Instituce

22. 07. 2022, 04:00

Achillova pata Západu: Evropské instituce se přežívají, je třeba je reformovat

David Wagner

V krizi se nejlépe odhalí síly a slabiny různých uskupení, či zda se už nerozpadla. Tou dobrou zprávou v současné mezinárodní situaci je, že i přes čím dál rozdílnější priority stále ještě existuje Západ jako smlouvami a obchodem spojený blok s podobnými zájmy. Jaký podíl na tom nese Evropa a co se pro ni stává brzdou?

Posledních několik let euroatlantický prostor bičují tři významné krize najednou: klimatická změna, pandemie a invaze Ruska na Ukrajinu a s ní související energetické obtíže. Kombinace těchto krizí odhalila jak řadu velmi reálných problémů (surovinová závislost, předluženost, gigantické korporace či zející díry v obraně a bezpečnosti), tak i problémy poněkud virtuální (kulturní degenerace).

To, co před rokem 2022 mohli vnímat euroskeptici jako pouhé institucionální zdržení, se s válkou na Ukrajině stalo zásadní komplikací.

Jeden z těchto problémů nicméně předstihuje všechny ostatní a významně negativně ovlivňuje celkovou schopnost se krizím přizpůsobovat, dynamičtěji přenastavovat podmínky a řešit všechny ostatní nesnáze.

Jak Evropská unie, tak Spojené státy trpí rozkladem základních institucí. Systém, kterým oba celky realizují své záměry, zvenku připomíná ctihodný mechanismus brzd a protivah, v běžné praxi se ale jedná o starou žvýkačkou lepený domeček ze sirek. I přes zásadní rozdíly v tom, jak jsou oba celky řízeny, je spojuje víc než dost. Zastaralé a příliš přísné vyvažující mechanismy, které znemožňují konstruktivní řešení aktuálních problémů. A to i ve věcech, v nichž existuje široká společenská shoda.

Subsidiarita je samozřejmě zásadní pro demokratičnost rozhodování, ale k řešení řady témat (garance základních lidských práv, klimatické a bezpečnostní krize) jsou onou první logickou úrovní právě federální stát nebo celoevropské instituce. A právě protiváhy navržené k potlačování extrémů a mírnění hran slouží jako nástroj k jejich prosazování.

Pojďme si nyní ukázat konkrétní příklady, které přibližují základní procesní, v esenci nudné a zároveň naprosto klíčové problémy, jež zatěžují tu evropskou část Západu.

Liberum veto 2

Jedním z hlavních důvodů kompletního rozkladu polsko-litevské unie (1569–1795) jako státu bylo právo každého poslance Sejmu zastavit jakékoliv usnesení. Takzvané liberum veto přímo vedlo k rozpadu centrální moci a k bizarním desítkám let, kdy neprošlo vůbec nic. A samozřejmě i k tomu, že tyto zastupitele využívaly konkurenční velmoci coby nátlakové nástroje. Naštěstí jsme se od té doby výrazně poučili a…

Nepoučili. Evropská unie v tuto chvíli jako celek čelí úplně stejnému problému, ale na škále nikoliv polsko-litevské, nýbrž kontinentální. V celé řadě zásadních otázek je nutný souhlas všech zemí evropské sedmadvacítky. A to, co před rokem 2022 mohli vnímat euroskeptici jako pouhé institucionální zdržení a ostatní jako určitý problém, se s příchodem války na Ukrajině stalo naprosto zásadní komplikací, která hluboce narušuje akceschopnost Evropy a její strategické kapacity.

Můžeme si to jasně ukázat hned na dvou příkladech. Zaprvé, sankce proti Rusku. Okamžitě po Putinově vpádu na Ukrajinu se i jeho tradiční spojenec Viktor Orbán na chvíli pozastavil a svolil k uvalením sankcí. Netrvalo ale dlouho a do dalších a dalších sankčních balíčků začal Orbánův režim vkládat zmírňující požadavky, nebo je zcela blokoval v opozici proti všem. Ve chvíli, kdy každý den chybějících sankcí znamená významné prostředky pro Kreml, se jedná o zásadní reálný problém – a samozřejmě to zcela vyloučilo možnosti ještě tvrdších sankcí. Ropné embargo nakonec prošlo s výjimkami pro Maďarsko a dočasně i pro tři další členské státy (Česko, Bulharsko a Chorvatsko).

Čtěte také: Proč Evropany nezajímá Konference o budoucnosti Evropy – a měla by?

S pokračující krizí a válkou pak Orbán již zcela obrátil rétoriku. Po dřívějších poněkud bizarních útocích na Unii jako celek, finančníka Sorose i ukrajinského prezidenta Zelenského to chvíli vypadalo na ohřátí vztahů, když Maďarsko schválilo udělení kandidátského statusu Ukrajině. V půlce července ale Orbán opět najel do starých kolejí, když vystoupil s tím, že „Unie se střelila sankcemi do plic“ a měla by je stáhnout. Jakákoliv koordinovaná akce proti ruské agresi tak bude na unijní úrovni jenom těžší a těžší, když přiznaný spojenec Putinova režimu může libovolnou akci zarazit a musí být umlouván, aby udělal aspoň něco.

Říkají si o výpalné

Druhým příkladem budiž dohoda o minimální dani. Ta má jednoduchou historii – v říjnu 2021 došlo k nebývalému průlomu, kdy se více než sto států včetně USA a EU pod moderací Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) dohodlo na přípravě minimální korporátní daně ve výši 15 %. Tato společná spodní hranice má být nástrojem proti daňovým únikům, které díky jejich komplikovanosti a nutnosti propojit řadu států využívají hlavně velké nadnárodní korporace.

I přes nesplněné závazky mohou některé státy zbytek celku vydírat vetem. Jakmile Polsko svolilo, začalo dohodu blokovat Maďarsko.

Situace, kdy nadnárodní giganti získávají další silnou konkurenční výhodu proti lokálním a menším firmám, je jednoznačně nevýhodná nejen pro kasy států, ale i pro menší a začínající firmy, které se musejí nějak vyrovnat se schopností daňové optimalizace gigantů. Jednotlivé země se pak také dostávají pod tlak „dát co nejnižší falešnou daň“, což je soutěž, která z principu nemá dobrý konec. Získat takto širokou shodu včetně podpory USA (která je navíc dost možná časově omezená do podzimních kongresových voleb, kdy demokraté pravděpodobně ztratí většinu) je proto přes všechny výjimky a problémy bezprecedentní úspěch.

Akorát se dohoda zasekla hned na dvou místech. Po úvodním odporu několika menších států byly přidány kompromisy v podobě například volnějších podmínek pro státy, v nichž je méně než 12 významných mezinárodních korporací. Jako jediné dohodu odmítalo Polsko – tedy do té chvíle, než byly odblokovány peníze, na které ztratilo nárok v rámci svých dlouhotrvajících problémů s právním státem.

Čtěte také: Žádné další sankce ani mírová mise EU na Ukrajině: Maďarsko ukázalo své červené linie v ochotě jít proti Moskvě

Tento krok tak byl jasným signálem, že můžete sice dlužit mnoho na pokutách a rozkládat nezávislé soudnictví či prostě odmítnout platit svoje závazky, zároveň je ale i přesto možné zbytek celku vydírat vetem tak dlouho, jak bude třeba. Jakmile Polsko svolilo, začalo dohodu blokovat Maďarsko. Široce dohodnutou úmluvu o minimálním zdanění blokuje jeden stát, jehož vládce má nejen zjevné autoritářské tendence a blízko k Rusku, ale jehož systematická korupce donutila dokonce i Evropskou komisi k vlažným činům. Evropský parlament v reakci vydal (významnou většinou schválenou) jednoznačnou rezoluci odsuzující veta, speciálně pak i v daňových záležitostech.

Systém, ve kterém je jak strategická zahraniční politika Unie, tak velkou částí světa sjednaná daňová dohoda blokována jednotlivci, kteří si poměrně otevřeně říkají o výpalné, je velmi zjevně nefunkční a neudržitelný. V Evropě pak osud 447 milionů lidí závisí na tom, zda každá její země bude mít natolik racionální vládu, že třeba není navázána na cizí mocnosti.

Jaké je řešení?

I přes silnou šokovou terapii to v Evropě vypadá s řešením současné složité situace jen střídavě nadějně.

V reakci na neúspěch sankcí se obnovila jednání o zrušení jednomyslnosti na úrovni států, KomiseParlamentu. Ten už Komisi o příslušné změny rovnou také požádal. Boj o reformu má i výraznou českou stopu: premiér Petr Fiala ve svém projevu k zahájení českého předsednictví v Radě EU mluvil nikoliv o reformě, ale o nutnosti stále hledat širokou shodu mezi všemi. V projevu zmínil i Václava Havla, za což si vysloužil vášnivou kritiku europoslance Guye Verhofstadta, který Fialu vyzval, aby o Havlovi nejen mluvil, ale podle jeho vzoru i jednal a reagoval na požadavky Parlamentu.

Zdá se, že snaha nynější stav nějak zlepšit během českého předsednictví neproběhne. Jistou naději skýtají další rozšíření EU, a to jak o země západního Balkánu, tak případně i o Ukrajinu. V rámci něj už by totiž skutečně byl nejvyšší čas na významné reformy základních unijních dohod a odblokování v současnosti nefunkčního a principiálně vyděračského systému. Bohužel se ale jedná o hudbu vzdálené budoucnosti, kdy už také může být pro Evropu pozdě.

A stále tu existuje i hororová varianta evropské nové třeba třicítky s plnými právy vetovat zásadní věci. Unijní schopnost řešit jakékoliv strategické výzvy by potom odpovídala schopnostem zmíněného polsko-litevského státu v době jeho dlouhého rozkladu.

Nezbývá než doufat, že najdeme odvahu naše rozhodující instituce upravit tak, aby odpovídaly současné době.

Častou obavou je, že hlasování kvalifikovanou většinou by zcela pošlapalo zájmy menších zemí. Takový systém hlasování ovšem máme v některých otázkách už teď – a státy pak budují blokační koalice, kompromisy, vyjednávají a dochází k výsledkům. Je samozřejmě důležité mít pojistku zájmů menšiny a kvalifikovaná většina dbající jak na státy, tak na počty obyvatel je k tomu dobrým nástrojem. Veto jednotlivců nicméně mění vyjednávání na vydírání, a to není dobrý půdorys k čemukoliv.

Čtěte také: Brusel chystá Strategický kompas: unijní jednotky s 5000 vojáky a investice do technologií

Nabízejí se samozřejmě i rychlá řešení. Jedním z nich může být blokování hlasovacích práv státům, které jsou demokraciemi už jen v názvu a v dnešní válce se otevřeně staví na stranu nepřítele, jak to vidíme u režimu Viktora Orbána. Unijní úmluvy na to také v článku 7 pamatují, ale shromáždění důkazů a uplatnění tohoto mechanismu, která by měla z podstaty situace proběhnout rychle, se táhnou čtyři roky. A první šetření, že „možná v Maďarsku nejsou věci úplně v pořádku“, začalo dokonce už v roce 2011.

Žádnou akci nevyvolala ani otevřená výzva Evropského parlamentu z roku 2018. Tedy, téměř žádnou. Česká sněmovna ji na podnět Jana Skopečka (ODS) odsoudila, a naopak podpořila Orbánovo Maďarsko.

Budoucnost evropských reforem je nejistá. Je závislá na enormní pietě vůči desítkám let starým institucím, které by dnes nejspíš i jejich původní autoři chtěli už dávno reformovat.

Nezbývá než doufat, že najdeme odvahu naše rozhodující instituce upravit tak, aby odpovídaly současné době a reálné velikosti celků, jimž vládnou, a dokázaly reagovat na výzvy, kterým čelíme. Jinak budou krize stále těžší a těžší. Ty, jimž nyní čelíme, jsou navíc skutečně globálních rozměrů. Vedle pandemie, brutální války a energetické i klimatické krize nesmíme zapomínat ani na stále agresivnější Čínu. Těmto problémům však dokážeme čelit jen koordinovaně. A pokud neprovedeme systémové změny, na zmíněných pomyslných i skutečných bitevních polích prohrajeme.