroky proto nejsou nevratné. Například Mauretánie navázala vztahy s Izraelem roku 1999, aby je o jedenáct let později zase přerušila. Něco podobného by se mohlo stát i dnes. Zvláště v situaci, kdy se blízkovýchodní režimy opět dostávají pod silný tlak svých obyvatel.
Autor je arabista a analytik think-tanku Cestan.
