Příběh litevských basketbalistů na olympiádě v Barceloně uchvátil zkraje devadesátých let celý svět. A jak připomíná nová kniha Králové střelců, dodnes nám ukazuje na zásadní spojnice mezi sportem a politikou.
Často zaznívá, že politika by se do sportu neměla míchat. Od ruské agrese v Ukrajině se debatuje vyloučení ruských a běloruských sportovců ze světových šampionátů a velké diskuze o oddělení sportu a politiky budilo také pořádání fotbalového mistrovství světa v Kataru.
Jdou však od sebe tyto dva světy skutečně oddělit? Nad otázkou se zamýšlí polský reportér Zbigniew Rokita v knize Králové střelců: Sport ve stínu impéria.
Střelci z titulu kralovali na olympiádě v Barceloně v roce 1992. Tehdejší účast basketbalového týmu z Litvy, která ještě nedávno spadala pod Sovětský svaz, způsobila světovou senzaci.
Basketbal je v Litvě náboženstvím a soukromě vám Litevci řeknou, že dokonce první největší v zemi. Když se pak necelý rok po rozpadu sovětského impéria utkávají litevští a sovětští basketbalisté (vystupující pod hlavičkou Společenství nezávislých států) o olympijský bronz, medaile jsou podružné.
Něco podobného si prožili českoslovenští hokejisté – a s nimi celá republika – necelý půlrok po sovětské okupaci ze srpna 1968. „Vy nám tanky, my vám branky,“ zaznívalo na hokejovém šampionátu ve Stockholmu v roce 1969, kde Československo slavně porazilo Sovětský svaz 4:3.
Perestrojka jede, CSKA prohrává
Jak v knize popisuje Zbigniew Rokita, litevský odboj vůči sovětské nadvládě neodstartoval nechvalně proslulým masakrem u vilniuské věže. V kapitole věnované moderním dějinám pobaltského státu vypráví Rokita litevský příběh za pomocí historie klubu Žalgiris Kaunas.
Basketbalový tým založený v roce 1944 odkazuje svým názvem na jinou důležitou událost v litevských dějinách: bitvu u Grunwaldu, litevsky Žalgirisu, v roce 1410. Roky 1410 a 1944 spojuje německá porážka.
V dobách, kdy Litva nebyla samostatná, ale součástí Sovětského svazu, znamenal Žalgiris pro Litevce jednu z mála připomínek jejich státnosti. Klub složený pouze z Litevců pravidelně čelil basketbalovému hegemonovi z armádní stáje CSKA Moskva. Ten disponoval penězi, prestiží i možnostmi – a zákonitě musel vyhrávat.
Žalgirisu pravidelně patřilo ligové stříbro a Rokita prokládá cestu týmu osmdesátými lety historickým kontextem, kdy se v Sovětském svazu k moci dostává Michail Gorbačov a roku 1987 se rozjíždí perestrojka. Žalgiris v boji o titul nečekaně poráží CSKA a Litevci skrze basketbal konečně vidí, že Velkého bratra lze porazit.
Basketbalisté na palubovce vybojovali milionům spolubčanů ztracenou důstojnost, Litvou se nese křik hrdel provolávajícícj hesla o porážce Moskvy.
Čtěte také: Kulturní války v USA pohlcují ženský basket. Hlavní hvězdy jsou v tom nevinně
O rok později se litevština stává státním jazykem a dochází k legalizaci tříbarevná vlajka, kterou Litevci užívají dodnes. Za další tři roky se v zemi konají svobodné volby a 11. března 1990 ve 22:44 je obnovena Litevská republika.
Samostatnost je však zatím spíše symbolická. V noci z 12. na 13. ledna 1991 je v litevských ulicích sovětská armáda a dochází k neúspěšnému pokusu o státní převrat. Ten se Litevcům podaří odrazit a otevírá se cesta, kterou opět stvrdí sport.
Na olympiádu v Barceloně vyrážejí litevští basketbalisté za peníze z vlastních kapes, ale také díky podpoře ze zcela nečekaného směru. O jejich příběhu se z amerických novin dozvídají členové kultovní kapely Grateful Dead, kteří přispějí financemi i batikovaným olympijským stejnokrojem, ze kterého se stane merchandisingový hit.
Mezi hlavní favority olympijského basketbalu patří samozřejmě americký Dream Team se superhvězdným Michaelem Jordanem i Magicem Johnsonem. Litva ale přiváží „freedom team“, a i když na Američany nestačí, získává si srdce fanoušků.
V boji o bronz se utkává s týmem Společenství nezávislých států – tedy bývalých sovětských států minus Litva. A Sovětský svaz minus Litva, to je CSKA.
Litevští basketbalisté vítězí 82:78, závěrečná siréna. Litevci ani svět už nepochybují, že Litva je svobodná a nezávislá.
Styčné body
Každá kapitola knihy Králové střelců se zaměřuje na jiný region, jiný sport a jinou dějinnou událost. Co znamenal pro Litevce jejich basketbalový tým, byli pro Maďary vodní pólisté a souboj s mužstvem Sovětského svazu přezdívaný „melbournská krvavá lázeň“, odehraný měsíc po násilném potlačení maďarské revoluce v roce 1956.
Rokita pro každý příběh volí odlišný vypravěčský styl, jako jsme zvyklí u jiných autorů polské reportážní školy, jako například Mariuse Szczygieła v knize Gottland. V kapitole o Ernestu Wilimowském proti sobě Rokita posílá linky, které se střetnou ve chvíli, která z Wilimowského dělá v kontextu polských dějin zrádce.
Čtenářstvo je do kontextu uvedeno skrze osobní příběhy jednotlivých aktérů, kdy protipólem sportovců jsou často vysocí političtí představitelé. Králové střelců tak úspěšně vyvrací tezi, že sport je apolitický – a zároveň staví atlety a atletky do role spolutvůrců dějin.
