• Analýzy
  • 17. listopadu 2020

Turecko přilévá olej do ohně v dalším konfliktu: Severní Kypr ovládl Erdoganův spojenec

Pelin Musil / Úvodní foto: AA Photo
Jestli se během posledního měsíce zaměřila pozornost mezinárodních médií na nějaký konflikt v okolí Evropy, byla to téměř výhradně válka o Náhorní Karabach. Spojenci tureckého prezidenta Erdoğana nicméně ve stejné době vítězili i v bezprostřední blízkosti další nestabilní oblasti - na Severním Kypru. Můžeme čekat, že pod vlivem asertivního Turecka rozmrzne i další dlouho zamrzlý konflikt?

Zatímco Ázerbájdžán dobýval s Tureckou podporou v polovině října jednu oblast sousedící s Náhorním Karabachem za druhou, na opačné straně Turecka získal významné vítězství i další spojenec tureckého prezidenta Recepa Tayipa Erdoğana. Obyvatelé mezinárodně neuznaného Severního Kypru si 18. října zvolili novým prezidentem Ersina Tatara, populistického nacionalistu podporovaného právě Erdoğanem. Volební výsledky ve státě, který právě s výjimkou Turecka nikdo neuznává, by mohly přispět k další eskalaci napětí ve východním Středomoří. Nevyřešený status Severního Kypru je samozřejmě zdrojem nestability už dlouho. Zvolení politika opírajícího se o ostře polarizující program však představuje zcela nový jev.

Nacionálně populistickým politikům se daří mobilizovat obyvatele prostřednictvím slibů o národní obnově a nahrazení údajných „elit“ vládou „lidu“. Národ je v jejich pojetí výlučnou až xenofobní jednotkou, jejíž „čistota“ stojí v přímém kontrastu ke zkorumpovaným politikům z řad domácího politického establishmentu a k nadnárodním organizacím. Dvěma typickými představiteli tohoto typu politika jsou turecký prezident Erdoğan a dosluhující americký prezident Donald Trump. Oba jsou také příkladem toho, že jakmile se populističtí nacionalisté dostanou k moci, pokusí se rozložit demokratické instituce omezující jejich moc a zároveň se chovají nevypočitatelně na mezinárodní scéně.

Stejný scénář se dost možná bude v blízké době opakovat na Severním Kypru. Naznačil to ostatně už průběh kampaně před zmíněnými říjnovými prezidentskými volbami. Deset dní před jeho zvolením do úřadu oznámil Tatar na společné tiskové konferenci s Erdoğamem znovuotevření opuštěného turistického letoviska Varoša (v turečtině Maraş), které bylo od roku 1974 na základě rozhodnutí OSN uzavřené.

Tatar před volbami přesto prohlásil, že „Maraş je otázkou národního zájmu nadřazenou veškerým politickým rozepřím“. Rozhořčení, které Tatarovy kontroverzní výroky vyvolaly u Řeků i u jeho hlavního soupeře, dosavadního prezidenta Mustafy Akıncıho, ho mezi voliči zdá se nijak nepoškodilo. Vzepření se podle něj nelegitimním ujednáním vnuceným Severnímu Kypru OSN a Evropskou unií naopak ještě zvýšilo jeho podporu.

Už jako premiér Severního Kypru Tatar úzce spolupracoval s tureckou vládou, jejíž představitelé rutinně osočovali prezidenta Akıncıho z vlastizrady. Po vzoru turecké vládní Strany spravedlnosti a rozvoje navíc Tatar v kampani doslova nakupoval hlasy voličů, když jim posílal finanční pomoc přímo na jejich bankovní účty. Neváhal ani porušovat pravidla volební kampaně – například jen tři dny před volbami se zúčastnil slavnostního znovuotevření pláže Varoša.

Varoša je pobřežní část severokyperského města Famagusta, kterou během války v 70. letech ovládli Turci. Původní obyvatelstvo uteklo na jižní část ostrova a město zůstalo na základě rozhodnutí OSN uzavřené. Zdroj: Wikimedia Commons

Stručná historie konfliktu

Současnému nárůstu populistického nacionalismu není možné porozumět bez nahlédnutí do historie etnického a územního konfliktu na ostrově. Po Řeckem podporovaném svržení kyperské vlády a následné invazi tureckých jednotek v roce 1974 došlo k rozdělení ostrova na dvě části. Kyperští Řekové utekli po turecké intervenci z okupovaného severu a na Kypru se tak ustálily dvě etnicky homogenní enklávy oddělené mírotvůrci z OSN.

Čtěte také: Ruské mírotvorce tu nikdo nechtěl: Jak válka o Náhorní Karabach změnila svět

V roce 1983 vyhlásili kyperští Turci nezávislou „Severokyperskou tureckou republiku“, kterou ovšem na mezinárodní scéně neuznal nikdo jiný než právě Turecko. Z jeho vnitrozemí se na ostrov díky mezivládní dohodě následně přestěhovaly tisíce lidí. Mezinárodně uznávaná Kyperská republika si udržela kontrolu pouze nad jižní, tedy řeckou částí ostrova.

Přístup kyperských Turků do zbytku světa se od té doby značně zkomplikoval, zatímco Kyperská republika se v roce 2004 stala plnohodnotným členem Evropské unie. Kyperským Turkům, kteří jsou formálně stále její součástí, to sice umožnilo získat evropské pasy, na Severní Kypr se však nevztahuje evropská legislativa a nemůže tak čerpat z ostatních výhod členství v EU, i přestože je už nějakou dobu cílem zvláštního programu pomoci Evropské komise. Mezinárodní investice se na severní část ostrova dostávají pouze prostřednictvím Turecka a kyperští Turci nemohou své zboží vyvážet na globální trhy.

 

Nejdůležitější témata

I za takto komplikované situace na Severním Kypru postupně vznikly nezávislé vládní instituce, poloprezidentský systém a svobodná volební soutěž, které se účastní široká paleta stran a politiků s různými recepty na vyřešení hlavních problémů severokyperské komunity. Za dvě nejdůležitější témata je možné považovat vztah k Turecku a způsob mírového uspořádání se sousedními kyperskými Řeky.

Jak ukazují průzkumy, otázka vztahu k Turecku je zvláště komplexní a kyperští Turci často oscilují mezi vnímáním Turecka jako „mateřské země“ a dominantním partnerem, na němž je Severní Kypr až příliš závislý. Přestože se dodnes mnozí kyperští Turci dívají na turecké působení na ostrově pozitivně, řada jiných kriticky reflektuje turecké zásahy do vnitropolitických záležitostí Severního Kypru.

V otázce řešení územního a etnického konfliktu s kyperskými Řeky existují dva konkurenční projekty. První reprezentují konzervativní nacionalisté ze Strany národní jednoty, kteří prosazují definitivní rozdělení ostrova na dvě samostatné části. Druhým řešením, jež si získalo značnou popularitu po kyperském vstupu do Evropské unie, je sjednocení obou částí v rámci federace.

Dlouholetý prezident Severního Kypru Rauf Denktaş prohrál v roce 2003 volby právě proto, že se postavil proti takzvanému Annanovu plánu založenému na federativním uspořádání. Denktaşe na pozici hlavy státu vystřídal proevropský Mehmed Ali Talat, pod jehož vedením schválili kyperští Turci Annanův plán v referendu, přestože nakonec ztroskotal kvůli odporu kyperských Řeků. Talat i po tomto neúspěchu pokračoval v mírových rozhovorech. Osud Annanova plánu a bezvýsledná vyjednávání však v roce 2010 vynesly k moci dalšího nacionalistického prezidenta, Dervişe Eroğlu.

V posledních pěti letech se obě tyto zásadní otázky ještě více vzájemně provázaly. Dosluhující prezident Mustafa Akıncı zvítězil v roce 2014 nad nacionalisty nejen jako podporovatel federalizace, ale také s důrazem na větší autonomii Severního Kypru na Turecku. Sjednocení ostrova se za jeho působení zdálo na dosah a dobré vztahy mezi prezidenty kyperských Turků a Řeků přispěly ke zlepšení vztahů mezi oběma komunitami.

Nacionalismus z dovozu

Tatarovo vítězství z minulého měsíce není v kontextu střídání nacionalistických a proevropských prezidentů ničím překvapivým – zvláště po dalším neúspěchu mírových vyjednávání, které naposledy ztroskotaly před třemi lety. Letošní volební klání se přesto vyznačovalo unikátním spojením nacionalistického programu s provokativně populistickým pohledem na roli mezinárodních aktérů.

Tatar oproti předchozím nacionalistickým prezidentům zdůrazňuje, že za utrpení kyperských Turků nesou zodpovědnost vynucené mezinárodní dohody a po Erdoğanově vzoru útočí na OSN a Evropskou unii, které podle jeho slov už „nebudou moci ignorovat práva kyperských Turků“. Zcela spoléhá na „harmonickou spolupráci s Tureckem“, zatímco „od Evropské unie neočekává vůbec nic“.

Inspiraci Tureckem je možné pozorovat i ve volebním programu, jehož součástí je posílení prezidentských pravomocí odůvodněné navázáním užších vztahů mezi hlavou státu a „lidem“. V Turecku vedla podobná rétorika zaměřená na obnovení „silného Turecka“ a proti „arogantním, elitářským a povýšeneckým západním státům a institucím“ k vytvoření jakéhosi „super-prezidentského“ systému a k soustředění veškeré moci do rukou hlavy státu.

Čtěte také: Svět se dělí. Čeká nás otázka, na kterou stranu se připojíme, říká zástupce ředitele Vojenského zpravodajství Žid

V mezinárodní politice navíc usnadnila agresivní turecký postup v oblastech, jako je průzkum zásob uhlovodíku ve východním Středomoří. Erdoğan opakovaně prohlásil, že Turecko se pod jeho vedením „nebude dále klanět Západu“ a bude hájit svoje zájmy od východního Středomoří až po Libyi. Nový prezident Severního Kypru se tedy spoléhá na turecké poručnictví nad ostrovem ve chvíli, kdy se tato země rychle odklání od prozápadních a liberálních hodnot.

Nejistá budoucnost

Vzestup populistických nacionalistů na Severním Kypru je samozřejmě pouze jedním z mnoha faktorů, které určí budoucnost východního Středomoří. Neméně významná je úloha dalších aktérů, od Evropské unie a Spojených států, až po Řecko nebo Rusko. Volba Joe Bidena novým americkým prezidentem v očích mnoha pozorovatelů představuje příležitost obnovit globální liberální řád. Bidenovo zvolení okamžitě přivítala Evropská unie, v posledních letech hluboce zasažená izolacionistickou zahraniční politikou Donalda Trumpa. V některých kruzích zároveň panuje naděje, že se po nedávném ničivém zemětřesení na hranici obou zemí, které si vyžádalo životy 115 lidí, zlepší vzájemné vztahy mezi Řeckem a Tureckem.

Tatarovo vítězství by však přes relativně malou rozlohu a počet obyvatel Severního Kypru mohlo mít na celý region destabilizující účinek. Jeho úspěch je přitom nutné chápat jako přímý důsledek dlouho nevyřešeného konfliktu o status severní části ostrova, jemuž byla od kyperského přijetí do Evropské unie věnována jen malá pozornost.  Měli bychom si klást otázku, nakolik k vzestupu Tureckem podporovaných populistických nacionalistů na Severním Kypru přispěla chybějící strategie a nedostatečná politická vůle těch, kteří nesou zodpovědnost za zvolený způsob kyperské integrace do EU a faktické ponechání kyperských Turků v podřadném postavení.

***

Autorka pracuje jako výzkumnice Ústavu mezinárodních vztahů Praha.

Podívejte se na naši nedávnou reportáž z bouřícího se Polska: