„Data nám sice řeknou, kde mají lidé raději lilek a kde zase ókru, ale už nám nepoví proč,“ říká indická datová novinářka Rukminí S. Ve své nové knize Whole Numbers and Half Truths (Celá čísla a poloviční pravdy) proto poodhaluje statistické údaje, které buďto zůstávají mimo naši pozornost, nebo je špatně interpretujeme. Výsledkem je úplně jiný obraz Indie, než na jaký jsme zvyklí.
Co byste třeba řekli na to, že se v Indii zvyšuje průměrný věk novomanželů? Že to znamená nejen konec dětských sňatků, ale i větší rovnost žen a postupný úpadek sňatků domluvených rodinnými klany? Ne tak docela. Pozdější vstup do manželského svazku také znamená, že se zvyšuje průměrný věk při prvním pohlavním styku, což je jeden z nepřímých důsledků toho, že rodinný a kastovní diktát vládne indickým svatbám i nadále. Svého nastávajícího dopředu zná pouhá pětina Indek, jen čtyři procenta se vyvdají mimo svou kastu a 60 procent tamních žen si po svatbě musí tak či onak zahalovat obličej na veřejnosti.
Většina z bohatší poloviny Indie stále nemá přístup k vodovodu ani celodenním dodávkám elektřiny.
Ano, 60 procent. Ačkoli v našich představách je zakrývání obličeje či vlasů nerozlučně spojeno s islámem a nedávná kauza hidžábů na středních školách v Karnátace přerostla v sérii občanských nepokojů, v Indii jde mnohem více o kulturní zvyk definovaný regionálně: v Rádžasthánu či Biháru se zahaluje přes 90 procent žen, zatímco v Tamilnádu to je pouze šest procent. Provdat dceru vás pak v Indii přijde až na 200 tisíc rupií (60 tisíc korun), což jsou i podle optimistických odhadů skoro dva průměrné roční příjmy. Z toho 30 tisíc činí průměrná výše věna, vystrojit veselku pak vyjde na dalších 100 tisíc na vesnici nebo 170 tisíc v menším městě.
Mýtus střední třídy
Myslíte si, že bohatnoucí střední třídy s sebou přinášejí i lepší ukazatele veřejného zdraví, postmoderní hodnoty a západní styl života? Musíme vás zklamat. Mladší generace zůstávají podobně konzervativní jako jejich rodiče.
Průměrný kalorický příjem pak v Indii stagnuje, či dokonce klesá – více peněz totiž může znamenat také méně práce, a tedy nižší výdej energie. A lidé ostatně ani nemusejí jíst lépe. Zdravou dietu si nemůže dovolit až 40 procent Indů, a pokud by obyvatelé jihoasijského subkontinentu měli konzumovat doporučené množství ovoce a zeleniny, museli by za něj utratit třetinu svého potravinového rozpočtu.
Co je vlastně ona bájná střední třída, o níž rádi mluví politici i média? Datová žurnalistka hledá odpověď i na tuto otázku, která trápí indické sociology a statistiky takřka od nepaměti. Za střední třídu se totiž (a nejen v Indii) s oblibou prohlašují příslušníci jak nejbohatších, tak nejchudších vrstev. Jedni proto, aby mohli naříkat nad vysokými daněmi, u druhých jde zase víc o přání a aspirace než o adekvátní sebehodnocení.
Čtěte také: Jóga není starověká ani indická. Populární exportní artikl v Indii nepraktikuje skoro nikdo
V Indii ale nejenže platí přímé daně pouze čtyři procenta obyvatel, ale podobně jako u dalších rozvojových zemí zde naráží i představa střední třídy jako těch uprostřed příjmové pyramidy. Kdybychom vzali mediánového obyvatele Indie podle příjmu, zjistili bychom, že se nachází jen těsně nad hranicí chudoby.
Statistika vybavenosti zas vypovídá o tom, že většina z bohatší poloviny Indie stále nemá přístup k vodovodu ani celodenním dodávkám elektřiny. A pokud přistoupíme na definici ekonomky Nancy Birdsall, že do střední třídy v rozvojových zemích patří všichni, kdo vydělávají přes deset dolarů denně, ale zároveň nepatří mezi nejbohatších pět procent, zjistíme, že v Indii tímto sítem neprojde vůbec nikdo.
Musíme se tedy spolehnout spíše na definice sociologické než ekonomické, a především na sebeidentifikaci. Za střední třídu tak můžeme považovat ty, kteří věří, že země se ekonomicky rozvíjí a že jejich děti se budou mít lépe než oni. A v tuto chvíli naše definice v podstatě uzavírá kruh, neboť nám z ní jako příslušník střední třídy vychází pravděpodobný volič pravice a příznivec štíhlejšího státu.
Z dostupných dat je také zřejmé, že příjmové nerovnosti jsou nadále především zrcadlem nerovností kastovních. A to i navzdory tomu, že nedotýkatelné a nízké kasty mohou těžit z rezervovaných míst ve vzdělávacím a státním sektoru, které pomáhají sociální a příjmové rozdíly alespoň trochu vyrovnat.
Veřejná tajemství a veřejné zájmy
Některé údaje představené v knize jsou v podstatě veřejným tajemstvím. Například to, že navzdory obecně rozšířenému stereotypu Indie není většinově vegetariánskou zemi – maso zde nejí jen zhruba třetina obyvatel a jde hlavně o obyvatele severní a západní Indie nebo o vyšší hinduistické kasty. Na frak dostává také pověst Indie coby největší světové demokracie. Podle série výzkumů pod hlavičkou World Values Survey vykazuje indické obyvatelstvo podobně vlažnou oddanost demokratickým principům jako třeba sousední Pákistán nebo Rusko, které rádi považujeme za zemi přirozeně tíhnoucí k autoritářství.
Indie tak patří k pouhým čtyřem desítkám zemí, kde za sexuální násilí mezi sezdanými dospělými lidmi nehrozí žádný trest.
Jiná zjištění, jako například úvodní kapitola o dezinterpretovaných statistikách znásilnění, však představují vzorový příklad investigativní datové žurnalistiky, navíc ve veřejném zájmu. Nejspíš si pamatujete na otřesný čin z prosince 2012, kdy skupina šesti mladíků v Dillí brutálně znásilnila a zbila 22letou studentku, která po několika dnech v nemocnici zraněním podlehla.
Případ tehdy Indií doslova otřásl. Soud viníky potrestal mimořádnými tresty včetně trestu smrti, zákonodárci do budoucna zpřísnili postihy za znásilnění a média se hemžila dalšími příběhy o tom, jak nejrůznější gangsteři ve velkoměstech nabízejí děvčatům drogy, aby je mohli unést a sexuálně zneužít.
Podobné anekdotické příběhy však neměly příliš velkou oporu v datech, a můžeme na nich i vidět, k čemu může vést špatná interpretace dostupných čísel. Podle nich se Indie vyznačuje obrovským procentem případů znásilnění, kdy je obviněný pro nedostatek důkazů osvobozen. Jenže když se na policejní statistiky podíváme blíže, zjistíme, že se většinou jedná o znásilnění nahlášené rodiči, kteří by se rádi zbavili nevítaného nápadníka své dcery.
Čtěte také: Sexuální obtěžování, propaganda krajní pravice a vyčerpání. Jak Indie trápí svého olympijského hrdinu
U sexuálního násilí jsou navíc čísla zrádnější než kdekoli jinde. Města či státy s vyššími počty evidovaných znásilnění mohou být paradoxně pro ženy bezpečnější, neboť to může znamenat, že se nebojí agresora nahlásit na policii. Poslanci tak sice pod mediálním tlakem zvyšovali tresty za znásilnění i věk pro samostatný souhlas s pohlavním stykem, ale už například zapomněli kriminalizovat znásilnění v manželství. Indie tak dodnes patří k pouhým čtyřem desítkám zemí, kde za sexuální násilí mezi sezdanými dospělými lidmi nehrozí žádný trest.
Odhady a hausnumera
Rukminí S. dále ukazuje, že některé statistické kategorie jsou až příliš rigidní na to, aby mohly zachytit společenskou realitu. Příkladem může být hranice chudoby, kterou tvoří výše denního příjmu stanovená Světovou bankou. Ta ji čas od času valorizuje (naposledy z 1,25 na 1,90 dolaru v roce 2015), a posílá tak do statistické chudoby miliony lidí, kteří se z ní v předešlých letech vymanili.
Indická metodologie zase určuje každému ze států maximální množství chudých, aby tak stanovila strop u sociálních dávek, které mohou dostat z federálního rozpočtu. Na některé potřebné se tak nikdy nedostane.
S rezervou musíme brát i zprávy o tom, že Indie dokázala vymýtit extrémní chudobu. Přitom za posledních deset let v Indii nikdo rozsah chudoby pořádně neměřil. Přesto však na odhady nemůžeme rezignovat a nesmíme se spokojit pouze s ukazateli HDP na hlavu. Už jen proto, že rozvojoví ekonomové zde plní roli pověstného hlídacího psa demokracie. Bez odborné oponentury dokáže vláda rozsah chudoby snadno skrývat, což jí sice může přinášet politické zisky, ale samotný problém pouhou změnou výpočtu nezmizí.
Na tomto místě možná stojí za zmínku, že kniha Whole Numbers and Half Truths vyšla v prosinci loňského roku a stala se jakousi labutí písní nakladatelství Westland. Indické vydavatelství, které se zaměřovalo především na reportáže a literaturu faktu, koupil před pěti lety Amazon, aby jej letos k 1. únoru zcela zrušil.
V utajení a bez kontextu
S oficiálními statistikami bývá v Indii i jiných zemích problém i v tom, že se často ani nedostanou na veřejnost. To samozřejmě ztěžuje, nebo přímo znemožňuje jejich správnou interpretaci. Svobodný přístup k datům je přitom klíčový nejen pro plánování veřejných politik, ale i pro samotnou demokracii. Když z dat za roky 2017–2018 vyplynulo, že průměrné výdaje domácností na venkově za poslední období klesly o deset procent, nastupující druhá vláda Naréndry Módího se snažila zprávu téměř půl roku ututlat.
Indie svá úmrtí podhodnocuje neustále. Jejich přesná příčina bývá i za normálních okolností určena pouze u pětiny smrtí.
Důvod však nebyl jen ten, že by nepříznivá čísla vrhla stín na vládu, která rozvoj venkova prezentuje jako jeden z hlavních cílů. Důležitým motivem bylo i to, že se údaje o spotřebě čím dál víc rozcházely s národními statistikami produkce, z nichž zřetelně vyplývalo, že země jako celek bohatne.
Podobný příběh jsme mohli vidět v souvislosti s vlajkovým programem Svaččh Bhárat (Čistá Indie), zaměřeným na stavbu latrín a zvyšování hygienických standardů. Ačkoli vláda na konci roku 2020 prohlásila, že se jí podařilo venkovní defekaci zcela vymýtit, národní výzkumná šetření ukazují, že více než čtvrtina obyvatel venkova přístup k záchodu stále nemá.
Jak je takový nesoulad vůbec možný? Vcelku jednoduše. Zatímco vláda obvykle jen sčítá, kolik čeho se vybudovalo nebo vyprodukovalo, terénní tazatelé se lidí osobně ptají, kolik peněz a za co utrácejí, nebo zda toalety či jiné benefity skutečně využívají. Poctivé sociologické sondy nám tak mohou poskytnout mnohem detailnější a přesnější vhled do problematiky než oficiální vládní statistiky.
Best in covid, worst in data
Autorka nevynechává ani událost, která pasovala na amatérského statistika snad každého z nás – koronavirovou pandemii. Její otázka je nasnadě: Proč Indie podhodnocuje počet úmrtí na covid a je ochotná kvůli tomu i blokovat zprávu WHO? Proč Módího vláda už dva roky vehementně tvrdí, že Indie zvládá covid dobře, neboť má jednu z nejnižších úmrtností na světě, přestože záběry přeplněných krematorií a mělkých hrobů z loňského jara naznačovaly opak? Proč matematické modely odhadují tři, čtyři, pět nebo i šest milionů zemřelých, ačkoli oficiální údaje vykazují jen půl milionu?
Čtěte také: Z tragédie statistika: Proč nezlehčovat pandemickou situaci v Indii
Odpověď je až směšně triviální: Jednoduše proto, že Indie úmrtí podhodnocuje neustále. Přesná příčina zde bývá i za normálních okolností určena pouze u pětiny smrtí. Za nízkými oficiálními čísly proto nemusíme ani hledat zlý úmysl federálního kabinetu či státních vlád pod kontrolou BJP, ale jen dlouhodobý trend a nedokonalost zdravotnického systému zejména v chudších, ale lidnatých severoindických státech.
Pečlivost, s jakou autorka přistupuje k interpretaci dat, je místy až úsměvná – třeba když na poslední straně najdete podrobné vysvětlení a obsahovou analýzu grafiky na obálce. Tato konceptuální hříčka ale jen dokresluje hlavní sdělení knihy: Indie si po dosažení nezávislosti – podobně jako všechny moderní státy – předsevzala založit svou veřejnou politiku na číslech a statistikách. Jejich skrývání či ohýbání jde proto přímo proti zásadám efektivní státní správy. Nazývat věci pravými jmény je totiž veřejným zájmem, který je důležitější a dlouhodobější než politické boje o vrtkavou přízeň voličů.
Rukmini S., Whole Numbers and Half Truths. What Data Can and Cannot Tell Us About Modern India. Chennai: Context/Westland, 2021. xiv + 326 stran. ISBN: 9789391234676
