V Gaze tě zabije jedna kulka, tady tě zabíjejí stokrát denně

Procházím starověké město Džaraš na severu Jordánska, proslulé rozsáhlými antickými zříceninami. Každoročně přitahují tisíce turistů a svou rozlohou dominují téměř polovině středu města.

Jejich monumentálnost je nepřehlédnutelná.

Co však běžnému oku turisty často unikne, je palestinský uprchlický tábor. 

Pouhých pět kilometrů od centra Džaraše je zapomenutým místem i pro samotné obyvatele města. Člověk má pocit, jako by tábor ani neexistoval – zůstává izolovaný a skrytý před zraky veřejnosti.

Podle oficiálních zdrojů hostí přes 40 tisíc palestinských uprchlíků z Gazy. Jde přitom již o třetí generaci palestinských uprchlíků, kteří byli Izraelem nuceně vysídleni během války roku 1967.

Tábor známý jako „Gaza Camp“ je jedním z nejchudších uprchlických táborů v Jordánsku a zároveň jediným, který hostí výhradně uprchlíky z Gazy.

Postaven byl původně jako dočasné řešení. Od té doby se však situace nijak nezlepšila, spíš naopak: hustě obydlený tábor zabírá pouhých 0,75 čtverečních kilometrů a počet jeho obyvatel se ztrojnásobil.

Většina přitom žije pod hranicí chudoby. Zatímco v roce 2021 činil minimální měsíční příjem v Jordánsku 260 dinárů (cca 7700 korun), až dvacet procent uprchlických domácností v táboře mělo příjem kolem 99 dinárů.

Čtěte také: Bez hraček, ale s nadějí. Jak žijí syrští uprchlíci vyhnaní do stanů

Izolovanost palestinského tábora má své důvody. Jeho obyvatelé nemají finanční prostředky ho opustit a ani pro lidi zvenčí není přístup snadný. Během zdlouhavého procesu musí vláda schválit důvody návštěvy, což je pro novináře téměř nemožné.

Více než padesát procent jordánské populace je palestinského původu, a země hostí nejvyšší počet palestinských uprchlíků na světě: podle OSN jde o 2,39 milionu registrovaných Palestinců, z nichž většina získala jordánské občanství. Otázka občanství je však v Jordánsku velký problém, vytvářející silnou krizi identity.

Tebe osvobodí, až ten tvůj manžel natáhne bačkory.

Občanství bylo přiděleno pouze těm, kteří přišli ze Západního břehu před rokem 1967. Každý má jiný typ občanského průkazu, ale ve výsledku je každý Palestinec, bez ohledu na druh dokladu, určitým způsobem společensky znevýhodněn.

A pak jsou tu tací, kteří uprchli do Jordánska z Gazy. Nemají žádný typ občanského průkazu, takže jsou v podstatě bez identity a státní příslušnosti. Nemají nárok na státní podporu, zdravotní pojištění, nemohou pracovat ani vlastnit pozemek.

Jedna z žen se mi svěřuje se svou komplikovanou situací: má sice jordánské občanství, ale provdala se za muže z Gazy. V Jordánsku, stejně jako ve většině arabských zemí, žena po svatbě přejímá národnost svého manžela – opačně to však nefunguje.

Po svatbě tedy jordánské občanství ztratila a získala status uprchlíka z Gazy. Druhá žena vedle ní se začne: „Tebe jedině osvobodí, až ten tvůj manžel natáhne bačkory.“

Nauč mě lovit ryby

Když mi taxikář zastaví před místní mešitou, musím se ještě ujistit, zda jsme opravdu na místě. Čtvrť na první pohled působí spíše jako periferie Džaraše bez jakýchkoli známek kontrolovaného tábora.

Domy jsou nízké, ulice úzké. Míjím skupinku dětí ve školní uniformě a na náměstí se shromažďuje několik zdejších prodavačů zeleniny, kterou vystavují na kapotě svých aut.

Chudoba se skrývá za předním okénkem prodavačova vozu: v autě chybí téměř celá přední výbava včetně volantu, který je nahrazen kovovou tyčí od ramínka.

V táboře je dnes rušno – místní ženy pořádají dobročinný bazar, v jehož rámci vystavují své ručně vyráběné produkty. Kromě mě a několika mezinárodních dobrovolníků, kteří přijeli pomoci s přípravami, však o nabízené zboží skoro nikdo nejeví zájem.

Mýdla ve tvaru Palestiny, vonné svíčky, ručně vyšívané oděvy s tradičními palestinskými vzory… Vše, co by zaujalo turistu, zde bohužel nenachází odbyt. 

Jedna z prodávajících žen se mi svěřuje se svou frustrací: „Ráda vyšívám a zajímám se o módu, ale nemám prostředky k tomu, abych mohla rozvinout své podnikání,“ vypráví.

„Kdyby mi UNRWA místo dvaceti jordánských dinárů (přibližně šest set korun, pozn. aut.) měsíčně poskytla materiál, ze kterého bych mohla tvořit a prodávat své oděvy, ocenila bych to víc,“ říká a dodává známé úsloví: „Nedávej mi rybu, ale nauč mě, jak ji ulovit.“

Ani my nepotřebujeme ryby, ale bez vaší podpory se neobejdeme. Neposkytujem nám jen finanční zázemí – je pro nás závazkem. Členstvím ve Voxpot Klubu nám dáváte jistotu, že můžeme plánovat další výjezdy, další témata, další práci, která má smysl. Díky vám můžeme psát příběhy, které pomáhají chápat svět. A psát je bez kompromisů, bez zkreslení, bez tlaků zvenčí.

Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě nadále poskytuje milionům Palestinců v Jordánsku vzdělání, lékařskou péči a další služby. A zůstává jediným orgánem v zemi, který uprchlíkům z Gazy nabízí určitou formu pomoci.

Přestože se pomoc UNRWA výrazně snížila, mnoho žen mi říká, že je pro ně stále nadějí. Vláda se o uprchlictvo nezajímá a nijak jim nepomáhá. 

„Pamatuji, že už jako dítě bylo jedno z mých prvních slov UNRWA,“ směje se jedna z žen.

Bez naděje, kam dál

Díky úřadu OSN tu mají školy a nemocnice – zařízení jsou však ve velmi špatném stavu. V jedné třídě je navíc často okolo čtyřiceti až padesáti dětí a výuka trvá pouhých čtyřicet minut, což znamená, že vyučující má na žáka sotva minutu.

Když se jedna nezisková organizace pokoušela konkrétní školu rozšířit o další třídy, nedostala nutný souhlas vlády.

Největší frustraci nicméně vyvolává fakt, že po ukončení základní školy neexistuje žádná další cesta. UNRWA v táboře zajišťuje pouze základní vzdělání, ale pro pokračování ve studiu je nutné dojíždět do škol v okolních městech, což si obyvatelé tábora nemohou dovolit.

„Dát dítě do školy je pro mě úplně zbytečné, raději ho nechám vyučit na automechanika,“ popisuje mi jeden z rodičů.

V roce 2024 byla administrativou Joe Bidena zmražena americká finanční podpora pro UNRWA. Dopady jsou patrné především ve zdravotnictví, kde i nejzákladnější léky chybí.

Čtěte také: Izrael zakázal UNRWA navzdory realitě. Šest mýtů o nejsledovanější organizaci OSN

Nemocnice jsou často velmi špatně vybavené a jejich provozní doba je omezená. Pokud člověka trápí akutní zdravotní problém, nemá prakticky žádnou šanci na ošetření.

Jakkoli však přerušení americké finanční podpory tábor ovlivnilo, nejde o hlavní příčinu současné krize. Podle lidí, s nimiž jsem mluvila, jde o dlouhodobý problém – činnost UNRWA podle nich klesla během posledních deseti let o osmdesát procent.

Podle žen, s nimiž jsem hovořila, byla UNRWA nejaktivnější do začátku devadesátých let, kdy organizace poskytovala uprchlíkům komplexní pomoc. Dnes je schopná finančně podporovat pouze osoby se zdravotním postižením nebo příliš staré, aby se o sebe dokázaly postarat – a ani taková pomoc není jistá.

„Můj manžel má ochrnuté ruce a nemůže vykonávat žádnou manuální práci, což je jediná možnost, jak tu vydělávat. Přesto finanční pomoc nedostal a já musím živit celou rodinu,“ stežuje si další žena.

Protože uprchlíci z Gazy nemají žádné občanství, nemohou legálně pracovat. Jedinou možností jsou příležitostné práce načerno – například opravářství nebo pouliční prodej.

Uprchlíci mohou řídit auto, ale jiné dopravní prostředky už ne, takže nemohou pracovat jako řidiči autobusů nebo v jiných dopravních službách.

Najít si práci v okolních městech nebo v Ammánu je pro mnohé téměř nemožné. Museli by nejprve sehnat peníze na cestu, ale s velkou pravděpodobností by práci stejně nedostali a vraceli se domů s prázdnou.

Vyměňte střechy

Od svého vzniku, kdy byl tábor tvořen pouze hadrovými chýšemi, se proměnil ve čtvrť s obytnými domy. Střechy z původní látky nahradil vlnitý zinkový plech, který v zimě neudrží teplo, zatéká do něj a v létě se pod ním kvůli horku nedá vydržet. Navíc je zdraví nebezpečný a může způsobovat rakovinu.

 Když jsem se pěti různých žen ptala, co by si přály do budoucna, všechny odpověděly stejně: „Vyměňte nám střechy.“

Všechny domy mají maximálně dvě patra. To není náhoda, ale důsledek jordánské politiky vůči uprchlíkům – nemají právo své obydlí rozšiřovat, včetně přístaveb.

Právě proto jsou všechny střechy z plechu, symbolizujícího „dočasnost“ takového bydlení. Betonová střecha je nelegální, ačkoliv pod ní žije třetí nebo čtvrtá generace uprchlíků.

Každý, koho jsem se zeptala, zda by se do Gazy v případě možnosti vrátil, ale odpověděl stejně: vrátil by se okamžitě. V táboře žádnou budoucnost nevidí.

Jordánská vláda se přesto obává, že kdyby se palestinští uprchlíci v zemi usadili natrvalo a rozšiřovali své domy, fakticky by se nároku na návrat do Palestiny vzdali. Stát tak odmítá uprchlíkům z Gazy udělit jakoukoli formu občanství – bylo by vnímáno jako rezignace na právo na návrat.

Čtěte také: Jordánské dilema. Jak ochránit svou suverenitu ve stínu Gazy?

V druhém patře jednoho z domů žije Ahmad se svou rodinou. Má pět dětí, které se sotva vejdou do dvoupokojového bytu s tenkou matrací.

Vedro je nesnesitelné. Sedíme v obývacím pokoji, pijeme kávu a Ahmad mi vypráví o životě v táboře ve stínu války v Gaze. Téměř každý tu má v Palestině příbuzné.

„V Gaze tě zabije jedna kulka, tady tě zabíjejí stokrát denně,“ konstatuje. „Umíráme každý den, bez jakékoli naděje na budoucnost.“